Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.12.2004, sp. zn. 28 Cdo 440/2004 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.440.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.440.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 440/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) J. T., B) E. T., a C) E. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) E. Ž., 2) Z. P., 3) M. F., žalované 2/, 3/ zastoupeny v dovolacím řízení advokátem, a 4) Bytovému podniku P., s. p. v likvidaci, s likvidátorem Ing. R. D., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 132/2001, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, se ve výroku II. o věci samé a v nákladových výrocích IV., V., VIII. a IX. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č. j. 28 C 132/2001-64, ve výroku I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou v poměru 2/3 podílu prvních dvou žalobců ve společném jmění a 1/3 podílu třetí žalobkyně spoluvlastníky pozemků, a to parc. č. 2454 o výměře 303 m2 – zastavěné plochy a parc. č. 2455 o výměře 1234 m2 – zahrady, obou zapsaných pro obec P. a k. ú. S. u Katastrálního úřadu P. Ve zbylých výrocích II. až V. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky byly spolu s domem čp. 1948 (stojícím na parc. č. 2454) v pozemkové knize vedeny jako vlastnictví J. G. Výměrem Ministerstva těžkého strojírenství z 20. 7. 1951 byly pozemky i s domem podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb. (o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků) zahrnuty do znárodňovaného majetku bývalého podniku Ing. V. B. v M. H. s odůvodněním, že jsou určeny pro provoz znárodněného podniku; sloužily totiž jako záruka provozního úvěru na podnik. Ve výměru byl u slov „za ministra“ uveden nečitelný podpis. Z rozhodnutí Ministerstva místního hospodářství z 22. 6. 1954 bylo dále zjištěno, že nemovitosti byly začleněny do Bytového podniku h. m. P. Dne 23. 4. 1974 byla mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a žalobci uzavřena kupní smlouva, kterou podnik jménem státu prodal v nyní požadovaném spoluvlastnickém poměru žalobcům dům čp. 1948 a zároveň s nimi uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání přilehlých pozemků (předcházelo rozhodnutí finančního odboru ONV v P. z 19. 4. 1974 o přidělení pozemků do osobního užívání). Kupní smlouvu registrovalo Státní notářství pro P. pod sp. zn. 5 R I 75/74, avšak dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků - podle názoru soudu prvního stupně – nikoli, neboť nebyla vedena v příslušném rejstříku R II. Bytový podnik v P., s. p. později dohodou z 23. 7. 1991, registrovanou Státním notářstvím v P. dne 12. 9. 1991, vydal předmětné pozemky s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) bratru J. G. Č. B. jako oprávněné osobě. Dědičkami Č. B., který zemřel 11. 11. 1999, se během řízení staly jeho dcery, nyní žalované. Podle výpisu z katastru nemovitostí jsou však aktuálními vlastnicemi pozemků pouze druhá a třetí žalovaná rovným dílem, a to na základě darovací smlouvy z 30. 10. 1991, uzavřené po vydání pozemků a vložené do katastru 27. 1. 1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná a čtvrtý žalovaný nejsou pasivně legitimováni a žalobu proti nim zamítl. Konstatoval též, že výměr o znárodnění podniku ing. B. z 20. 7. 1951 byl vydán v rozporu se zákonem, neboť pozemky nesloužily provozu znárodňovaného podniku a výměr nebyl podepsán ministrem (ač bylo znárodnění výlučně v jeho pravomoci). Z toho dovodil, že znárodněním nezaniklo vlastnictví k pozemkům a žalobci navíc pozemky nevydrželi; dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků žalobcům byla totiž podle soudu prvního stupně pro vadu registrace neplatná a pozdější restituční spor o vydání domu čp. 1948 vyloučil dobrou víru žalobců. Těm tedy nemohl svědčit vlastnický titul a nemohli být tedy úspěšní ve sporu. Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k první žalované a čtvrtému žalovanému. Výrokem II. však změnil rozsudek soudu prvního stupně v relaci ke druhé a třetí žalované tak, že určovací žalobě v plném rozsahu vyhověl. Podle úspěšnosti ve věci pak rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, pokud jde o právní posouzení důsledků znárodňovacího výměru ze dne 20. 7. 1951. Šlo zajisté o akt vydaný v rozporu s právními předpisy, nikoli však nulitní – následkem vady výměru je tedy jen existence restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., svědčícího oprávněné osobě. Jako nesprávný shledal odvolací soud i názor soudu prvního stupně o vadě registrace dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, vedoucí k závěru, že žalobcům nevzniklo užívací právo k pozemkům. Tuto otázku odvolací soud podrobně analyzoval za použití zákona č. 95/1963 Sb., tj. notářského řádu, judikatury i instrukce ministerstva spravedlnosti č. 4/1964, kterou byl vydán jednací řád pro státní notářství; dospěl poté k závěru, že účinky registrace nastaly. Registrací dohody ze dne 23. 4. 1974 tedy vzniklo všem žalobcům společně právo osobního užívání pozemků, které v roce 1991 existovalo. Vydal-li Bytový podnik pro P. dohodou ze dne 23. 7. 1991 pozemky Č. B., pak k tomu neměl žádné oprávnění, dohoda je podle §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná a žalobcům zůstalo zachováno právo osobního užívání pozemků, které se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na spoluvlastnictví k nim. Proti měnícímu meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podaly druhá a třetí žalovaná dovolání. Vytkly v něm odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasily se způsobem posouzení výměru o znárodnění podniku ing. B.; měly zato, že nezákonnost výměru přivodila důsledky příznivé pro dosavadní vlastnici. Nešlo jen o to, že výměr z 20. 7. 1951 nebyl podepsán ministrem; do výměru byly především neoprávněně pojaty pozemky ve vlastnictví J. G., ač nikdy nebyly součástí znárodňovaného podniku (a zde již je důvod nulity výměru). Odvolací soud podle dovolatelek též pochybil, dovodil-li platnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, sjednané se žalobci. Žalobcům bylo později v restitučním řízení soudem uloženo uzavřít se žalovanými dohodu o vydání domu čp. 1948. Pro vydání přilehlých pozemků ovšem svědčily stejné skutkové a právní důvody. Dovolatelky připouštěly, že s ohledem na již uzavřenou dohodu o vydání pozemků s Bytovým podnikem v P. nepožádaly žalobce, jako jinak povinné osoby podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o vydání předmětných pozemků. Za standardních okolností by však žalobci museli vydat pozemky stejně, jako byli nuceni soudní cestou uzavřít dohodu o vydání domu čp. 1948. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ani další žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud zjistil, že obě dovolatelky, zastoupené advokátem, podaly dovolání včas. Dovolání je vzhledem k diformitě rozsudků nižších instancí přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) a opírá se o tvrzení podřaditelná pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. o nesprávné právní posouzení věci. Dovolání je důvodné. Úvahám odvolacího soudu lze přisvědčit potud, posoudil-li dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 23. 4. 1974 jako notářstvím registrovanou a tedy účinnou. Argumentace ustanovením §64 tehdejšího notářského řádu (zákona č. 95/1963 Sb.) a judikaturou (R 9/1967), vylučující možnost jen částečné registrace jinak celistvého smluvního projevu účastníků, je plně přijatelná. Rovněž tak odvolací soud nepochybil, přičetl-li zjištěným vadám výměru o znárodnění podniku ing. B. z 20. 7. 1951 jen účinek naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.; negace následků znárodnění je tu již bezpředmětná. Určující právní otázkou pro výsledek sporu však zůstala prejudice dohody ze dne 23. 7. 1991 o vydání předmětných pozemků mezi vydávajícím Bytovým podnikem v P. a příjemcem Č. B., titulované podle zákona č. 87/1991 Sb., jako platné či nikoli. V případě negativního závěru o platnosti této dohody by žalobcům nadále svědčilo tehdejší právo osobního užívání pozemků, které by podle §872 občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. transformovalo od 1. 1. 1992 na vlastnické právo. Nastolenou otázku nelze posoudit jen v rovině aplikace obecných ustanovení o vlastnictví věci. Není tu oddělitelné, že nynější žalované byly v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 75/97, a to i po odvolání manželů T. projednaném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Co 38/2002, úspěšné se žalobou o uzavření dohody o vydání 2/3 spoluvlastnického podílu k domu čp. 1948. (Souběžnou žalobu proti E. T. ml. o vydání 1/3 podílu na domě ovšem pravomocně zamítl již soud prvního stupně, neboť tato povinná nebyla vyzvána v zákonné lhůtě k vydání věci.) Restituční nárok nynějších žalovaných, jež sukcedovaly do postavení původního žalobce a oprávněného Č. B., byl opřen o skutečnosti a právní důvody shodné s těmi, z nichž se vycházelo při vydání pozemků dohodou s Bytovým podnikem v P. V neprospěch žalovaných E. T. st. a J. T. v restitučním sporu hovořil jejich statut povinných osob podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nabyli od státu dům čp. 1948 kupní smlouvou z 23. 4. 1974 na základě protiprávního zvýhodnění (podstatně nižší kupní cena o 64.570,- Kč). Potvrzující rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moc dne 25. 3. 2002. Byly-li pozemky parc. č. 2454 a 2455 vydány dne 23. 7. 1991 Bytovým podnikem pro Prahu 5 právnímu předchůdci žalobkyň z restitučního důvodu (popsaného v článcích III., IV. dohody), pak nelze při interpretaci dohody o vydání pozemků opomenout pravidlo, zdůrazněné pro účely výkladu restitučních právních vztahů Ústavním soudem. Ten v nálezu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ve sv. 23 pod č. 118 (ale i v dalších nálezech, např. sp. zn. I. ÚS 38/02), připomněl, že při použití restitučních zákonů nelze postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale je nutno je aplikovat citlivě, s ohledem na jejich smysl a účel i okolnosti konkrétního případu. Stejně tak je třeba brát v úvahu – byť v dále citovaném nálezu šlo na rozdíl od nyní posuzované věci o uplatnění nároku na vydání domu i pozemků současně – plenární nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 13, č. 48), který svou výkladovou extenzí korigoval dosavadní přístup k §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (podle textu tohoto ustanovení se pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, oprávněné osobě nevydává). Ústavní soud posílil interpretační vazbu posledně uvedeného ustanovení na §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o povinné osobě a dovodil, že zejména při nabytí zároveň stavby i pozemku fyzickými osobami od státu v rozporu s právními předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění je namístě, aby byla vydána nejen stavba, ale i pozemek v osobním užívání. Jak již konstatoval odvolací soud, oprávnění Bytového podniku k dispozici s pozemky je zpochybněno skutečností, že mu vůči pozemkům – jež byly v té době ve vlastnictví státu – nenáleželo (a s ohledem na obsah institutu osobního užívání pozemků ani náležet nemohlo) ani právo hospodaření. Je však nutno zvážit, zda pouze tento fakt mohl oprávněně vyústit v závěr o neplatnosti dohody o vydání pozemků, textově jinak odpovídající ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Kvalifikace právního úkonu jako absolutně neplatného prodělává v podmínkách upevňování atributů demokratického právního státu, zahrnujících i respekt k dispozičním oprávněním subjektů právních vztahů, pozvolný vývoj. Namísto strnulého lpění na formálním pojetí neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 občanského zákoníku „za každou cenu“ se objevují v literatuře (viz např. K. Eliáš v publikaci Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, spoluautorka M. Zuklínová, Praha 2001, str. 154) i v judikatuře úvahy, akcentující zájem na zachování právní jistoty účastníků právního vztahu. Takové úvahy mají nepochybně své oprávnění v situacích, kdy důsledky právním úkonem předvídané již po určitou dobu působí a účastníci legitimně očekávají, že jejich souhlasný projev vůle nebude zpochybněn. Č. B. jako právní předchůdce nynějších žalovaných a oprávněná osoba podle §3 odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. nabyl registrací dohody o vydání pozemky v dobré víře, že mu po jejich nezákonném znárodnění právem náleží. Jeho dobrá víra byla podložena jak objektivně (úspěch restituční žaloby o vydání domu čp. 1948), tak i subjektivně: jeho snaha o vydání pozemků cestou jednání s Bytovým podnikem v P. (pozemky byly před zřízením práva osobního užívání žalobcům ve správě tohoto podniku) byla zcela pochopitelná vzhledem k tomu, jak restriktivní a úzce gramatický byl tehdy obecně přijímaný výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Č. B. jako restituentovi proto nebylo důvodu vytýkat podání žaloby směřující k vydání pouze domu čp. 1948, byl-li již mimosoudně úspěšný ve věci vydání pozemků. Vznikl tedy konflikt na jedné straně mezi dobrou vírou, kterou - již v osobě právního předchůdce – mohou vykázat dovolatelky, a na straně druhé případnou nezákonností dohody o vydání pozemků, tvrzenou žalobci. Při řešení tohoto konfliktu nutno zdůraznit, že ochrana práv nabytých v dobré víře je jedním ze základních (přinejmenším doktrinárních) principů soukromoprávní úpravy a v širším pojetí i celého právního řádu. V každém případě musí zjištěná a žádoucí ochrana bona fide nabytých práv vyvolat značnou zdrženlivost při posuzování platnosti nabývacího právního úkonu, zejména měl-li by negativní závěr tuto ochranu zpochybnit (v těchto souvislostech podává pozoruhodný výklad I. Telec v článku Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem, Právní rozhledy č. 5/2004, str. 161 a násl.). Tím spíše to musí platit o ochraně práv restituentů, vedených při právních úkonech vědomím oprávněnosti požadavku vydat neprávem odňaté nemovitosti. Z předložených argumentů plyne, že není namístě označit Bytový podnik v P. za subjekt, jenž by, byť s vadou nedostatku přímého oprávnění k uzavření dohody ze dne 23. 7. 1991, zapříčinil údajnou neplatnost této dohody podle §39 občanského zákoníku. Vydávající státní podnik vykonal to, co – při výkladové extenzi, k níž se ovšem dospělo až později – mohl vedle povinných osob vykonat i stát. Dovolací soud dává přednost tomu, aby důsledky dohody o vydání pozemků byly zachovány jak v zájmu právní jistoty jejích účastníků a ochrany dobré víry v nabyté vlastnické právo, tak i s ohledem na restituční účel této dohody, a konečně i pro žádoucí jednotu vlastnictví k domu čp. 1948 a k přilehlým pozemkům. Z pohledu takto shrnutých kritérií dohoda obstojí a lze uzavřít, že jejím prostřednictvím bylo právním předchůdcem dovolatelek nabyto vlastnictví k oběma pozemkům parc. č. 2454 a 2455 v k.ú. S. Takto vyřešená prejudiciální otázka vede ovšem k závěru, že žalobci nejsou spoluvlastníky těchto pozemků a jejich žaloba postrádá právní oporu. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném meritorním výroku II. o změně rozsudku soudu prvního stupně i v návazných nákladových výrocích zrušil a věc mu podle §243b odst. 2, 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud, vázaný v dalším průběhu řízení právním názorem dovolacího soudu, rozhodne současně s meritem věci též o nákladech dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 23. prosince 2004 JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/23/2004
Spisová značka:28 Cdo 440/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.440.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§5 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb.
§39 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20