ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2140.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2140/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. M., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 14/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2003, č. j. 1 Co 264/2002-80, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby soud vydal rozsudek, ve kterém by žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný zaviněním dopravní nehody, při které žalobce utrpěl zlomeninu levé stehenní kosti, porušil právo žalobce na ochranu tělesné integrity a že žalobce má tak nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Rozsudkem ze dne 27.2.2002, č.j. 11 C 14/2001-48, Krajský soud v Českých Budějovicích žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 19.082,20 Kč k rukám zástupce žalobce. Vycházel ze závěru, že „zásah
do osobnostní sféry žalobce spočívající v zásahu do jeho tělesné integrity, soukromí
a zdraví, je daleko širšího rozsahu, nežli ten, který by mohl být zohlednitelný
při náhradě škody na zdraví, jež je zahrnut v příslušných ustanoveních vztahujících se k náhradě škody za bolestné a ztížení společenského uplatnění“; že „díky změně osobnosti žalobce se jedná o zásah, jehož následky budou trvat i v době budoucí“;
že „se jedná o zásah mnohem intenzivnější, dlouhodobý až trvalý než jak je tomu v případě zásahu do osobnostní sféry člověka v důsledku snížení lidské důstojnosti či nactiutrhání“ a že „morální satisfakce není dostatečná“.
K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.3.2003, č.j. 1 Co 264/2002-80, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“ (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť dospěl k závěru, že „žalobce neprokázal, že by v souvislosti s nepříznivým následkem neoprávněného zásahu byla ve značné míře snížena jeho důstojnost nebo vážnost ve společnosti“, že „žalobcem tvrzené následky neoprávněného zásahu jsou … podřaditelné pod ustanovení §444 obč. zák., které upravuje náhradu škody na zdraví (bolestné a ztížení společenského uplatnění)“ a že nelze „ztotožňovat nemajetkovou újmu s majetkovou újmou či dokonce újmou na zdraví, k jejíž náhradě jsou určeny jiné právní prostředky“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. S poukázáním na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. především namítá, že „ustanovením §444
a násl. obč. zákoníku není nijak chráněna intimní sféra jeho života, jeho stávající aktivity, možnosti uplatnění v rodině, omezení v intimním životě, ukončení všech aktivit, které dělal“, že „aplikace žaloby na ochranu osobnosti je při zásahu do fyzické integrity zásadně přípustná a souběžné uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví je vždy možné“, že „narušením intimního života každé fyzické osoby je objektivně
ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby“ a že „jedině vyvážení nemajetkové újmy finančním plněním toho, kdo do osobnostního práva zasáhl, umožňuje dotčené fyzické osobě vynahradit si újmu zlepšením kvality svého života formou požitků, které může dle svého uvážení za materiální prostředky vyjadřující nemajetkovou újmu pořídit“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř.
bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož
i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo zejména
se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy
v penězích.
Podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle ustanovení §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.
Podle ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, odškodnění za bolest se poskytuje za bolesti způsobené poškozením na zdraví, jeho léčením nebo odstraňováním jeho následků, a to podle zásad a sazeb stanovených
v příloze k této vyhlášce. Odškodnění za bolest musí být přiměřené povaze poškození na zdraví a průběhu léčení.
Podle ustanovení §4 odst. 1 citované vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledku pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen \"následky\"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, se odškodnění bolesti určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla, (dále jen \"poškozený\"). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
Podle ustanovení §3 odst. 1 citované vyhlášky odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného
v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání
a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to
s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen \"následky\"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Dovolatel v dovolání namítá, že „ustanovením §444 a násl. obč. zákoníku není nijak chráněna intimní sféra jeho života, jeho stávající aktivity, možnosti uplatnění v rodině, omezení v intimním životě, ukončení všech aktivit, které dělal“, že „aplikace žaloby na ochranu osobnosti je při zásahu do fyzické integrity zásadně přípustná
a souběžné uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví je vždy možné“, že „narušením intimního života každé fyzické osoby je objektivně ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby“ a že „jedině vyvážení nemajetkové újmy finančním plněním toho, kdo do osobnostního práva zasáhl, umožňuje dotčené fyzické osobě vynahradit si újmu zlepšením kvality svého života formou požitků, které může dle svého uvážení
za materiální prostředky vyjadřující nemajetkovou újmu pořídit“.
Tyto námitky dovolatele nejsou z hlediska posouzení důvodnosti jeho dovolání
a oprávněnosti požadavku uplatněného žalobou opodstatněné, neboť, jak vyplývá z výše citovaných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody a z ustanovení prováděcí vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti
a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (pro srovnání výkladu pojmů doplněn i text prováděcí vyhlášky platné v současnosti), nároky žalobou uplatněné zcela korespondují s nároky na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 1988, sp.zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10, ročník 1992).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu