ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.176.2004.1
sp. zn. 4 Tz 176/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. prosince 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného R. K., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 4 T 182/2003 a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4T 182/2003, byl obviněný R. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 1 Zt 177/2003, která na něho byla podána pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se měl podle výroku obžaloby dopustit tím, že poté, co s K. Š. jako mandantem, z titulu předchozího smluvního ujednání (smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem), za současného vystavení plné moci, uzavřel mandátní smlouvu ze dne 2. 5. 1997, kterou byl zmocněn k prodeji nemovitostí jmenovaného, a to domu, pozemků. , vše zapsané v k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P., jednal v zásadním rozporu s ustanovením článku II. bodu 4 tohoto smluvního vztahu, když dne 15. 6. 2000 neoprávněně přistoupil k úplatnému převodu označených nemovitostí manželům Z. a I. B. za neodůvodněně sníženou kupní cenu ve výši 900.000,- Kč, aniž by ve smyslu smluvních podmínek uzavřené mandátní smlouvy došlo k jejich řádnému ocenění a odpovídajícímu stanovení kupní ceny, která mohla činit nejméně ¾ hodnoty nemovitostí určené znaleckým posudkem, načež dne 16. 6. 2000 u Katastrálního úřadu v P. podal návrh na povolení vkladu a zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, kdy tímto nerespektováním svých smluvních povinností K. Š. způsobil majetkovou škodu nejméně ve výši 465.000,- Kč, neboť obecná hodnota uvedených nemovitostí ve sledovaném období představovala částku ve výši 1.820.000,- Kč. Poškozený K. Š. byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 5. 2004.
Podle odůvodnění citovaného rozsudku vzal Okresní soud v Přerově za prokázané, že obviněný uzavřel s poškozeným příslušné smlouvy, a to smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví poškozeného a mandátní smlouvu za současného vystavení plné moci poškozeným, která jej za podmínek stanovených v mandátní smlouvě opravňovala k prodeji předmětných nemovitostí. Zástavní právo pro něj jako zástavního věřitele zřídil poškozený jako zástavce za účelem zajištění pohledávky obviněného, existující ze smlouvy o půjčce, uzavřené s dlužníkem M. J. Pro případ neuhrazení pohledávky obviněného jako věřitele, plynoucí z citované smlouvy o půjčce, pak byl obviněný oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky ve vztahu k poškozenému z prodeje zástavy ve vlastnictví poškozeného. Podle podmínek citované mandátní smlouvy byl obviněný oprávněn k prodeji zastavených nemovitostí ve vlastnictví poškozeného v případě prodlení svědka M. J. s vrácením poskytnuté půjčky. Jelikož M. J. ve stanoveném termínu podle splátkového kalendáře nevrátil obviněnému ničeho z poskytnuté půjčky, stala se pohledávka obviněného na vrácení poskytnuté půjčky plynoucí z této smlouvy splatnou již nezaplacením první splátky, tedy nejpozději od měsíce srpna roku 1997. Obviněný několikrát jednal s M. J. a poškozeným společně o splacení poskytnuté půjčky a poškozeného upozornil na hrozící realizaci zástavního práva. Následně obviněný přistoupil ve smyslu ujednání článku II. bodu 4 mandátní smlouvy k vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení hodnoty zastavených nemovitostí tak, aby byla určena kupní cena k nabízení případným zájemcům o koupi zástavy a prostřednictvím realitní kanceláře RK K. nabízel zastavené nemovitosti v zastoupení poškozeného k prodeji třetím osobám, avšak bezúspěšně. K prodeji zastavených nemovitostí obviněným pak došlo až dne 15. 6. 2000, kdy obviněný uzavřel kupní smlouvu s manželi Z. a I. B. jako kupujícími za kupní cenu 900.000,- Kč. Asi týden po uzavření příslušné kupní smlouvy kontaktoval obviněný Z. B. s tím, že si dodatečně uvědomil omezující opatření v mandátní smlouvě, zavazující jej k odprodeji zastavených nemovitostí v částce určené znaleckým posudkem, popř. v částce odpovídající ¾ takto stanovené odhadní ceny pro případ nemožnosti prodat zastavené nemovitosti po dobu předchozích tří měsíců za cenu určenou znaleckým posudkem. Nápravy porušení této své smluvně převzaté povinnosti se pak obviněný domáhal požadavkem na uzavření dodatku ke kupní smlouvě s manžely B. za současného zvýšení kupní ceny o částku 550.000,- Kč. Doplatek kupní ceny v částce 550.000,- Kč obviněný obdržel od kupujících manželů B. dne 25. 7. 2000, kdy byl zároveň uzavřen dodatek č. 1 ke kupní smlouvě.
Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 T 182/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného R. K. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §255 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti především na to, že s názorem Okresního soudu v Přerově, že poškozenému nevznikla v důsledku protiprávního jednání obviněného škoda jako znak skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák, stejně jako s názorem, že na straně obviněného nelze dovodit zákonem požadovanou – tedy úmyslnou formu zavinění, nelze souhlasit.
Podle názoru Ministra spravedlnosti ČR lze vzít za prokázané, že obviněný půjčil svědku M. J. celkovou částku ve výši 1.110.000,- Kč, když za účelem zajištění jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, uzavřené s dlužníkem M. J., pro něj poškozený jako zástavce zřídil zástavní právo ve vztahu k nemovitostem, popsaným ve výroku rozsudku. Obviněný, ač znal obsah mandátní smlouvy uzavřené s poškozeným dne 2. 5. 1997, včetně obsahu jejího článku II. bodu 4, uzavřel dne 15. 6. 2000 kupní smlouvu týkající se prodeje těchto nemovitostí za dohodnutou kupní cenu ve výši 900.000,- Kč, tedy za cenu, která byla stanovena v rozporu se zmíněným ustanovením mandátní smlouvy. Obviněný ustanovení tohoto článku mandátní smlouvy ignoroval již jen v tom, že akceptoval dohodnutou kupní cenu bez toho, že by zajistil ocenění předmětné nemovitosti znalcem. Dodatečné vypracování znaleckého posudku znalcem C. H. ze dne 20. 6. 2000, který cenu nemovitosti stanovil na částku 1.715.320,- Kč, je při hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu irelevantní, neboť před vypracováním tohoto znaleckého posudku podal obviněný u Katastrálního úřadu v P. dne 16. 6. 2000 (tedy bezprostředně po uzavření kupní smlouvy) návrh na povolení vkladu a zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, čímž jednoznačně deklaroval svůj záměr dosáhnout právních účinků shora zmíněné kupní smlouvy při způsobení škody K. Š. Lze tudíž učinit závěr, že úmysl obviněného k datu uzavření kupní smlouvy, tj. k 15. 6. 2000, lze s přihlédnutím zejména k těmto okolnostem zcela jistě dovodit, a to nepochybně ve formě úmyslu přímého ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Jestliže obviněný byl jako mandatář povinen při činnosti vykonávané ve prospěch K. Š. postupovat v souladu s ustanovením §567 obchodního zákoníku, je jeho prokázané jednání popsané ve výroku rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 4. 2004, č. j. 4 T 182/2003-431, s touto zákonnou povinností mandatáře v příkrém rozporu. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. je tudíž na místě ve vztahu k obviněnému dovozovat jak porušení zákonné povinnosti, tak porušení povinnosti smluvní, spočívající v nerespektování článku II. bodu 4 mandátní smlouvy. Oproti tomu, mimo rámec skutku popsaného ve výroku citovaného rozsudku, pak stojí okolnosti vzniku a existence nároků obviněného vůči poškozenému K. Š. z titulu jiných, mezi nimi vzniknuvších smluvních vztahů. Jakkoli je nepochybné, že zjištění v tomto směru učiněná mohou ve svém důsledku vyznívat ve prospěch obviněného a jako taková pak mohou snižovat konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, vlastní právní kvalifikaci skutku nemohou ovlivnit, neboť nenavozují stav, který by z hlediska vyjádření typového stupně nebezpečnosti činu pro společnost bylo možné podřadit pod ustanovení §3 odst. 2 tr. zák..
Samotné stanovení celkové výše způsobené škody se pak jeví otázkou poněkud problematičtější. Lze mít za to, že škoda jako znak skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. je v konkrétním případě představována jako rozdíl ¾ hodnoty nemovitostí ke dni 15. 6. 2000 stanovené znalcem přibraným pro účely trestního řízení a ceny podle kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2000. Jestliže hodnota nemovitostí znalcem stanovená činí 1.820.000,- Kč, její 3/4 představuje částka 1.365.000,- Kč, cena podle kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2000 činí 900.000,- Kč, činí celková výše škody způsobené trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. 465.000,- Kč. Z hlediska ustanovení §3 odst. 4 a §89 odst. 11 tr. zák. je zřejmé, že škoda jako následek předmětného trestného činu stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvyšuje, kdy zohlednit je třeba i tu skutečnost, že poškozený v důsledku protiprávního jednání obviněného pozbyl nejen svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, ale fakticky přišel i o „střechu nad hlavou“ – tedy o fakticky vykonávané právo užívací, jak to vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 6. 2003, č. j. 6 C 81/2001-198. S ohledem na nutné důsledky trestněprávního jednání obviněného i v rovině práva civilního je evidentní, že občanskoprávní soudy, jejichž rozsudky se v trestním spise nacházejí, tuto otázku zjevně podcenily.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4T 182/2003, byl porušen zákon v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §255 odst. 1 tr. zák. ve prospěch obviněného R. K.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §226 písm. b) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. stanoví orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede.
Podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že nelze souhlasit se závěrem okresního soudu, že poškozenému nevznikla v důsledku protiprávného jednání obviněného škoda jako znak skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a že na straně obviněného nelze dovodit zákonem požadovanou úmyslnou formu zavinění.
Nejvyšší soud se s těmito závěry neztotožnil.
Jak vyplynulo ze spisového materiálu, obviněný R. K. uzavřel s M. J. dne 28. 4. 1997 smlouvu o půjčce. V této smlouvě o půjčce se obviněný R. K. jako věřitel zavázal půjčit M. J. jako dlužníkovi finanční částku 1.100.000,- Kč. Dle čl. III. bod 1 se dlužník zavázal vrátit půjčku věřiteli v hotovosti nejpozději do dvanácti měsíců od převzetí půjčky, a to do 3 měsíců 126.000,- Kč, do 5 měsíců 84.000-, Kč, do 7 měsíců 84.000,- Kč, do11 měsíců 84.000,- Kč a do 12 měsíců 638.000,- Kč. Podle čl. III bod 4 v případě, že se dlužník ocitne s kteroukoli platbou vůči věřiteli (čl. III. bod 1) v prodlení delším než deset dnů, je věřitel oprávněn požadovat okamžité splacení všech zbývajících splátek půjčky. Dle čl. IV. bod 1 uvedené smlouvy se strany dohodly na zajištění dluhu dlužníka vůči věřiteli vyplývajícího z této smlouvy, a to :
a) vystavení blankosměnky ve smyslu čl. I., §10 z.č. 191/1950 Sb.,
b)do sedmi dnů po podpisu této smlouvy uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kterou uzavře věřitel jako zástavní věřitel a K. Š. jako zástavce,
c) do sedmi dnů po podpisu této smlouvy uzavření mandátní smlouvy, kterou uzavře věřitel jako mandatář a K. Š. jako mandant.
Z čl. IV bod 3 se podává, že v případě prodlení dlužníka se splácením jeho peněžitých závazků vůči věřiteli dle této smlouvy o půjčce je věřitel oprávněn přistoupit k realizaci shora uvedených zajišťovacích instrumentů, a to dle vlastní úvahy jednotlivě či v jejich kombinaci.
Částku 1.100.000,- Kč předal R. K. M. J. dne 13. 5. 1997. Následně v souladu se shora uvedeným ujednáním byly mezi obviněným R. K. a K. Š. uzavřeny zástavní smlouva a smlouva mandátní.
Ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 2. 5. 1997 uzavřené mezi R. K. jako zástavním věřitelem a K. Š. jako zástavcem vyplývá, že K. Š. dal do zástavy svůj dům, objekt bydlení, na parcele, pozemek, zastavěná plocha, zahrada v katastrálním území P. na zajištění závazku M. J. vůči R. K. ve výši 1.100.000,- Kč. Dle bodu VII. Se strany dohodly, že jejich vztah založený smlouvou se řídí obchodním zákoníkem.
Dle mandátní smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997 mezi R. K. jako mandatářem a K. Š. jako mandantem, a to čl. II. bod 1 vyplývá, že v případě, že dlužník M. J. nesplní řádně a včas pohledávku mandatáře jako věřitele vyplývající ze shora uvedené smlouvy o půjčce, pak je mandatář oprávněn k vydobytí této pohledávky činit jménem mandanta úkony, tj. uskutečnit prodej nemovitostí - dům, objekt bydlení, na parcele, pozemek, zastavěná plocha a zahrada v katastrálním území P. a utrženou kupní cenu použít k uspokojení své pohledávky včetně příslušenství za dlužníkem M. J. Podle čl. II. bod 4 této smlouvy se smluvní strany dohodly na tom, že kupní cena nemovitostí bude odpovídat ceně určené znaleckým posudkem, jehož vypracování zadá mandatář. Nepodaří-li se za tuto kupní cenu prodat tyto nemovitosti do tří měsíců od zahájení opatření směřujících k jejich prodeji, pak je mandatář oprávněn snížit tuto kupní cenu těchto nemovitostí až na tři čtvrtiny ceny určené znaleckým posudkem.
Dne 2. 5. 1997 K. Š. na základě plné moci zmocnil obviněného R. K., aby ho zastupoval při prodeji nemovitostí nacházejících se v katastrálním území P., v obci P. (městská část P. – P.), okres P. (podrobně popsány shora).
Z přípisů obviněného ze dne 16. 1. 1998 a 20. 1. 1998 adresovaných poškozenému bylo zjištěno, že obviněný poškozeného upozornil na hrozící realizaci zástavního práva, když poškozený tyto přípisy obviněného osobně převzal, což stvrdil svým podpisem, tedy nejpozději tímto okamžikem byl poškozený zpraven o možném prodeji zástavy k uspokojení pohledávky obviněného za dlužníkem M. J.
V souladu s ujednáním v článku II. bodu 4 mandátní smlouvy přistoupil obviněný k vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení hodnoty zastavených nemovitostí tak, aby byla určena kupní cena k nabízení případným zájemcům o koupi zástavy. Obviněný si nechal vyhotovit znalecký posudek od znalce Ing. V. D. ze dne 19. 2. 1998, který určil hodnotu zastavených nemovitostí v částce 1.587.540,- Kč. Tento znalecký posudek nebyl zpracován podle výsledků místního šetření na místě samém, nýbrž bylo při určení ceny nemovitostí přihlédnuto k výsledkům znaleckého posudku znalce J. P. ze dne 14. 10. 1995, který byl vypracován k žádosti poškozeného. Tento způsob určení odhadní ceny nemovitostí znaleckým posudkem nijak neodporoval smluvnímu ujednání mezi obviněným a poškozeným v mandátní smlouvy.
Obviněný na základě smlouvy o obstarání prodeje ze dne 26. 3. 1998 uzavřené mezi Realitní kanceláří K., s. r. o. a K. Š., zastoupeným na základě plné moci R. K., nabízel zastavené nemovitosti v zastoupení poškozeného k prodeji třetím osobám, a to za částku 1.600.000,- Kč a dle smlouvy o obstarání prodeje věci ze dne 25. 11. 1999 za částku 1.200.000,- Kč, ovšem bezúspěšně. Z výpovědi svědků a listinných důkazů vyplynulo, že zájmem obviněného bylo prodat nabízené nemovitosti za maximální možnou cenu, avšak obviněným určená cena k odprodeji zastavených nemovitostí nebyla reálná s ohledem na negativní faktory, ovlivňující tržní cenu nemovitostí.
Z kupní smlouvy uzavřené dne 15. 6. 2000 mezi K. Š. (prodávající), zastoupeným R. K. a manžely Z. a I. B. (kupující) vyplývá, že prodávající touto kupní smlouvou prodává a odevzdává kupujícím nemovitosti uvedené v čl. I. této kupní smlouvy, tj. objekt bydlení na parcele, pozemek, zastavěná plocha a zahrada v katastrálním území P., s příslušenstvím a součástmi za celkovou dohodnutou cenu 900.000,- Kč a kupující tyto nemovitosti od prodávajícího za uvedenou kupní cenu kupují a přijímají. Z čl. III. vyplývá, že dohodnutou kupní cenu ve výši 900.000,- Kč uhradili kupující v hotovosti do rukou zmocněnce prodávajícího R. K. současně s podpisem kupní smlouvy.
Z dodatku č.1 ke kupní smlouvě uzavřené dne 15. 6. 2000 vyplývá, že účastníci kupní smlouvy, a to K. Š. (prodávající), zastoupeným R. K. a manželé Z. a I. B. (kupující) se dohodli na změně uvedené kupní smlouvy tak, že kupní cena převáděné nemovitosti činí 1.450.000,- Kč a zbytek dohodnuté kupní ceny ve výši 550.000,- Kč se kupující zavázali uhradit do 15. 1. 2001.
Z rozsudku Okresního soudu v Přerove ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 6 C 248/2000, vyplynulo, že návrh žalobce K. Š., aby bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 15. 6. 2000 o prodeji nemovitostí – objekt bydlení, zastavěná plocha na parcele, pozemek, zastavěná plocha a zahrada, v katastrálním území P., uzavřená mezi žalobcem K. Š. a žalovaným Z. B. a žalovanou I. B. je neplatná, byl zamítnut. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 5. 2001.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 6 C 104/2001, byl návrh žalobce K. Š. na určení, že vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV pro okres P., obec P., katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P., a to objekt bydlení, zastavěná plocha na parcele, pozemek, zastavěná plocha a zahrada je žalobce K. Š., zamítnut.
Proti uvedenému rozsudku si žalobce podal odvolání a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 8 Co 415/2002, rozsudek okresního soudu potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 3073/2003, dovolání žalobce K. Š. odmítl.
Ze shora citovaných rozsudků, a to jak Okresního soudu v Přerově, tak Krajského soudu v Ostravě se podává, že obviněným R. K. uzavřená kupní smlouva ze dne 15. 6. 2000 o prodeji nemovitosti manželům Z. a I. B. je platná, když zmocněnec nepřekročil svá oprávnění vyplývající z platně udělené plné moci K. Š. k prodeji předmětných nemovitostí.
Konečně rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 13 C 107/2002, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2003, byla žalovanému M. J. uložena povinnost zaplatit žalobci K. Š. částku 2.457.039,-Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Okresní soud vyhověl žalobci, který se domáhal náhrady škody, kterou mu způsobil žalovaný svým jednáním, když dal prostor pro to, aby se zástavní věřitel (R. K.) hojil na předmětu zástavy, tj. na nemovitostech žalobce.
Podle §255 odst. 1 tr. zák. se trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
Objektem trestného činu dle §255 tr, zák. je cizí majetek a chráněn je tu i zvláštní vztah důvěry. Jednání spočívá v tom, že pachatel jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl se musí vztahovat i na porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Zavinění je vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem, které zakládají trestný čin, ať již vytvořeným pachatelem nebo objektivně existujícím bez jeho přičinění. Zavinění je vybudováno na složce vědomostní, která zahrnuje jednak vnímání, jednak představu určitých skutečností, předmětů či jevů, a na složce volní, která představuje zaměřenost pachatele na skutečnosti trestněprávně relevantní, která je opřena o jeho vůli. Volní složka existuje ve formě chtění nebo srozumění.
Trestní zákon rozlišuje zavinění ve formě úmyslu ve dvou stupních – jako úmysl přímý a jako úmysl eventuální, nepřímý. Společné pro oba druhy úmyslu je, že vědomostní složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, v konkrétním případě je přitom možné, že si pachatel bude tyto skutečnosti představovat dokonce jako nutné. U obou forem úmyslu je dána i složka volní. U přímého úmyslu vystupuje volní složka v podobě chtění, pachatel svým jednáním přímo chce způsobit určitý trestněprávně významný následek. U nepřímého úmyslu vystupuje volní složka v podobě srozumění, pachatel sice přímo nechce svým jednáním způsobit určitý trestněprávně významný následek, ale je srozuměn s tím, že takové porušení nebo ohrožení práva nastane. Na srozumění pachatele u nepřímého úmyslu lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit nastoupení trestněprávně významného následku.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Při zjišťovaní okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska.
V daném případě lze konstatovat, že obviněný R. K. uzavřel s M. J. smlouvu o půjčce a následně za účelem zajištění pohledávky vůči M. J. uzavřel s K. Š. zástavní smlouvu, mandátní smlouvu a byla mu udělena plná moc k prodeji nemovitostí, které byly předmětem zástavy, resp. mandátní smlouvy. Poté, co nebylo na jeho pohledávku řádně a včas plněno ze strany dlužníka M. J. ve smyslu příslušných ujednání mandátní smlouvy, byl obviněný povinen upozornit předem poškozeného na zamýšlenou realizaci zástavního práva. Z přípisů obviněného adresovaných poškozenému dne 16. 1. 1998 a 20. 1. 1998 bylo zjištěno, že obviněný skutečně poškozeného upozornil na hrozící realizaci zástavního práva, když poškozený tyto přípisy obviněného osobně převzal, což stvrdil svým podpisem. Nejpozději tímto okamžikem byl poškozený zpraven o možném prodeji zástavy k uspokojení pohledávky obviněného za dlužníkem M. J. Následně obviněný přistoupil ve smyslu ujednání článku II. bodu 4 mandátní smlouvy k vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení hodnoty zastavených nemovitostí tak, aby byla určena kupní cena k nabízení případným zájemcům o koupi zástavy. Obviněný nechal vyhotovit znalecký posudek od znalce Ing. V. D. ze dne 19. 2. 1998, který určil hodnotu zastavených nemovitostí v částce 1.587.540,- Kč. Tento znalecký posudek nebyl zpracován podle výsledků místního šetření na místě samém, nýbrž bylo při určení ceny nemovitostí přihlédnuto k výsledkům znaleckého posudku znalce J. P. ze dne 14. 10. 1995, který byl vypracován k žádosti poškozeného K. Š. Tento způsob určení odhadní ceny nemovitostí znaleckým posudkem byl jistě možný a nijak neodporoval smluvnímu ujednání mezi obviněným a poškozeným vyplývajícímu z mandátní smlouvy.
Dále bylo prokázáno, že prostřednictvím realitní kanceláře RK K. obviněný nabízel zastavené nemovitosti v zastoupení poškozeného k prodeji třetím osobám, avšak bezúspěšně. Ze smlouvy o obstarání prodeje věci ze dne 26. 3. 1998 je zřejmé, že zájmem obviněného bylo prodat nabízené nemovitosti za maximální možnou cenu (v daném případě nejméně 1.600.000,- Kč), avšak obviněným určená cena k odprodeji zastavených nemovitostí nebyla reálná s ohledem na negativní faktory ovlivňující tržní cenu nemovitostí. Z toho důvodu došlo ke snížení ceny k odprodeji nemovitostí, a to na částku 1.200.000,- Kč, jak vyplývá ze smlouvy o obstarání prodeje věci ze dne 25. 11. 1999.
K prodeji zastavených nemovitostí obviněným pak došlo až dne 15. 6. 2000, kdy obviněný uzavřel kupní smlouvu s manželi Z. a I. B. jako kupujícími za kupní cenu 900.000,- Kč.
Za účelem stanovení správné výše daňové povinnosti si obviněný nechal vypracovat k doporučení Ing. V. M. znalecký posudek Ing. C. H. (ze dne 20. 6 . 2000), který stanovil cenu nemovitostí na částku 1.715.320,- Kč. Asi týden po uzavření příslušné kupní smlouvy obviněný kontaktoval Z. B. s tím, že si dodatečně uvědomil omezující opatření v mandátní smlouvě, zavazující jej k odprodeji zastavených nemovitostí v částce určené znaleckým posudkem, popř. v částce odpovídající 3/4 stanovené odhadní ceny pro případ nemožnosti prodat zastavené nemovitosti po dobu předchozích tří měsíců za cenu určenou znaleckým posudkem, a požadoval uzavření dodatku ke kupní smlouvě za současného zvýšení kupní ceny o částku 550.000,- Kč. Dodatek ke kupní smlouvě byl uzavřen, a to dne 25. 7. 2000. Při zvýšení kupní ceny obviněný vycházel ze znaleckého posudku Ing. C. H. ze dne 20. 6. 2000. Doplatek kupní ceny v částce 550.000,- Kč obviněný obdržel od kupujících manželů B. dne 25. 7. 2000.
Pokud Okresní soud v Přerově hodnotil provedené důkazy ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. se závěrem, že uzavření dodatku ke kupní smlouvě obsahující zvýšení kupní ceny bylo vyvoláno tím, že si obviněný teprve dodatečně při kontrole smluvní dokumentace uvědomil, že nedodržel smluvní ujednání o minimální prodejní ceně zastavených nemovitostí, přičemž od počátku měl zájem odprodat nemovitosti za maximální možnou cenu, ovšem dosáhl pouze částky 900.000,- Kč s ohledem na mizivý zájem panující na trhu (následné navýšení ceny bylo způsobeno obavou manželů B. z možných právních problémů spojených s odstoupením od smlouvy) a s přihlédnutím k době, která od okamžiku, kdy se prostřednictvím realizace zástavy snažil vydobýt svoji pohledávku vůči M. J., dospěl k závěru, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by obviněný při prodeji zastavených nemovitostí jednal byť jen v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., tj. porušit svou smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, vyjádřenou v jeho povinnosti zcizit zástavu za cenu odpovídající minimálně ¾ ceny určené znaleckým posudkem, nelze mu ničeho vyčítat. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obsaženými v stížností pro porušení zákona napadeném rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno shora, trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 tr. zák. je úmyslným trestným činem a úmysl pachatele je třeba jednoznačně prokázat. V daném případě však provedené důkazy obhajobu obviněného podporují a není možno hovořit o účelové obhajobě, která by byla v rozporu s provedenými důkazy. Nelze přehlédnout, že obviněný od počátku, v úmyslu uspokojit svoji pohledávku pokud možno v plné výši, měl osobní zájem na co možná nejvyšší kupní ceně nemovitostí (zástavy) a tomu také odpovídaly smlouvy o obstarání prodeje věci. Mandátní smlouva byla uzavřena dne 2. 5. 1997, první smlouva o obstarání prodeje věci byla uzavřena dne 26. 3. 1998 a k prodeji nemovitostí došlo teprve dne 15. 6. 2000. S ohledem na časový odstup mezi uzavřením mandátní smlouvy a prodejem nemovitostí (zástavy), který činil více jak 3 roky, s přihlédnutím k bezvýslednosti odprodeje zástavy za cenu stanovenou znaleckým posudkem znalce Ing. V. D. ze dne 19. 2. 1998, který určil hodnotu zastavených nemovitostí v částce 1.587.540,- Kč, pak lze akceptovat tvrzení obviněného, že teprve dodatečně při kontrole smluvní dokumentace si uvědomil, že nedodržel smluvní ujednání o minimální prodejní ceně zastavených nemovitostí. Tomuto tvrzení také odpovídá následné jednání obviněného, který s manžely B. uzavřel dodatek č.1 ke kupní smlouvě o převodu nemovitostí ze dne 15. 6. 2000, kdy došlo k navýšení kupní ceny o částku 550.000,- Kč, přičemž celková kupní cena ve výši 1.450.000,- Kč již splňovala podmínky mandátní smlouvy.
Rovněž se závěrem okresního soudu, že poškozenému K. Š. nevznikla v důsledku jednání obviněného škoda lze, souhlasit. Obviněný uzavřel smlouvu o půjčce s M. J. a obviněný R. K. za účelem zajištění pohledávky vůči M. J. uzavřel s K. Š. zástavní smlouvu, mandátní smlouvu a byla mu udělena plná moc k prodeji nemovitostí, které byly předmětem zástavy, resp. mandátní smlouvy, přičemž bylo ujednáno, že pokud M. J. nesplní řádně a včas pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce, pak je obviněný R. K. oprávněn k vydobytí této pohledávky činit jménem mandanta úkony, tj. uskutečnit prodej shora uvedených nemovitostí a utrženou kupní cenu použít k uspokojení své pohledávky včetně příslušenství. Okamžikem uspokojení pohledávky obviněného prodejem zmíněných nemovitostí vzniklo právo K. Š. požadovat na dlužníkovi M. J. náhradu za plnění poskytnuté věřiteli. K. Š. také podal na M. J. u Okresního soudu v Přerově žalobu na náhradu škody ve výši 2.457.039,- Kč, neboť jeho jednání dalo prostor pro to, aby se zástavní věřitel hojil na předmětu zástavy. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 13C 107/2002, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2003, byla M. J. uložena povinnost zaplatit K. Š. částku 2.457.039,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
Podle závěru Nejvyššího soudu Okresní soud v Přerově se v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, vytýkaného porušení zákona nedopustil, proto stížnost pro porušení zákona proti němu podanou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl a učinil tak v souladu s ustanovením §274, věty za středníkem, tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.