ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1344.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1344/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 12. 2004 dovolání obviněného Ing. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 15/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 231/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 15/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 15 T 231/2001.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I .
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 15 T 231/2001, byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že „v období od 5.11.1999 do 13.2.2000 v Ostravě blíže nezjištěným způsobem použil částku 1.197.616,25 Kč, kterou obdržel z účtu svého právního zástupce JUDr. P. S. na účet vedený u U. B., a.s., O., majitele J. B., kdy tuto částku postupně z uvedeného účtu vybral v hotovosti, a takto činil přesto, že si byl vědom existence splatné pohledávky za sebou věřitele společnosti V., a.s., na základě pravomocného rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp.zn. 17 Cm 84/96, ve výši 2.084.654,- Kč, čímž způsobil této společnosti, jejímž právním nástupcem má být Ing. J.V. – S., S., škodu ve výši 1.197.616,25 Kč“.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Poškozený Ing. J.V. byl s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které však bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 15/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Usnesení krajského soudu napadl obviněný dovoláním v celém rozsahu. V prvé řadě vyzdvihuje, že společnost V., a. s., nebyla jediným věřitelem obviněného. Obviněný tvrdí, že z částky 1.197.616,25 Kč, která mu byla zaslána na účet, použil na úhradu nesporných přednostních pohledávek částku 391.734,- Kč (odvolává se v tomto ohledu na str. 3 odůvodnění rozsudku okresního soudu), takže v jeho držení zůstala částka 805.882,25 Kč. Okresnímu soudu vytýká, že ten dospěl k částce o 299.250,- Kč vyšší, tj. že by měl mít v držení 1.105.132,25 Kč. V další části odůvodnění svého dovolání obviněný vysvětluje, že zbylou částku vybral z účtu svého bratra a uložil ji u jiné důvěryhodné osoby, aby tak zamezil tomu, že se částky zmocní Ing. J.V.. Ten se na obviněném domáhal zaplacení několika částek, ač podle přesvědčení obviněného nebyl skutečným věřitelem, což podle něj prokázalo i následně vedené občanskoprávní řízení.
Obviněný dále namítá, že uvedenou hotovost jako část svého majetku ani neukryl, ani nezatajil, nehodlal rovněž zmařit pohledávku společnosti V., a. s., neboť s ní byl v kontaktu. Postoupení pohledávky Ing. J.V. však obviněný považuje za neplatné. To, že pohledávka této společnosti za ním nebyla ani zčásti uhrazena, bylo podle obviněného zaviněno nikoli jeho jednáním, nýbrž tím, že odpovědní zaměstnanci této společnosti na něm pohledávku nevymáhali. Proto také učinil kroky, aby se k těmto prostředkům formou soudní exekuce nedostal podle obviněného zdánlivý věřitel Ing. J.V..
Závěrem dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby jej Nejvyšší soud sám obžaloby v celém rozsahu zprostil
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání podrobně písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř. Ve svém vyjádření poukazuje na to, že soud vymezil dobu páchání zjištěného skutku na období od 5. 11. 1999 do 13. 2. 2000, tedy na dobu před uzavřením smlouvy mezi společností V., a. s., a Ing. J.V. – S., o postoupení předmětné pohledávky. Veškeré námitky zpochybňující postavení Ing. J.V. jako věřitele proto považuje za bezpředmětné. Podle ní i tvrzení o uložení peněz u „důvěryhodné osoby“ směřuje do oblasti skutkových zjištění, když podle skutkové věty rozsudku obviněný peníze „použil nezjištěným způsobem“. Pokud ovšem dlužník svěří svou hotovost do úschovy věřiteli neznámé osobě, lze podle nejvyšší státní zástupkyně hovořit o ukrytí, resp. odstranění majetku ve smyslu §265 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Jiná je podle ní situace ohledně tvrzení dovolatele, že část prostředků použil na úhradu pohledávek tzv. přednostních věřitelů. Podle nejvyšší státní zástupkyně nelze akceptovat úvahu obsaženou na str. 7 - 8 rozsudku okresního soudu, podle níž byl čin dokonán již samotným převedením finančních prostředků na účet bratra obviněného, byť okolnosti založení tohoto účtu krátce před dojitím platby považuje za podezřelé. Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že obhajobu obviněného, podle které nejméně 391.734,- Kč z částky, která byla zaslána na účet jeho bratra, použil na úhradu dluhů státním orgánům, okresní soud zjevně nepovažoval za vyvrácenu (viz str. 3 odůvodnění rozsudku). V případě této částky by tedy podle nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno hovořit o odstranění majetku či jeho části a nedošlo by ohledně ní k naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Vzhledem k výši takové částky nelze podle ní dovodit, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. lze naplnit několika způsoby. Obviněný Ing. M. B. se jej podle zjištění soudů dopustil tím, že zmařil uspokojení svého věřitele tím, že odstranil část svého majetku a tímto činem způsobil značnou škodu.
Za zmaření uspokojení svého věřitele se v souladu s respektovanou judikaturou považuje takové jednání pachatele, kterým způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své splatné pohledávky. K trestní odpovědnosti pachatele by ovšem nestačilo, kdyby věřitel měl možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku. Je také s přihlédnutím k posuzovanému případu důležité poznamenat, že dlužník, který ze svého majetku uhradí jiné pohledávky vůči sobě, se nedopouští trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., byť by tím současně zmařil nebo částečně zmařil uspokojení jiného věřitele, mohlo by se ovšem jednat o jiný trestný čin, například o trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. (k tomu viz č. 41/1990, č. 38/2001 Sb. rozh. trest.).
Všechny alternativy skutkové podstaty poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zničení, poškození, zatajení, zcizení, učinění neupotřebitelným nebo odstranění majetku) zahrnují zmenšení aktiv z majetku dlužníka, který by jinak mohl sloužit k uspokojení věřitele. Odstranění, jehož se podle závěru soudů dopustil obviněný Ing. M. B., spočívá v ukrytí majetku pachatelem tak, aby s ním dlužník mohl i nadále disponovat, avšak s vyloučením možnosti uspokojení věřitele z tohoto majetku.
Soudy podle skutkových zjištění, která učinily, omezily ve výroku rozsudku dobu páchání trestné činnosti obviněného oproti obžalobě na období do 13. 2. 2000 s tím, že 14. 2. 2000 byla uzavřena smlouva mezi společností V., a. s., a Ing. J.V. – S., o postoupení předmětné pohledávky. Omezily tím tedy zjištěný skutek jen na jednání obviněného vůči společnosti V., a. s. Vzhledem k tomu, že dovolání podal pouze obviněný, nepřipadá v úvahu změna napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného (§265p odst. 1 tr. ř.), takže i Nejvyšší soud se ve svém přezkumu omezil jen na shora uvedenou dobu.
Stručně řečeno, obviněný v dovolání uplatnil dvě zásadní námitky. Jednak, že nečinil kroky k tomu, aby zmařil uspokojení pohledávky společnosti V., a. s., jednak, že z částky 1.496.866,25 Kč, která byla v inkriminované době poukázána na účet jeho právního zástupce, uhradil další přednostní pohledávky. Způsobená škoda by tedy i v případě uznání viny trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., byla podle jeho přesvědčení nižší než 1.197.616,25 Kč, jak ji ve výroku rozsudku vyčíslil okresní soud.
Tyto námitky shledal Nejvyšší soud částečně důvodné. V prvé řadě skutková věta rozsudku okresního soudu nevyjadřuje jednoznačně naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že toliko výrok rozsudku má konstitutivní účinek, takže jeho nedostatky spočívající v absenci skutečností vyjadřujících některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu nelze napravovat v odůvodnění rozhodnutí (k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02).
Okresní soud sice ve výroku svého rozsudku konstatuje, že obviněný „… blíže nezjištěným způsobem použil částku 1.197.616,25 Kč, kterou obdržel, tuto částku postupně z uvedeného účtu vybral v hotovosti přesto, že si byl vědom existence splatné pohledávky za sebou věřitele společnosti V., a.s., čímž jí jako svému věřiteli způsobil škodu ve výši 1.197.616,25 Kč …“. Takto formulovaná skutková zjištění nesvědčí o jednoznačném naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Závěr, že tuto částku blíže nezjištěným způsobem použil, připouští mimo jiné i to, co namítá obviněný v rámci dovolání, a sice, že ji přinejmenším částečně použil na úhradu jiných přednostních pohledávek. Z popisu zjištěného skutku není zřejmá subjektivní stránka jednání obviněného, tj. zda transakce s částkou, kterou obdržel, měly být motivovány záměrem obviněného odstranit tento svůj majetek, tj. zabránit jejich prostřednictvím, aby z tohoto majetku mohla být uspokojena pohledávka věřitele, společnosti V., a. s., případně dalších věřitelů. To soud konstatuje pouze v odůvodnění rozsudku na str. 7 a 8, kde se výslovně uvádí, že založení účtu na jméno bratra bylo vedeno záměrem vyhnout se exekucím, které obviněnému hrozily.
A právě nejasné závěry ohledně obhajoby obviněného ve vztahu k údajným platbám dalším přednostním dlužníkům považuje Nejvyšší soud za další nedostatek rozhodnutí okresního i krajského soudu. Má totiž význam pro závěr o výši způsobené škody a tím i právní kvalifikaci jednání obviněného.
Rozhodnutí okresního soudu shledává Nejvyšší soud, pokud jde o zjištěnou výši škody způsobené obviněným, rozporným.
Ve skutkové větě rozsudku okresního soudu se konstatuje, že obviněný způsobil věřiteli společnosti V., a. s., škodu ve výši 1.197.616,25 Kč. Z kontextu výroku lze dovodit, že okresní soud považoval za způsobenou škodu celou částku, která byla na účet bratra obviněného převedena jeho právním zástupcem po stržení úhrady odměny za zastupování obviněného ve výši 299.250,- Kč.
Na str. 3 odůvodnění rozsudku okresního soudu se však uvádí, že z písemného vyjádření obviněného ze dne 10. 10. 2000 bylo zjištěno (tato formulace navozuje jednoznačný dojem, že soud v této části obhajobu obviněného akceptoval), že z částky, kterou obdržel, zaplatil další přednostní pohledávky ve výši 391.734,- Kč. Okresní soud z toho v další větě odůvodnění rozsudku činí závěr, že i tak by obviněnému ještě zůstávala částka 1.105.132,25 Kč. V takovém případě by ovšem způsobená škoda nemohla činit 1.197.616,25 Kč, jak se uvádí ve výroku rozsudku. Okresní soud dále na str. 3 - 4 odůvodnění v podstatě připouští, odkazujíc na další vyjádření obviněného ze dne 10. 6. 2001, že tento plnil další dluhy ve výši 205.709,40 Kč, zdůrazňuje však v této souvislosti, že společnosti V., a. s., neplnil obviněný nic.
Z odůvodnění rozsudku je přitom zřejmé, že tvrzení obviněného o údajných dalších platbách jiným dlužníkům v době, kdy měl plnit společnosti V., a. s., nepovažovaly soudy pro posouzení jednání obviněného za relevantní. Tento právní názor však neshledává Nejvyšší soud správným. Jak již bylo řečeno shora (s poukazem na respektovanou judikaturu, např. č. 41/1990 Sb. rozh. trest.), pokud by skutečně bylo prokázáno, že obviněný Ing. J. B. plnil z částky, kterou v inkriminované době obdržel, jiné, skutečné (nikoli fingované) pohledávky, nemohly by být tyto částky zahrnuty do výše škody způsobené společnosti V., a. s., neboť by ohledně nich nebylo možno učinit závěr, že obviněný tuto část svého majetku odstranil, aby tak zmařil uspokojení svého dlužníka. Bylo by ovšem možno zvažovat, zda se nejedná ve vztahu k těmto platbám o jiný trestný čin, například o trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. V posuzovaném případě by však muselo být pečlivě zkoumáno, zda byla zachována tzv. totožnost skutku a zejména, zda by eventuálním uznáním obviněného vinným tímto trestným činem vedle trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. nedošlo k porušení zákazu reformace in peius (zákazu změny k horšímu) podle §265s odst. 2 tr. ř.
Uvedená pochybení okresního soudu neodstranil ani soud odvolací, přestože některá z nich obviněný výslovně namítal ve svém odvolání.
Po přezkoumání věci proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že formulace skutkové věty v rozsudku okresního soudu neposkytuje jednoznačný podklad pro právní posouzení takto zjištěného skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. I když některé formulace obsažené v odůvodnění rozsudku činí skutkové závěry soudu ve vztahu k použité právní kvalifikaci přesvědčivějšími, nemůže to nedostatky výroku rozsudku zhojit, jak na to v jiných obdobných případech opakovaně poukázal i Ústavní soud.
Vzhledem k nesprávnému pominutí plateb, které obviněný podle svého tvrzení učinil v inkriminované době na úhradu dalších přednostních pohledávek, shledává Nejvyšší soud jako nedostatečně podložený i závěr o výši škody způsobené obviněným. Výše zákonné hranice tzv. značné škody ve výši 500.000,- Kč (viz §89 odst. 11 tr. zák.) byla podle zjištění soudů překročena obviněným poměrně jednoznačně, takže nelze vyloučit, že i po započtení pohledávek uhrazených obviněným ve prospěch dalších dlužníků by jednání obviněného mohlo být posouzeno opět podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Nicméně případný závěr o snížení způsobené škody v řádech statisíců nelze podle závěru Nejvyšší soudu interpretovat jako změnu, která by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného /§265i odst. 1 písm. f) tr. ř./, a to přinejmenším z pohledu kritérií rozhodných pro ukládání trestu (§31 odst. 1, §23 odst. 1 tr. zák.).
IV.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil v celém rozsahu a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265k odst. 1, §265k odst. 2, §265l odst. 1 tr. ř.).
Na okresním soudu především bude, aby odstranil přetrvávající nejasnosti týkající se obhajoby obviněného, že část částky, jež mu byla zaslána, použil na úhradu pohledávek jiných věřitelů než společnosti V., a. s. Pokud by tato obhajoba obviněného nebyla vyvrácena, bude třeba tomu přizpůsobit závěr o výši škody způsobené této společnosti a adekvátně i právní posouzení jednání obviněného. V případě opětovného uznání obviněného vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 tr. zák. bude nezbytné precizovat skutková zjištění ve výroku rozsudku tak, aby z nich bylo jednoznačně zřejmé naplnění znaků tohoto trestného činu, zejména ve vztahu k naplnění znaků subjektivní stránky činu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 29. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr v. r.