ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1404.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1404/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 12. 2004 o dovolání obviněného I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 12 To 320/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 41/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 1 T 41/2004, byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že dne 11. 4. 2004 kolem 23:14 hodin, u kostela církve Českobratrské, v ulici G. K. v K. pod vlivem alkoholu fyzicky napadl zde procházejícího V. V. F., a to tak, že jmenovaného chytil kolem krku levou rukou a pravou rukou mu zasadil několik úderů do obličeje a břicha s cílem mu odcizit nákupní tašku s potravinami. O tašku se s poškozeným přetahoval. Bezprostředně po činu byl zadržen policisty, přičemž ke škodě na majetku či zdraví nedošlo.
Obviněnému byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §57 odst. 1 a 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu tří let.
Proti tomuto rozsudku podala okresní státní zástupkyně odvolání v neprospěch obviněného, a to výhradně proti výroku o trestu. Odvoláním se domáhala uložení přísnějšího trestu odnětí svobody bez aplikace ust. §40 odst. 1 tr. zák., tj. v rámci trestní sazby §234 odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Praze z podnětu tohoto odvolání rozsudkem ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 12 To 320/2004, rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody, a při nedotčeném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nedotčeném výroku o trestu vyhoštění uložil obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. Š. dovolání, a to v rozsahu výroku o vině i trestu. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má zato, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu dovolání obviněný namítá, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil. Tvrdí, že měl dostatek finančních prostředků a nemělo tedy smysl, aby na poškozeného útočil kvůli tašce s večeří. Za nelogické rovněž považuje, že by si k přepadení vybral frekventované a dobře osvětlené místo. Podle jeho názoru výpověď poškozeného V. V. F. i zakročujících policistů trpí v části popisující jeho útok rozpory.
Obviněný dále namítá, že i kdyby připustil možnost, že poškozenému odcizil tašku, nelze podle něj dospět k závěru, že proti němu použil násilí zakládající trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Poukazuje v této souvislosti na respektovanou judikaturu, podle které se neočekávané vytržení věci z ruky nepovažuje za násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák., takže takový útok lze posoudit pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. Dovolatel je však přesvědčen, že o trestný čin krádeže by se v jeho případě jednat nemohlo, neboť hodnota potravin v tašce nedosahovala částky 5.000,- Kč.
V poslední části dovolání obviněný vznáší výhrady vůči uloženému trestu odnětí svobody. Namítá, že zatímco okresní soud mu správně s přihlédnutím k okolnostem případu a hodnocení jeho osoby uložil trest pod dolní hranicí trestní sazby §234 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák., krajský soud u něj důvody pro aplikaci ust. §40 odst. 1 tr. zák. neshledal, čímž podle názoru obviněného pochybil.
V závěru dovolání obviněný navrhoval, aby Nejvyšší soud rozhodnutí okresního i krajského soudu zrušil a Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Vyzdvihla, že z podnětu odvolání okresního státního zástupce byl rozsudek okresního soudu přezkoumáván odvolacím soudem toliko ve výroku o trestu, nikoli ve výroku o vině. V rozsahu námitek proti výroku o vině proto považuje dovolání obviněného za nepřípustné. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle jejího názoru odpovídá pouze námitka, že okolnosti případu odůvodňovaly uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za použití §40 odst. 1 tr. zák. V tomto směru však považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť okolnosti případu podle ní v ničem nevybočují z běžných okolností obdobné trestné činnosti. Navrhovala proto, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, zda dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Z obsahu spisu zjistil, že bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265d a §265e tr. ř.), avšak část uplatněných námitek posoudil Nejvyšší soud jako nepřípustných.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Obviněný napadl rozsudek krajského soudu ve všech jeho výrocích. Účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku je napravit rozhodnutí soudu, jenž rozhodoval v druhém stupni, a je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolání je proto přípustné jen za předpokladu, že soud druhého stupně buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo za předpokladu, že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit. V případě dovolání směřujícího proti rozhodnutí o odvolání je tedy podmínkou jeho přípustnosti, že odvolací soud napadený výrok přezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. nebo byl povinen jej přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř. (shodně viz č. 20/2004 Sb. rozh. trest.).
V případě výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Praze, jimž byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., však tato podmínka splněna nebyla. Odvolání proti zmíněnému rozsudku podal jen okresní státní zástupce, a to v neprospěch obviněného, přičemž je zaměřil toliko proti výroku o trestu. Domáhal se jím uložení přísnějšího trestu v rámci trestní sazby §234 odst. 1 tr. zák., tedy nikoli pod jeho dolní hranicí za použití §40 odst. 1 tr. zák., přičemž výrok o vině trestným činem loupeže odvoláním nenapadl. Obviněný proti rozsudku odvolání nepodal. Krajský soud v Praze při projednání odvolání okresního státního zástupce nezjistil důvody pro přezkoumání výroku o vině ve smyslu §254 odst. 2, 3 tr. ř. Výrok o vině, který nebyl odvolacím soudem přezkoumáván, nemohl být tudíž ani předmětem dovolacích námitek. K námitkám dovolatele proti tomuto výroku proto Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, protože byly ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř. nepřípustné. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že nebyl dán důvod pro odmítnutí dovolání mimo jiné i podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., když dovolání bylo, byť zčásti, shledáno přípustným.
Obviněný totiž uplatnil i další námitky, které směřovaly proti výroku o trestu, takže v této části bylo dovolání shledáno přípustným. Obviněný se jimi domáhal uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby §234 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud ovšem v této souvislosti musel řešit otázku, zda tyto námitky svým obsahem naplňují deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je definován tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Lze tedy prostřednictvím tohoto důvodu namítat, že skutek zjištěný soudem byl chybně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejednalo nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky tohoto druhu sice obviněný uplatnil, ty však byly posouzeny z důvodů rozvedených shora, jako nepřípustné. Podle závěru Nejvyššího soudu však tento dovolací důvod nelze obsahově naplnit námitkami domáhajícími se uložení mírnějšího trestu za použití ust. §40 odst. 1 tr. zák., jak to činil obviněný I. K. . Systematickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. lze dospět k závěru, že výši uloženého trestu by bylo možno, ovšem za splnění ještě dalších podmínek, napadat toliko prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř.
První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V případě druhého by muselo být rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Lze tedy uzavřít, že vzhledem k výslovnému stanovení dvou uvedených dovolacích důvodů ve vztahu k výroku o trestu, nelze na výrok o trestu vztahovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. V takovém případě by pak ustanovení §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. byla zcela nadbytečná, protože jak uložení nepřípustného druhu trestu, resp. uložení trestu mimo trestní sazbu, tak upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by bylo obsaženo v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při přijetí takového výkladu by podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno postihnout porušení jakýchkoli ostatních ustanovení trestního zákona při rozhodování o trestu. To by ale bylo ve zřejmém rozporu s charakterem a účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé, kde zájem na jejich nápravě předchází zájmu na stabilitě pravomocného rozhodnutí. Dovolání, stejně jako další mimořádné opravné prostředky, je však koncipováno na užším vymezení důvodů, pro které lze rozhodnutí napadnout, než jak je tomu v případě řádných opravných prostředků.
Námitky uplatněné obviněným proti výroku o trestu proto podle závěru Nejvyššího soudu nenaplnily deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného I. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr