ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1478.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1478/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. 12. 2004 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného L. D., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 285/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 4 T 257/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 285/2004, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 4 T 257/2001.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Sokolově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 4 T 257/2001, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř., §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného L. D. pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 7. 3. 2000 uzavřel prostřednictvím zástupce obchodní společnosti kupní smlouvu na vysavač a klepač v celkové hodnotě 36.560,- Kč, kterou měl splácet ve 24 měsíčních splátkách s tím, že do uhrazení celé kupní ceny není s těmito věcmi oprávněn nakládat jako s vlastními, a ačkoli uvedené věci převzal, splátky řádně nehradil, v květnu 2000 předmět koupě prodal neznámé osobě a tím způsobil obchodní společnosti škodu ve výši nejméně 32.900,- Kč, a dále dne 10. 3. 2000 prostřednictvím prodejny obchodní společnosti uzavřel kupní smlouvu na koupi mobilního telefonu zn. Motorola včetně Twist karty v celkové hodnotě 5.599,- Kč na splátky, uhradil akontační splátku ve výši 3.099,- Kč, věci převzal s tím, že není oprávněn s nimi nakládat jako s vlastními do úplného zaplacení kupní ceny, splátky nehradil a po půl roce prodal mobilní telefon s Twist kartou neznámé osobě a tím způsobil obchodní společnosti škodu ve výši 4.760,- Kč.
Okresní soud v Sokolově zdůvodnil toto rozhodnutí v podstatě tím, že posuzované jednání obviněného je třeba kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., že jde o pokračování ve skutku, pro jehož jiné útoky spáchané ve dnech 21. 1. 2000 a 4. 4. 2000 byl obviněný pravomocně odsouzen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 96/2000 rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2000, sp. zn. 6 To 138/2002, a že tímto rozsudkem byla založena tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Přitom konstatoval, že se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. není možné postupovat podle §37a tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Stížnost okresního státního zástupce v Sokolově byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 6 To 285/20004, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni, a to v celém rozsahu. Dovolání podala s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. Namítla, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 6 To 138/2002, byl vyhlášen za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., a z toho dovodila, že nevytvořil překážku věci rozhodnuté. V této souvislosti uvedla, že nic nebránilo tomu, aby byla aplikována ustanovení §11 odst. 2 tr. ř., §12 odst. 12 tr. ř., §37a tr. zák., vše ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Podle těchto námitek tedy bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Jinak nejvyšší státní zástupkyně vytkla, že jeden z útoků, pro které byl obviněný uznán vinným citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, byl kvalifikován jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250b odst. 1 tr. zák., takže v poměru mezi tímto útokem a útoky, které Okresní soud v Sokolově v projednávané věci považoval za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nemůže jít o pokračování vzhledem k tomu, že se nejedná o stejnou skutkovou podstatu. Tím nejvyšší státní zástupkyně vytkla nesprávné hmotně právní posouzení. Jinak uzavřela své výhrady tím, že Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání, ačkoli v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., a tím považovala za naplněný i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Sokolově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí žádného z obou soudů nemohou obstát na podkladě důvodů, o které se opírají.
V projednávané věci jsou posuzovány útoky spáchané ve dnech 7. 3. 2000 a 10. 3. 2000, které pokud by byly kvalifikovány jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., se jeví jen jako část pokračujícího skutku, jehož další útok byl spáchán dne 21. 1. 2000 a byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 6 To 138/2002, posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k útoku, který byl spáchán dne 4. 4. 2000 a který byl tímto rozsudkem Krajského soudu v Plzni posouzen jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250b odst. 1 tr. zák., o pokračování jít nemůže, protože ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. mezi podmínkami pokračování v trestném činu stanoví, že musí jít ve všech dílčích útocích o naplnění s t e j n é skutkové podstaty. Tato podmínka není splněna, jestliže jde o útoky, z nichž některé naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a jiné naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., resp. jeho pokusu, neboť v uvedených případech tu jsou r ů z n é skutkové podstaty. Pochybení Okresního soudu v Sokolově, který konstruoval pokračování v trestném činu na podkladě útoků naplňujících znaky různých skutkových podstat, však samo o sobě nemělo žádný význam pro posouzení otázky, zda rozsudek Krajského soudu v Plzni vytvořil překážku věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., protože tato otázka byla nastolena již tou částí rozsudku, v níž byl obviněný uznán vinným útokem spáchaným dne 21. 1. 2000 a posouzeným jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy nesdílí názor nejvyšší státní zástupkyně, že by usnesení Okresního soudu v Sokolově bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 tr. ř. jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Podle §12 odst. 12 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. skutkem podle trestního řádu se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Odůvodnění:rozhodnutí obou soudů vyznívá tak, že považovaly za rozhodující to, že všechny posuzované útoky tvořící pokračující skutek byly spáchány před účinností zákona č. 265/2001 Sb. V souvislosti s tím oba soudy dovodily, že je třeba aplikovat právní úpravu účinnou před 1. 1. 2002, protože je to pro obviněného příznivější, a odkázaly na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.
Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. je z hlediska systematiky zařazeno do hlavy třetí obecné části trestního zákona a upravuje časovou působnost trestního zákona jako hmotně právního předpisu, tedy jako zákona, který stanoví znaky trestných činů, trestní sazby na trestné činy a případně i jiné hmotně právní předpoklady trestnosti činu. Z hlediska hmotného práva nedošlo v otázce trestnosti činu, pro který byl obviněný stíhán v projednávané věci, k žádné změně oproti stavu v době jeho spáchání. Žádná taková změna nevyplývá ani ze zákona č. 265/2001 Sb., takže hmotně právně zůstala trestnost činu tímto zákonem nedotčena. Z toho logicky vyplývá, že ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. nemůže mít na posuzovaný případ žádný vliv, pokud jde o tu jeho část, která upravuje kolizi trestních zákonů jako hmotně právních předpisů, neboť tu žádná taková kolize ve skutečnosti není.
Od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení je třeba odlišovat procesní stíhatelnost činu ve smyslu možnosti konat o trestném činu řízení podle trestního řádu, tedy vést trestní stíhání pachatele činu. Tato otázka již není předmětem úpravy trestního zákona jako hmotně právního předpisu, takže se na ni nevztahuje ani ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Jde o úpravu obsaženou v trestním řádu, který je založen na zásadě, že úkony trestního řízení se řídí trestním řádem účinným v době, kdy jsou prováděny. Případné odchylky od této zásady jsou vždy výslovně stanoveny v novém trestním řádu, zpravidla v jeho přechodných ustanoveních, která se tím stávají podkladem pro použití dřívějšího trestního řádu za účinnosti nového trestního řádu při posuzování některých otázek.
Otázka, zda pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 6 To 138/2002, založil překážku věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., musí být posuzována podle toho, jaký význam tomuto rozsudku dává trestní řád ve znění účinném v době, kdy byl tento rozsudek vyhlášen a zároveň nabyl právní moci. Určující je proto trestní řád ve znění zákona č. 265/2001 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2002.
Z ustanovení §11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. vyplývá, že citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni má účinky jen ve vztahu k tomu útoku pokračujícího trestného činu, o kterém v něm bylo rozhodnuto, a že se nijak netýká jiných útoků, to znamená ani těch, o kterých bylo rozhodováno v dané věci Okresního soudu v Sokolově. Rozsudek Krajského soudu v Plzni nemá ten účinek, že by bránil trestnímu stíhání obviněného pro útoky, ohledně nichž bylo rozhodováno ve věci Okresního soudu v Sokolově. Opačný právní názor by ve skutečnosti znamenal to, že rozsudku Krajského soudu v Plzni vyhlášenému za účinnosti trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. by byly přisuzovány účinky stanovené trestním řádem ve znění před účinností zákona č. 265/2001 Sb., aniž pro to je podklad v přechodných ustanoveních tohoto zákona. To by bylo v evidentním rozporu se zásadou, že řízení se koná podle zákona účinného v době řízení. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. zde nemá žádný význam, protože jde o hmotně právní ustanovení, zatímco posuzovaná otázka, tj. otázka přípustnosti trestního stíhání z hlediska ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., není otázkou hmotně právní, nýbrž procesně právní.
I když všechny útoky pokračujícího trestného činu byly spáchány před 1. 1. 2002, je tato skutečnost v uvažovaných souvislostech bezvýznamná a zejména nemůže být důvodem toho, aby rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2002, tj. z doby po 1. 1. 2002, byly přisuzovány procesní účinky, jako by byl vyhlášen v době před 1. 1. 2002, tj. dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb. Z rozhodnutí č. 49/2002 Sb. rozh. tr. vyplývá, že účinek věci rozhodnuté ve vztahu k útokům, o kterých nebylo rozhodováno, mohou mít za podmínek pokračujícího trestného činu jen rozhodnutí, která nabyla právní moci do 31. 12. 2001. To znamená, že rozhodnutí, která nabyla právní moci v době od 1. 1. 2002, tento účinek nemají. Nemá ho proto ani rozsudek Krajského soudu v Plzni, o který oba soudy nesprávně opřely své úvahy a závěry v přezkoumávané věci.
Právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v tomto usnesení a předtím již např. v usnesení ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1105/2003, není v rozporu s rozhodnutím č. 49/2002 Sb. rozh. tr., protože tento judikát vylučuje zpětnou aplikaci ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. v tom smyslu, že by pravomocným rozhodnutím uvedeným v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. z doby do 31. 12. 2001 nebyl v době od 1. 1. 2002 přiznán účinek spočívající v existenci překážky věci rozhodnuté, který tato rozhodnutí získala podle trestního řádu účinného v době, kdy byla pravomocně učiněna.
Na podkladě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Plzni nebránil tomu, aby obviněný mohl být stíhán pro útoky, pro které na něho byla podána obžaloba u Okresního soudu v Sokolově v přezkoumávané věci, a že usnesení Okresního soudu v Sokolově, jímž bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, je nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost státního zástupce, pak je vadné ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a jako součást předcházejícího řízení i usnesení Okresního soudu v Sokolově. Na zrušená rozhodnutí obsahově nenavazovala žádná další rozhodnutí, jejichž zrušení by bylo nutné v důsledku toho, že by zrušením obou uvedených usnesení pozbyla podkladu. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci nového projednání a rozhodnutí věci může Okresní soud v Sokolově postupovat podle §37a tr. zák., shledá-li pro to věcné důvody uvedené v tomto ustanovení. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. takovému postupu nebrání. Ustanovení §37a tr. zák. nijak neřeší otázku, zda určité rozhodnutí tvoří nebo netvoří překážku věci rozhodnuté, ale upravuje postup v situaci, kdy tu taková překážka není v důsledku aplikace jiných příslušných ustanovení, které naznačenou otázku upravují.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec