Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2004, sp. zn. 7 Tdo 1494/2004 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1494.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1494.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1494/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 12. 2004 dovolání obviněného B. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 11 To 292/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 17/2002 a rozhodl takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 11 To 292/2003, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 2 T 17/2002. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 2 T 17/2002, byl obviněný B. V. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na 26 měsíců. O odvolání obviněného B. V. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 11 To 292/2003. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na 1 rok. Jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. posoudil Krajský soud v Praze skutek spočívající v tom, že obviněný dne 3. 9. 2000 kolem 16.00 hodin v obci S., na louce za přítomnosti nejméně tří osob, a to L. K. , E. S. a K. V., hrubými výroky verbálně napadl L. K.. a J. Č., jehož napadl i fyzicky tak, že ho udeřil pěstí do obličeje a po jeho pádu na zem ho škrtil rukama na přední straně krku, čímž mu způsobil zranění spočívající v krevním výronu v levé čelní krajině, pohmoždění měkkých tkání s krevním výronem v oblasti dolní čelisti vlevo a drobnou oděrku pod levým okem. V tomto rozsahu se výrok o vině uvedený v rozsudku Krajského soudu v Praze kryje s výrokem o vině uvedeným v rozsudku Okresního soudu v Příbrami. Obviněný B. V. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Dovolání podal s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci zákonného dovolacího důvodu zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu výtržnictví a namítl, že čin nebyl spáchán veřejně. Uvedl, že soud na jedné straně odmítl hodnotit svědeckou výpověď jeho manželky K. V. s odůvodněním, že z místa, odkud incident sledovala, nemohla téměř nic vidět, ale na druhé straně ji zařadil mezi veřejnost ve smyslu osob přítomných incidentu. Vyjádřil názor, že pokud zákon vyžaduje, aby činu byla nějaká osoba přítomna, předpokládá to její smyslovou účast na něm v tom významu, že ho vidí, slyší nebo má alespoň možnost takové účasti. Z této úvahy obviněný dovozoval, že nemůže-li osoba čin takto sledovat, nemůže být zahrnuta pod pojem veřejnosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti mimo jiné tím, že napadne jiného. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že oba soudy uznaly obviněného vinným naplněním toho z uvedených alternativních znaků, jímž je spáchání činu „veřejně“. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami vyplývá výslovný závěr tohoto soudu, že čin nebyl spáchán „na místě veřejnosti přístupném“, a Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku to označil za nepodstatné. Podle §89 odst. 4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán před více než dvěma osobami současně přítomnými. Význam přítomnosti osob, která zakládá veřejnost činu ve smyslu citovaného ustanovení, spočívá v tom, že čin na tyto osoby nějak působí, dotýká se jich apod. Pokud jde o trestný čin výtržnictví jako jeden z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, souvisí veřejnost činu s tím, že osoby, jejichž přítomnost naplňuje znak veřejnosti činu, jsou prostřednictvím činu např. pohoršeny, dotčeny v nerušeném pobytu na daném místě apod. Z toho vyplývá logický požadavek, aby tyto osoby byly způsobilé k tomu, že výtržnické jednání pachatele vnímají. Součástí této způsobilosti je nutně také to, že tyto osoby jsou ve vztahu k výtržnickému jednání pachatele fyzicky v takovém postavení, že ho vůbec mohou postřehnout a vnímat. V posuzovaném případě soudy spatřovaly naplnění zákonných znaků toho, že čin byl spáchán „veřejně“, v tom, že byl spáchán „za přítomnosti nejméně tří osob, a to L. K. , E. S. a K. V. “. Použití dikce „nejméně“ působí dojmem, jako by byly přítomny ještě nějaké další osoby, avšak v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami (str. 5) je uvedeno zjištění, že obviněný napadl poškozeného „za přítomnosti dalších tří osob, a to L. K. , E. S. a K. V. “, a ani z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze nevyplývá nic o přítomnosti ještě jiných osob. Jestliže tedy soudy považovaly znak „veřejně“ za naplněný přítomností tří jmenovaných osob, je nutné, aby všechny tyto osoby měly způsobilost a předpoklady vnímat jednání pachatele. Tak tomu ovšem není v případě K. V., manželky obviněného. Okresní soud v Příbrami hodnotil její výpověď, pokud vypovídala v postavení svědkyně, jako nevěrohodnou. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku (str. 3) uvedl, že Okresní soud v Příbrami „k takovému hodnocení se … ani nemusel uchylovat, jestliže bylo zjištěno, že … svědkyně V. nemohla z místa, odkud incident sledovala, téměř nic vidět“. Tento závěr Krajského soudu v Praze v sobě zahrnuje i závažnou pochybnost o tom, zda K. V. z hlediska svého postavení ve vztahu k místu jednání obviněného vůbec byla osobou, která měla předpoklady toto jednání vnímat a být zahrnuta mezi osoby, jejichž přítomnost naplňuje zákonné znaky veřejnosti činu ve smyslu §89 odst. 4 písm. b) tr. zák. Jestliže by z naznačeného důvodu bylo namístě pominout K. V. při posuzování otázky, přítomnost kterých osob naplňuje zákonné znaky veřejnosti činu, vyvstával by závěr, že přítomnost zbývajících dvou osob uvedených ve výroku o vině by zákonné znaky veřejnosti činu nenaplňovala, takže by nebylo možné posoudit skutek jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve variantě, jíž byl obviněný uznán vinným. Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Příbrami jako součást řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, tedy spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, tak předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nijak nepřihlížel k té části dovolání obviněného, v níž byly uplatněny námitky proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak hodnotily důkazy a jak postupovaly při dokazování. Tyto námitky byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení plyne, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. Dovoláním je tedy možné namítat, že skutková zjištění soudu byla nesprávně podřazena pod ustanovení trestního zákona, tj. že skutkový stav zjištěný soudem byl vadně kvalifikován jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak při provádění důkazů postupoval apod., protože v tomto ohledu nejde o aplikaci hmotného práva, nýbrž procesních ustanovení, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak řečeno, dovoláním lze vytýkat jen právní vady ve vztahu ke kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale není možné vytýkat s k u t k o v é vady. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. prosince 2004 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/29/2004
Spisová značka:7 Tdo 1494/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1494.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20