Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2005, sp. zn. 11 Tcu 158/2005 [ usnesení / výz-A ], paralelní citace: 49/2006 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.158.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
Právní věta I. Překážka stanovená podle §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. je vyjádřením možnosti vyplývající z ustanovení čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněné pod č. 549/1992 Sb.). Po novele trestního řádu provedené zák. č. 539/2004 Sb. s účinností od 1. 11. 2004 již nenáleží posuzování této otázky ministru spravedlnosti v souvislosti s jeho postupem podle §399 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (v tomto rozsahu je už nepoužitelný právní názor vyjádřený v rozhodnutí pod č. 24/1996 Sb. rozh. tr.). Proto je povinností soudu, který rozhoduje o přípustnosti vydání osoby do ciziny, aby řešil jako právní otázku, zda existuje uvedená překážka vydání, jež spočívá v tom, že trestný čin, který má být důvodem vydání, byl spáchán na území České republiky. II. Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin spáchaný na území České republiky, je v řízení o vydání do ciziny rozhodující obsah extradiční žádosti cizího státu, neboť jen v tomto rozsahu může soud rozhodovat o přípustnosti vydání. Ve vztahu k pokračování v trestné činnosti (§89 odst. 3 tr. zák.), pokud byl některý dílčí útok spáchán na území České republiky a jiný byl spáchán v cizině (tj. na území dožadujícího státu), a jestliže předmětem extradiční žádosti není žádný dílčí útok pokračujícího trestného činu spáchaný na území České republiky, nelze odůvodnit nepřípustnost vydání překážkou vyplývající z ustanovení §393 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vydání do ciziny není žádáno pro čin spáchaný na území České republiky.

ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.158.2005.1
sp. zn. 11 Tcu 158/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. prosince 2005 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného S. W. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. Nt 414/2005, a rozhodl takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2005, sp. zn. Nt 414/2005, se zrušuje . Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Ministerstvo spravedlnosti Polské republiky požádalo dopisem ze dne 7. 7. 2004, č. j. PR III Oz 216/04/E o vydání S. W. G., k trestnímu stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle čl. 286 §1 ve spojení s čl. 294 §1 a čl. 12 trestního zákoníku Polské republiky, podrobně specifikovaný v usnesení Krajské prokuratury v Krakově, Polská republika, ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. V Ds 8/98/S, v rozhodnutí o prozatímní vazbě vydaném Krajským soudem v Krakově, Polská republika, dne 9. 7. 1999, sp. zn. II Ko 795/99/S a v příkazu k zatčení vydaném Krajskou prokuraturou v Krakově, Polská republika, dne 16. 7. 1999, sp. zn. V Ds 8/98/S. Po předběžném šetření podala dne 11. 4. 2005 v posuzované věci státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze u Krajského soudu v Praze návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného do Polské republiky, sp. zn.: KZn 619/2004. Na základě shora uvedeného návrhu předložila předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze věc dne 19. 4. 2005 Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu. Vrchní soud v Praze pak dne 3. 5. 2005, sp. zn. 12 Ntd 3/2005 rozhodl podle §24 odst. 1 tr. ř., že k projednání věci je příslušný Městský soud v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. Nt 414/2005, bylo podle §397 odst. 1 tr. ř. z důvodů podle §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodnuto tak, že vydání S. W. G., pro trestní stíhání do P. r. pro trestný čin podle čl. 286 §1 ve spojení s čl. 294 §1 trestního zákoníku Polské republiky není přípustné. Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. předložil věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti uvedeného pravomocného rozhodnutí s odůvodněním, že – spisový materiál nenasvědčuje tomu, že by Městský soud skutečně zkoumal, zda skutky, pro které je S. W. G. trestně stíhán v České republice jsou skutečně totožné se skutky, které měl spáchat v P. r., – místo spáchání trestného činu v ČR není v dokumentech, které měl Městský soud v Praze k dispozici, dostatečně specifikováno, zatímco extradiční podklady uvádějí „v Gd., Wr. a Kr. a jiných místech P. r.“, – se Městský soud v Praze nezabýval totožností poškozených, resp. jednotlivých útoků a nelze tedy zjistit z jakého důvodu došel Městský soud v Praze k závěru, že „lze důvodně předpokládat, že P. žádá o vydání pro stejný skutek“, – lze mít pochyby o totožnosti firmy W. H. C. se sídlem v G. a W. H. C., s. r. o., – si orgány České republiky nevyžádali potřebné dodatkové informace ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání. Ministr spravedlnosti České republiky dále poukázal na to, že – důvodem nepřípustnosti vydání podle §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. je, že: „trestný čin byl spáchán na území ČR …“, přičemž extradiční podklady uvádějí „v Gd., Wr. a Kr. a jiných místech P. r.“, čímž se Městský soud ve svém usnesení nezabýval, – lze pochybovat o správnosti konání veřejného zasedání Městského soudu v Praze, bez účasti osoby, o jejíž vydání jde, - Městský soud v Praze pochybil, když ve svém usnesení uvedl nesprávné poučení o tom, že proti usnesení není přípustná stížnost. V závěru pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. Nt 414/2005, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k opětovnému projednání návrhu Městského státního zastupitelství v Praze a rozhodnutí. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné poukázat na současně platnou vnitrostátní úpravu. Podle §397 odst. 1 tr. ř. platí, že po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné. Vysloví-li soud, že vydání není přípustné, a osoba, o jejíž vydání jde, je ve vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění, pokud omezení osobní svobody této osoby nevyplývá z jiného zákonného důvodu (§397 odst. 2 tr. ř.). Pokud krajský soud vysloví, že vydání je přípustné, tak vezme osobu, o jejíž vydání jde do vydávací vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle §396 odst. 1 tr. ř. Pokud se vydávaná osoba již v době rozhodování podle odst. 1 nacházela v předběžné vazbě podle §396 odst. 1 tr. ř., tak příslušný krajský soud rozhodne o přeměně této vazby na vazbu vydávací (§397 odst. 3 tr. ř.). Podle §397 odst. 4 tr. ř. je proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Konečně pak podle §397 odst. 5 tr. ř. je povinností příslušného předsedy senátu krajského soudu předložit věc ministerstvu spravedlnosti po právní moci rozhodnutí uvedeného v odstavci 3. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou (§397 odst. 6 tr. ř.). Podle §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže byl trestný čin spáchán na území České republiky, kromě případů, kdy s ohledem na zvláštní okolnosti spáchání trestného činu je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v dožadujícím státě z důvodů náležitého zjištění skutkového stavu a z důvodů týkajících se výměry trestu anebo jeho výkonu. Pokud jde o oprávnění Nejvyššího soudu přezkoumat na podkladě opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky podaného podle §397 odst. 5 tr. ř. správnost shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, odkazuje Nejvyšší soud na své předchozí rozhodnutí, učiněné v jiné extradiční věci, ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005, podle kterého rozhodnutím podle §397 odst. 3 tr. ř. je nutno rozumět nejen rozhodnutí o vazbě vydávaného ve smyslu jeho vzetí do vydávací vazby či přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, ale také i vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání. Tedy jinými slovy řečeno, ministr spravedlnosti může postupem podle tohoto ustanovení napadnout i rozhodnutí o přípustnosti vydání a Nejvyšší soud je povinen je přezkoumat. Ohledně otázky rozsahu přezkumného oprávnění Nejvyššího soudu při rozhodování podle §397 odst. 5 tr. ř. je možno odkázat na předchozí rozhodnutí, učiněné v jiné extradiční věci, ze dne 19. října 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004, podle kterého na základě srovnání s právní úpravou vztahující se k rozsahu přezkumného oprávnění a přezkumné povinnosti v řízení o dovolání (srov. §265i odst. 3 až 5 tr. ř.), v řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. §267 odst. 3 až 5 tr. ř.) a v řízení o obnově (srov. ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsah přezkumu napadeného pravomocného rozhodnutí je podle platné právní úpravy výhradně ovládán principem vázanosti přezkumného orgánu rozsahem a důvody obsaženými v podaném mimořádném opravném prostředku. Tento závěr lze pak obdobně vztáhnout i na řízení o přezkoumání správnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny na podkladě návrhu ministra spravedlnosti učiněného podle §380 odst. 3 tr. ř. (nyní podle §397 odst. 5 tr. ř.). Jinak řečeno, neuplatňuje se tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku. S ohledem na výše uvedené právní názory se Nejvyšší soud poté zabýval námitkami ministra spravedlnosti a dospěl k těmto závěrům: Převážná část námitek se týká posouzení otázky, zda je důvodem vydání žádané osoby trestný čin, který byl zcela nebo z části spáchán na území ČR. Dále se pak námitky týkají posouzení otázky, zda jde v daném případě o situaci, kdy proti žádané osobě je v ČR vedeno příslušnými orgány trestní stíhání pro trestný čin, pro který žádá o jeho vydání P. r. Podle §375 odst 1 tr. ř. se postupuje podle ustanovení hlavy dvacáté páté trestního řádu (právní styk s cizinou) jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána, jinak. Takovou mezinárodní smlouvou je v posuzované trestní věci bez pochyby Evropská úmluva o vydávání, publikovaná pod č. 549/1992 Sb. (dále jenÚmluva“), kterou jsou vázány jak P. r., tak ČR. Právní pomoc se v posuzované věci tedy uplatňuje především podle této smlouvy. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy může dožádaná strana odmítnout vydání osoby žádané pro trestný čin, který se považuje podle jejího právního řádu za spáchaný zcela nebo z části na jejím území nebo na místě, které se považuje za její území. Úpravu stejné situace obsahuje i současné znění trestního řádu České republiky. Podle jeho §393 odst. 1 písm. g) je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže byl trestný čin spáchán na území ČR, kromě případů, kdy s ohledem na zvláštní okolnosti spáchání trestného činu je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v dožadujícím státě z důvodů náležitého zjištění skutkového stavu a z důvodů týkajících se výměry trestu anebo jeho výkonu. Nejvyšší soud tedy nejprve zkoumal vzájemný vztah čl. 7 odst. 1 Úmluvy a §393 odst. 1 písm g) tr. ř. a dospěl k závěru, že ustanovení §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. vlastně jen využívá možnosti, která je ČR jako smluvní straně Úmluvy dána jejím čl. 7 a nepřekročuje jeho rámec. Orgány ČR v takových případech jsou tedy povinny aplikovat s ohledem na zásadu uvedenou v §375 tr. ř. ustanovení §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom jde s ohledem na zařazení tohoto ustanovení a jeho název o právní otázky, které přísluší řešit soudu rozhodujícímu o přípustnosti vydání nikoli až ministru spravedlnosti při rozhodování podle §399 odst. 1, 2 tr. ř. o vlastním povolení vydání. Za současné vnitrostátní úpravy již nelze k čl. 7 odst. 1 Úmluvy aplikovat právní názor vyjádřený v č. 24/1996 Sb. rozh. tr. Dále pak Nejvyšší soud zkoumal, zda trestný čin, pro který je žádáno vydání do P. r., byl spáchán na území ČR. Z extradičních materiálů vyplývá, že žádost o vydání do P. r. byla podána z důvodu trestního stíhání vedeného v P. r. pro trestný čin podvodu, jehož se měla podle zjištění polských úřadů žádaná osoba dopustit tím, že v období od 17. srpna 1994 do 11. července 1999 v Gd., Wr., Kr., Ka., Va. a jiných místech země, jako majitel a ředitel společnosti s ručením omezeným „W. H. C.“ se sídlem v Gd. a odděleními ve výše uvedených městech, spolu s prokuristy a řediteli společnosti, a sice J. H., Z. L., S. L. a R. W., podle předem učiněného rozhodnutí provedení podvodu, založil výše uvedenou společnost a vypracoval vzor smlouvy na poskytování rekreačních služeb, což mělo přesvědčit zainteresované osoby o využívání renomovaných služeb ve světě turisticko-rekreačních firem, a že tato společnost je zástupcem takové firmy, a sice „W. H. C. U. K.“. Žádaná osoba následovně pověřila pracovníky zaměstnané v této firmě vedením agresivní reklamy s využitím reklamních materiálů renomovaných světových turisticko-rekreačních firem, a to bez jejich vědomí a souhlasu, směřujících k podepsání smluv, jejichž důsledkem bylo vyplacení záloh a kromě toho přijetí řady smluvních závazků druhou smluvní stranou, týkajících se rozsahu služeb, podmínek platnosti a zrušení smluv. Způsob vedení prezentace prakticky znemožnil správné seznámení s obsahem a interpretací smluv, a tímto způsobem žádaná osoba uváděla v omyl osoby zvané na prezentace ohledně získání členství v „W. H. C. U. K.“ a jiných firmách a možnosti využít na základě podepsané smlouvy časové rezervace (tzv. „time share“) v libovolně volených rekreačních střediscích sdružení R. C. I., I. I. a W. H. I., jelikož neměla s uvedenými firmami příslušné smlouvy a tudíž nemohla být prostředníkem při získávání členství a využívání časové rezervace, čímž přivedla přinejmenším 1 300 osob k neprospěšnému disponování s vlastním majetkem v částce 2 692 367,06 polských zlotých. Z obžaloby ze dne 4. 8. 2003, podané na žádanou osobu státní zástupkyní Městského státního zastupitelství, vyplývá, že je tato osoba v ČR stíhána (věc je nyní opět ve stadiu přípravného řízení) pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že spolu s obviněným A. S. J. I. založila dne 12. 4. 1994 společnost W. H. C., s. r. o. a následně založila společnost W. H. I., s. r. o. a její pobočky v P., H. K., B. a Z. Pod záminkou členství v cestovním klubu W. H. C. spolu s druhým obviněným vylákala od 1 426 poškozených jako zálohy částky v rozmezí 1 000 až 70 000 Kč (celkem 56 457 012,16 Kč), s příslibem, že zajistí pravidelné dovolené v určitých resortech, zejména ve Š. a Ř. a rovněž nabízela slevy a exkluzivní smlouvy s garancí podle druhu smlouvy od tří do sedmi let nebo doživotní na základě zakoupení členské karty W. H. C., s. r. o., přičemž v řadě případů nebyly pobyty nasmlouvány ani jinak zajištěny. Ke klamání klientů používala, podle závěrů obžaloby, katalog cestovní kanceláře R. E. Ltd. K. K. P. N., se sídlem ve S. k. V. B. a S. I., videokazetu této společnosti a služby na ní nabízené uváděla jako služby vlastní cestovní kanceláře, což se nezakládalo na pravdě a vybrané částky použila spolu s druhým obviněným pro svoji potřebu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud posuzoval správnost závěrů Městského soudu v Praze ohledně nepřípustnosti vydání žádané osoby z důvodu, zda lze jednání žádané osoby kvalifikovat z hlediska právního řádu České republiky jako skutek, jenž byl spáchán i na území České republiky a zda lze na daný případ aplikovat §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospěl pak v této otázce k následujícím závěrům: Z porovnání obou výše popsaných jednání žádané osoby vyplývá, že skutečně může jít v daném případě o pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 trestního zákona České republiky, kdy jednotlivé útoky byly spáchány žádanou osobou jak v P. r., tak i v ČR. Pro závěr, že jde v dané věci o pokračování v trestném činu svědčí zejména to, že z hlediska českého práva naplňují jednotlivé útoky znaky skutkové podstaty stejného trestného činu (tj. trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.), byly spáchány podobným způsobem a ve vzájemné časové návaznosti. Rovněž se lze na základě zkoumaných podkladů domnívat, že jednání žádané osoby v ČR a v P. r. bylo vedeno společným záměrem, tj. podvodně vylákat na poškozených v obou státech finanční částky, přičemž rozdílná výše takto získaných částek nebrání tomu, aby bylo možno jednání považovat za pokračování v trestném činu. Závěru o existenci společného záměru nasvědčuje mimo shodnosti způsobu páchání dále i shodnost doby páchání jednotlivých útoků. Přitom podle judikatury (srov. č. 30/1987 Sb. rozh. tr.) skutečnost, že některé útoky jsou spáchány na území ČR a jiné v cizině, sama o sobě nevylučuje pokračování v trestném činu. Z hlediska hmotného práva České republiky by zřejmě mohla být jednání, kterých se dopustila žádaná osoba v obou státech, považována za jeden skutek a jeden pokračující trestný čin. V současném trestním procesním právu České republiky, a to od 1. 1. 2002, však platí, že skutkem podle trestního řádu se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak (§12 odst. 12 tr. ř.). Jinými slovy to znamená, že každý dílčí útok pokračujícího trestného činu je procesním právem považován za samostatný skutek. Tomu odpovídá i úprava souvisejících otázek procesního práva, zejména nepřípustnosti trestního stíhání, kdy podle ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 tr. ř. (tedy např. i důvod záležící v překážce ne bis in idem) jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Podle soudní praxe může soud rozhodovat ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. jen o těch dílčích útocích pokračujícího trestného činu, které byly popsány v obžalobě (srov. č. 15/2003-II Sb. rozh. tr.). Uvedená procesní úprava týkající se trestných činů pokračujících je podle názoru Nejvyššího soudu významná i pro postup orgánů činných v trestním řízení při uplatňování právního styku s cizinou. Např. v řízení o vydání do ciziny je proto nutné trestný čin, pro který je vydání žádáno, chápat omezeně jen jako ty dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu českého trestního práva hmotného, které byly konkrétně předmětem žádosti o vydání. Jen o této části pokračujícího trestného činu je možno rozhodnout podle §397 odst. 1, 2, 3 tr. ř., že vydání je přípustné, nebo že není přípustné, a rozhodnout podle §399 odst. 1, 2 tr. ř. o povolení nebo nepovolení vlastního vydání. Případné další dílčí útoky pokračujícího trestného činu, které nejsou předmětem žádosti o vydání, nemohou být předmětem řízení o vydání do ciziny podle hlavy dvacáté páté trestního řádu. Nemohou být proto ani překážkou uvedenou v ustanovení §393 odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy skutečností ze které by vyplýval závěr, že čin byl spáchán na území ČR. Městský soud v Praze se posuzovanou trestní věcí z tohoto hlediska při svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Z toho, jak byl popsán trestný čin v žádosti o vydání, resp. v dokumentech předložených P. r., nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že by některé z útoků pokračujícího trestného činu podvodu, který je důvodem žádosti o vydání, byly spáchány na území ČR. Povinností soudu, resp. povinností příslušného státního zástupce provádějícího předběžné šetření podle §394 tr. ř., bylo za uvedených okolností zjistit, pro které konkrétní útoky trestného činu podvodu je vydání P. r. vlastně žádáno. Zatím je charakteristika skutkových okolností trestného činu uvedená v dokumentech předložených P. r. pro posouzení věci z těchto hledisek nedostatečná. Přitom s ohledem na řešenou spornou otázku by postačilo takové vymezení, ze kterého by bylo patrno, zda je žádost omezena jen na útoky spáchané v P. r. V tomto směru zřejmě bylo nutné využít možnosti dané smluvní úpravou a vyžádat doplňující podklady pro rozhodnutí o vydání (čl. 13 Úmluvy). Napadené rozhodnutí je tedy založeno na nedostatečných podkladech a jeho závěry jsou zatím předčasné. K námitce ministra spravedlnosti se dále Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda Městský soud v Praze mohl konat veřejné zasedání bez účasti žádané osoby a dospěl k závěru, že v této otázce jmenovaný soud nepochybil. Ze spisového materiálu vyplývá, že v daném případě jmenovaný soud vyrozuměl v souladu s §233 a násl. tr. ř. žádanou osobu a jejího obhájce o konání veřejného zasedání ve věci více než pět dní předem. Žádaná osoba se na veřejné zasedání s omluvou nedostavila a veřejné zasedání proběhlo bez její přítomnosti. V tom však nelze spatřovat pochybení, neboť jí byla soudem v souladu s §233 a násl. tr. ř. dána účinná možnost, aby byla přítomna veřejnému zasedání a mohla osobně uplatnit svou obhajobu. V omluvě nebyl uplatněn požadavek na odročení veřejného zasedání pro to, že by žádaná osoba trvala na tom, aby věc byla projednána v její přítomnosti. Veřejného zasedání se účastnil její obhájce. K námitce ministra spravedlnosti se dále Nejvyšší soud zabýval správností poučení usnesení Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že v této otázce jmenovaný soud pochybil, když účastníky řízení nesprávně poučil o nepřípustnosti podání stížnosti proti usnesení. K uvedené problematice Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005, učiněné v jiné extradiční věci, podle kterého lze proti rozhodnutí o přípustnosti vydání uplatnit řádný opravný prostředek – stížnost ve smyslu ustanovení §397 odst. 4 tr. ř. Tento právní názor Nejvyšší soud důsledně uplatňuje ve všech trestních věcech o vydání do ciziny, které rozhoduje. Opravný prostředek ministra spravedlnosti tedy v některých směrech shledal Nejvyšší soud důvodným. Zrušil proto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2005, sp. zn. Nt 414/2005 a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení Městský soud v Praze odstraní výše vytýkaná pochybení způsobem naznačeným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu a znovu o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání rozhodne. Bude přitom vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem. Pro úplnost je třeba dodat, že Úmluva obsahuje také čl. 8, jehož aplikace by mohla s ohledem na posuzovanou problematiku v této věci rovněž připadat v úvahu). Podle něho dožádaná strana může odmítnout vydání žádané osoby, když příslušné orgány této strany vedou proti ní trestní stíhání pro trestný čin nebo trestné činy, pro které se vydání žádá. Vzhledem k tom, že však v ustanovení o nepřípustnosti vydání uvedeném v trestním řádu České republiky důvod odpovídající čl. 8 Úmluvy není obsažen, uplatnil by se v této otázce, pokud by měla připadat v úvahu (záleželo by však na tom, pro jaké dílčí útoky trestného činu podvodu je žádaná osoba v ČR stíhána), právní názor vyslovený v rozhodnutí č. 24/1996 Sb. rozh. tr. tedy, že využití možnosti dané mezinárodní smlouvou přísluší ministru spravedlnosti v rámci rozhodnutí o povolení vydání, nikoli soudu při rozhodování o přípustnosti vydání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. prosince 2005 Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch

Souhrné informace o rozhodnutí
Právní věta: I. Překážka stanovená podle §393 odst. 1 písm. g) tr. ř. je vyjádřením možnosti vyplývající z ustanovení čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněné pod č. 549/1992 Sb.). Po novele trestního řádu provedené zák. č. 539/2004 Sb. s účinností od 1. 11. 2004 již nenáleží posuzování této otázky ministru spravedlnosti v souvislosti s jeho postupem podle §399 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (v tomto rozsahu je už nepoužitelný právní názor vyjádřený v rozhodnutí pod č. 24/1996 Sb. rozh. tr.). Proto je povinností soudu, který rozhoduje o přípustnosti vydání osoby do ciziny, aby řešil jako právní otázku, zda existuje uvedená překážka vydání, jež spočívá v tom, že trestný čin, který má být důvodem vydání, byl spáchán na území České republiky. II. Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin spáchaný na území České republiky, je v řízení o vydání do ciziny rozhodující obsah extradiční žádosti cizího státu, neboť jen v tomto rozsahu může soud rozhodovat o přípustnosti vydání. Ve vztahu k pokračování v trestné činnosti (§89 odst. 3 tr. zák.), pokud byl některý dílčí útok spáchán na území České republiky a jiný byl spáchán v cizině (tj. na území dožadujícího státu), a jestliže předmětem extradiční žádosti není žádný dílčí útok pokračujícího trestného činu spáchaný na území České republiky, nelze odůvodnit nepřípustnost vydání překážkou vyplývající z ustanovení §393 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vydání do ciziny není žádáno pro čin spáchaný na území České republiky.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/16/2005
Spisová značka:11 Tcu 158/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.158.2005.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydání do ciziny
Dotčené předpisy:§393 odst. 1 písm. g) tr. ř.
§397 odst. 1 písm. g) tr. ř.
§399 odst. 1 písm. g) tr. ř.
§399 odst. 2 písm. g) tr. ř.
čl. 7 odst. 1 předpisu č. 549/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:49 / 2006
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21