Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. 28 Cdo 1060/2004 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1060.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1060.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1060/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání akciové společnosti T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21.10.2003, sp.zn. 26 Co 154/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 9 C 172/95 (žalobce M. F., jako právního nástupce žalobkyně L. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. akciové společnosti T. a 2. akciové společnosti T.-L., o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: Žalobou, podanou u soudu 3.7.1995, se žalobkyně L. F. domáhala, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodou o vydání domu čp. 259, pozemku parc. č. 272, domu čp. 260, pozemku parc. č. 273, části pozemku parc. č. 860, části pozemku parc. č. 861, části pozemku parc. č. 1040, části pozemku 1041, části pozemku parc. č. 164/3, části pozemku parc. č. 162/1, části pozemku parc. č. 162/10, části pozemku parc. č. 979, pozemku parc. č. 1039, pozemku parc. č. 162/11, pozemku parc. č. 162/12, pozemku parc. č. 162/17, pozemku parc. č. 162/18, části pozemku parc. č. 183/7, pozemku parc. č. 162/5, pozemku parc. č. 166/2, části pozemku parc. č. 166/2, a části pozemku parc. č. 164/3 v katastrálním zemí P. u T., zapsaných na listu vlastnictví č. 4496 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu v T. V žalobě žalobce bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly původně vlastnictvím J. P. (dědečka žalobkyně) a R. P. (strýce žalobkyně), kteří se stali za nacistické okupace obětí rasové perzekuce, jejich majetek byl tzv. arizován a J.P. zahynul v koncentračním táboře. Žalobkyně uváděla, že je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 a odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb./ a uplatnila svůj nárok na vydání uvedených nemovitostí výzvou žalobkyně z 21.12.1994 vůči žalovaným, ale bezvýsledně. Obě žalované navrhly zamítnutí žaloby. Namítaly, že tu nebyla podána řádná výzva k vydání nemovitostí podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., dále i to, že žalobkyně nedoložila dostatečným způsobem to, že je v této právní záležitosti oprávněnou osobou. Vyslovovaly také názor, že „práva k majetku, jež žalobkyně uplatňuje k vydání, byla postoupena státu za částku 720.000 Kč a že tato částka byla také proplacena, a to formou započtení“. Okresní soud v Trutnově rozsudkem z 29.10.1996, čj. 9 C 172/95-70, rozhodl jednak o připuštění dílčí změny žalobního návrhu žalobkyně a potom dalšími výroky svého rozsudku zamítl jak žalobní návrh žalobkyně, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání jí uváděných nemovitostí a stejně tak i žalobní návrh na vydání týchž nemovitostí. K odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze 17.8.1998, sp.zn. 24 Co 256/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu bude třeba ještě v řízení odpovídajícím způsobem objasnit tvrzení žalovaných o „zániku závazku tehdejšího národního podniku Č. l. a t. z. v T. zaplatit žalobkyni na základě smíru, uzavřeného dne 9.3.1950 v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. Nc I 415/49 na základě zákona č. 128/1946 Sb., 720.000 Kč v důsledku započtení (kompenzace)“. Bude také zapotřebí provést v řízení znalecký důkaz, jímž by bylo provedeno geometrické oddělení znaleckým posudkem ohledně žalobou uváděných částí nemovitostí (pozemků) a jejich řádné označení, přičemž se tento znalecký posudek stane součástí rozsudku soudu. V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Trutnově rozsudek z 20.12.2002, čj. 9 C 172/95-295; bylo rozhodnuto, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 a odst. 4 písm. c/ a e/ zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) a má restituční nárok k nemovitostem zapsaným původně v knihovní vložce č. 851 pozemkové knihy pro katastrální území P. u T.; dalším výrokem tohoto rozsudku bylo vysloveno, že o tom, které z nemovitostí, uváděných žalobkyní, budou předmětem dohody o vydání nemovitostí, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Tento mezitímní rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci. Dalším rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 20.12.2003, čj. 9 C 172/95-295, bylo rozhodnuto, že žalovaná akciová společnost T.-L., a.s., M. B., je povinna uzavřít se žalobkyní L. F. dohodu o vydání těchto nemovitostí v katastrálním území P. u T.: průmyslového objektu čp. 260, pozemku parc. č. 273, pozemku parc. č. 162/1 (v rozsahu vyplývajícím z geometrického plánu G., s.r.o., D. K. z 24.1.2002 č. 735-456/2001), pozemku parc. č. 162/11, pozemku parc. č. 162/23 (zaměřenou v již uvedeném plánku), pozemku parc. č. 162/17 (v rozsahu vyplývajícím z již uvedeného geometrického plánu), pozemku parc. č. 162/18 (v rozsahu vyplývajícím z již uvedeného plánku), pozemku parc. č. 164/3, pozemku parc. č. 166/2 a pozemku parc. č. 183/9. Dalším výrokem téhož rozsudku bylo uloženo žalované akciové společnosti T. T. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání těchto nemovitostí v katastrálním území P. u T., a to průmyslového objektu čp. 259, pozemku parc. č. 272 a pozemku parc. č. 162/5. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání dalších nemovitostí. Žalovaným bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalobkyni na náhradu nákladů řízení 12.742,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že v daném případě uplatnila žalobkyně restituční nárok na vydání nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, již 26.9.1991 a protože nedošlo k uspokojení nároku mimosoudně, podala dne 1.4.1992 žalobu u soudu; tato žaloba byla u Okresního soudu v Trutnově projednávána pod sp.zn. 5 C 1077/92 a řízení v této právní věci není dosud pravomocně skončeno. Nemělo být proto v daném případě postupováno podle zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby. Proto tu právní úkon porušující ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. byl úkonem neplatným; nebylo tu možno použít ani ustanovení článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou pasívní legitimace na straně žalovaných v tomto sporu, dospěl k závěru, že i přesto, že akciová společnost T. v T. není nyní zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník žádné nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, shledal soud prvního stupně na její straně pasívní legitimaci v tomto sporu vzhledem k tomu, že nepovažoval za platný převod domu čp. 259 s pozemky parc. č. 272 a parc. č. 162/5 v katastrálním území P. u T., k němuž došlo dne 1.7.1992 z T., a.s., na Město T.; tento stav trval i v době, kdy žalobkyně vyzvala k vydání uvedených nemovitostí a později žalobkyně podala žalobu o jejich vydání. Další žalovaná v této právní věci – T.-L., a.s., je pak nyní v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník. Pokud šlo o to, zda žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., vycházel soud prvního stupně ze svého předchozího pravomocného mezitímního rozsudku a znovu zdůrazňoval, že žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka R. P., který po návratu z koncentračního tábora uplatnil po válce svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících; toto řízení o návrhu R. P. skončilo smírem, podle něhož část nemovitostí přešla zpět do jeho vlastnictví a další část nemovitostí (včetně nemovitostí sporných nyní mezi žalobkyní a žalovanými) měla být postoupena státu za částku 720.000 Kč. Podle názoru soudu prvního stupně byly podmínky tohoto smíru nevýhodné pro uvedeného navrhovatele a částka za postoupení nemovitostí neodpovídala jejich skutečné ceně, takže k přechodu věci na stát tu došlo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Soud prvního stupně dále také dovodil, že u části pozemků, jejichž vydání se žalobkyně domáhala, došlo k jejich dodatečnému zastavění, takže je tu dána překážka vydání těchto pozemků podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. To se týkalo konkrétně pozemku parc. č. 1039 v P. u T. (na němž je postaven sklad stavebních hmot), pozemků parc. č. 1040 a parc. č. 1041 (s úpravnou vody a akumulační nádrží), pozemku parc. č. 1189, parc. č. 1190 a parc. č. 1191 (s vodohospodářským dílem k přečistění odpadních vod) a pozemku parc. č. 860 (se skladem příze) a také stavebního pozemku parc. č. 861, který je dodatečně zastavěn skladem hořlavin.Vydat bylo ovšem možné zbývající části uvedených pozemků, které zůstávají po potřebném oddělení samostatnými věcmi. Ve vztahu k žalované společnosti T.-L., a.s., bylo žalobě soudem prvního stupně vyhověno ohledně objektu čp. 260 a pozemku parc. č. 273 v P. u T., jakož i ohledně části pozemku parc. č. 162/1 a části pozemku parc. č. 162/22 i pozemku parc. č. 162/23 a také ohledně části pozemku parc. č. 162/17 a parc. č. 162/18; vydány byly také pozemky parc. č. 164/3, parc. č. 166/2 a parc. č. 183/9 v P. u T. Zamítnuta byla žaloba žalobkyně týkající se pozemků parc. č. 979 a parc. č. 183/7 v P. u T., když vlastníkem těchto pozemků není žádná ze žalovaných. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že otázka zhodnocení či znehodnocení vydaných nemovitostí může být řešena až po právní moci rozhodnutí o vydání nemovitostí. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 3, věta první, občanského soudního řádu. O odvolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově z 20.12.2002, čj. 9 C 172/95-295, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 21.10.2003, sp.zn. 26 Co 154/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve svých výrocích (označených I., II. a III.), týkajících se věci samé „vyjma části týkající se pozemku parc. č. 183/7 a pozemku parc. č. 979 v P. u T.“. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo zastaveno řízení o odvolání žalobkyně proti části výroku rozsudku soudu prvního stupně, označené III., týkající se pozemku parc. č. 183/7 a pozemku parc. č. 979 v P. u T. Výrok rozsudku (označený IV.) byl změněn ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaným bylo uloženo nahradit (společně a nerozdílně) na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 29.723,50 Kč (nikoli jen 12.747,40 Kč). Bylo rovněž uloženo žalovaným zaplatit (společně a nerozdílně) žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.425 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno ohledně odvolání žalobkyně, že poté, co žalobkyně vzala částečně zpět své odvolání (a tedy v tomto rozsahu bylo odvolací řízení zastaveno), neshledal odvolací soud ve zbývající části odvolání důvodnou; odvolací soud měl totiž za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a jeho právní zhodnocení koresponduje se skutkovým zjištěním ohledně zastavěnosti části pozemků po převzetí nemovitostí státem. Proto tu odvolací soud dospěl k závěru o potvrzení části výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (označeného III.), týkajícího se žalobkyně. Dále bylo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedeno ohledně odvolání žalovaných, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byla-li v daném případě uplatněna výzva k vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. v časovém rozmezí do 1.10.1991 a o uplatněném restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo tu dojít k privatizaci majetku; zákonné dopady porušení ustanovení §3 zákona č. 92/1991 Sb. jsou tu neodvratitelné, bez ohledu na to, zda žalované věděly nebo nevěděly o tom, že žalobkyně uplatnila restituční nárok žalobou u soudu. Proto odvolacím soudem odvolání žalovaných nebylo v tomto smyslu vyhověno a výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se žalovaných, byl potvrzen. Stejně jako soud prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že otázka zhodnocení převzatých nemovitostí může být řešena až po právní moci rozhodnutí o vydání nemovitostí. Byl i toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že tu nebyla dána překážka litispendence v tomto soudním řízení kvůli předchozímu občanskému soudnímu řízení ve věci sp.zn. 5 C 1077/92 Okresního soudu v Trutnově. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel odvolací soud z ustanovení §142 odst. 3, věta první, a §224 odst. 1, jakož i z ustanovení §149 odst. 1 a §160 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované akciové společnosti T. T. dne 26.11.2003 a dovolání ze strany uvedené žalované bylo podáno u Okresního soudu v Trutnově dne 23.1.2004, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 21.10.2003 (sp.zn. 26 Co 154/2003 Krajského soudu v Hradci Králové) v jeho výrocích označených I., III. a IV. (tedy ve výroku potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládala dovolatelka za přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především pokládala za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě nelze použít ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Odvolací soud tu tedy dospěl, podle názoru dovolatelky, nesprávně k závěru, že tu nebyl na místě postup, kdy po uplatnění výzvy k vydání nemovitostí bylo o privatizačním projektu rozhodnuto 7 dní po uplynutí lhůty k uplatnění nároku u soudu a že v případě uplatnění výzvy k vydání věcí bylo nutno postavit před provedením najisto, zda nárok na vydání věci zanikl marným uplynutím lhůty běžící od 1.4.1992 či nikoli, a tedy že došlo k porušení ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., v důsledku čehož je schválení privatizačního projektu právním úkonem neplatným. Dovolatelka naproti tomu je toho názoru, že z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. vyplývá, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok, může být použito podle zákona č. 92/1991 Sb. tehdy, nebyl-li nárok ve lhůtě řádně uplatněn nebo byl zamítnut; „skutečnost, že byla podána výzva či následně žaloba, ještě nekvalifikuje majetek jako majetek, na který může vzniknout nárok na vydání“. Povinní jsou omezeni v dispozicích s majetkem po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku. Oprávněné osoby jsou samy povinny uvědomit osoby povinné o uplatnění a způsobu uplatnění svého nároku, zvláště když jde o uplatnění nároku formou soudní žaloby, o níž se povinní dovídají většinou až následně. Dovolatelka má proto za to, že z její strany nedošlo při schvalování privatizačního projektu k porušení blokačního ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., s privatizovaným majetkem bylo nakládáno v souladu s tímto zákonem, a proto se na daný případ vztahuje článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 9 C 172/95 Okresního soudu v Trutnově), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Odvolací soud se ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelky, zabýval zejména vztahem právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a ustanovení §3 odst. 2 (i §10 odst. 2) zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, i ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, bylo vyloženo (na str. 105-107 /239-241/), že nárok, který má na zřeteli zejména ustanovení §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., se ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. (nárok uplatněný ve stanovené lhůtě nebo nárok, který byl podle zákona č. 87/1991 Sb. zamítnut) se uplatňuje podle §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.; lhůtu uvedenou v §47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. lze pokládat za dodrženou, byl-li nárok uplatněn výzvou o vydání věci podle §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. (a to i u právnické osoby, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. /tj. k 1.4.1991/ věc držela). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo zdůrazněno, že vkladu práva do katastru nemovitostí brání skutečnost, že ohledně nemovitosti, jíž se tento vklad týká, byl uplatněn nárok na její vydání podle restitučního předpisu, o němž dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto. V nálezu Ústavního soudu ČR z 18.10.2001, III. ÚS 17/01, uveřejněném pod č. 152 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo vyloženo: „Pokud v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo pravomocně rozhodnuto o restitučních návrzích, ani nebyly tyto návrhy zamítnuty, nebylo možné restitučním návrhem dotčený majetek do privatizace zahrnout. Pokud tedy nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a byly privatizovány za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut, odporoval takový právní úkon ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a je proto neplatný. V nálezu Ústavního soudu ČR z 29.11.2001, IV. ÚS 263/01, uveřejněném pod č. 186 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že „z ničeho nelze dovodit, že bod 2 článku II. zákona č. 116/1994 Sb., upravující ochranu třetích osob, které ve stanoveném časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se měl týkat i jiných nároků než uvedených v článku I. zákona č. 116/1994 Sb“ (tj. nově založených nároků fyzických osob, které dříve před účinností nálezu č. 164/1994 Sb. oprávněny nebyly); na jiné nároky článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. nedopadá. Z těchto citovaných právních závěrů, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, vycházel dovolací soud i při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z těchto právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno, neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly. Nejvyšší soud upravil označení účastníků tohoto řízení na základě zjištění, že žalobkyně L. F. dne 3.2.2004 zemřela a na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17.2.2005 schválenou dohodou dědiců o vypořádání dědictví předmět dědictví nabyl pozůstalý syn M. F., který svým právním zastoupením podle plné moci ze dne 10. března 2005 pověřil JUDr. V. J., jenž do té doby zůstavitelku v řízení o dovolání zastupoval. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 22. prosince 2005 JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2005
Spisová značka:28 Cdo 1060/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1060.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§3 odst. 2 předpisu č. 92/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21