ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1230.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1230/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Družstvu P. 8 – 10 B., družstvu, zastoupenému advokátem, o určení členství u žalovaného, nájemce nebytových prostor a oprávněné osoby k uzavření smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 277/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2004, č.j. 38 Co 156/2002-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2004, č.j. 38 Co 156/2002-190, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2002, č.j. 36 C 277/94-160, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně ve výroku I. výše označeného rozsudku potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2002, č.j. 36 C 277/94-160. Potvrzující meritorní výrok odvolacího soudu se týkal trojí určovací žaloby, která však byla soudem prvního stupně zamítnuta; šlo o žalobu na určení členství žalobce u žalovaného, na určení nájmu nebytových prostor žalobcem (prostory ve vlastnictví žalovaného) a konečně na určení, že žalobce je oprávněnou osobou k uzavření smlouvy o bezplatném převodu vlastnictví nebytových prostor ve smyslu §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. V navazujících nákladových výrocích byl žalobce zavázán k náhradě nákladů řízení žalovaného jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na podání určovacích žalob ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. Mohl totiž žalovat na plnění, totiž na povinnost uzavření smlouvy o převodu nebytových prostor. Odvolací soud pak právní názor soudu prvního stupně, byť nikoli bez výhrad, převzal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, který vyvstal v souvislosti s otázkou, zda je či není dán naléhavý právní zájem žalobce na určovacích žalobách. Vytkl odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) nesprávné právní posouzení věci; v souvislosti s takto formulovaným dovolacím důvodem pak podrobně rozebral jak skutkový stav věci, tak i jeho právní aspekty. Byl toho názoru, že naléhavý právní zájem na určovacích žalobách byl dán a spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání včas. V textu dovolání byla tvrzena jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), a to pro nesprávné hmotněprávní posouzení věci ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Návazný dovolací důvod pak bylo možno podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Již soud prvního stupně zjistil, že dne 2. 9. 1991 obdržel Úřad Městské části B. – K. žádost žalobce o vyslovení souhlasu s využitím „dislokace“, přičemž tato žádost byla odborem bytovým a služeb uvedeného úřadu evidována jako žádost o vyslovení souhlasu s pronájmem nebytových prostor k provozování obchodu a služeb podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. V zákonné 15-ti denní lhůtě úřad městské části ve věci nerozhodl resp. nevydal jakékoli stanovisko.
Je tedy zřejmé, že podmínka souhlasu příslušného orgánu obce ve smyslu tehdejšího znění §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. byla naplněna, byť se tak stalo v důsledku pasivity obecního orgánu.
Ze spisových podkladů předložených soudům obou instancích je zřejmé, že ve věci bylo určující právní otázkou posouzení relevance nájemní smlouvy, sjednané mezi účastníky dne 20. 12. 1991, přičemž předmětem smlouvy měly být nebytové prostory v domě na ul. P. 10 v B.
Souhlas obecního orgánu k užívání nebytových prostor jako předmětu nájmu byl udělen ještě před uzavřením smlouvy, jak patrno z výše uvedeného závěru.
Podrobně formulovaný žalobní petit odkazuje na dvojí kolaudační rozhodnutí odboru výstavby příslušného obecního úřadu, datovaná v letech 1991 a 1992. Podle těchto rozhodnutí byly dva (původní) byty kolaudovány v rámci povolené změny užívání na nebytové prostory, a to obchod a bistro.
Ať již některé či obě kolaudační rozhodnutí nabyla právní moc před či po datu sjednání nájemní smlouvy, je zřejmé, že v dlouhodobém výhledu došlo k užívání nebytových prostor žalobcem v souladu s jejich stavebněprávním určením.
Za takto jednoznačně zjistitelného a právně posouditelného stavu věci není zřejmé, proč zejména soud prvního stupně nehodlal vyhovět určovací žalobě, kterou mohly být - bez větších obtíží - vyřešeny hned tři prejudiciální otázky, potřebné ke sjednání následné smlouvy o bezplatném převodu vlastnictví nebytových prostor. Pokud jde právní posouzení věci odvolacím soudem, pak mu lze na jedné straně vytknout totéž, na druhé straně však nutno konstatovat, že povaha jeho přezkumu (v zásadě jen právní posouzení věci) jeho rozhodování do značné míry limitovala. Odvolací soud si ostatně byl tohoto aspektu věci vědom a poznamenal, že „lze připustit, že se žalobce v právním postavení vůči žalovanému cítí subjektivně nejistým“.
V každém případě tu lze dovodit, že na straně žalující byl dán naléhavý právní zájem podle §80 písm. c/ o.s.ř.
Pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (jako důsledek posouzení kritérií posledně citovaného ustanovení o.s.ř.) tedy dovolací soud zrušil podle §243 odst. 2, 3 o.s.ř. rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení, jsou obě nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu