Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. 28 Cdo 2592/2005 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2592.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2592.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2592/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky M. A., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 216/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 139/2002 (žalobkyně M. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátkou, o vydání věcí), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: Žalobou, podanou u soudu 27. 8. 1991, se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému H. m. P. uloženo vydat jí ideální pětinu domu čp. 548 a stavební parcely č. 539 i domu čp. 549 a stavební parcely č. 540 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že vlastníkem těchto ideálních podílu na uvedených nemovitostech byl otec žalobkyně Dr. E. B., který byl popraven za okupace dne 20. 10. 1944. Po válce byl majetek původního vlastníka neoprávněně konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb., neboť z této konfiskace měl být uvedený majetek vyňat ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb., když šlo o majetek osoby zapojené do boje proti německému nacistickému režimu, a to i spoluúčastí na atentát proti Hitlerovi v červnu 1944. Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že v dané případě šlo o konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., na kterou dopadalo (vzhledem k dalším spoluvlastníkům – sourozencům E. B.) ustanovení §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., podle něhož „jsou-li osoby, jejichž majetek podléhá konfiskaci, jako spoluvlastníci ve společenství s osobami, které pod ustanovení §1 nespadají a činí-li jejich spoluvlastnický podíl více než jednu polovinu, podléhá konfiskaci majetek celý“. Řízení o konfiskaci bylo pravomocně skončeno a nedošlo k jeho obnově. Žalované město také uvádělo, že odmítá vydání spoluvlastnických podílů žalobkyni „z důvodu jeho nepřetržité držby, jak jím samotný, tak i jeho právním předchůdcem, a to v dobré víře, že jde o majetek, jehož je jediným vlastníkem jako přiděleného konfiskátu“. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 23. 3. 1998, čj. 25 C 209/91-78, uložil žalovanému H. m. P. vydat žalobkyni jednu ideální pětinu domu čp. 548 na stavební parcele č. 539 a jednu ideální pětinu domu čp. 549 na stavební parcele č. 540 v katastrálním území P. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 20.184 Kč rovněž v uvedené lhůtě. K odvolání žalovaného města byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze 6. 11. 1998, sp. zn. 18 Co 389/98, a věc byla vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyslovoval právní názor, že bude třeba, aby soud prvního stupně vyzval žalobkyni, aby „předložila soudu důkaz o dědickém právu, jímž se spravoval po smrti jejího otce předmětný majetek“ (patrně právními předpisy platnými na území tehdejšího Německa). Dále vyslovoval odvolací soud názor, že „z hlediska vyřešení otázky, zda a kterou osobu postihlo konfiskační rozhodnutí, vydané podle dekretu č. 108/1945 Sb., je důležitý okamžik podání dědické přihlášky a přijetí dědictví ve smyslu ustanovení §547 obecného zákoníku občanského z roku 1811. Před touto přihláškou se na pozůstalost hledělo tak, jako by ji dosud držel zemřelý, a do té doby nebylo možné odejmout věc patřící do ležící pozůstalosti, byť již to bylo po jeho smrti“. Odvolací soud ještě uváděl k otázce možnosti vydržení věci státem, že v dalším řízení „bude nutno posoudit, zda žalobkyně svým jednáním a nezájmem o svůj tvrzený majetek nezavdala tento právní důvod nabytí vlastnictví státem“. V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 22. 6. 2000, čj. 25 C 209/91-187. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobkyně s návrhem, aby žalované město bylo uznáno povinným vydat žalobkyni ideální 1/5 domu čp. 548 na stavební parcele č. 539 a ideální 1/5 domu čp. 548 na stavební parcele č. 539 a ideální 1/5 domu čp. 549 v části obce P. i pozemku parc. č. 540 na S. M. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 13.865 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní spoluvlastník nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, Dr. E. B. byl za války odsouzen k trestu smrti za velezradu vůči Německé Říši a byl dne 20.10.1944 popraven. Podle odevzdací listiny Okresního soudu v Bad Ausse z 24.2.1950 byla vydána pozůstalost po Dr. E. B., který byl německé národnosti, jeho dceři M. Podle výpisu z pozemkové knihy byl dům čp. 549 v P. vlastněn E., E., F., G. a R. B.; v pozemkové knize bylo v roce 1950 a v roce 1954 vloženo vlastnické právo Obci H. m. P. ze 4/5 a z 1/5 státu. K domu čp. 549 v P., původně vlastněnému týmiž spolumajiteli, bylo rovněž v roce 1952 a 1954 vloženo vlastnické právo ze 4/5 H. m. P. a z 1/5 státu. Podle odevzdací listiny Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. D 321/95 byl majetek, který byl předmětem projednání dědictví po Dr. E. B. vydán žalobkyni. Soud prvního stupně měl však naproti tomu za prokázáno konfiskační vyhláškou, že nemovitosti, o něž v tomto soudním řízení jde, přešly na žalovanou obec v roce 1945 s účinností dekretu č. 108/1945 Sb. Soud prvního stupně měl za to, že i pokud by tomu tak nebylo, nabyla by žalovaná obec tyto nemovitosti vydržením, neboť do vydržecí doby tu bylo nutno započíst i dobu držby uskutečňované před 1.1.1992 (před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. ohledně občanského zákoníku). Soud prvního stupně vyslovoval i svůj názor, že v daném případě „předmětné nemovitosti nebyly součástí pozůstalosti, neboť nebyly v ležící pozůstalosti“, takže ani, pokud se týkalo zjištěné odevzdací listiny, jíž měl být majetek vydán žalobkyni, „nemohlo jí být odevzdáno vlastnické právo“. Žalobu žalobkyně proto soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14.10.2004, čj. 27 C 139/2002-203, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 8.6.2005, sp.zn. 19 Co 216/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu 10.460 Kč (místo 13.865 Kč). Na náhradu nákladů řízení odvolacího soudu bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému městu 4.650 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným, i když odvoláním „napadený rozsudek je jen obtížně přezkoumatelný“ a „s právním posouzením věci, jak je provedl soud prvního stupně, odvolací soud nesouhlasí“. Odvolací soud měl za to, že v řízení byl zjištěn takový skutkový stav, že JUDr. E. B., otec žalobkyně, byl vlastníkem jedné ideální pětiny nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, a další 4/5 těchto nemovitostí vlastnili jeho sourozenci. Otec žalobkyně se za války účastnil odboje proti nacismu a za účast na spiknutí proti Adolfu Hitlerovi byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1944 byl popraven. Dr. E. B. měl říšsko-německé státní občanství. Čtyři pětiny nemovitostí byly sourozencům Dr. B. zkonfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. a následně byl konfiskován i jeho podíl na nemovitostech (podle §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb.); vlastnictví k 1/5 nemovitostí, dříve patřících Dr. B., bylo vloženo v pozemkových knihách ve prospěch státu v roce 1952 (ohledně domu čp. 548) a v roce 1957 (ohledně domu čp .ř49) v P. Žalobkyně je podle závěti z 24.3.1941 jedinou dědičkou po svém otci a Obvodní soud pro Prahu 1 po doprojednání dědictví vydal dne 2.9.1997 odevzdací listinu, kterou byl i nemovitý majetek po Dr. E. B. vydán žalobkyni. Žalobkyně je stejně jako její otec německé národnosti a nemá české státní občanství. Vzhledem k nedostatku českého státního občanství žalobkyně ji nelze posuzovat jako oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb. a podle názoru odvolacího soudu je tedy nutno žalobkyní uplatněný nárok posoudit podle ustanovení §126 občanského zákoníku jako žalobu na ochranu vlastnického práva. V řízení o takové žalobě není možné mimo rámec restitučního řízení „hodnotit, zda konfiskace byla projevem perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva svobody, není možné rozhodnutí o konfiskaci přezkoumávat a je možno pouze hodnotit, zda jde o rozhodnutí nicotné, které není způsobilé založit jím předpokládané účinky“, a to např. bylo-li vydáno absolutně věcně nepříslušným orgánem. Konfiskační výměry, které jsou v daném případě z 5.5.1950 a ze 17.5.1950, nelze považovat za akty nicotné, neboť byly vydány orgánem k tomu oprávněným podle ustanovení §1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. a soud z nich musí podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu vycházet. V daném případě nedošlo ke konfiskaci majetku Dr. B. podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., když šlo sice o osobu německé národnosti, která však trpěla za nacistického teroru a nijak se neprovinila proti českému a slovenskému národu. Majetek Dr. B. byl konfiskován podle ustanovení §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. jako menšinové spoluvlastnictví, když 4/5 nemovitostí byly v předchozí době (v letech 1947-1948) konfiskovány jeho příbuzným, kteří byli osobami německé národnosti. Podíly na nemovitostech byly v tomto případě konfiskovány z ležící pozůstalosti, kterou tvořilo dědictví od smrti zůstavitele Dr. B. (otce žalobkyně) až do odevzdání dědictví dědicům (podle ustanovení §797a §819 obecného zákoníku občanského z roku 1811); tzv. ležící pozůstalost, byla subjektem práva, jenž mohl vystupovat jako účastník ve správním řízení o konfiskaci. Žalobkyni bylo dědictví po otci odevzdáno v Rakousku v únoru 1950 (před konfiskací nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení jde), ale předmětem tohoto projednání dědictví nebyly nemovitosti v Čechách, o jejichž projednání požádala žalobkyně až v roce 1995, takže v konfiskačním řízení nebyla žalobkyně dědičkou, která by podala dědickou přihlášku podle ustanovení §799 obecného zákoníku občanského z roku 1811, a proto nemohla v konfiskačním řízení vystupovat za ležící pozůstalost. Neustanovení opatrovníka v tomto řízení, vedeném před 55 roky, nepokládal odvolací soud za skutečnost vedoucí k závěru o neúčinnosti konfiskačních rozhodnutí; konfiskační výměry byly doručeny veřejnou vyhláškou podle ustanovení §1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobkyně, jako osoba povolaná k dědění, prokázala v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 (vedeném pod sp.zn. D 321/95) svůj dědický titul, avšak odevzdací listina z 2.9.1997 neměla konstitutivní charakter a na základě této listiny se žalobkyně „nestala vlastnicí sporných nemovitostí, neboť již do ležící pozůstalosti nepatřily, dříve než mohly do její právní držby přejít, takže přešly do vlastnictví státu“. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb.; v tomto smyslu shledal odvolací, že soud prvního stupně, správně žalobu žalobkyně zamítl; odvolací soud měl přitom za to, že „současně je nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobkyně věci opustila a zda žalovaný vlastnické právo k nemovitostem vydržel“. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem potvrzen a o nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §220 odst. 1, §219 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 4.8.2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 5.9.2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupě a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku, zda „mohl stát nabýt vlastnické právo k věcem (v tomto případě k nemovitostem) na základě rozhodnutí správního orgánu, které nebylo řádně doručeno a nikdy nenabylo právní moci“. Dovolatelka je toho názoru, že účastníkem konfiskačního řízení tu byla ležící pozůstalost (hereditas iacens) po Dr. E. B., jež byla po podání dědické přihlášky zastupována delegátem a před podáním této přihlášky opatrovníkem. Řádné doručení (třeba i veřejnou vyhláškou) bylo podmínkou vykonatelnosti rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Podle názoru dovolatelky došlo v řízení u odvolacího soudu k vadě spočívající v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo nepřezkoumatelné. Odvolací soud tu neměl rozhodnutí soudu prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka řízení možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů a měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřovala dovolatelka zejména v tom, že tento soud opomenul klíčovou argumentaci žalobkyně, že totiž konfiskační výměry, z nichž odvolací soud vycházel, nikdy nenabyly právní moci. Dovolatelka v této souvislosti poukazovala na to, že na konfiskačním výměru z 5.5.1950 byla jako adresát tohoto správního aktu uvedena „pozůstalost po Dr. E. B.“, nebyl však uveden zástupce této ležící pozůstalosti, kterému měl být konfiskační výměr (byť i veřejnou vyhláškou) doručen; na konfiskačním výměru ze 17.5.1950 není adresát tohoto výměru uveden vůbec. Neexistence řádného zastoupení ležící pozůstalosti je tedy prokázána samotnými konfiskačními výměry, v nichž údaj o zastoupení absentuje. Je zcela zřejmé, že tedy v konfiskačním řízení tu nedošlo k zastupování ležící pozůstalosti, a nebylo jí řádně doručeno; konfiskační výměry nejsou v právní moci, ani nejsou vykonatelné a ideální podíly na nemovitostech podle těchto výměrů nemohly přejít na stát. Podle názoru dovolatelky měl již soud prvního stupně soudní řízení přerušit a dát podnět příslušnému správnímu orgánu, aby dokončil konfiskační řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. Dovolatelka dále poukazovala na to, že odvolací soud ve svém rozsudku z 8.6.2005, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, uznal sice účinky odevzdací listiny, jíž byly Obvodním soudem pro Prahu 1 (čj. D 321/95-114) odevzdány ideální podíly na nemovitostech žalobkyni, ale v rozporu s ustanovením §819 obecného zákoníku občanského z roku 1811 upřel této odevzdací listině účinky ve vztahu k žalobkyni s tím, že sporné podíly na nemovitostech již do této ležící pozůstalosti, podle názoru odvolacího soudu, nepatřily. S otázkou, zda sporné ideální podíly na nemovitostech patří nebo nepatří do pozůstalosti se ovšem vypořádal již soud v řízení o dědictví. Odvolací soud v této právní věci (sp.zn. 27 C 139/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1) nesprávně pominul, že vlastnictví žalobkyně ke sporným ideálním podílům na nemovitostech bylo konstituováno uvedenou odevzdací listinou, vydanou soudem v řízení o dědictví. Nesprávný je také, podle názoru dovolatelky právní názor soudu prvního stupně (jímž se už odvolací soud nezabýval), že tu došlo k vydržení vlastnického práva ze strany žalovaného města. Konfiskační rozhodnutí, vydané tehdy orgánem státu, tu totiž nenabylo právní moci. Proto nemohl ani právní předchůdce žalovaného (stát) a ani žalované město být v dobré víře, že jsou vlastníky ideálních podílů na nemovitostech, o něž v daném případě jde. Státu i žalovanému městu (jako právnímu nástupci státu) muselo být po celou dobu známo, že konfiskační výměry nejsou v právní moci, neboť správní řízení, směřující ke konfiskaci, nebylo završeno pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. Chybí tu tedy dobrá víra žalovaného i jeho právního předchůdce jako základní předpoklad vydržení. Dovolatelka opětovně zdůrazňovala, že nemovitosti uváděné v její žalobě neopustila, nikdy svého spoluvlastnictví k nim nepozbyla a je stále spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu jedné ideální pětiny. Dovolatelka posléze ještě dodávala, že se v tomto řízení domáhala svého práva jak žalobou o vydání věcí, tak i se domáhala určení svého vlastnictví určovací žalobou (podáním z 12.10.2004); její určovací žalobní návrh byl soudem prvního stupně zamítnutí bez řádného odůvodnění, což považuje žalobkyně za porušení jejích procesních práv. Žalované H. m. P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky mělo za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože je nepřípustné i nedůvodné. Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 27 C 139/2002 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku v rozporu s hmotným právem. Šlo tu o žalobu, odůvodňovanou žalobkyní jejím údajně trvajícím právem vlastnickým, jehož ochrana a případně určení jeho trvání odpovídá ustanovením občanského zákoníku, popřípadě ustanovením občanského soudního řádu. Nešlo tu, a to ani podle údajů a tvrzení žalobkyně, o nárok podle předpisů restituční (rehabilitační) povahy, když žalobkyně nemá státní občanství České republiky, jak tento předpoklad vyžaduje ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a také nešlo o nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Žalobkyně uváděla k doložení svého nároku, že tu nedošlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., ani podle jiného předpisu umožňujícího konfiskaci majetku, protože tu nedošlo k vydání řádného pravomocného a vykonatelného konfiskačního rozhodnutí. Dovolací soud při svém rozhodování měl na zřeteli zejména dále uvedené právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, především ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti. V rozsudku z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, vydaném tzv. velkým senátem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR (ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 6/2002 Sb.), byl zaujat právní názor, z něhož vyplývá, že i oprávněná osoba, jejíž nemovitost přešla na stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990), a to i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku a ani se nemůže domáhat určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Nápravy majetkové křivdy tu bylo možné se domáhat jen, pokud byly splněny zákonné předpoklady podle předpisu restituční (rehabilitační) povahy. Dovolací soud, který z citovaných právních závěrů z judikatury soudů vycházel i v tomto případě, nemohl tedy dospět k tomu, že by odvolací soud, proti jehož rozhodnutí směřuje dovolání dovolatelky, řešil ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože tu nešlo, jak již shora uvedeno, ani o případ řešení otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně náhrady nákladů, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření, učiněná žalovaným již v řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 22. prosince 2005 JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2005
Spisová značka:28 Cdo 2592/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2592.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 633/09
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13