ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.691.2003.1
sp. zn. 29 Odo 691/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny CSc. a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobce F. n. m. Č. r. proti žalovaným 1) E. V., 2) J. M., o zaplacení částky 1,305.735,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 167/98, k dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2003, č.j. 7 Cmo 303/2000 – 151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení každá částku 12.810,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v důsledku změny žaloby změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. října 1999, č.j. 22 Cm 167/98 - 68 ve věci samé tak, že každé z žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobci 502.867,50 Kč s 0,05% úrokem z prodlení denně z částky 652.867,50 Kč za dobu od 21. října 1993 do 4. května 1994 a z částky 502.867.50 Kč za dobu od 5. května 2004 do zaplacení.
Žalobce se domáhal po obou žalovaných zaplacení částky 1,305.735,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně poté co v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o částku 300.000,- Kč, žalobě vyhověl, a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 1,005.735,- Kč s 0,05% úrokem z prodlení z částky 1, 305.735,- Kč za dobu od 21. října 1993 do 4. května 1994 a z částky 1.005.735,- Kč za dobu od 5. května 1994 do zaplacení. Vycházel ze zjištění, že na základě písemné dohody uzavřené účastníky dne 1. srpna 1993 žalované získaly do podílového vlastnictví část majetku privatizovaného státního podniku J. Š. (závod 3 – R.). Majetek byl žalovaným jednak vydán v rámci uspokojení restitučních nároků, jednak prodán za kupní cenu 1. 305.735,- splatnou do 30 dnů od podepsání zápisu o předání majetku. Žalované kromě částky 300.000.- Kč, ohledně níž bylo řízení zastaveno, kupní cenu neuhradily a následně dne 8. října 1993 smlouvou o prodeji podniku takto získaný majetek prodali společnosti I. s.r.o. Soud prvního stupně neuznal obranu žalovaných, že jejich závazek zaplatit kupní cenu přešel na společnost I. s.r.o., podle §477 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) i přesto, že se zmíněná společnost ve smlouvě zavázala zaplatit i žalovanou pohledávku. Argumentoval tím, že na závazek žalovaných zaplatit žalobci kupní cenu nelze vztáhnout ustanovení §477 odst. 1 obch. zák., a nelze ani dovodit platnou dohodu o převzetí dluhu podle §531 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.) vzhledem k chybějícímu souhlasu věřitele (žalobce). Soud prvního stupně neshledal důvodným ani nárok žalovaných na poskytnutí slevy z kupní ceny v celkové výši 916.725,- Kč proto, že neprokázaly, že by šlo o závazky, jež na ně přešly a nebyly zachyceny v účetní evidenci, a nejde o závazky, k jejichž převzetí se zavázaly v zápisu o předání majetku ze dne 27. srpna 1993.
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zdůraznil, že dohodou ze dne 1. srpna 1993 došlo jednak k vypořádání nároku oprávněných osob podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a §47 zák. č. 92/1991 Sb., jednak k prodeji privatizovaného majetku podle §12 odst. 2 písm. b), §14 a §28 odst. 1 písm. g) zákona č. 92/1991 Sb. s tím, že na žalované, s poukazem na ust. §15 zákona č. 92/1991 Sb., přechází vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných uhradit dohodnutou kupní cenu. Současně akceptoval způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s námitkou nedostatku pasivní legitimace žalovaných a v této souvislosti doplnil argumentaci soudu prvního stupně odkazem na definici podniku obsaženou v §5 obch. zák. s tím, že závazek žalovaných zaplatit kupní cenu nebyl součástí privatizovaného majetku a nevznikl ani v souvislosti s provozováním podniku. Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, který jinak pokládal za věcně správný, změnil, došlo k tomu v důsledku změny žaloby v rozsahu, v jakém má každá ze žalovaných plnit.
Před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu žalované navrhly, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu k posouzení otázky, zda při prodeji podniku přechází na kupujícího podle §377 (správně 477) odst. 1 obch. zák. závazek vlastníka podniku k úhradě kupní ceny za dříve koupenou část tohoto podniku. Odvolací soud návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl s odůvodněním, že nepovažuje předestřenou právní problematiku za zásadně právně významnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost vyvozují z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a rovněž z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000 s odůvodněním, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a současně je rozhodnutím odvolacího soudu řešena otázka zásadního právního významu, která dosud judikaturou vyšších soudů řešena nebyla, totiž, zda při prodeji podniku přechází na nabyvatele i závazek k úhradě kupní ceny, za níž byla pořízena část majetku tvořícího podnik. Podle názoru žalovaných právní posouzení této otázky odvolacím soudem nerespektuje platnou právní úpravu, tj. ustanovení §476 odst. 1 a §477 odst. 1 obch. zák. Tato ustanovení upravující přechod závazků prodávajícího souvisejících s podnikem je třeba vyložit tak, že na kupujícího přecházejí všechny závazky, na které se prodej vztahuje, to znamená závazky, jež jsou vymezeny ve smlouvě o prodeji podniku, tedy i závazek prodávajícího k úhradě kupní ceny podniku (části podniku) předchozímu prodávajícímu. Kromě toho podle žalovaných odvolací soud nesprávně právně posoudil jejich nárok na přiznání slevy z kupní ceny prodávaného privatizovaného majetku podle §20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., jestliže dovozoval, že slevu lze uplatnit jen formou započtení, či vzájemnou žalobou. Konečně vytýkaly odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval otázkou, kdy se žalobce stal vlastníkem majetku převáděného na žalované, která může mít vliv na posouzení platnosti dohody ze dne 1. srpna 1993 a v souvislosti s tím namítají vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud nepřipustil důkazní návrh žalobkyň směřující ke zjištění, kdy byly na žalobce převedeny majetkové hodnoty, jež byly předmětem smlouvy podepsané v červnu 2003.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaných bylo odmítnuto s poukazem na ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání upravuje občanský soudní řád – pokud jde o rozsudek – v ustanoveních §237, §238 a §239.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti všem rozhodnutím odvolacího soudu (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2), žalovanými tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Ačkoli odvolací soud ve výroku uvedl, že se rozsudek okresního soudu \"mění\", nevyplývá přípustnost dovolání ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, totiž není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Odlišností se nerozumí pouhé rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Posuzováno z těchto hledisek rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím; odvolací soud totiž dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žaloba na zaplacení kupní ceny je důvodná. \"Změna\" rozsudku soudu prvního stupně je jen výrazem toho, že v odvolacím řízení byla žaloba změněna tak, že oproti žalobě, v níž žalobce požadoval uložení povinnosti uhradit žalovanou pohledávku solidárně, uplatnil požadavek na parciální plnění.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně, jenž by následně rozhodl jinak proto, že byl vázán tehdy vysloveným právním názorem odvolacího soudu.
Ustanovení §239 odst. 1, o. s. ř., jež se týká rozsudků potvrzujících, zakládá přípustnost dovolání, pokud odvolací soud ve výroku rozhodnutí zvláštním výrokem vysloví přípustnost dovolání. O takový případ se v této věci nejedná.
Ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání v případě, že odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, ale dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Žalované považují za otázku zásadního právního významu posouzení jejich pasivní legitimace v souvislosti s námitkou, že jejich závazek uhradit žalobci kupní cenu majetku, jenž nabyly podle dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. srpna 1993, přešel dle §477 obch. zák. na společnost I. s.r.o., které tento majetek prodaly smlouvou o prodeji podniku ze dne 8. října 1993.
Dovolací soud připustil dovolání pro řešení dovolatelkami předestřené právní otázky, protože v této části má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam.
Podle §476 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o prodeji podniku na kupujícího převádějí závazky prodávajícího související s prodávaným podnikem. Toto ustanovení doplňuje ustanovení §477 odst. 1 obch. zák., v němž je, mimo jiné, stanovena zásada, že na kupujícího přechází (ze zákona) všechny závazky, na které se prodej vztahuje. Za závazky související s podnikem je ovšem možno považovat pouze ty, jejichž vznik je vyvolán provozem podniku a úzce souvisí s náklady, jež je třeba vynaložit na zajištění jeho provozu a jeho rozvoj. Naproti tomu na kupujícího nepřecházejí závazky prodávajícího, které takto nesouvisejí s prodávaným podnikem. Takový závazek by sice mohl kupující v rámci smlouvy o prodeji podniku převzít, ale jen za podmínek stanovených v ustanovení §531 obč. zák.
Dovolací soud proto, v souladu s těmito závěry, považuje právní posouzení povinnosti žalovaných zaplatit žalovanou částku (a tedy i pasivní věcné legitimace žalovaných) odvolacím soudem za správné.
Další, v dovolání předestřenou právní otázkou, totiž nesprávným právním posouzením nároku dovolatelek na slevu z ceny privatizovaného majetku Nejvyšší soud neshledává zásadně právně významnou jednak proto, že argumentace dovolatelek neobsahuje právně relevantní námitky proti právnímu posouzení tohoto nároku odvolacím soudem, ale směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. kritizuje jeho procesní postup, jednak proto, že řešení této právní otázky nemá potřebný judikatorní přesah, ale má význam právě jen pro projednávanou věc. Již vůbec se Nejvyšší soud nemohl zabývat odvolací námitkou týkající se neplatnosti dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. srpna 1993, protože taková námitka nebyla před soudy nižších stupňů uplatněna.
Protože dovolatelkám se nepodařilo prostřednictvím uplatněných (přípustných) dovolacích důvodů zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a jelikož nebyly shledány ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl.
Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch, vznikl nárok na náhradu nákladů tohoto řízení podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Sazba odměny za dovolací se určuje podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 51.090,- Kč. Takto určená sazba odměny se snižuje o 50 % tj. na na částku 25.545,- Kč, jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služba (vyjádření k dovolání). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatelek částku 25.620,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. července 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu