ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.833.2003.1
sp. zn. 29 Odo 833/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce JUDr. J. Z., proti žalovanému JUDr. M. K., jako správci konkursní podstaty úpadce M. K., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 52 CmI 1/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 168/2001-38, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 168/2001-38, se v bodu I./1. výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce má vůči úpadci M. K. pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. dubna 2001, č. j. 52 CmI 1/2001-17, Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím má být zahrnuta a vypořádána z konkursní podstaty úpadce M. K. v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 K 28/2000, když dospěl k závěru, že pohledávka žalobce z písemné smlouvy o půjčce, kterou uzavřel (jako půjčitel) s pozdějším úpadcem M. K. 19. července 1994 (dále též jen „smlouva o půjčce“), s termínem splatnosti jeden rok, je promlčena. Uznání dluhu datované 30. června 1998 (dále též jen „uznání dluhu“), pokládal soud za účelově vyrobené po podání přihlášky do konkursu, s tím, že proto odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům, takže je neplatné podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2003, č. j. 4 Cmo 168/2001-38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce má vůči úpadci M. K. pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč (bod I./1. výroku) a ohledně určení pravosti příslušenství pohledávky žalobu zamítl (bod I./2. výroku). Odvolací soud přitakal odvolateli v tom, že hodnocení uznání dluhu soudem prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování a je konstruováno pouze na základě důkazně nepodložených volných úvah. Právní domněnka o trvání dluhu v době jeho uznání, včetně důsledků týkajících se běhu promlčecí lhůty (§407 odst. 1 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“), nebyla žalovaným vyvrácena. K příslušenství pohledávky odvolací soud uvedl, že ohledně něj bylo třeba napadený rozsudek potvrdit, protože žalobci se v průběhu řízení nepodařilo prokázat okamžik, kterým se žalovaný měl dostat do prodlení s placením půjčky. Dohoda o době splácení dluhu nebyla prokázána a z uznání dluhu tento okamžik nelze zjistit.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (co do bodu I./1. výroku) podal žalovaný včasné dovolání, jímž se (podle obsahu) domáhá zrušení napadeného výroku. Namítá především, že žalobce ani na přezkumném jednání nedoložil důkaz o tom, že pohledávka není promlčena, údajné uznání dluhu doložil teprve v žalobě z 29. prosince 2000 (doručené soudu 2. ledna 2001) a jako právní základ žaloby tak uvedl pohledávku nepromlčenou. Odtud dovolatel usuzuje, že žaloba byla podána z jiného než v přihlášce uplatněného důvodu, takže byla od počátku nedůvodná pro rozpor s ustanovením §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“); odvolací soud se však s touto námitkou nevypořádal. Odvolací soud - pokračuje dovolatel - též pochybil, pokud uzavřel, že právní domněnka uznání dluhu úpadcem nebyla dovolatelem vyvrácena. Vedle vadného poukazu odvolacího soudu na §407 odst. 1 obch. zák. (šlo o občanskoprávní vztah) dovolatel akcentoval, že v řízení prokázal zejména to, že:
- Úpadce před prohlášením konkursu na výzvu soudu uvedl, že má vůči žalobci dluh toliko ve výši 1.000.000,- Kč. Uvedl-li úpadce následně při svém výslechu, že si částku přesně nepamatoval a že se spletl, je to v příkrém rozporu s tvrzeními žalobce a dalších svědků, že nesplácený dluh měl za následek značné rozepře mezi rodinami žalobce a úpadce, které jsou v blízkém příbuzenském vztahu.
- Úpadcem v účetnictví dodatečně uvedená částka 2.000.000,- Kč neodpovídá základním principům platným pro účetnictví, ačkoli úpadce jednoznačně uvedl, že zapůjčené prostředky vložil do podnikání a stav účetnictví je tak významný.
- Žalobce nebyl schopen prokázat zdroj „druhého“, údajně zapůjčeného, miliónu.
- Ve prospěch žalobce svědčili toliko jeho rodinní příslušníci.
- Již ve vyjádření k žalobě z 5. února 2001 navrhoval, aby soud uložil žalobci prokázat, jak údajně zapůjčenou částku získal.
- Tím, že prokazoval spornost pohledávky jako takové, de facto prokazoval nevěrohodnost dodatečně předloženého uznání dluhu.
- O nevěrohodnosti dodatečně předloženého uznání dluhu nepřímo svědčí i skutečnost, že žalobce je advokátem, u něhož se předpokládá vysoká znalost práva a u něhož nelze předpokládat tak zásadní chybu, že by v konkursním řízení uplatnil pohledávku, aniž by doložil, že není promlčena.
Na základě uvedeného dovolatel uzavírá, že věrohodnost uznání dluhu úpadcem byla dostatečným způsobem zpochybněna.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání jako bezdůvodné odmítnout, případně je zamítnout. Konkrétně uvádí, že od počátku podání přihlášky šlo o pohledávku, která nebyla promlčena a dovolatelem dodatečně vznesená námitka promlčení ani jeho odkazy na ustanovení §23 odst. 2 ZKV na tom nemohou ničeho změnit. Dále žalobce poukazuje na to, že dovolání nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, jelikož dovolatel jím nevystihuje žádný z dovolacích důvodů vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Dovolatel uplatněné dovolací důvody výslovně nepřiřadil žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dovolací námitky, jež dovolatel snáší proti hodnocení důkazů odvolacím soudem tím, že nabízí dovolacímu soudu jejich vlastní hodnocení, nevystihují žádný z těchto dovolacích důvodů ani z obsahového hlediska, zejména pak nevystihují dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
K tomu, aby bylo možné uvedené námitky skutkového charakteru podřadit posledně označenému dovolacímu důvodu, chybí údaj o tom, které skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování v podstatné části. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pouhé jiné hodnocení provedených důkazů dovolatelem k naplnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje. I z těchto námitek je přitom zjevné, že dovolatel si dostatečně zřetelně neujasnil svůj procesní postoj. Není z něj totiž jednoznačně patrno (a tento nedostatek se promítá celým řízením), zda dovolatel popírá existenci půjčky jako takové nebo jen to, že písemné uznání dluhu, které mělo zhojit promlčení pohledávky, bylo (nepřípustně) pořízeno až po prohlášení konkursu, případně, zda zpochybňuje jak existenci půjčky, tak pravdivost údaje o době uznání dluhu. Přitom nelze přehlédnout ani to, že námitka, že ve prospěch žalobce svědčili toliko jeho rodinní příslušníci, je pro věc bez významu (u půjček peněz mezi rodinnými příslušníky je taková důkazní situace obvyklá). Z pohledu takto formulovaných dovolacích námitek se proto dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Ty dovolatelovy námitky, jež se týkají aplikace ustanovení §23 odst. 2 ZKV, jsou z obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době prohlášení konkursu na majetek dlužníka (17. srpna 2000) a době konání přezkumného jednání (23. října 2000) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 105/2000 Sb. a č. 214/2000 Sb.
Podle ustanovení §24 odst. 1 ZKV, správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet.
Ustanovení §23 odst. 2 ZKV pak určuje, že konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud.
V daném případě žalovaný správce konkursní podstaty popřel nevykonatelnou pohledávku žalobce v plném rozsahu s tím, že je promlčena. Popřel tedy tuto pohledávku co do její pravosti (závěr, že přes rozdílnou dikci §24 ZKV správce konkursní podstaty rovněž popírá jen pravost, výši nebo pořadí pohledávky, Nejvyšší soud - vycházeje z úvah formulovaných ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXXI., str. 202 /378/ - učinil např. v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších svých rozhodnutích).
Dovolatel uvádí, že tím, že uznání dluhu žalobce s příslušnými tvrzeními o tomto uznání předložil až v řízení o této žalobě o určení, vybočil z mezí určených konkursním věřitelům, jejichž nevykonatelná pohledávka byla popřena, ustanovením §23 odst. 2 ZKV. Tak tomu ovšem není.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, vysvětlil, že obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky. Jestliže pak konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením §23 odst. 2 věty první zákona ZKV.
V daném případě žalobce již tím, že v přihlášce po skutkové stránce vylíčil údaje nezbytné pro závěr, že pozdějšímu úpadci poskytl 19. července 1994 půjčku ve výši 2.000.000,- Kč, jež mu měla být vrácena (splacena) do 1 roku, řádně identifikoval skutek (skutkový děj), na jehož základě přihlásil svoji peněžitou pohledávku do konkursu. Tím, že jako obranu proti námitce promlčení vznesené (v rámci popěrného úkonu) správcem konkursní podstaty doplnil vylíčení skutkového děje o tvrzení, že pozdější úpadce dluh uznal a pro toto tvrzení nabídl soudu důkaz písemným uznáním dluhu z 30. června 1998, tedy žalobce meze žaloby vytýčené ustanovením §23 odst. 2 věty první ZKV nepřekročil.
Podle ustanovení §657 obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Ustanovení §558 obč. zák. pak určuje, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Z ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. se dále podává, že bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Dle ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. platí, že uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže co do účinků uznání dluhu odkázal na ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. (jež nutně musí vycházet z ustanovení §323 odst. 1 obch. zák.), aniž vysvětlil, co jej vede k závěru o tom, že jde o obchodní závazkový vztah. Se zřetelem k dikci ustanovení §558 a §110 odst. 1 obč. zák. (jež jsou v daných souvislostech se zřetelem k rozsahu zkoumaných dovolacích námitek a s přihlédnutím k tomu, že uznání dluhu je datováno před uplynutím promlčecí doby, obsahově srovnatelná s označenými ustanoveními obchodního zákoníku) nepokládá Nejvyšší soud toto pochybení odvolacího soudu za určující pro výsledek dovolacího řízení.
Dovolání je ovšem i tak důvodné. U přípustného dovolání přihlíží totiž Nejvyšší soud z úřední povinnosti i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jednou z těchto vad je postiženo i odvolací řízení v této věci.
Podle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (odstavec 2). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a (odstavec 3).
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval svědecké důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě aniž dokazování doplnil.
V daném případě učinil soud prvního stupně skutkový závěr o tom, že písemné uznání dluhu bylo účelově vyrobené po podání přihlášky do konkursu, „s ohledem na ostatní provedené důkazy“, tj. včetně důkazů výpověďmi svědků a žalobce.
Odvolací soud plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkových zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkových závěrů, které učinil soud prvního stupně o uznávacím prohlášení i na základě toho, že nepřihlížel zejména ke svědecké výpovědi úpadce a k výpovědi žalobce (podle nichž bylo uznání dluhu podepsáno v den uvedený na této listině) - bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně si provedením dalších (obdobně relevantních) důkazů zjednal rovnocenný podklad pro odlišné zhodnocení těchto důkazů (srov. i rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod pořadovým číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a v závislých výrocích o nákladech řízení pro shora popsanou vadu řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodně v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2005
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v.r.
předseda senátu