ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1256.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1256/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. prosince 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných A. H. a P. S., která podali proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 To 170/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 170/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují ohledně obou obviněných usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 6 To 170/2004, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. února 2004, sp. zn. 1 T 170/2003, ponechán nedotčen výrok o trestu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. února 2004, sp. zn. 1 T 170/2003, v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 1 T 170/2003, byli obvinění A. H. a P. S. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byli oba odsouzeni podle §247 odst. 1 a §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu 4 roků. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl A. H. uložen také trest propadnutí věci (černé příruční kabely).
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 To 170/2004, byla odvolání obviněných zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění řádně a včas dovolání ve kterých shodně uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřují v tom, že se hlavní líčení konalo dne 6. 2. 2004 v jejich nepřítomnosti, ač obhájce omluvil jejich neúčast tím, že v průběhu cesty na hlavní líčení došlo k poruše automobilu, kterým společně cestovali, automobil byl absolutně nepojízdný a tato skutečnost jim objektivně znemožnila zúčastnit se hlavního líčení. Tuto skutečnost potvrzuje „Dodací list“ ze dne 6. 2. 2004, vystavený Ing. J. M., podnikatelem v oboru autoopravárenství z P., který na základě telefonické objednávky jednoho z obviněných v 08:20 hod., zajistil odtah vozidla. Obhájce přitom požadoval, aby z důvodu nepřítomnosti obviněných bylo hlavní líčení odročeno, protože tito se jej chtějí zúčastnit, aby bylo možno věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení. Při přepisu přednesu nebylo do protokolu zachyceno, že obhájce tento požadavek odůvodnil úmyslem obviněných navrhnout důkazy, týkající se jejich pobytu na území ČR.
K závěru odvolacího soudu, že jejich omluva nebyla řádná namítají, že nebýt poruchy vozidla, tak by stihli zahájení soudního jednání a své závěry odvolací soud učinil bez zjišťování skutkového stavu. Zejména pak nezjišťoval, v jaké lokalitě se vozidlo stalo nepojízdným, jak je tato lokalita obsloužena městskou hromadnou dopravou a možnost použití taxislužby představovala nereálnou alternativu, protože na místě poruchy vozidla nebylo stanoviště taxislužby a telefonická objednávka by bez důvodných pochybností nebyla realizována v potřebném čase.
K uplatněným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. pak obvinění shodně namítají, že jim byl uložen trest vyhoštění přesto, že nebyly splněny podmínky §57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Obviněný P. S. pak namítá konkrétně, že v době rozhodnutí měl v ČR povolen dlouhodobý pobyt a v tomto ohledu byl aktuální stav odlišný od údajů v trestním spise, když k prodloužení pobytu došlo před konáním hlavního líčení. Dále má v ČR také pracovní zázemí jako společník ve společnosti B. g., s. r. o., a žije zde se svojí manželkou, která má rovněž povolený dlouhodobý pobyt. Vyvíjí rovněž aktivní činnost ve S. U. a p. U. Soudu I. stupně pak vytýká, že při ukládání trestu vyhoštění nezkoumal, zda je u něj dána některá ze skutkových podstat uvedených v §57 odst. 3 tr. zák. a odvolací soud tak učinil pouze na základě důkazů navržených v odvolání. Nesouhlasí pak se závěrem odvolacího soudu, o možnosti řešit zájem na spojování rodin, odchodem jeho manželky z ČR z důvodu trestu vyhoštění uloženého jemu, což je v rozporu s čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (zaručena svoboda pobytu a pohybu), čl. 10 Ústavy ČR, čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo jeho manželky na volbu místa pobytu by tak bylo narušeno, pokud by měla svého vyhoštěného manžela následovat do domovského státu a byla by tak protiústavně nucena opustit Českou republiku, kde chce i nadále pobývat. Vyhoštěním dovolatele by tak došlo k porušení zájmu na spojování rodin a uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. je proto u něj nepřípustné z důvodu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Obviněný A. H. k důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. konkrétně namítá, že nedodržením omezení pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zák., a to z důvodu naplnění §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Rovněž namítá, že měl v době rozhodování soudu ve věci samé povolen na území ČR dlouhodobý pobyt, přičemž soud I. stupně nezjišťoval aktuální stav, ačkoli byl upozorněn na jeho změny oproti stavu zadokumentovanému. Uvádí, že má v ČR pracovní zázemí (práce u společnosti M.-F., s. r. o.), je aktivním ve S. U. … a v ČR má snoubenku Z. R., která má povolen trvalý pobyt, hodlá s ní uzavřít manželství, což je třeba vzít v úvahu s ohledem na ústavně zaručené právo ochrany rodiny. Soudu I. stupně pak vytýká, že při ukládání trestu nezkoumal na základě principu oficiality, zda je u něj naplněna některá ze skutkových podstat §57 odst. 3 tr. zák. a odvolací soud tak činil pouze na základě důkazů navrhovaných v odvolání.
Oba dovolatelé pak shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil v dovoláním napadeném rozsudku výrok o trestu a přikázal soudu, aby ve věci zrušeného výroku učinil nové rozhodnutí.
K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. K uplatněným námitkám ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že tyto jsou nedůvodné, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných podle §202 odst. 2, 3 tr. ř. byly bezezbytku splněny. Pokud by zájem obviněných o účast při hlavním líčení byl vážný, mohli být přítomni jeho podstatné části, pokud by použili jiné dopravy než vlastním autem. Proto jejich omluvu soud nehodnotil jako řádnou a nelze mu vytýkat, že neprověřoval dopravní obslužnost v P.-K.
K námitkám obviněných ohledně důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že obsahově stejné námitky obvinění k uloženému trestu vyhoštění uplatnili již v odvolání, ale odvolací soud se soustředil na existenci namítaného zájmu na spojování rodin a zcela pominul podmínky pro aplikaci §57 tr. zák. Obvinění nijak razantně svým jednáním nepřekročili hranici škody nikoli nepatrné ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. a v opisu rejstříku trestů ČR nemají záznam. Adekvátnost uloženého trestu vyhoštění pak odvolací soud dovodil v poměru k potřebné ochraně bezpečnosti lidí a majetku a ze skutečnosti, že obvinění jsou pachateli majetkové trestné činnosti. Při hodnocení společenské nebezpečnosti jejich činu ve vztahu k uloženému trestu ale považoval za méně významné prověřit, zda existují firmy, které mají obviněné zaměstnávat, zda jejich pracovní poměr není fiktivní a zda je vůbec práce zdrojem jejich obživy.
Rozhodnutí soudů obou stupňů, že ale umožňují pouze hodnocení závažnosti trestné činnosti obviněných, která se ale jeví jako bagatelní. Zájem na ochraně majetku u pachatelů trestných činů nižšího stupně společenské nebezpečnosti, ale nemůže převažovat nad ústavně garantovaným právem obviněných na ochranu jejich soukromého a rodinného života. Na druhou stranu ale pro komplexní posouzení nebezpečí hrozícího chráněným hodnotám je nezbytné i zjištění, zda obvinění zájmem o práci pouze nedeklarují pobyt na území ČR a závěry o intenzitě ohrožení bezpečnosti lidí nebo majetku, nebo jiného obecného zájmu ve smyslu §57 odst. 1 tr. zák., by podstatně měnila i případná nepřezkoumatelnost zdrojů obživy obviněných.
Městský soud ale nemohl bezezbytku vyřešit otázku přípustnosti trestu vyhoštění aniž učinil zjištění potřebná pro posouzení podmínek z hlediska ustanovení §57 odst. 1 tr. zák. Neúplná zjištění jsou i ohledně podmínek podle §57 odst. 3 tr. zák., když ze všech okolností vylučujících uložení trestu vyhoštění se soud vypořádal pouze s namítaným zájmem na spojování rodin, který neshledal, a ohledně dalších konstatoval, že obvinění mají na území ČR povolen dlouhodobý pobyt a zcela vágně připustil, že zde mají určité pracovní zázemí. O uložení trestu vyhoštění tak bylo rozhodnuto za situace, kdy soudy neměly dostatek potřebných zjištění. Proto je námitka obviněných o nepřípustnosti uložení tohoto druhu trestu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opodstatněná a dovolání jsou důvodná, byť jejich námitky nejsou zcela přiléhavé.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Protože námitky obviněných jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř., Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost obviněným uloženého trestu vyhoštění, jakož i řízení které mu předcházelo, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních a zjistil, že dovolání jsou důvodná.
Podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.
Podle §57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Podle §57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a)se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b)pachateli byl poskytnut azyl,
c)pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo
d)hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Z uvedeného znění zákona vyplývá, že uložení trestu vyhoštění, který představuje výrazný zásah do svobody pohybu a pobytu chráněných ustanoveními mezinárodních smluv, je vázáno na splnění podmínek vyplývajících z §57 odst. 1 a 3 tr. zák. Uložením trestu vyhoštění bez splnění podmínek uvedených v §57 odst. 1 tr. zák. nebo při existenci některé z okolností uvedených v odst. 3 tohoto zákonného ustanovení (tzv. negativní podmínky), jde o uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Jako základní pochybení zejména soudu I. stupně a následně i soudu odvolacího je nutno uvést, že v rozporu se zásadou oficiality nezjišťovali z úřední povinnosti existenci základních skutečností důležitých z hlediska ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., když odvolací soud tak učinil v podstatě pouze v rozsahu návrhu a námitek obviněných, aniž jakkoliv jejich tvrzení ohledně soužití, A. H. se snoubenkou Z. R. a P. S. s manželkou, na území ČR prověřil a podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistil skutečný stav věci. Nutnost takovéhoto postupu nenastává v případě, že soud náležitě zjistí neexistenci jiné podmínky bránící uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., které musí existovat současně a již nesplnění této podmínky umožňuje uložení trestu vyhoštění, bez ohledu na zkoumání skutečné existence takových rodinných vztahů pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území ČR. Takovýmto rodinným důvodem může být i dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na tomto území (manžela, dětí, rodičů, družky, apod.), pokud tyto vztahy skutečně naplňují jejich účel. V této souvislosti lze poukázat na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 178/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 14, pod č. 57), ve kterém Ústavní soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které je „otázka existence nebo neexistence rodinného života v podstatě otázkou fakticity záležející na skutečné, praktické existenci úzkých osobních vztahů …“.
Soud I. stupně mimo důkazů týkajících se pobytu obviněných na území ČR neprovedl žádné důkazy ohledně podmínek §57 tr. zák. pro uložení trestu vyhoštění a v odůvodnění rozsudku pouze obecně konstatoval, že tento trest byl uložen, aby se obviněným, kteří nejsou občany ČR, zabránilo v páchání další trestné činnosti na jejím území. Otázkou existence podmínek uvedených v §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. se vůbec nezabýval, ač tak byl povinen učinit z úřední povinnosti i bez návrhu obviněných.
V řízení o odvolání pak již obvinění mj. uplatnili i námitky ohledně podmínek §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., které jsou identické s námitkami uplatněnými v dovolání. Odvolací soud, po doplnění dokazování přečtením listin předložených obviněnými, jejich odvolání zamítl podle §256 tr. ř., když ohledně trestu vyhoštění dospěl k závěru, že obvinění mají na území ČR povolen dlouhodobý pobyt, mají zde i jisté pracovní zázemí, ale není splněna další podmínka zamezující uložení trestu vyhoštění, tedy podmínka, že by uložení tohoto trestu bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Manželka obviněného P. S., která je rovněž občankou Ukrajiny a v ČR má povolen pobyt do 19. 7. 2004, že se zde zdržuje především z důvodu pobytu svého manžela a může jej následovat do domovského státu. Obviněný A. H., že je svobodný a jeho rodiče i sourozenci žijí na Ukrajině.
Odvolací soud tak z podmínek §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., vedle existence povoleného dlouhodobého pobytu, konstatoval pouze na základě tvrzení a důkazů předložených obviněnými i existenci „jistého“ pracovního zázemí. Za této situace se měl i s ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu ČR, ale zabývat otázkou fakticity obviněnými namítanými rodinnými (resp. obdobnými) vztahy, tj. zda tvrzený manželský nebo družský vztah v reálném životě skutečně plní svoji funkci společného rodinného nebo obdobného života a zda uložení trestu vyhoštění nebude tak závažným zásahem do těchto vztahů, že je v podstatě znemožní. Paušální odkaz na možnost manželky následovat manžela do domovského státu a u obviněného A. H. úplné pominutí jím uváděného družského vztahu nelze považovat za postačující.
Podle čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo mj. na respektování svého soukromého a rodinného života. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případu, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (Úmluva byla ratifikována bývalou ČSFR dne 18. 3. 1992 a její vázanost pro ČR vyplývá z čl. 5 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1992 Sb.; též čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z uvedeného vyplývá, že právo na respektování soukromého a rodinného života podléhá určitému omezení, jehož smyslem je zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a společnosti. K zajištění tohoto cíle musí proto soud při úvahách o uložení trestu vyhoštění z hlediska podmínek §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a zejména v situaci, kdy ostatní zde uvedené podmínky jsou splněny, pečlivě objasnit a pak zhodnotit všechny rozhodné skutečnosti tak, aby právo obviněného na respektování jeho soukromého a rodinného života nebylo porušeno. V této trestní věci ale soudy v případě obou obviněných takto nepostupovaly a jejich rozhodnutí jsou z hlediska zákonnosti a odůvodněnosti uloženého trestu vyhoštění v podstatě nepřezkoumatelná a tedy v rozporu se zákonem. Za daného stavu objasněnosti věci tak byl obviněným uložen trest vyhoštění jako takový druh trestu, který zákon nepřipouští a obvinění důvodně namítají existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy neřeší obecně otázku, zda obviněným vůbec nelze uložit trest vyhoštění za trestný čin krádeže podle §9 odst. 2 k §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byli pravomocně uznáni vinnými, když výrok o vině nebyl v dovoláních napaden a zůstal nedotčen i tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Musel ale konstatovat, že za daného stavu objasněnosti věci, soudy nemohly obviněným tento trest uložit, protože nebyla splněna zákonná podmínka, že uložení trestu vyhoštění není v rozporu se zájmem na spojování rodin.
Rovněž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že s odkazem na ustanovení §57 odst. 1, 2, 3 tr. zák. nemohl městský soud bezezbytku vyřešit otázku přípustnosti trestu vyhoštění, aniž učinil potřebná zjištění, která by umožňovala posoudit podmínky pro uložení tohoto trestu z hlediska §57 odst. 1 tr. zák. a neúplná zjištění byla provedena i k přípustnosti trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 tr. zák., když ze všech okolností vylučujících uložení tohoto trestu se soud vypořádal pouze s namítaným zájmem na spojování rodin, který neshledal a ohledně dalších konstatoval, že obvinění mají na území ČR povolen dlouhodobý pobyt a zcela vágně připustil, že zde obvinění mají určité pracovní zázemí. Soudy tak rozhodly o uložení trestu vyhoštění za situace, kdy neměly dostatek zjištění potřebných pro posouzení zda závažnost zájmů, které jsou uložením tohoto trestu dotčeny, není nepřiměřeně vyšší než těch zájmů, jejichž ochranu má trest vyhoštění zabezpečit. Z těchto důvodů také navrhla zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
V rámci řízení o dovoláních obviněných provedl předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 2 tr. ř. úkony k objasnění některých okolností významných z hlediska trestu vyhoštění, vyžádal si listiny a zprávy příslušných orgánů a tyto důkazy byly provedeny v průběhu neveřejného zasedání, aby bylo možno o dovolání rozhodnout (§265r odst. 7 tr. ř.). Tyto důkazy ale sloužily pouze Nejvyššímu soudu k posouzení důvodnosti dovolání, když dovolací soud v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku nemůže přezkoumávat nebo dokonce měnit skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, kde je těžiště dokazování. Nejvyšším soudem opatřené důkazy jsou proto pro soud I. stupně pouze vodítkem pro zaměření dalšího dokazování a musí je v případě použití sám provést v rámci dokazování v průběhu hlavního líčení, při zachování všech procesních práv obviněných.
Protože s ohledem na skutková zjištění učiněná soudy v původním řízení byl obviněným ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Z hlediska dalších obviněnými namítaných důvodů dovolání, vzhledem k způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu, postačí pouze uvést, že námitky obviněných nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak ve věci naplněn nebyl, a postupem soudu I. stupně nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněných v hlavním líčení z hlediska v dovoláních namítaných důvodů. Nejvyšší soud pro stručnost plně odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se těmito námitkami řádně zabýval a s jehož závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš