Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2006, sp. zn. 26 Cdo 1196/2006 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1196.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1196.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1196/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce 3 K P., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu a o vzájemné žalobě na určení, že žalovaný je nájemcem bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 59/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2005, č.j. 22 Co 248/2005-37, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č.j. 14 C 59/2004-27, ve výroku pod bodem I. zamítl návrh žalobce, aby byl žalovaný uznán povinným vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 19 sestávající z pokoje a příslušenství, II. kategorie, v 5. podlaží domu č.p. 813 ve Vršovické ulici č. 58, P. 10, k.ú. V. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“), ve výroku pod bodem II. zamítl vzájemný návrh na určení, že žalobce (správně mělo být uvedeno „žalovaný“) je nájemcem tohoto bytu „v důsledku přechodu nájmu po své babičce D. G., se kterou vedl společnou domácnost, kterou tato trvale opustila“, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, č.j. 22 Co 248/2005-37, potvrdil rozsudek v napadeném výroku I. a v nákladovém výroku III., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a správnými a na základě těchto skutkových zjištění pak shodně se soudem prvního stupně dovodil, že D. G. vzniklo na základě dohody o užívání bytu ze dne 10. 7. 1991 k předmětnému bytu užívací právo, které se změnilo (podle §871 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) na nájem na dobu neurčitou, že D. G. dne 1. 6. 2004 byt opustila, přičemž neprojevila úmysl nájemní vztah ukončit, že žalovaný s ní k tomuto dni nežil ve společné domácnosti, že opuštění bytu jeho nájemkyní nemohlo bez dalšího způsobit zánik nájemního vztahu k tomuto bytu a nepřešlo-li právo nájmu ve smyslu §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jenobč. zák.“) na žalovaného, je D. G. výlučnou nájemkyní bytu, a proto aktivní legitimace k vyklizení žalovaného jako osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemkyně svědčí toliko této nájemkyni nikoliv žalobci. Odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu uzavřel, že dohoda o zániku nájmu bytu musí mít pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu, vypořádal se s námitkami žalobce, když ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že korespondence pronajímatele a nájemkyně bytu ze dne 8 6. 2004 a ze dne 22. 6. 2004 nesplňuje náležitosti dohody o zániku nájmu bytu. Úvahy žalobce ohledně aplikace §708 a §710 obč. zák. shledal nesprávnými. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř“) a zásadní právní význam spatřuje „v rozdílné rozhodovací praxi odvolacích a dovolacích soudů a řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem“. Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že nájemní vztah D. G. k předmětnému bytu stále trvá. Podle dovolatele z projevů vůle nájemkyně jednoznačně vyplývá, že byt opustila – v této souvislosti dovolatel poukazuje na korespondenci ze dne 8. 6. 2004 a ze dne 22. 6. 2004 a namítá, že D. G. nijak neprokázala své tvrzení, že prohlášení o opuštění domácnosti sepsala ve stavu rozrušení - což má za následek zánik práva nájmu, neboť institut trvalého opuštění domácnosti je v občanském zákoníku „z hlediska nájmu postaven na roveň smrti“. Dovolatel se proto domnívá, že odvolací soud aplikoval §706 a §710 obč. zák. v rozporu s hmotným právem, napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení, proto navrhuje, aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jeno.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustností dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Z uvedeného se podává, že také otázka, k čemu směřovala vůle D. G. projevená v jejích písemných prohlášeních popřípadě jinak, tj. zda se jedná o projev vůle směřující k trvalému opuštění bytu, respektive k uzavření dohody o zániku práva nájmu bytu, je otázkou skutkovou nikoliv právní. Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je v tomto směru založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel v tomto ohledu brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Potvrzující rozsudek odvolací soudu spočívá rovněž na právním závěru, že opuštění bytu nemůže bez dalšího způsobit zánik práva nájmu, proto nájemní vztah D. G. k předmětnému bytu stále trvá. Tento závěr byl dovolatelem napaden námitkou nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, dovodil, že k zániku práva nájmu bytu nemůže dojít konkludentním jednáním nájemce (např. faktickým odstěhováním se z bytu); právní vztah nájmu bytu tedy trvá i po odstěhování se nájemce. Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Jde o jeden ze základních způsobů zániku práva nájmu bytu. Dohoda o zániku práva nájmu bytu je právním úkonem (dvoustranným), a proto musí vyhovovat náležitostem vyplývajícím z ustanovení §37 a násl. obč. zák.; mimo jiné musí mít - pod sankcí absolutní neplatnosti (§40 odst. 1 obč. zák.) - písemnou formu. Přitom však projevy vůle účastníků tohoto dvoustranného právního úkonu (včetně jejich podpisů) nemusí být obsaženy na téže listině, jak to zákon naopak vyžaduje u smluv o převodu nemovitostí (srov. §40 odst. 3 větu za středníkem ve spojení s §46 odst. 2 větou druhou obč. zák.). Při uzavírání dohody o zániku práva nájmu bytu nejsou její účastníci omezeni výpovědní lhůtou (§710 odst. 3 obč. zák.); právo nájmu bytu tudíž zaniká dnem, na němž se účastníci dohodli v písemné dohodě (dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 224/2001, a ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1998/2005). Z uvedeného se podává, že se odvolací soud v tomto směru neodchýlil od ustálené soudní praxe. V otázkách otevřených dovolacímu přezkumu tak nebyl shledán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.). Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. prosince 2006 JUDr. Robert W a l t r , v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2006
Spisová značka:26 Cdo 1196/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1196.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21