Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2006, sp. zn. 26 Cdo 800/2006 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.800.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.800.2006.1
ROZSUDEK 26 Cdo 800/2006-78 Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně B. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému O.V., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 538/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 25 Co 344/2005-61, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21.12.2004, č.j. 4 C 538/2003-42, zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 1 sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v suterénu domu č.p. 1281, k.ú. S., obec P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že žalovaný se stal nájemcem předmětného bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 1.6.1995 uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně, společností E.,. Nájemné a úhrady za služby byly v souladu s tehdy platnou právní úpravou pronajímatelem postupně zvyšovány, a to až na částku 1.933,- Kč měsíčně. Následně správce nemovitosti z pověření stávajícího pronajímatele (žalobkyně) dne 14.5.2003 oznámil žalovanému, že novým platebním výměrem bude s účinností od 1.6.2003 nově stanovena výše měsíčního nájemného v částce 13.432,- Kč a záloh na služby v částce 670,- Kč, tedy celkem 14.102,- Kč. S tímto však žalovaný nesouhlasil a nadále řádně a včas platil nájemné a zálohy na služby v původní výši. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď daná žalobkyní žalovanému není důvodná, neboť jednostranným úkonem pronajímatele nově stanovené nájemné nebylo možno považovat za platné pro rozpor s tehdejší právní úpravou (platnou ke dni podání žaloby obsahující výpověď z nájmu bytu). Soud vycházel ze skutečnosti, že nájemní smlouva byla uzavřena v souladu s ust. §685 odst. 1 obč. zák. a výše nájemného v ní byla sjednána s odkazem na tehdy platné cenové předpisy s tím, že při jejich změně je možné výši úhrad upravit. Soud prvního stupně, s přihlédnutím k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 20.11.2002, publikovaného pod č. 528/2002 Sb., konstatoval, že cenový předpis (vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu) byl nálezem Ústavního soudu ze dne 31.12.2001, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaným pod č. 231/2000 Sb., zrušen nikoliv z důvodu regulace nájemného státem, jež sama o sobě není považována za neústavní, nýbrž pro porušení principu přiměřené (spravedlivé) rovnováhy, neboť tento předpis nevzal v úvahu proces destrukce vlastnického práva po únoru 1948 v oblasti hospodaření s byty. Podle soudu prvního stupně Ústavní soud nezpochybnil povinnost pronajímatelů podrobit se v otázce zvyšování nájemného určitým omezením, pouze však při splnění podmínek vyplývajících z čl. 4 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, což v případě výše citované vyhlášky splněno nebylo, ani povinnost nájemců podrobit se zásahu státu do smluvního vztahu, neboť umožnil pronajímatelům smluvně sjednané nájemné jednostranně zvýšit. Soud prvního stupně uzavřel, že v tehdejší době (tj. ke dni 14.5.2003) neexistoval právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem ve výši ceny obvyklé, a bylo tedy možné nájemné zvýšit pouze dohodou smluvních stran. Z tohoto důvodu není žalovaný povinen platit takto jednostranně zvýšené nájemné a jelikož řádně platí nájemné určené či dohodnuté s právním předchůdcem žalobkyně, neporušuje tím povinnosti nájemce, a tudíž není dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném v době dání výpovědi, tj. do 30.3.2006 (dále jenobč. zák.“). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 11 Co 344/2005-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a v podrobnostech odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku. Podotkl, že jednání žalobkyně posoudil shodně se soudem prvého stupně jako jednostranné zvýšení nájemného žalobkyní, nikoli jako pouhé oznámení jeho skutečné výše. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu za situace, kdy nájemce původně stanovené nájemné řádně a včas platí a pronajímatel nemá právo jej jednostranně zvýšit. Namítá, že původní nájemné bylo stanoveno na základě právního předpisu, který byl následně pro svoji neústavnost Ústavním soudem zrušen, a tedy i nájemní smlouva je v této (podstatné) části od počátku neplatná. Pronajímatel má tak nárok na nájemné neregulované (tzv. tržní) a pro tento případ při neexistenci zvláštního právního předpisu předpokládaného ust. §696 odst. 1 obč. zák. je nutné analogicky použít ust. §671 odst. 1 obč. zák. Za této situace bylo pronajímatelem určeno nájemci obvyklé měsíční nájemné 13.432,- Kč, které však nájemce v této výši hradit odmítá. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka. Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Takové vady nejsou v dovolání namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V projednávané věci dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že nebyla naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť v té době žádný právní předpis neumožňoval pronajímateli nájemné jednostranně zvýšit, a pokud nájemce hradil nájemné v původní výši řádně a včas, neporušil své povinnosti. Právní otázka, jejíž řešení je dovoláním napadeno, není dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleno, a proto tato otázka činí napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je pronajímatel oprávněn vypovědět nájem bytu s přivolením soudu tehdy, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle ustálené soudní praxe dovolacího soudu nezaplacení nájemného, popř. úhrad za plnění (služby) spojené s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce je hrubým porušením povinností nájemce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000). Za neplacení nájemného nebo služeb se z hlediska ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. považuje i placení nájemného, popř. úhrad za služby spojené s užíváním bytu v částce nižší než dohodnuté, popř. jednostranně zvýšené, bylo-li nájemné, popř. úhrada za služby zvýšeno v době účinnosti vyhlášky č. 176/1993 Sb. V této situaci platilo, že nájemce nebyl oprávněn si sám jednostranně snížit zvýšené nájemné či předepsanou úhradu za služby spojené s užíváním bytu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 564/2006) a okolnost, že výše nájemného či úhrad za služby byla sporná, neměla pro naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. význam. Vyhláška č. 176/1993 Sb. stanovící způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. a obdobně byly zrušeny i výměry Ministerstva financí č. 01/2002, č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém moratoriu, kterým měla být tato problematika řešena do přijetí zvláštního právního předpisu předpokládaného ustanovením §696 odst. 1 obč. zák. Z judikatury Ústavního soudu ČR dopadající na posuzovanou problematiku vyplývá, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (§696 odst. 1 obč. zák.), je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud tak nadále „trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy“. Podle jeho názoru tak „obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1 obč. zák., musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminaci různých skupin právních subjektů“ (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28.2.2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Z právě uvedeného lze dovodit, že do nabytí účinnosti zvláštního právního předpisu to jsou právě obecné soudy, které mají řešit spory mezi pronajímateli a nájemci o výši nájemného, a příp. rozhodnout v konkrétním případě o jeho zvýšení. Nelze tak přisvědčit námitkám dovolatelky, že v případě neexistence zvláštního právního předpisu řešícího danou problematiku je pronajímatel oprávněn nájemné zvýšit (resp. nově stanovit) jednostranným úkonem; současně na určení jeho výše nelze analogicky aplikovat obecné ustanovení §671 odst. 1 obč. zák., podle kterého je nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, neboť zde platí odchylná úprava obsažená ve zvláštních ustanoveních upravujících nájem bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006, sp. zn. 26 Cdo 2339/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006). Za situace, kdy jednostranné zvyšování nájemného či úhrad za služby není právními předpisy upraveno, nelze považovat za naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. jednání nájemce, který odmítne pronajímateli platit jím jednostranně zvýšené nájemné a nadále řádně a včas hradí nájemné původně sjednané (stanovené). Podle Ústavního soudu jsou právě obecné soudy povolány k vyplňování mezer v právním řádu (např. neexistence či neaplikovatelnost právního předpisu), a proto teprve neplacením nájemného v soudem (či dohodou účastníků) stanovené výši může založit výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není důvodné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. odmítl. Žalobkyně sice neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalovanému nevznikly v tomto řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. prosince 2006 JUDr. Robert W a l t r , v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2006
Spisová značka:26 Cdo 800/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.800.2006.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21