ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.876.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 876/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce m. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 27/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2005, č.j. 11 Co 198/2004-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2003, č.j. 10 C 27/2002-60 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 9. 8. 2002, č.j. 10 C 27/2002-23, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2003, č.j. 47 Co 552/2002-40) zamítl návrh žalobce, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu číslo 2 sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v domě č.p. 2392, ulice P. v Ž. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“).
Pokud jde o žalobcem uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný sice porušil své povinnosti nájemce, když přenechal byt bez souhlasu pronajímatele jiné osobě do podnájmu, avšak jednalo se o porušení ojedinělé a poměrně krátkodobé a ke dni podání žaloby (která obsahovala i výpověď z nájmu a byla žalovanému do vlastních rukou doručena dne 16. 4. 2002) již žalovaný své povinnosti nájemce neporušoval. Za této situace by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby soud k výpovědi přivolil (§3 odst. 1 obč. zák.). Další žalobcem uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. neshledal soud prvního stupně naplněným, neboť bylo prokázáno, že žalovaný byt skutečně neužíval v době od září 1998 do července 1999, avšak neužívání bytu v období předcházejícím podání žaloby se prokázat nepodařilo.
Co se týče posledního žalobcem uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., vzal soud prvního stupně z provedených důkazů za prokázané, že žalovaný je vlastníkem objektu k bydlení - rodinného domu č.p. 110 v L., který je způsobilý k celoročnímu uspokojování bytové potřeby žalovaného. Současně soud prvního stupně uzavřel, že na žalovaném nelze spravedlivě žádat, aby změnil místo svého pobytu z města Ž., kde je „domestikován“, vázán svými pracovními povinnosti (žalovaný je osobou samostatně výdělečně činnou podnikající v oblasti účetnictví, jeho místo podnikání je totožné s místem trvalého bydliště, klientela se rekrutuje zejména z města Ž.) a kde má zajištěnu dostupnost zdravotní péče, do cca 10 km vzdálené obce L., v níž si vlastním přičiněním opatřil dům pro rekreaci. Výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) proto nebyl uplatněn odůvodněně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) věc přezkoumal a rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č.j. 11 Co 198/2004-85, napadený rozsudek změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po poskytnutí přístřeší; současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Pokud jde o posouzení výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. vyslovil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně závěr, že není namístě výjimečně dle §3 odst. 1 obč. zák. k výpovědi z nájmu přivolit. V otázce opodstatněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. se odvolací soud rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně.
K odlišnému právnímu závěru však odvolací soud dospěl v otázce odůvodněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, shodně zkonstatoval, že nemovitost v L. je plně objektivně způsobilá trvale uspokojit bytovou potřebu žalovaného, avšak současně uzavřel, že skutečnost, že žalovaný v předmětném bytě podniká, je bezvýznamná s ohledem na přibližně desetikilometrovou vzdálenost města Ž. a obce L., proto byl výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. uplatněn opodstatněně.
Dále odvolací soud podle §712 odst. 5 obč. zák. a s ohledem na to, že nájemní poměr žalovaného skončil výpovědí podle §711 odst. 1 písm. h) (správně mělo být uvedeno písm. g/) vázal povinnost žalovaného vyklidit byt na poskytnutí přístřeší.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele vychází závěr odvolacího soudu, že žalovaný má dva byty, ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud, aniž by sám prováděl jakýkoliv důkaz ohledně charakteru rodinného domu v obci L., poukázal na důkazy provedené před soudem prvního stupně a uzavřel, že dům je stavbou určenou k trvalému bydlení. Dovolatel označuje postup, kdy odvolací soud za stejné důkazní situace zjištěné soudem prvního stupně dospěl k odlišnému závěru, za nesprávný, odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. I. ÚS 301/96. Dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci brojí dovolatel proti názoru odvolacího soudu, že u něj nelze požadavek na užívání pouze jednoho bytu považovat za nespravedlivý. Dovolatel poukazuje na svůj zdravotní stav, uvádí, že „je v péči imunologické ambulance a vzhledem k občasné nutnosti okamžité lékařské péče lékař nedoporučuje přestěhování na vesnici“, k tomuto přikládá k dovolání lékařskou zprávu a žádá, aby dovolací soud touto listinou provedl důkaz v souladu s §243a odst. 2 o.s.ř. Dále dovolatel uvádí, že při posuzování naplněnosti výpovědního důvodu odvolací soud nezohlednil místo jeho podnikání a účel, k němuž dotčenou nemovitost v L. pořizoval, a upozorňuje na skutečnost, že nemovitost je využívána pro rekreaci nejen jím, ale především jeho syny a jejich potomky. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
V souladu s ustanovením části I. čl. II. (přechodná ustanovení) bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. rozhodoval odvolací soud podle o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. s účinností od 1. 4. 2005. Dovolání pak bylo nutno projednat a rozhodnout taktéž podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále opět jen „o.s.ř.“) – viz část I., čl. II., bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolací soud pokládá za potřebné v první řadě zdůraznit, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, a proto nelze v dovolání ani uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Dokazování ve smyslu ustanovení §243a odst. 2 o.s.ř. provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání. Z povahy jednotlivých dovolacích důvodů vyplývá, že se toto ustanovení uplatní jen u dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Proto nemohl dovolací soud přihlížet k lékařské zprávě předložené dovolatelem k prokázání jeho zdravotního stavu, která neměla sloužit k prokázání důvodů dovolání, nýbrž k doplnění skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci samé.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Přitom k výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Uvedené ustanovení je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Shodně je uvedená otázka řešena také v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu v souladu s citovanou judikaturou, dovodil-li odvolací soud, přihlížeje ke skutkovému zjištění učiněnému soudem prvního stupně ohledně stavu, velikosti a kvality nemovitosti žalovaného v L. ve srovnání s předmětným bytem a zohledňuje vzdálenost mezi obcí L. a městem Ž., kde žalovaný podniká, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Účel, k němuž žalovaný dům v L. pořizoval, je z hlediska existence výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. bez významu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud , „aniž by sám prováděl jakýkoliv důkaz ohledně charakteru rodinného domu v obci, poukázal na důkazy provedené před soudem prvního stupně a uvedl, že dům je stavbou určenou k trvalému bydlení“, což dovolatel, výslovně zde uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., označuje za skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud se v otázce posouzení charakteru nemovitosti č.p. 110 v L. zcela ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že žalovaný je vlastníkem rodinného domu objektivně způsobilého k trvalému bydlení, přičemž vycházel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl dokazováním (mj. zprávou S. ú. v Ž. a místním šetřením). Z obsahu spisu nevyplývá, že by hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídalo postupu podle §132 a násl. o.s.ř., ostatně sám dovolatel označuje skutkový závěr soudu prvního stupně za správný. Neodchýlil-li se tedy odvolací soud v otázce, zda žalovaný má druhý byt či nikoliv, od skutkového závěru soudu prvního stupně, nelze za této situace uzavřít, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 301/96 není přiléhavý, neboť jím byl řešen skutkově i právně odlišný případ.
Ani dovolací důvod, jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tak nebyl shledán opodstatněným.
Za daného stavu, kdy se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl, aniž by nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu