ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.971.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 971/2006-51
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně m. č. P., proti žalovanému Ing. J. M., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 111/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č.j. 20 Co 344/2005-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. května 2005, č. j. 22 C 111/2004-26, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobkyni předat bytovou jednotku č. 1229/21, nacházející se ve čtvrtém nadzemním podlaží domu čp. 1229 v k.ú. P., N. M., , který se skládá ze dvou pokojů o výměře 18,7 m2 a 20,5 m2, kuchyňského koutu o výměře 3,7 m2 a WC o výměře 0,8 m2 (dále též „předmětný byt“), do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že nájemní smlouva nazvaná jako smlouva o nájmu služebního bytu (dále též „předmětná smlouva“) byla uzavřena mezi účastníky dne 11. 5. 1998, přičemž předmětem nájmu byl uvedený byt. Nájem byl sjednán v článku VII. na dobu určitou šesti let, tedy do 31. 5. 2004. Jelikož předmětem nájmu je služební byt, bylo v článku VII. předmětné smlouvy dohodnuto, že nájem bytu se změní na dobu neurčitou za podmínky, že žalobkyně jako pronajímatelka „setrvá v pracovním poměru se žalovaným“ (nájemcem). Z výpovědi z pracovního poměru dané žalovanému a z potvrzení o zaměstnání soud prvního stupně zjistil, že k ukončení pracovního poměru došlo ke dni 30. 4. 2000. Za situace, kdy se žalovaný výpovědi z pracovního poměru právně nebránil, uplynula sjednaná doba nájmu šesti let dnem 31. 5. 2004, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve smyslu §676 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30.3.2006 (dále jen „obč. zák.“), nedošlo k obnovení nájemního vztahu, neboť se žalobkyně domáhala vyklizení předmětného bytu žalobou podanou dne 28. 6. 2004, a tak žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 20 Co 344/2005-38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal odvolání žalovaného důvodným. Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně opatřil pro rozhodnutí dostatečný skutkový základ, avšak s jeho právním závěrem, že nedošlo ke změně nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, se neztotožnil. Odvolací soud dle §213 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), zopakoval dokazování obsahem nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 11. 5. 1998 (dále jen „předmětná smlouva“), dovodil, že podle článku VII. předmětné smlouvy byl nájemní vztah sjednán na dobu určitou šesti let, tedy do 31. 5. 2004 s tím, že uplynutím této doby se nájem automaticky sjednává na dobu neurčitou, a to za podmínky, že pronajímatel setrvá v pracovním poměru vzniklém na základě pracovněprávní smlouvy uzavřené s nájemcem, přičemž článek XI. předmětné smlouvy (nadepsaný „zvláštní ujednání“) specifikuje podmínky ve smyslu čl. VII. tak, že „podmínky dle bodu VII. předmětné smlouvy nebudou splněny, skončí-li pracovní poměr nájemce k pronajímateli před uplynutím doby šesti let ode dne účinnosti této smlouvy jednostranným právním úkonem (výpověď) ze strany nájemce, nebo skončí-li pracovní poměr pronajímatel vůči nájemci z důvodu hrubého porušování pracovní kázně či z důvodu, pro který je možné ukončit pracovní poměr okamžitou výpovědí, popř. skončí-li pracovní poměr dohodou smluvních stran“. Odvolací soud za pomoci výkladového pravidla uvedeného v §35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že nájem na dobu určitou se automaticky neprodlužuje na dobu neurčitou pouze tehdy, dojde-li k ukončení pracovního poměru mezi pronajímatelem a nájemcem z důvodů uvedených ve shora citovaném článku XI. předmětné smlouvy, což zároveň koresponduje s vůlí pronajímatelky (žalobkyně), neboť by tak dle názoru odvolacího soudu vymezení důvodů skončení pracovního poměru, na jejichž podkladě žalobce vylučuje prodloužení nájmu na dobu neurčitou, postrádalo zcela smysl. Odvolací soud tedy konstatoval, že skončil-li pracovní poměr žalovaného u žalobkyně ke dni 30. 4. 2000 výpovědí danou žalobkyní dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (tj. pro nadbytečnost), došlo pak k ukončení pracovního poměru z jiného, než v čl. XI. předmětné smlouvy vymezeného, důvodu, a následně uzavřel, že po 31. 5. 2004 došlo k prodloužení doby nájmu na dobu neurčitou. S ohledem na tento závěr je pak dle odvolacího soudu bez významu, zda je předmětný byt služebním či obecním, neboť tato okolnost je významná pouze v rovině skončení nájemního vztahu na podkladě dané výpovědi ve smyslu §711 odst. 1 obč. zák.
Dovoláním ze dne 18. 1. 2006 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání žalobkyně především uvedla, že odvolací soud nesprávně vyložil jednotlivá ustanovení předmětné smlouvy, neboť se nezabýval faktem, že předmětný byt je bytem služebním a že tímto byla též ovlivněna vůle stran při uzavírání předmětné smlouvy. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se nájem na dobu určitou automaticky neprodlužuje na dobu neurčitou pouze tehdy, dojde-li k ukončení pracovního poměru mezi pronajímatelem a nájemcem z důvodů uvedených v čl. XI. předmětné smlouvy, jelikož se odvolací soud zabýval pouze jazykovým vyjádřením bez ohledu na vůli stran ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka je toho názoru, že podmínka uvedená v čl. VII. ve spojení s čl. XI. je naprosto nesrozumitelná, což způsobuje její absolutní neplatnost, neboť takto odvolacím soudem vyložená podmínka, tedy že pronajímatel nesetrvá v pracovním poměru s nájemcem pouze v případě, že došlo k ukončení pracovního poměru z důvodů uvedených v čl. XI předmětné smlouvy, a contrario znamená, že došlo-li k ukončení pracovního poměru mezi pronajímatelem a nájemcem z jiného důvodu, pronajímatel vlastně v pracovním poměru s nájemcem setrval. Zároveň dovolatelka namítá též neurčitost těchto smluvních ustanovení, „neboť není jednoznačně vyjádřeno, k jakému okamžiku se má posuzovat splnění podmínky‚ setrvání pronajímatele v pracovním poměru či který okamžik je rozhodný pro skončení pracovního poměru dle věty za druhou a třetí odrážkou čl. XI“.
Následně se dovolatelka zabývala jazykovým výkladem spojení „pronajímatel setrvá v pracovním poměru“ obsaženého v předmětné smlouvě a dospěla k závěru, že toto lze jednoznačně vyložit tak, že pronajímatel sám neučiní žádný úkon vedoucí k ukončení pracovního poměru, ani nebude na takovýto úkon ze strany nájemce reagovat, tudíž je dle jejího názoru nemožné považovat jednostranný právní úkon ze strany pronajímatele (výpověď dle §46 odst. 1 písm. c/ zák. práce), jímž byla vyjádřena vůle pronajímatele ukončit pracovní poměr s nájemcem, za setrvání pronajímatele v pracovním poměru s nájemcem.
Dále v dovolání žalobkyně uvedla, že podmínku v čl. VII. ve spojení s čl. XI. předmětné smlouvy je nutné vykládat v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. tak, že ke dni 31. 5. 2004 nájemní vztah skončil, neboť již netrvá pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným s tím, že výčet důvodů ukončení pracovního poměru v čl. XI. nájemní smlouvy je výčtem pouze „deklaratorním“. Vůle žalobkyně při uzavírání nájemní smlouvy byla dle jejího názoru zřejmá, neboť se jednalo o služební byt, a proto měl být nájemní vztah vázán na výkon práce žalovaného pro žalobkyni, přičemž v opačném případě by došlo ke změně nájemní smlouvy na dobu neurčitou, s výjimkou případů dle čl. XI., již pouhým uplynutím sjednané šestileté doby, a tak by bylo zcela bezúčelné zmiňovat setrvání pronajímatele v pracovním poměru. Na toliko „deklaratorní“ charakter citovaného ustanovení dovolatelka usuzuje i z jeho systematického umístění v předmětné smlouvě, kde je tento článek nadepsaný „Zvláštní ujednání“ umístěn až na její závěr, a je přesvědčena, že kdyby bylo skutečně tak významným a omezujícím ustanovením k podmínce uvedené v čl. VII., na tuto podmínku by jistě bezprostředně navazovalo. Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dle obsahu spisu se žalovaný k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání, a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě je dovolání směřující proti měnícím výrokům odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí, jímž byl změněn odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vyklizení bytu). Uplatněným dovolacím důvodem je to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu takovévady nevyplynuly.
Jak se podává z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde o odpověď na otázku, zda lze z ujednání čl. VII. a XI. předmětné smlouvy dovodit, že nájem sjednaný na dobu určitou se automaticky neprodlužuje na dobu neurčitou pouze tehdy, dojde-li k ukončení pracovního poměru mezi pronajímatelem a nájemcem z důvodů uvedených v článku XI. této smlouvy.
Právní úkon je neurčitý (§37 odst. 1 obč. zák.) tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem dle §35 odst. 2 obč. zák.
V daném případě, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu, která nebyla v dovolání zpochybněna, byl v článku VII. předmětné smlouvy nájemní vztah sjednán na dobu určitou šesti let, tedy do 31. 5. 2004, s tím, že uplynutím této doby se nájem automaticky sjednává na dobu neurčitou, a to za podmínky, že „pronajímatel setrvá v pracovním poměru vzniklém na základě pracovněprávní smlouvy uzavřené s nájemcem“.
V čl. XI. citované smlouvy bylo sjednáno, že „podmínky a dle bodu VII. této smlouvy nebude splněna: - skončí-li pracovní poměr nájemce k pronajímateli před uplynutím doby šesti let ode dne účinnosti této smlouvy jednostranným právním úkonem (výpověď) ze strany nájemce, - skončí-li pracovní poměr pronajímatel vůči nájemci z důvodu hrubého porušování pracovní kázně či z důvodu, pro který je možno ukončit pracovní poměr okamžitou výpovědí, - skončí-li pracovní poměr dohodou smluvních stran“. Pracovní poměr skončil na základě výpovědi dané žalobcem žalovanému dle ust. §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost ke dni 30. 4. 2000.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je proto nutné nejprve vykládat prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho je obsah právního úkonu třeba posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Výkladem soudu podle §35 odst. 2 obč. zák. pak nelze učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Soudní praxe je jednotná v tom, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. BECK, svazek 15/2002 pod C 1108). Dovolatelce nelze tedy dát za pravdu v tom, že výkladem je nutné překlenout podmínky uvedené v čl. XI., neboť její úmysl byl jiný, než v tomto článku předmětné smlouvy uvedený, protože by tento úmysl dovolatelky byl ve zřetelném rozporu s jazykovým projevem zachyceným v předmětné smlouvě.
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. BECK, svazek 9/2001pod C 686).
V posuzovaném případě z čl. VII. vyplývá, že uplynutím stanovené doby, tj. dnem 31. 5. 2004, se nájemní vztah mění tak, že se sjednává na dobu neurčitou, ovšem za podmínky, že „pronajímatel setrvá v pracovním poměru“ s nájemcem. Předpokladem této změny nájemní smlouvy je podle tohoto článku, aby ze strany pronajímatele byl zájem na trvání pracovního poměru k 31. 5. 2004, tedy předpokladem automatické změny doby nájmu bylo trvání pracovního poměru k uvedenému datu.
Toto ujednání je však třeba vykládat v souvislosti s ujednáním obsaženým v čl. XI. nájemní smlouvy, v němž bylo sjednáno, ve kterých případech nebude naplněna podmínka trvání pracovního poměru dle čl. VII. nájemní smlouvy. Je tomu tak v případě, kdy pracovní poměr skončí před 31. 5. 2004 výpovědí nájemce (zaměstnance), nebo pokud pracovní poměr skončí pronajímatel z důvodu hrubého porušení pracovní kázně či z důvodu, pro který je možno ukončit pracovní poměr okamžitou výpovědí nebo skončí-li pracovní poměr dohodou smluvních stran. Z toho logicky vyplývá, že v ostatních případech se bude předpokládat, že podmínka trvání pracovního poměru byla splněna.
Z těchto ustanovení nájemní smlouvy lze i pomocí interpretace tohoto právního úkonu dle ust. §35 odst. 2 obč. zák. dovodit, že podmínka trvání pracovního poměru k 31. 5. 2004 nebude, z hlediska sjednané možnosti změny doby trvání nájemního vztahu, splněna pouze v případech uvedených v čl. XI. nájemní smlouvy. To znamená, že skončení pracovního poměru pronajímatelem z jiného důvodu než uvedeného v čl. XI., tj. v tomto případě z důvodu nadbytečnosti dle ust. §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nemá vliv na ujednání, podle něhož se po 31. 5. 2004 mění nájemní poměr na dobu neurčitou.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud zabýval při výkladu čl. VII. ve spojení s čl. XI. předmětné smlouvy toliko jazykovým vyjádřením bez ohledu na vůli stran, nutno konstatovat, že toto její tvrzení je mylné, jelikož se odvolací soud, jak to vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, zabýval výkladem čl. VII. ve spojení s čl. XI. dle interpretačních pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. a přitom dovodil, že závěr vyplývající z výše uvedených ustanovení předmětné smlouvy, totiž že nájem na dobu určitou se automaticky neprodlužuje na dobu neurčitou pouze tehdy, dojde-li k ukončení pracovního poměru mezi pronajímatelem a nájemcem z důvodů uvedených v čl. XI., plně koresponduje i s vůlí pronajímatele (žalobkyně), neboť by jinak postrádalo smysl vymezení důvodů skončení pracovního poměru, na jejichž podkladě žalobce vyloučil prodloužení doby nájmu na dobu neurčitou. Nemůže v tomto smyslu obstát ani tvrzení dovolatelky, že výčet důvodů uvedených v čl. XI je výčtem pouze deklaratorním, neboť na toto nelze usoudit ani z jeho systematického zařazení (článek XI nese název „Zvláštní ujednání“, z čehož nelze vyvodit, že tato ujednání jsou toliko podpůrná, deklarující a pro účastníky nezávazná), ani z jeho účelnosti a smyslu (účelem tohoto ustanovení je specifikovat, za jakých podmínek dojde ke změně doby nájmu z doby určité na dobu neurčitou).
Nejvyšší soud České republiky tudíž dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve výsledku správné, a proto dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. prosince 2006
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu