ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.246.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 246/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a/ F. J., b) J. P., c) J. H., všech zastoupených advokátem, proti žalované Československé obchodní bance, a.s., o zaplacení částky 159.581,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 187/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.9.2005, č.j. 20 Co 246/2005-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.1.2005, č.j. 22 C 187/2004-26, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyním F. J. částku 79.790,64 Kč, J. H. 39.892,32 Kč a J. P. 39.892,32 Kč, všem spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 16.4.2002 do zaplacení. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že platnost nájemní smlouvy ze dne 29.8.1991, uzavřené mezi první ze žalobkyň a právním předchůdcem ostatních spoluvlastnic nemovitosti (domu čp. 105 v Kladně) s pronajatými nebytovými prostorami jako pronajímateli a právní předchůdkyní žalované jako nájemkyní, byla podmíněna předchozím souhlasem příslušného orgánu Městského úřadu v Kladně – jednalo se o obchodní prostory. Dopisy žalobkyň Městskému úřadu se sice obecně zmiňují o záměru prostory pronajmout (Investiční bance jako právnímu předchůdci žalované), ale jejich skutečným účelem bylo dosáhnout vyklizení nájemníků bytů v souvislosti se špatným stavem objektu a nezbytností rekonstrukčních prací. Městský úřad proto nemohl dovodit žádost o souhlas k uzavření nájemní smlouvy ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdejším znění, a také jej neudělil; následkem byla absolutní neplatnost nájemní smlouvy (§3 odst. 4 cit. zák.). Neobstál ani dodatek č. 10 ze dne 15.2.2000 – je pouhou změnou nájemní smlouvy, sjednanou ve smyslu §516 odst. 1 o.z. za účelem změny výše nájemného; je-li neplatná samotná nájemní smlouva, je stižen sankcí neplatnosti i tento dodatek (nelze jej považovat za samostatnou resp. novou smlouvu o nájmu). Mezi stranami tedy neexistoval nájemní vztah, a poněvadž navíc žalovaná prostory v době, za níž je požadováno nájemné, již neužívala (vyklidila je), nebylo žalováno poprávu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly všechny žalobkyně dovolání, které opřely o tvrzený zásadní právní význam napadeného rozsudku a o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle nich bylo nutné zohlednit, že podmínka předchozího souhlasu správního orgánu byla zrušena zákonem č. 302/1999 Sb. (novelou zákona č. 116/1990 Sb.), a navíc dodatek č. 10 splňuje zákonné podmínky nájemní smlouvy; strany se také podle něj chovaly. Při výkladu relevantních právních úkonů mělo být náležitě použito ustanovení §35 odst. 2 o. z. o vůli účastníka právního úkonu, projevené v souvislosti s jazykovým vyjádřením. Dovolatelky žádaly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupené advokátem, podaly dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovaly přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žádný z těchto znaků zásadního právního významu rozsudku, napadeného dovoláním, však nebyl naplněn. Právní otázky nastolené dovolatelkami nebyly odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s hmotným právem a také postrádají judikatorní přesah resp. nestaly se předmětem rozhodovací kontradikce mezi odvolacími soudy či mezi senáty dovolacího soudu. Zejména zcela konkrétní otázka výkladu právního úkonu (dodatek smlouvy, sdílející její právní osud) je řešena právě a jen ad hoc.
Pokud jde o otázku (ne)platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, sjednané mezi žalobkyní F. J. a MUDr. PhMr. F. P. jako právním předchůdcem dalších žalobkyň na straně jedné a Investiční bankou (předchůdcem žalované) na straně druhé, pak se dovolací senát cítí vázán právním závěrem, přijatým velkým senátem Nejvyššího soudu dne 20. 1. 2004 pod sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 a publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2005. Nejvyšší soud tu deklaroval absolutní neplatnost nájemní smlouvy bez jakýchkoli výjimek, absentovalo-li splnění podmínky předchozího souhlasu obecního úřadu ke smlouvě o nájmu nebytových prostor, uzavírané za účelem provozování obchodu a služeb.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyň odmítl.
Úspěšné protistraně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu