ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1118.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1118/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) Ing. P. M., a b) I. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované obchodní společnosti V.-L.-P., a.s., o uveřejnění odpovědi, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 51/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č.j. 1 Co 303/2005-84, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č.j. 1 Co 303/2005-84, se zrušuje, a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. května 2005, č.j. 11 C 51/2004-55, uložil žalované uveřejnit do tří dnů od právní moci rozhodnutí v deníku V. P. na titulní straně a stejným způsobem jako byl uveřejněn napadený článek „K. na P. 6?“, bez užití fotografií žalobců, odpověď ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný uveřejnil dne 10. listopadu 2004 ve V. P. článek s názvem „K. na P. 6?“ a podtitulem „Směšný pronájem za volební podporu“, s použitím koláže podobizen I. H. a M. K., s prohlášením: “Pomůžu Ti do Senátu“ a „Přiklepnu manželovi galerii“. Sdělení bylo vytištěno ve větší části horní poloviny první strany vydání
a pokračovalo ve stejném rozsahu na straně druhé opět v horní polovině této strany.
Na obou těchto stranách je článek označen výraznými, barevně zdůrazněnými, titulky. Na první straně byla dále umístěna fotomontáž s podobiznou I. H. a M. K.; na druhé straně byla uveřejněna fotografie P. b. a fotografie M. K. Dne 27. prosince 2004 byla (žalovanou) ve večerníku P. uveřejněna odpověď (žalobců) s umístěním v černém rámečku na druhé straně ve spodní části tohoto vydání. Text odpovědi se shodoval s požadovaným zněním. Byl psán běžnou velikostí písma shodnou s ostatními otištěnými články. Nebyl barevně zvýrazněn a neobsahoval nadpis ve velikosti písma jakou měl napadený článek. V pravém dolním rohu byla uvedena jména žalobců, kteří o uveřejnění odpovědi žádali. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení §13 zákona č. 46/2000 Sb., o právech
a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“) s tím, že smyslem uveřejnění odpovědi je náprava závadného stavu, jenž byl navozen uveřejněním článku, který zasáhl do práv žalobců. Odpověď má proto stejným způsobem upoutat čtenáře jako napadený článek. Uveřejněná odpověď
ve V. P. dne 27. prosince 2004 však tento účel nesplnila. Proto soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č.j. 1 Co 303/2005-84, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Především připomněl, že předmětem řízení byla pouze otázka, zda odpověď žalobců uveřejněná žalovanou dne 27. prosince 2004 splňovala náležitosti dané ustanovením
§13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona, konkrétně, zda byla umístěním a formou rovnocenná a rozsahem přiměřená napadenému sdělení.
Odvolací soud důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně shledal
ve skutečnosti, že odpověď, kterou žalovaná již uveřejnila (dne 27. prosince 2004) podle jeho názoru naopak splňovala předpoklady obsažené v ustanovení §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona, když dovodil, že byla umístěním i formou rovnocenná
a rozsahem přiměřená napadenému sdělení. To přesto, že původní článek s názvem „K. na P. 6?“ byl umístěn zhruba na polovině první a jedné třetině druhé strany V. P. (včetně fotografií), a s výrazným a barevně odlišným názvem článku a jeho podtitulku. Odvolací soud zde přihlédl k tomu, že předmětný článek se netýkal toliko žalobců, ale v převažující míře též M. K., místostarostky v P. a neúspěšné kandidátky do Senátu, v souvislosti se zneužitím funkce předsedkyně výběrové komise a její odpovědnosti za pronájem P. b. prvnímu žalobci za podporu druhé žalobkyně v senátních volbách. Dále zdůraznil, že ač odpověď žalobců zřejmě nezaujme čtenáře stejně jako sporný článek (když neobsahujme barevné fotografie upoutávající pozornost), přičemž zabírá přibližně jednu pětinu druhé strany periodika s výrazným uvedením toho, že jde o odpověď k předmětnému článku,
s grafickým umístěním v rámečku, a se zcela shodným rozsahem textu jako měl uváděný článek (přestože se týkal i další osoby), odvolací soud považoval tuto odpověď za plně odpovídající zmíněné zákonné úpravě. Proto podle ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 25. ledna 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 23. března 2006 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelé uvádějí, že předmětem sporu je povinnost žalované uveřejnit odpověď žalobců na titulní straně a stejným způsobem (byť bez užití fotografií žalobců), jak byl uveřejněn článek „K. na P.?“. Žalovaná požadovanou odpověď sice uveřejnila, avšak v příkrém rozporu s náležitostmi stanovenými v §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se touto otázkou zabývá, je rozporné, neboť dovozuje, že umístění zveřejněné odpovědi při spodním okraji druhé strany v přibližně jedné šestině její plochy, je rovnocenné formou i rozsahem článku uveřejněnému v horní polovině první strany vydání, s pokračováním na druhé straně opět v horní polovině, přičemž v obou případech přesahovala popsaná plocha více než 50% strany, při současném zvýraznění a barevném odlišení článku a jeho podtitulku. Dovolatelé dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v převažující míře se článek týkal především M. K. Protože dovolatelé mají zato, že odvolací soud nepostupoval tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, navrhují, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit
(§10 odst. 1 tiskového zákona).
Podle ustanovení §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona odpověď nebo dodatečné sdělení je vydavatel povinen uveřejnit ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části,
Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy
o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).
V souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku správně ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona zabýval otázkou, zda žalovanou již dříve zveřejněná odpověď žalobců byla umístěním a formou rovnocenná napadenému sdělení. Přes tuto skutečnost se však dovolací soud neztotožňuje se závěry těchto úvah.
Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, přičemž smyslem odpovědi je podle §10 odst. 2 věty první tiskového zákona, že toto skutkové tvrzení se uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Je-li tedy podstatou povinnosti vydavatele uveřejnit požadovanou odpověď skutečnost, že v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, které se tak má uvést na pravou míru, resp. doplnit nebo zpřesnit, je zcela logickým požadavek obsažený v ustanovení §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení. Je pak třeba poukázat na odlišnost formulace užité citovaným ustanovením. Jestliže u požadavku na uveřejněný rozsah odpovědi operuje pojmem přiměřenosti (který ze své podstaty umožňuje širší uvážení, zda odpověď splňuje toto hledisko), pak v souvislosti s umístěním a formou uveřejňované odpovědi trvá na požadavku rovnocennosti (ekvivalence). U tohoto druhého požadavku
do popředí vystupují především formální aspekty uveřejnění původního sdělení, na něž je reagováno odpovědí. Jde proto zejména o posouzení vizuálních atributů zveřejněného sdělení tak, jak mohly být vnímány čtenářskou veřejností, a to i z pohledu případného ovlivnění možnosti snadněji si zapamatovat (případně vybavit si) obsah uveřejněného sdělení v návaznosti na jeho konkrétní umístění, koncepci i grafické ztvárnění.
Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud odpověď žalobců uveřejněnou dne 27. prosince 2004 takto důsledně hodnotil při úvaze, zda žalovaná splnila svoji povinnost podle §10 odst. 1 tiskového zákona ve spojení s §13 odst. 1 téhož zákona. Především zůstal nevysvětlen důvod, proč, ač umístění i forma již uveřejněné odpovědi se zcela zřetelně lišila od umístění a formy původního sdělení, byla odvolacím soudem dovozena jejich rovnocennost ve smyslu zmíněného ustanovení tiskového zákona. Přitom podle dovolacího soudu zákonem požadovaná rovnocennost umístění a formy odpovědi nemohla být v posuzovaném případě ovlivněna okolnostmi, které se podle obsahu úvah odvolacího soudu váží k realitě, že sporný článek se kromě žalobců týkal i další osoby (když to bylo způsobilé ovlivnit případně jen přiměřenost rozsahu odpovědi).
Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) jej proto, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu
.