Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2006, sp. zn. 30 Cdo 2494/2005 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2494.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2494.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2494/2005 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. J., a.s., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 70/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2005, č.j. 1 Co 121/2004-190, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2004, č.j. 23C 70/99-153, jímž byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, aby žalovaný byl povinen do tří dnů od právní moci rozsudku vypustit ze svého obchodního jména slovo J., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Jak vyplývá z návrhu, žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že Fond národního majetku jako zakladatel žalovaného si nevyžádal od žalobkyně souhlas s užitím jejího příjmení jako součásti obchodního jména žalovaného, čímž protiprávně zasáhl do jejího práva na ochranu jména, a takovýto souhlas nezískal ani samotný žalovaný, který tím nadále také porušuje právo na ochranu jejího jména. Teprve v průběhu řízení začala žalobkyně tvrdit, že žalovaný tím, že užívá tohoto obchodního jména, porušuje navíc i její právo na soukromí, a dále pak tvrdila, že její právo na soukromí porušuje žalovaný tím, že v propagačních materiálech své firmy, ve kterých zdůrazňuje, že je pokračovatelem rodinné a firemní tradice bývalé firmy jejího tchána R. J., uveřejňuje podrobnosti ze soukromého života členů rodiny J., tedy i jejího. Odvolací soud poukázal na obsah práva na jméno, který se vymezuje jako výlučné právo fyzické osoby mít a užívat v právním styku ke svému označení jméno, disponovat s ním a zároveň – a to zejména – bránit tomu, aby někdo jiný, ať už k jakémukoliv účelu, jejího jména k označení neoprávněně užíval. Dle odvolacího soudu však žalovaný neužívá jméno a příjmení žalobkyně, užívá jméno a příjmení skutečné fyzické osoby, která žila a která byla známa jako majitel proslulé firmy nesoucí v názvu jeho jméno a příjmení, která vyráběla destiláty. K tomu, aby mohl toto jméno užívat, by měl mít souhlas této osoby, tedy R. J., který již zemřel. Ve smyslu ustanovení §15 obč. zák. by byli aktivně legitimování domáhat se ochrany proti neoprávněnému užívání jména zemřelého R. J. jeho manželka a děti (rodiče), pokud by žili. Žalobkyně jako snacha R. J. aktivně legitimována k takovéto žalobě není a ostatně předmětnou žalobu nepodala na ochranu jména svého tchána, ale na ochranu svého jména. K takovéto žalobě aktivně legitimována je, ale žaloba nemůže být úspěšná, když žalovaný ve svém obchodním názvu „R. J.“ neužívá jméno a příjmení žalobkyně „J. J.“. Odvolací soud uzavřel, že obchodní název žalovaného právo na ochranu jména žalobkyně tedy nikterak neporušuje. Pokud jde o právo na osobní soukromí vymezuje se dle odvolacího soudu jako právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem, mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným a zároveň se bránit proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením. Odvolací soud dovodil, že obchodní název však žádnou skutečnost osobního soukromí žalobkyně neobsahuje, a proto tedy žádný neoprávněný zásah do práva žalobkyně na ochranu jejího soukromí ani představovat nemůže. Pokud žalobkyně začala opírat důvodnost své žaloby o skutečnost že údajně takovéto informace ze soukromého života jsou uveřejňovány v propagačních materiálech žalovaného, pak ovšem tato okolnost není předmětem tohoto řízení. Jestliže by žalobkyně mínila učinit předmětem řízení i jiný neoprávněný zásah do svých osobnostních práv – soukromí, spočívající nikoliv v užívání jména „R. J.“ v obchodním názvu, ale ve sdělování skutečností ze soukromého života v propagačních materiálech žalovaného, pak odvolací soud dospěl k závěru, že by tato okolnost musela najít odraz i v žalobním návrhu, totiž že by odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu mělo směřovat vůči těmto propagačním materiálům, nikoliv proti obchodnímu jménu. To znamená, že namísto povinnosti vypustit z obchodního jména slovo J. by se musela domáhat odstranění těchto propagačních materiálů, když obchodní jméno by v této souvislosti nemělo žádný právní význam. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a rovněž řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka především nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu týkajícími se rozsahu osob oprávněných domáhat se ochrany jména podle ustanovení §11 obč. zák. Namítá, že právní názor odvolacího soudu, kdy se v rámci ochrany osobnosti může ochrany celého jména domáhat jen osoba identifikovaná tímto celým jménem (v daném případě R. J.), a pak již jen osoby uvedené v §15 obč. zák., není správný. Dovozuje, že v těch případech, kdy je součástí firmy jméno skutečné fyzické osoby, nelze ochranu osobnosti omezit jen na nositele celého jména a příjmení této osoby, ale musí se vztahovat i na další osoby, které jsou užíváním příjmení svého příbuzného nějakým způsobem dotčeny. Pokud obchodní společnost užívá ve svém obchodním jménu (firmě) jméno nebo příjmení již nežijící, ale v minulosti existující osoby, pak tím může zasáhnout do práva na jméno všech dotčených žijících osob. Je přitom indiferentní , zda je v obchodním jménu (firmě) této obchodní společnosti jen příjmení nebo je v něm i křestní jméno dotčené zemřelé osoby. Pokud by v takovém případě došlo k zásahu do příjmení člena příslušné rodiny, měl by tento dotčený člen rodiny právo domáhat se ochrany své osobnosti, tj. právo domáhat se toho, aby žádná takováto obchodní společnost nemohla být přes své obchodní jméno spojována s jeho rodinou. Žalobkyně se domnívá, že jednak je aktivně legitimována domáhat se ochrany svého vlastního jména (příjmení), které je součástí obchodního jména žalovaného, a jednak v soudním sporu prokázala, že žalovaný toto obchodní jméno získal a využívá ho ze zcela zištných důvodů – tj. aby se navenek chlubil tím, že představuje společnost zdánlivě patřící do rodiny J. a že vlastně pokračuje v rodinných tradicích této rodiny, do které žalobkyně nepochybně patří. Žalovaný přitom nepochybně jedná v rozporu s dobrými mravy, protože vědomě uvádí své zákazníky v omyl, a to nejen svým obchodním jménem, ale i dalšími tvrzeními (viz. např. internetové stránky žalovaného, které byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně). Pokud jde o právní závěry odvolacího soudu týkající se ochrany práva na soukromí, žalobkyně namítá, že právo na ochranu soukromí podle §11 obč. zák. je obvykle skutkovou podstatou jiných odpovědnostních vztahů než právo na ochranu jména, ale domnívá se, že v daném případě tomu tak není. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně, včetně výslechu předsedy představenstva žalovaného, nepochybně vyplývá, že žalovaný se prezentuje jako pokračovatel rodinných tradic rodiny J. K tomu, aby tak mohl postupovat, využívá zejména svého obchodního jména. V daném případě je to výhradně jen užívání obchodního jména „R. J.,“ které žalovaného zdánlivě legitimuje k tomu, aby uveřejňoval různé informace ze soukromého života rodiny J. (včetně soukromého života žalobkyně). Pokud se kořeny neoprávněného zásahu do soukromí opírají o užívání obchodního jména, pak odpovídající obranou je právě snaha zabránit dalšímu užívání obchodního jména, od kterého jsou další zásahy do soukromí odvozeny a které je zdánlivě legitimizují. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, neliší od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.9.2004, sp. zn. 30 Cdo 181/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo sešitu 8, ročník 2005, str. 297 – 300). Právo na ochranu osobnosti jako právo ryze nemajetkové, ryze osobní povahy, zaniká smrtí fyzické osoby, nepřechází tedy na dědice a nestává se předmětem dědění. Podle ustanovení §15 obč. zák. přísluší však uplatňovat právo na ochranu osobnosti fyzické osoby i po její smrti jejímu manželu a dětem, a není-li jich, jeho rodičům. Výčet těchto osob je taxativní, nelze jej tedy rozšířit na další osoby. Protože právo na ochranu osobnosti je právem ryze osobním, může být subjektem ochrany podle ustanovení §11 obč. zák. jen určitá konkrétní fyzická osoba, do jejíhož chráněného práva byl učiněn zásah nebo jejíž právo bylo ohroženo. Stejně tak za neoprávněné užití jména nelze považovat každé označení jménem, které je shodné se jménem, které někomu přísluší, nýbrž jen označení takovým jménem za okolností, jež by objektivně mohly vyvolat dojem, že jde o konkrétní fyzickou osobu. Jen za splnění těchto předpokladů je užití jména újmou na osobnosti konkrétní fyzické osoby, která je podmínkou pro osobnostněprávní ochranu ve smyslu ustanovení §11 násl. o.z. Neoprávněný zásah zpravidla způsobí takové následky vůči osobnosti fyzické osoby na veřejnosti, že postižený má pochopitelně zvláštní zájem na jejich urychleném odstranění. Způsob odstranění následků bývá velmi rozdílný podle konkrétních případů a jeho volba musí vždy dopovídat obsahu, formě i rozsahu neoprávněného zásahu. V žalobním návrhu bude tedy postižený navrhovat takový způsob odstranění následků, který se bude jevit účinným a neoprávněnému zásahu přiměřeným. Je tedy povinností soudů náležitě posuzovat přiměřenost navrženého způsobu odstranění následků. Ve světle shora uvedených závěrů judikatury Nejvyššího soudu, se kterými je napadené rozhodnutí odvolacího soudu konformní, je tudíž zřejmé, že žaloba týkající se nároku na ochranu práva na jméno nemohla být úspěšná pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, v případě nároku na ochranu práva na soukromí, z důvodu nepřiměřenosti navrženého způsobu odstranění následků tvrzeného neoprávněného zásahu (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.9.2004, sp. zn. 30 Cdo 181/2004 a obdobně např. Sborník Nejvyššího soudu obsahující rozhodnutí a stanoviska č. III, str. 179, str. 178 a str. 184). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobkyní (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení, §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2006 JUDr. Karel Podolka,v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2006
Spisová značka:30 Cdo 2494/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2494.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21