Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2006, sp. zn. 30 Cdo 2636/2006 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2636.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2636.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2636/2006 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. D., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované obchodní společnosti B., a.s., o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 34/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 37/2006-71, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 37/2006-71, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č.j. 2 Cm 34/2004-41, uložil žalované uveřejnit po právní moci rozhodnutí v nejbližším vydání deníku P. odpověď ve smyslu zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“), ve znění: “J. D., a.s. odpovídá: Skutkové tvrzení, že obchodní společnost J. D., a.s. má hospodářské problémy, jak bylo uvedeno v deníku P. ze dne 2. dubna 2004 v části Trhy a ekonomika v článku s názvem Soud: odměny v J. D. vyplaceny neoprávněně, není pravdivé“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v uvedeném článku úvodní věta zní: „Výrobce známých plochodrážních motocyklů a jediný pokračovatel tradic světoznámé značky českých motorek J. D. má hospodářské problémy“. Dopisem ze dne 14. dubna 2004 žalobkyně požádala žalovanou o uveřejnění odpovědi na tento článek, která by obsahovala mimo jiné tento text: „Toto skutkové tvrzení neopírající se o žádné konkrétní údaje se dotýká jména a dobré pověsti obchodní společnosti J. D., a.s., neboť uvedená obchodní společnost nemá žádné závazky po splatnosti, nikdy nebyla ve ztrátě, za první čtvrtletí roku 2004 vzrostly oproti stejnému období v roce 2003 tržby z prodeje o téměř dva miliony českých korun, a je odůvodněně předpokládán další růst těchto tržeb. Není tedy pravda, že by obchodní společnost J. D., a.s. měla hospodářské problémy.“. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobce dodržel postup stanovený v §10, §12 a §14 tiskového zákona, obrátil se ve stanovené lhůtě na vydavatele deníku P. se žádostí o uveřejnění odpovědi. Následně v zákonné lhůtě podal příslušnou žalobu na soud. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně měla v období před uveřejněním článku tvrzené hospodářské problémy. Sporné nepravdivé tvrzení je neoprávněným zásahem do dobré pověsti žalobkyně. Soud prvního stupně dovodil, že poté, co žalobkyně zkrátila znění požadované odpovědi v žalobním návrhu, odpověď odpovídá ustanovení §10 odst. 2 tiskového zákona, když uvádí na pravou míru neúplné či jinak zkreslující tvrzení, přičemž je přiměřené rozsahu napadeného sdělení. Ač není možné (případně) přestylizovat nebo rozšiřovat znění odpovědi, jak bylo původně požadováno, lze (naopak) text (původně) požadovaného znění odpovědi krátit. Proto bylo žalobě vyhověno. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 37/2006-71, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud důvod této změny spatřoval ve skutečnosti, že text žalobkyní požadované odpovědi, který tvoří přílohu její žádosti ze dne 14. dubna 2004, není totožný se zněním žalobního návrhu, k jehož účinné změně došlo v řízení před soudem prvního stupně. Navržené znění odpovědi sestává pouze z konstatování, že „Skutkové tvrzení, že obchodní společnost J. D., a.s. má hospodářské problémy, jak bylo uvedeno v deníku P. ze dne 2. dubna 2004 v části Trhy a ekonomika v článku s názvem Soud: odměny v J. D. vyplaceny neoprávněně, není pravdivé“. Podle odvolacího soudu takto navržené znění odpovědi postrádá logickou návaznost na konkrétní údaje uvedené v článku, neboť z něho není patrno k jakému uveřejněnému sdělení se vztahuje. Není tedy přiměřené k určitému sdělení a ve svých důsledcích ho tak neuvádí na pravou míru. Bez těchto údajů odpověď ztrácí smysl a účel, jaký institut odpovědi sleduje. Nebyl proto splněn formální předpoklad pro uveřejnění odpovědi vyžadovaný ustanovením §10 tiskového zákona. Již tato skutečnost musela proto vést k zamítnutí žaloby. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 8. června 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 8. srpna 2006 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že odvolací soud vycházel prakticky z výlučného závěru, že nebyly splněny formální podmínky pro text návrhu odpovědi vyžadované ustanovením §10 tiskového zákona, neboť z něho není patrno k jakému uveřejněnému sdělení se vztahuje, není k němu přiměřené a ve svých důsledcích ho tak neuvádí na pravou míru, s tím, že bez těchto údajů odpověď ztrácí smysl a účel, jaký institut odpovědi sleduje. Dovolatelka se zamýšlí nad smyslem institutu odpovědi podle tiskového zákona, přičemž zvlášť zdůrazňuje právo dotčené osoby, zda se v odpovědi omezí pouze na uvedení uveřejněného difamujícího tvrzení „na pravou míru“, či zda toto tvrzení bude navrhovaným zněním odpovědi „doplňovat nebo zpřesňovat“. Je čistě na posouzení tohoto subjektu, kterou z uvedených variant vzhledem k okolnostem toho kterého případu zvolí. Odpověď též musí být přiměřená rozsahu uveřejněného tvrzení. To však nebrání, aby byla požadována odpověď kratšího rozsahu, resp. tomu, že bude reagováno jen na některá difamující tvrzení. Tohoto práva žalovaná využila, když se omezila na strohé konstatování, kterým vyvrací původní difamující tvrzení uveřejněné žalovaným. Přitom je zřejmé, ke kterému uveřejněnému tvrzení se vztahuje (t.j. k výroku, že žalobkyně „má hospodářské problémy“). Protože splnila všechny podmínky vyžadované ustanovením §10 tiskového zákona, dovolatelka navrhuje, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se žalovaná nevyjádřila. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu zjištěny nebyly. Dovolatelkou výslovně uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (§10 odst. 1 tiskového zákona). Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§10 odst. 2 tiskového zákona). Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu). V souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku správně zabýval otázkou, zda text žalobkyní požadované odpovědi logicky reaguje na konkrétní údaje, které byly uvedeny ve sporném článku, zda je jim přiměřený a zda je uvádí na pravou míru. Přes tuto skutečnost se však dovolací soud neztotožňuje se závěry těchto úvah. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že a) v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, b) požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje, c) odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části, d) z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí. Důvodem zamítnutí žaloby odvolacím soudem bylo, že ač tento soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se s jeho závěry pokud se týče naplnění předpokladů uvedených v předchozím odstavci pod písm. b) a c). Při úvaze, zda se žalobkyní požadovaná odpověď omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se sporné tvrzení uvádí na pravou míru (když požadovaná odpověď nemá charakter doplnění nebo zpřesnění neúplného či jinak pravdu zkreslujícího tvrzení), je třeba vyjít především též z principů klasické logiky, které určují základní pravidla logického vyplývání, jejichž respektování je nutným předpokladem správné logické úvahy. Mezi základní logické principy patři mimo jiné např. princip sporu, resp. princip vyloučení třetího. Princip sporu vychází ze zásady, podle níž není možné, aby výrok a jeho negace byly zároveň pravdivé. Je pak doplněn principem vyloučení třetího, podle něhož ze dvou výroků, které se vzájemně popírají, je jeden pravdivý (a druhý tedy ne). Negace (tedy zápor, popírání, resp. záporný výrok) je logická operace, která z daného výroku s určitou pravdivostní hodnotou vytváří výrok s opačnou pravdivostní hodnotou (např. pomocí obratu „není pravda, že …). Oba výroky nemohou platit najednou a jeden z nich platí vždy. Je vyjádřena již zmíněným principem sporu a principem vyloučení třetího. Ze sporného článku ze dne 2. dubna 2004 vyplývá, že obsahuje mimo jiné tvrzení, že „Výrobce známých plochodrážních motocyklů a jediný pokračovatel tradic světoznámé značky českých motorek J. D. má hospodářské problémy“. Žalobkyní požadovaná odpověď je pak klasickou negací tohoto tvrzení, která se omezuje pouze na skutkové tvrzení, kterým se sporné tvrzení uvádí na pravou míru tím, že je prohlašováno za nepravdivé. Potud se nelze ztotožnit s tím, že navržené znění odpovědi postrádá logickou návaznost na konkrétní údaje uvedené v článku, resp. není patrno, k jakému uveřejněnému znění se vztahuje. Přiměřenost navržené formulace odpovědi, která je prostou negací sporného tvrzení, je pak zcela zřetelná. Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) jej proto, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. prosince 2006 JUDr. Pavel Pavlík, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2006
Spisová značka:30 Cdo 2636/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2636.2006.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21