Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2006, sp. zn. 30 Cdo 351/2006 [ rozsudek / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.351.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.351.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 351/2006 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti V.-L.-P., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 8/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2005, č.j. 1 Co 19/2005-170, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2005, č.j. 1 Co 19/2005-170, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č.j. 19 C 8/2003-144, zamítl žalobu, aby žalovaná na své náklady uveřejnila do tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně periodické tiskoviny P. d. omluvu žalobci se zvýrazněným nadpisem, písmem na titulní stránce obvyklým v tomto znění: \"Omluva panu Ing. V. P.: Dne 5.6.2002 byl na titulní stránce tohoto listu uveřejněn článek redaktorky T. M. \"Strana hájí kandidátku, ta ji v soukromí napadá\". V tomto článku byly použity v souvislosti s osobou pana Ing. V. P., kandidáta politické strany Cesta změny do parlamentních voleb, nepravdivé, neověřené a nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu Ing. V. P. omlouváme. V.-L.- P., a.s., vydavatel P. d.\". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv textem článku s názvem \"Strana hájí kandidátku, ta ji v soukromí napadá\", zveřejněném v P. d. dne 5.6.2002, konkrétně ve výrocích, \"idiotsky fungujícího lídra, neznalého, závislého hlupáčka, který zkazil, co se dalo\". Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce kandidoval v parlamentních volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2002 za politickou stranu Cesta změny v P. k., za kterou kandidovala i MUDr. M. B. Ta byla majitelkou kina E. v P., které jako informační středisko v souvislosti s volbami poskytla této politické straně. Článek, jehož autorkou je redaktorka T. M., informuje o vnitřních poměrech v politické straně, která kandidovala v parlamentních volbách v roce 2002. Osobní názor na žalobce, lídra kandidátky v P. k., vyjádřila MUDr. M. B. ve své e-mailové korespondenci svému synovi, přičemž tato korespondence byla přístupná i dalším zaměstnancům kina E.. Jeden ze zaměstnanců ( Z. S.) obsah korespondence MUDr. M. B. s jejím synem předložil tisku k ilustraci poměrů v kině E. Soud s přihlédnutím k ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") dospěl k závěru, že zveřejněním kritiky probíhající mezi kandidáty politické strany Cesta změny, žalovaná pouze plnila svou ústavní povinnost informovat veřejnost o poměrech v této politické straně ucházející se o přízeň voličů v parlamentních volbách roku 2002. Hranice kritiky osob vstupujících do politiky jsou širší než u jiných subjektů. Tím, že žalobce kandidoval na prvém místě plzeňské kandidátky, vystavil se vědomě kontrole svého jednání nejen ze strany spolustraníků, ale i ze strany spoluobčanů a novinářů. Tak, jak byly údaje v článku zveřejněny, je zřejmé, že se vztahují k tehdejší činnosti žalobce v politické straně, jíž byl členem. Soud uzavřel, že ze strany žalované nedošlo k zásahu objektivně způsobilému narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva žalobce chráněná ustanovením §11 a násl. o.z. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. srpna 2005, č.j. 1 Co 19/2005-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že uznal žalovanou povinnou na své náklady uveřejnit do tří dnů od právní moci rozsudku na titulní straně P. d. omluvu žalobci v tomto zněni: \"Omluva panu Ing. V. P.: Dne 5. 6. 2002 byl na titulní stránce tohoto listu uveřejněn článek redaktorky T. M. \"Strana hájí kandidátku, ta jí v soukromí napadá\". V tomto článku byly použity v souvislosti s osobou pana Ing. V. P., kandidáta politické strany Cesta změny do parlamentních voleb, nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu Ing. V. P. omlouváme. V.-L.-P., a.s., vydavatel P. d.\". Ve zbývající části výroku ve věci samé, pokud byla žaloba zamítnuta ve slovech požadované omluvy \"nepravdivé, neověřené a\" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak odchýlil se v právním posouzení věci. Především uvedl, že kritika je nepochybně výkonem práva a přísluší každému, tedy i žalované, ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Právo kritiky však musí mít své meze a těmi jsou i oprávněné zájmy jiných osob. V dané věci předmětné výroky nelze podle jeho názoru považovat za oprávněnou kritiku. Výrazy užité ve vztahu k žalobci jsou vulgarismy, které svojí hrubostí a urážlivostí musí zasáhnout každou osobu ve značné míře, tedy i žalobce. Použití těchto výrazů neodůvodňovala ani atmosféra předvolební kampaně, během níž byly uveřejněny. V předmětných výrocích shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť z objektivního hlediska jsou způsobilé přivodit újmu na jeho osobnostních právech (zejména na cti a důstojnosti, chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 o.z.). Při posouzení odpovědnosti žalované podle ustanovení §13 o.z. odvolací soud uvedl, že žalovaná se nemůže zbavit odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce jen proto, že autorem uvedených výrazů je osoba odlišná od vydavatele, případně jeho redaktora. Vyloučení odpovědnosti vydavatelů za tzv. převzatá tvrzení lze připustit pouze výjimečně, např. u referátů o projevech státních a společenských činitelů, o jednání kolektivních orgánů apod. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 6. října 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn a proti souvisejícím výrokům o náhradě nákladů řízení) podala žalovaná dne 6. prosince 2005 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 16. prosince 2005. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Odkazuje na dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To spatřuje zejména v tom, do jaké míry jako vydavatelka P. d. odpovídá za autentické výroky třetích osob. Úkolem sdělovacích prostředků je přesně sdělovat, resp. reprodukovat autentické výroky, eventuálně co bylo řečeno, o čem bylo jednáno, co se odehrálo. Upozorňuje na to, že autentický výrok MUDr. B. je nutno posuzovat s ohledem na to, že šlo o kandidátku politické strany Cesta změny v parlamentních volbách v roce 2002. Vzhledem k jejímu postavení, jako autorky výroků, je zřejmé, že se jedná o činitele v oblasti politiky. Pokud tedy žalovaná přesně reprodukovala předmětné výroky a takto o nich informovala, plnila pouze svoji povinnost a nemůže za ně nést odpovědnost. Zveřejněné výroky rozhodně nebyly kritikou, kterou by prováděla žalovaná. Nesprávný je též názor odvolacího soudu, že se žalovaná nemůže zprostit odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce jenom proto, že autorem dotčených výrazů je osoba odlišná od vydavatele. Vyloučení odpovědnosti vydavatelky za tzv. převzatá tvrzení neznamená zneužití svobody slova a tisku. Zveřejnění napadených údajů bylo plněním ústavní povinnosti žalované informovat veřejnost o poměrech v politické straně, která se ucházela o přízeň voličů ve volbách (článek 17 Listiny základních práv a svobod), za kterou žalobce a MUDr. B. kandidovali. Jako politik se žalobce vědomě vystavil pozorné a ne vždy objektivní kontrole svého jednání a chování, a to i ze strany členů stejné politické strany, eventuálně i novinářů. Nevyhnutelnou stránkou výkonu veřejné funkce je tedy nutnost větší míry tolerance k negativním postojům či hodnocením, kterým se osoba veřejně činná vystavuje přijetím této funkce. Z uvedených důvodů žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se žalobce vyjádřil podáním na č.l. 198 spisu, jímž se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil. Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (ve spojení s bodem 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\") ve znění účinném do 31. března 2005. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání. Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečující občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Odvolací soud (jak již bylo zmíněno) mimo jiné uvedl, že ze strany žalované šlo v předmětném článku o výkon práva kritiky, přičemž výkon tohoto práva přísluší ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod každému (tedy i žalované). I právo kritiky však musí mít své meze a těmi jsou oprávněné zájmy jiných osob. Předmětné výroky však odvolací soud nepovažoval za oprávněnou kritiku s tím, že šlo o vulgarismy, které svojí hrubostí a urážlivostí musí zasáhnout každou osobu ve značné míře, tedy i žalobce. Použití těchto výrazů neodůvodňovala ani atmosféra předvolební kampaně, během níž byly uveřejněny. Proto v těchto výrocích shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, když z objektivního hlediska jsou způsobilé přivodit újmu na jeho osobnostních právech, zejména na jeho cti a důstojnosti, chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 o.z. Dovolací soud připomíná, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") je však zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Dále je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v zásadě vyplývá neujasněnost závěru o tom, co bylo zásadním účelem předmětného článku, ač je to určující pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku. Přesto, že soud prvního stupně především uvedl, že tento článek informoval o vnitřních poměrech v politické straně, která kandidovala v parlamentních volbách v roce 2002, čímž žalovaná plnila svoji ústavní povinnost informovat veřejnost, odvolací soud podstatu článku spatřoval ve výkonu práva kritiky, aniž by základ tohoto odlišného názoru blíže ozřejmil. Přitom dotčený článek je ve své podstatě pojat jako informace čtenářům a nikoliv jako kritický materiál žalované. Proto ani další úvahy odvolacího soudu o možnosti zneužití svobody slova a tisku není možno za tohoto stavu zatím považovat za přiléhavé. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. prosince 2006 JUDr. Pavel Pavlík, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2006
Spisová značka:30 Cdo 351/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.351.2006.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21