ECLI:CZ:NS:2006:35.ODO.755.2005.1
sp. zn. 35 Odo 755/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Tomáše Brauna, JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Františka Faldyny, CSc., JUDr. Hany Gajdziokové, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci navrhovatele M. M., zastoupeného advokátem, proti odpůrkyni M. S. O. a. s., zastoupené advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 27/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2004, č.j. 8 Cmo 337/2004-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2004, č. j. 15 Cm 27/2003 - 56, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady společnosti I. N. H. a. s., (dále jen „společnost“), konané dne 17. prosince 2002 (dále jen „valná hromada“) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení [výrok II.]. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nejen správně zjistil skutkový stav, ale věc správně posoudil i po právní stránce.
K námitce navrhovatele, že valná hromada nebyla řádně svolána, neboť oznámení o jejím konání nebylo podepsáno, uvedl odvolací soud, že způsob svolávání valné hromady je upraven v ustanovení §184 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák. “). Oznámení o svolání valné hromady má všechny náležitosti stanovené zákonem.
Odvolací soud uzavřel, že pozvánka na valnou hromadu není právním úkonem, jak se domnívá navrhovatel, neboť nejde o projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Není-li oznámení o svolání valné hromady právním úkonem, nemusí je představenstvo podepsat podle ustanovení §40 odst. 3 obč. zák. Podpis na oznámení (stejně jako na pozvánce) není, dle názoru odvolacího soudu, náležitostí oznámení; absence podpisu nemá žádný význam pro posouzení platnosti usnesení takto svolané valné hromady.
K námitce navrhovatele, že valné hromadě předsedal někdo jiný než akcionář, a že z tohoto důvodu jsou všechna usnesení na této valné hromadě přijatá neplatná, a na ni navazující námitce, že listina přítomných má vady, jejichž důsledkem je neplatnost usnesení valné hromady, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že z ustanovení §188 odst. 1 ani z žádného jiného ustanovení obchodního zákoníku nevyplývá, že by předsedou valné hromady (stejně tak jako zapisovatelem či ověřovatelem zápisu nebo osobou pověřenou sčítáním hlasů) musel být jenom akcionář. Odvolací soud dospěl k závěru, že je věcí valné hromady, koho za předsedu zvolí. Úvahy navrhovatele o tom, že pokud by předsedou valné hromady nemusel být akcionář, mohlo by se říci, že ani předseda představenstva nemusí být členem představenstva, zhodnotil odvolací soud jako neadekvátní, neboť úprava volby předsedy představenstva je jiná. Do působnosti valné hromady podle ustanovení §187 odst. 1 písm. d) obch. zák. náleží mimo jiné volba členů představenstva, pokud stanovy neurčují, že jsou voleni a odvoláváni dozorčí radou, a podle ustanovení §194 odst. 3 věta druhá obch. zák. členové představenstva volí svého předsedu. Z této úpravy dle názoru odvolacího soudu vyplývá, že předseda představenstva musí být zvolen z jeho členů. Pro úplnost odvolací soud upozornil na to, že ani členové představenstva a předseda představenstva nemusejí být akcionáři. Nemusí-li být členem představenstva, které je statutárním orgánem jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem, akcionář společnosti, není logické opodstatnění pro závěr zastávaný navrhovatelem, že by předseda valné hromady společnosti musel být pouze akcionář.
Ohledně názoru navrhovatele o neplatnosti usnesení valné hromady společnosti pro neurčitost pojmů „majetek“, „účetní hodnota“ a „operace“ se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jde o zcela běžně užívané pojmy, jejichž výklad je naprosto standardní.
Dále se odvolací soud obsáhle zabýval námitkou navrhovatele, že Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond národního majetku“) hlasoval jako majoritní akcionář, ač pozbyl hlasovací práva a neměl hlasovat. Odvolací soud se plně ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně. Uvedl, že Fond národního majetku nabyl akcie společnosti v souvislosti s privatizací majetku státu, neboť nabytí akcií vychází z usnesení vlády č. 577 ze dne 5. června 2002. Na Fond národního majetku při hlasování na napadené valné hromadě proto lze aplikovat výjimku dle ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák., ve znění účinném v době konání valné hromady. Pokud Fond národního majetku na valné hromadě hlasoval, hlasoval podle tehdy platného zákona, který mu umožňoval hlasování, neboť byl z povinnosti učinit veřejnou nabídku zákonem vyňat. „Úvahy navrhovatele o tom, že měl být zvolen při prodeji akcií společnosti postup, který popisuje, a to takovým způsobem, že by povinnost učinit nabídku převzetí novému nabyvateli akcií společnosti LNM h. N. V. vznikla, jsou pro posouzení platnosti či neplatnosti usnesení valné hromady na této valné hromadě přijatých bezpředmětné.“
Odvolací soud konstatoval, že nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2003 publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 87/2003 zrušil ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák. ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Z toho je třeba dovodit, že ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák. nevylučovalo, aby Fond národního majetku jako akcionář společnosti na valné hromadě dne 17. prosince 2002, tj. před zrušením uvedeného ustanovení, hlasoval. Vykonával-li na této valné hromadě hlasovací práva, činil tak v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Následné zrušení ustanovení, které mu umožňovalo hlasovací práva vykonat, nemá dle názoru odvolacího soudu se zřetelem k ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1992 Sb. (správně 182/1993 Sb.), o Ústavním soudu (podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena) dopad na jeho práva. Do doby účinnosti ústavního nálezu o zrušení ustanovení §l83b odst. 3 písm. a) obch. zák. bylo toto ustanovení součástí právního řádu České republiky a soud podle něho musí postupovat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že jen proto, že později bylo konkrétní ustanovení zákona, s účinností od konkrétního data, jako neústavní zrušeno, nelze učinit závěr, že ustanovení nebude jako neústavní v praxi vůbec aplikováno.
Ohledně dalších tvrzených porušení práv akcionáře, která namítá navrhovatel (neposkytnutí vysvětlení ohledně dalšího zajišťování pohledávek bank a rozsahu, v jakém hodnota zastaveného majetku kryje tyto pohledávky), se odvolací soud ztotožnil s posouzením provedeným soudem prvního stupně, který uvedl, že z návrhu není zřejmé, se kterým usnesením valné hromady navrhovatel tuto námitku spojuje. Přitom případné porušení práv akcionáře musí být, dle závěru soudu prvního stupně, spojeno s konkrétním usnesením valné hromady, které bylo v této souvislosti přijato. Nedostatečná odpověď na jeden dotaz akcionáře nezakládá neplatnost těch usnesení valné hromady, která s takovým dotazem nesouvisejí.
K subjektivnímu přesvědčení navrhovatele, že jeho právům jako právům minoritního akcionáře nebyla poskytnuta jím očekávaná soudní ochrana, odvolací soud uvedl, že tuto ochranu lze minoritnímu akcionáři poskytnout pouze v rozsahu, v jakém ji zaručovaly právní předpisy platné a účinné v době konání valné hromady.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem.
Za otázky zásadního právního významu označil dovolatel otázky zda:
a) je svolání valné hromady právním úkonem, který musí být v souladu s §40 odst. 3 obč. zák. ve spojení s §191 odst. 1 obch. zák. podepsán,
b) může být předsedou valné hromady někdo jiný než akcionář,
c) „lze platně přijmout rozhodnutí o změně stanov doplněním o neurčité a nesrozumitelné ustanovení, byť se nejedná o obligatorní obsahovou náležitost stanov“,
d) „může valná hromada rozhodnout o záležitosti, která jen sporně patří do její působnosti na základě neurčitého ustanovení stanov a zda valná hromada může platně udělit souhlas představenstvu k realizaci objektivně protiprávního jednání“,
e) „vada v listině přítomných na valné hromadě z důvodu jejího podpisu předsedou valné hromady, který nebyl platně zvolen, způsobuje neplatnost usnesení valné hromady“,
f) „obcházení zákona, resp. zneužití práva požívá právní ochrany, jestliže výkonnou státní mocí je účelově navozen stav, kterým dochází k porušení práv minoritních akcionářů v zájmu majoritních akcionářů, případně dokonce i ve veřejném zájmu“,
g) „z hlediska trvání ochrany práva minoritních akcionářů mohou být minoritním akcionářům soudem upřena práva na ochranu přes rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení části právního předpisu, jenž zásah do jejich práv před jeho zrušením legitimoval“.
Dovolatel namítá, že není-li oznámení o konání valné hromady podepsáno, není zřejmé, kdo je činí a zda valnou hromadu svolávají oprávněné osoby. To může být, dle názoru dovolatele, podstatné, budou-li se za členy představenstva vydávat např. osoby nezapsané v obchodním rejstříku či do představenstva nezvolené. Uvádí, že akcionáři tak rovněž nemají jistotu o tom, zda program jednání navrhlo představenstvo. Uzavírá, že svolání valné hromady má přímý dopad na práva akcionáře, když mu např. vzniká právo vyžádat si zaslání kopie návrhu stanov apod. Odvolává se rovněž na odbornou literaturu, např. názor otištěný v publikaci Eliáš, K., Akciová společnost, Linde, Praha 2000, s. 207, podle něhož pozvánka na valnou hromadu má povahu písemného právního úkonu se všemi podmínkami, které platí pro platnost písemného právního úkonu, tedy včetně náležitostí podpisu apod.
K otázce osoby předsedy valné hromady dovolatel připouští, že by bylo praktické, kdyby předsedou valné hromady byl někdo jiný než akcionář, aby se při řízení jednání valné hromady mohl věnovat zejména procedurálním otázkám a nebyl obtěžován realizací svých hlasovacích a jiných práv, z ustanovení obchodního zákoníku však tento závěr dle jeho názoru nelze dovodit. Totéž by potom, jak uvádí, mohlo platit pro předsedu představenstva akciové společnosti. Upozorňuje, že ani v ustanovení §194 odst. 3 obch. zák. se neuvádí, že předseda představenstva musí být jeho členem, popř. že by členové představenstva měli volit předsedu ze svého středu, přitom nepochybuje o tom, že předseda představenstva musí být členem představenstva. Dovolatel má za všeobecně akceptované, že je-li někdo předseda orgánu (představenstva), musí být jeho členem. Dovolatel namítá, že odvolací soud neodůvodnil, z jakého důvodu by stejný závěr neměl platit u valné hromady je-li nesporné, že valná hromada je kolektivním orgánem akcionářů a přitom podle odvolacího soudu jeho předsedou může být někdo třetí.
Dovolatel nesouhlasí ani s hodnocením námitky neplatnosti usnesení valné hromady o změně stanov, přičemž podstatou námitky bylo jeho tvrzení, že nelze platně přijmout rozhodnutí o změně stanov doplněním o neurčité a nesrozumitelné ustanovení, byť se nejedná o obligatorní obsahovou náležitost stanov. Napadeným usnesením valné hromady mělo dojít ke změně stanov tak, že do působnosti valné hromady mělo být zahrnuto „rozhodnutí o zástavě, nabytí nebo zcizení majetku, přesáhne-li hodnota této jedné operace v jednom účetním období 500 mil. Kč“. Podle názoru dovolatele nelze přejít námitku neurčitosti změněné pasáže stanov jen tvrzením, že v textu jsou užívané běžné pojmy, jejichž výklad je naprosto standardní, jak to učinil odvolací soud. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou, zda může valná hromada rozhodnout o záležitosti, která jen sporně patří do její působnosti na základě neurčitého ustanovení stanov, a zda valná hromada může platně udělit souhlas představenstvu k realizaci objektivně protiprávního jednání.
Dovolatel konečně namítá, že nabytí akcií od C. S. F. B. (Europe) L. Fondem národního majetku za účelem jejich dalšího prodeje do majetku LNM h. N. V. bylo obcházením povinnosti učinit povinnou nabídku převzetí za využití již tehdy protiústavního ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák. Domnívá se, že odvolací soud věc nesprávně právně vyhodnotil, neboť „kdyby bylo postupováno de lege artis“ mohla společnost C. S. F. B. (Europe) Limited prodat svůj podíl na společnosti do majetku LNM h. N. V. a Fond národního majetku rovněž mohl prodat svůj podíl do majetku posledně uvedené společnosti. Tím by společnosti LNM h. N. V. vznikla povinnost učinit nabídku převzetí. Jestliže se však postupovalo tak, že byly „privatizovány“ již privátní akcie ve vlastnictví C. S. F. B. (Europe) L. jen proto, aby ke škodě minoritních akcionářů nevznikla povinnost učinit nabídku převzetí společnosti LNM h. N. V., nemůže být takové jednání posuzováno jako privatizace ve smyslu tohoto zrušeného ustanovení. Obcházením zákona nemohlo podle mínění dovolatele dojít k zániku nabídkové povinnosti. Dovolatel je názoru, že aplikací protiústavního ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák. byla porušena jeho práva minoritního akcionáře.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odpůrkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu.
Tříčlenný senát 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při řešení otázky, zda je pozvánka na valnou hromadu právním úkonem, k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2001, sp. zn. 29 Odo 155/2001. V souladu s ustanovením §20 odst. 1 věty první zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postoupil proto věc velkému senátu obchodního kolegia. Velký senát obchodního kolegia věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními §19 a §20 odst. 1 posledně označeného zákona.
Vzhledem k tomu, že je od 28. února 2005 v obchodní rejstříku zapsána změna obchodní firmy I. N. H. a. s. na M. S. O. a. s., označil Nejvyšší soud společnost v záhlaví rozhodnutí novou obchodní firmou.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu, nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Dovolání tedy je – ve smyslu citovaného ustanovení – přípustné, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V otázce právní kvalifikace pozvánky na valnou hromadu [první část otázky uvedené ad a)] Nejvyšší soud zásadní právní význam v popsaném smyslu spatřuje (a potud má dovolání za přípustné), neboť tato otázka byla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena rozdílně. Jak Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 1 Odon 2/97, publikovaném v časopise Právní rozhledy, č. 8/1997, nelze svolání valné hromady považovat za jednání společnosti ve vztahu ke třetím osobám. Tentýž závěr Nejvyšší soud potvrdil v rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1061/2004. V rozhodnutí ze dne 25. září 2001, sp. zn. 29 Odo 155/2001, nicméně Nejvyšší soud dospěl k názoru, že pozvánka na valnou hromadu je právním úkonem společnosti vůči společníkům, je tedy podrobena stejným pravidlům jako kterýkoli jiný právní úkon, zejména pokud jde o požadavek určitosti a srozumitelnosti.
Při řešení této otázky pokládá Nejvyšší soud za nutné dát přednost výkladu, podle něhož svolání valné hromady (pozvánka na valnou hromadu či oznámení o jejím konání) není právním úkonem. Tento závěr lze opřít o ustanovení §184 odst. 3 obch. zák., podle něhož valnou hromadu akciové společnosti zásadně svolává představenstvo. Představenstvo akciové společnosti však jako orgán nemá vlastní způsobilost k právním úkonům. Kdyby svolání valné hromady mělo mít povahu právního úkonu, muselo by se jednat o právní úkon společnosti, popř. jednotlivých členů představenstva, což ale odporuje citované dikci zákona.
Kdyby pozvánka na valnou hromadu či oznámení o jejím konání měly povahu právního úkonu, měly by vady takové pozvánky či oznámení za následek neplatnost tohoto právního úkonu podle obecných ustanovení o neplatnosti právního úkonu. Tím by se otevřel prostor pro samostatný soudní přezkum této platnosti, což by snížilo míru právní jistoty ve vztazích uvnitř společnosti, ale také odporovalo zásadě, podle níž může soud do vnitřních záležitostí akciové společnosti ingerovat jen v případech, kdy tak stanoví zákon. Tuto zásadu Nejvyšší soud dovodil v rozhodnutí ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004. Vady pozvánky na valnou hromadu či oznámení o jejím konání tak nanejvýš mohou založit důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na jednání valné hromady jimi svolaném, jak se ostatně dovolatel domáhá i v projednávané věci a jak Nejvyšší soud zvlášť zdůraznil v rozhodnutí ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 694/2001.
Ani uvedený závěr nicméně nevylučuje, aby se rovněž na pozvánku na valnou hromadu či na oznámení o jejím konání analogicky uplatnil požadavek určitosti a srozumitelnosti, jak Nejvyšší soud uzavřel v citovaném rozhodnutí ze dne 25. září 2001, sp. zn. 29 Odo 155/2001. Situace zde bude obdobná jako u usnesení valné hromady. Ačkoliv z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že usnesení valné hromady není právním úkonem společnosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97), Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 1013/2002, přesto dovodil, že usnesení valné hromady musí být formulováno jasně, srozumitelně a jednoznačně.
Za otázku zásadního právního významu Nejvyšší soud pokládá (a také potud má dovolání za přípustné) rovněž otázku, zda musí být pozvánka na valnou hromadu či oznámení o jejím konání podepsána osobou, která valnou hromadu svolává [druhá část otázky uvedené ad a)]. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že takový podpis není potřebný. Důvodem je skutečnost, že pozvánka na valnou hromadu či oznámení o jejím konání nejsou právním úkonem a nemusí tedy splňovat podmínky ustanovení §40 odst. 3 obč. zák. K tomu je znovu třeba dodat, že (nejde-li o výjimečný případ uvedený v ustanovení §184 odst. 3 obch. zák., popř. v ustanovení §182 odst. 3 obch. zák.) svolává valnou hromadu představenstvo (popř. dozorčí rada) jako kolektivní orgán společnosti podpisu nezpůsobilý, nikoliv jednotliví jeho členové. Rozhodne-li představenstvo o svolání valné hromady, může takové rozhodnutí realizovat kterýkoliv člen představenstva anebo může představenstvo, poté, co přijalo rozhodnutí o svolání valné hromady, pověřit jeho provedením třetí osobu. Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že formální lpění na podpisu pozvánky či oznámení, jak požaduje dovolatel, by právní jistotu akcionářů samo o sobě nikterak nezvýšilo (již proto ne, že by se - s ohledem na předepsané formy publicity oznámení - začasté mohlo jednat nanejvýš o otisk takového podpisu). Ostatně, ani kdyby pozvánku na valnou hromadu či oznámení o jejím konání podepsal člen představenstva oprávněný jednat jménem společnosti, nebylo by tím postaveno najisto, že o jejím svolání rozhodlo představenstvo, tj. že valná hromada byla řádně svolána. Z požadavku určitosti lze nanejvýš dovodit nutnost, aby z pozvánky na valnou hromadu či z oznámení o jejím konání bylo zřejmé, kdo valnou hromadu svolává (zda tak činí představenstvo, dozorčí rada, jednotliví jeho členové za podmínek uvedených v ustanovení §184 odst. 3 obch. zák. či akcionář oprávněný k tomu soudem podle ustanovení §181 odst. 3 obch. zák.).
Odvolací soud tedy předestřenou otázku posoudil správně.
V projednávané věci Nejvyšší soud dále shledává otázku zásadního právního významu (a potud má dovolání rovněž za přípustné) v posouzení, zda je valná hromada povinna zvolit svého předsedu z řad akcionářů společnosti, anebo zda může předsedou valné hromady zvolit také jinou osobu [otázka uvedená ad b)].
V tomto ohledu souhlasí Nejvyšší soud se závěrem, k němuž dospěl soud odvolací, nikoliv však se všemi argumenty, jež odvolací soud uvedl na podporu tohoto závěru. Dovolateli je třeba dát za pravdu v tom, že ani ve vztahu k předsedovi představenstva (jakož i dozorčí rady) zákon výslovně nevylučuje, aby jím byla osoba, která není členem takového orgánu, a přesto nelze mít pochyb o tom, že tomu tak být nemůže. Zásadní odlišnosti v koncepci právní úpravy valné hromady a ostatních orgánů obligatorně vytvářených v akciové společnosti přesto odůvodňují odlišný pohled na osobu předsedy, ale i dalších orgánů valné hromady, jako jsou zapisovatelé, ověřovatelé zápisu či osoby pověřené sčítáním hlasů.
Předně je nutno poukázat na skutečnost, že na rozdíl od představenstva či dozorčí rady akciové společnosti připouští zákon, aby se akcionáři účastnili valné hromady v zastoupení (ustanovení §184 odst. 1 obch. zák.). Již tím dal zákonodárce najevo, že valná hromada není bezprostředně tvořena pouze akcionáři coby členy tohoto orgánu, nýbrž také třetími osobami, jakkoliv tyto třetí osoby z formálního hlediska nevystupují za sebe, ale za zastoupené akcionáře. Nejvyšší soud přitom pokládá za nepochybné, že také zástupce akcionáře může být zvolen předsedou valné hromady. U členů představenstva či dozorčí rady je jiný než osobní výkon funkce člena orgánu vyloučen ustanovením §66 odst. 2 věty druhé obch. zák.; zastoupení na jednání představenstva či dozorčí rady není přípustné.
V úvahu je třeba vzít rovněž okolnost, že jak u představenstva, tak u dozorčí rady má podle ustanovení §66 odst. 4 obch. zák. hlas předsedy rozhodující význam při rovnosti hlasů. U valné hromady se taková úprava dle ustanovení §66 odst. 5 obch. zák. neuplatní. I z toho lze dovodit, že předsedou představenstva i dozorčí rady musí být vždy člen tohoto orgánu (jinak by nemohl disponovat „hlasem“ s rozhodujícím významem), zatímco u předsedy valné hromady zákon tuto skutečnost nepředpokládá.
Shodně s odvolacím soudem lze argumentovat i tím, že do zvolení předsedy valné hromady řídí valnou hromadu člen představenstva, jehož tím představenstvo pověří a který nemusí být akcionářem. Zákon tedy sám předvídá, že funkci předsedy valné hromady (přinejmenším po část jednání) vykonává jiná osoba, než která tvoří tento orgán. V některých případech dokonce jiné řešení ani nebude možné. Nelze např. vyloučit, že na valnou hromadu se dostaví jediný akcionář či jeho zástupce, přičemž valná hromada bude usnášeníschopná, popř. že se jejího jednání zúčastní méně než čtyři akcionáři, resp. jejich zástupci. V takovém případě by orgány povinně volené podle ustanovení §188 odst. 1 obch. zák. při výkladu, že členy orgánů valné hromady mohou být jen akcionáři přítomní na valné hromadě, vůbec nebylo možné obsadit.
K tomu je třeba ještě uvést, že předseda valné hromady disponuje ve vztahu k osobám přítomným na valné hromadě mnohem širším organizačním oprávněním, která se bezprostředně projevují ve výkonu práv akcionářů, než má předseda představenstva či dozorčí rady vůči členům těchto orgánů a jejich právům (viz např. právo uděloval slovo a odebírat je, připouštět návrhy či protinávrhy, atd.). Z toho vyplývá, že za situace, kdy zákon neurčuje, že předsedou valné hromady musí být akcionář, se jeví dokonce účelnějším, aby tuto funkci nezastával někdo z akcionářů (či jeho zástupců), u něhož z povahy věci vždy hrozí zájmové kolize.
Není ostatně vyloučeno, aby bližší pravidla vymezující okruh možných kandidátů na předsedu valné hromady určovaly stanovy. Plyne tak z ustanovení §185 odst. 2 obch. zák., které v poslední větě v souvislosti s předsedou valné hromady (ale i zapisovatelem) uvádí, že se jedná o osoby „zvolené podle stanov“.
Rovněž tuto otázku tedy odvolací soud posoudil co do výsledku správně.
Ve světle tohoto závěru současně pozbývá na zásadním právním významu otázka vady v listině přítomných z důvodu jejího podpisu předsedou valné hromady, který nebyl platně zvolen [otázka uvedená ad e)].
Zásadní právní význam, a tedy i přípustnost dovolání, Nejvyšší soud nespatřuje ani v otázce, zda se skutečnost, že Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) nálezem ze dne 12. března 2003, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 87/2003, zrušil s účinností ke dni 31. března 2003 ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák., ve znění do té doby účinném (výjimka z povinnosti učinit nabídku převzetí), mohla odrazit v tom, že Fond národního majetku, který na základě této výjimky nabyl před účinností nálezu akcie společnosti, pozbyl hlasovací práva v této společnosti v důsledku včasného nesplnění povinnosti učinit nabídku převzetí [otázka uvedená ad g)].
I kdyby snad Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je nezbytné při aplikaci ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák., ve znění účinném do 31. března 2003, přihlížet k tomu, že Ústavní soud toto ustanovení později zrušil jako protiústavní, nemohlo by to mít vliv na projednávaný případ. Důvod tkví ve skutečnosti, že zákonodárce koncipoval zákaz výkonu hlasovacích práv v ustanovení §183g odst. 2 obch. zák. jako sankci za prodlení s plněním povinnosti učinit nabídku převzetí. Aktivace zákazu tak nutně předpokládá nejen vznik povinnosti, ale také její porušení ze strany povinné osoby. Ačkoliv se sankce uplatní bez ohledu na zavinění, její aplikace z povahy věci předpokládá přinejmenším možnost vnímat, že povinnost existuje a jaké důsledky bude mít její včasné nesplnění. I kdyby tedy bylo nutno uzavřít, že zrušení výjimky má vliv na právní skutečnosti, které nastaly před jejím zrušením, důsledkem by mohla být nanejvýš nepravá zpětná účinnost nálezu - vznik povinnosti by bylo třeba konstatovat ke dni účinnosti nálezu (popř. ke dni jeho vynesení) a teprve v tento den by mohla začít běžet lhůta pro její splnění, s jejímž marným uplynutím by bylo možné spojovat uplatnění sankcí, které zákon pro ten případ předvídá, včetně sankce podle ustanovení §183g odst. 2 obch. zák. Až do uvedeného okamžiku totiž bylo ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák. pro účastníky vztahů, na které dopadalo, závazné a byli povinni se jím řídit, a proto nelze dovodit, že porušili povinnost učinit nabídku převzetí s důsledky podle §183g odst. 2 obch. zák.
Opačný výklad, že totiž zrušení výjimky nastolilo situaci, ve které je třeba na veškeré nabyvatele akcií na základě této výjimky zpětně nahlížet nejen jako na povinné osoby, ale dokonce jako na delikventy, kteří se ke dni účinnosti nálezu automaticky ocitli v prodlení s plněním povinnosti učinit nabídku převzetí, a tedy bez vlastního vědomí a možnosti tomu jakkoliv čelit se dopustili civilních, ale - co hůře - i správních deliktů se všemi důsledky z toho plynoucími (aplikace zákonných sankcí, jakož i možnost citelných postihů ze strany orgánů státního dozoru, resp. nyní dohledu), by založil pravou zpětnou účinnost, jejíž popsané důsledky natolik ostře kontrastují se základními postuláty právního státu (princip právní jistoty, ochrana nabytých práv, postulát nullum crimen, nulla poena sine lege atd.), že Nejvyšší soud takovou interpretaci pokládá za a priori vyloučenou.
Podpůrně lze odkázat na ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, jak správně argumentoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Stejně tak je ovšem možné poukázat na zásady, na nichž stojí, byť jen historický, vývoj právní úpravy povinnosti učinit nabídku převzetí při nabytí akcií společnosti, jejíž akcie jsou veřejně obchodovatelné (resp. registrované, nyní kótované), ale i podobných povinností v obchodním zákoníku.
Tak např. podle bodu 28. přechodných ustanovení obsažených v čl. VIII. v části sedmé zákona č. 370/2000 Sb., který významně novelizoval mj. ustanovení §183a a násl. obch. zák. s účinností od 1. ledna 2001, tomu, kdo ke dni účinnosti tohoto zákona splňoval podmínky stanovené tímto zákonem pro vznik povinnosti učinit nabídku převzetí, ačkoliv ji podle dosavadní právní úpravy neměl, povinnost vůbec nevznikla. Jiná byla situace u tzv. oznamovací povinnosti o dosažení významných podílů na hlasovacích právech společností, jejichž akcie byly registrované (ustanovení §183d obch. zák. ve znění tehdy účinném). Podle bodu 29. týchž přechodných ustanovení osobám, které ke dni účinnosti tohoto zákona, splňovaly podmínky pro vznik oznamovací povinnosti podílu na hlasovacích právech podle ustanovení tohoto zákona, tato povinnost sice vznikla, byly však povinny ji splnit do šesti (!) měsíců ode dne účinnosti novely. Zákonné sankce se tedy uplatnily teprve po uplynutí uvedené lhůty.
Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje v související otázce položené dovolatelem ad f), totiž zda obcházení práva, resp. zneužití práva požívá právní ochrany, jestliže výkonnou státní mocí je účelově navozen stav, kterým dochází k porušení práv minoritních akcionářů v zájmu majoritních akcionářů, případně dokonce i ve veřejném zájmu. Dovolatel se jí nepřímo domáhá posouzení, nakolik způsob privatizace „majoritního balíku akcií“ ve společnosti směřoval k obejití vzniku povinnosti cílového nabyvatele - společnosti LNM h. N. V. učinit ostatním akcionářům společnosti nabídku převzetí. Takové posouzení ale Nejvyšší soud provést nemůže, neboť postrádá potřebný judikatorní přesah. Jen pro úplnost se dodává, že z provedených důkazů nelze a priori seznat, že kdyby byl zvolen jiný způsob privatizace, při kterém by např. společnost C. S. F. B. (Europe) L. převedla své akcie ve společnosti přímo LNM h. N. V. a teprve následně by Fond národního majetku převedl na tuto společnost zbylé akcie, společnosti LNM h. N. V. by byla vznikla povinnost učinit nabídku převzetí. Není tedy zřejmé, z čeho dovolatel dovozuje účelovost podmínek projektu privatizace ve vztahu k namítanému nabytí akcií od společnosti C. S. F. B. (Europe) L. Z toho, že ustanovení §183b odst. 3 písm. a) obch. zák., ve znění tehdy účinném, uvádělo mezi subjekty zproštěnými při nabytí akcií „v souvislosti s privatizací“ také samotnou Českou republiku (tj. subjekt, který z povahy věci privatizuje tím, že svůj majetek prodává), je třeba dovodit, že zákon v souvislosti s danou výjimkou výslovně předvídal stav, kdy dokonce stát bude v rámci privatizace „přikupovat“ („deprivatizovat“) akcie, které následně (logicky spolu s těmi, které již vlastní) prodá, tj. „zprivatizuje“. Stejný závěr je nutné vztáhnout na další subjekty uvedené ve výčtu tohoto ustanovení, tedy i Fond národního majetku, bude-li naplněn předepsaný předpoklad souvislosti s privatizací majetku státu.
Za otázky zásadního právního významu Nejvyšší soud nepokládá ani otázky položené dovolatelem ad c) a d).
V napadeném rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že termíny, jejichž použití ve stanovách dovolatel napadá, jsou dostatečně určité a srozumitelné. Tento závěr odvolacího soudu nemůže Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat, neboť postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný jen pro tuto věc. Otázkou posuzování určitosti, jasnosti a srozumitelnosti usnesení valné hromady se ostatně již Nejvyšší soud v minulosti zabýval. Jak uvedl v rozhodnutí ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 1013/2002, za otázku zásadního právního významu nelze považovat posouzení toho, zda bylo rozhodnutí valné hromady neproveditelné pro zmatečnost. K tomu uzavřel, že obchodní zákoník nestanoví náležitosti rozhodnutí valné hromady (v daném případě o rozdělení zisku). Není však pochyb o tom, že rozhodnutí valné hromady musí být formulováno jasně, srozumitelně a jednoznačně tak, aby z něj bylo možno dovodit, co je jeho obsahem (v daném případě, jaká dividenda přísluší ke každé akcii společnosti), popř. aby se akcionář mohl domoci práv z takového usnesení (v daném případě výplaty dividendy). Zda je napadané rozhodnutí valné hromady formulováno v tom směru jasně, srozumitelně a jednoznačně, je v každém jednotlivém případě otázkou posouzení konkrétní formulace usnesení, a nelze to tedy považovat za otázku zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu. Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci.
Námitka dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda může valná hromada rozhodnout o záležitosti, která jen sporně patří do její působnosti, není způsobilá shora uvedené závěry zvrátit, neboť, jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 1. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, rozhodne-li valná hromada o věci, která nepatří do její působnosti, nemá takové rozhodnutí žádné právní účinky, aniž by bylo třeba vyslovit jeho neplatnost. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal společnosti náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, ve výši 5.000, - a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 13. prosince 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu