ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1159.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1159/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 9 To 200/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 2 T 130/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 9 To 200/2006, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 2 T 130/2005, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha - západ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 2 T 130/2005, byl obviněný Ing. P. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 25. 7. 2002 v prodejně společnosti B. s.r.o., na základě uzavřené leasingové smlouvy se společností Č. L. a.s. a zaplacení zálohy ve výši 185.467,- Kč převzal osobní vozidlo tov. značky BMW 730, ačkoliv věděl, že již téhož dne bez vědomí leasingové společnosti a v rozporu s všeobecnými podmínkami leasingové smlouvy předá předmětné vozidlo do užívání společnosti M. G. s.r.o., což učinil, a následně po zaplacení čtyř splátek již další splátky leasingu nehradil a vozidlo nevrátil, čímž způsobil společnosti Č. L., a.s. škodu ve výši 240.222,20 Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. P. F., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 9 To 200/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný Ing. P. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyjádřil dovolatel přesvědčení, že soud prvního stupně porušil procesní ustanovení upravující otázku přítomnosti obžalovaného u hlavního líčení tím, že hlavní líčení dne 21. 3. 2006 konal v jeho nepřítomnosti. Zdůraznil přitom, že z účasti na předmětném hlavním líčení se řádně písemně omluvil z důvodů pracovní neschopnosti, a to stejně jako v případech předchozích hlavních líčení (nařízených původně na dny 31. 1. 2006 a 28. 2. 2006), která soud prvního stupně odročil. K tomu dodal, že v rámci konaného hlavního líčení byly provedeny důkazy a vynesen odsuzující rozsudek. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že obžalovaný nemusí s omluvou spojovat žádost o odročení hlavního líčení, jak to naznačuje nalézací soud ve svém rozhodnutí. Trestní řád totiž nedává soudu žádnou oporu k tomu, aby rozlišoval mezi podáním, jímž se obžalovaný omlouvá a žádá o odročení hlavního líčení a podáním, jímž se obžalovaný pouze omlouvá. Trestní řád hovoří pouze o „řádné omluvě“, přičemž případné žádosti obžalovaného o odročení nepřiznává žádné účinky. Podle §219 tr. ř. jsou tedy předpokladem odročení hlavního líčení objektivně dané okolnosti a nikoli např. žádost obžalovaného. Z výše uvedeného dovodil, že za daných okolností, kdy se z hlavního líčení omluvil a z jeho opakovaných přípisů bylo zřejmé, že trvá na konání hlavního líčení v jeho přítomnosti, bylo na místě, aby soud hlavní líčení odročil. Nepochybným důvodem k odročení hlavního líčení byla dále podle jeho přesvědčení skutečnost, že v rámci něho měly být a byly provedeny důkazy výslechem svědků a provedením těchto důkazů bez jeho přítomnosti byla nepochybně zkrácena jeho procesní práva.
Dále dovolatel uvedl, že mu není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k závěru, že mu jeho zdravotní stav nebránil v účasti u předmětného hlavního líčení. V této souvislosti připomněl, že v soudním spisu je založena pouze zpráva MUDr. M. B., přednosty Neurologické kliniky ze dne 3. 3. 2006, v níž je konstatováno, že byl (dovolatel) na této klinice léčen a je v péči ošetřující lékařky MUDr. L. Žádné vyjádření ošetřující lékařky ani jiný doklad, který by podpořil závěr soudu o jeho možnosti účastnit se hlavního líčení však ve spisu není založen. Soud tak tento závěr zřejmě učinil na základě vlastního uvážení, které mu „evidentně nepřísluší“. Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel konstatoval, že za daných okolností nebylo možno spravedlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení bez jeho přítomnosti (§202 odst. 2 tr. ř.), a nebyly proto splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že napadené usnesení odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, zejména otázky subjektivní stránky trestného činu a otázky vzniku škody. V obecné rovině poznamenal, že nutnými předpoklady trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. jsou zejména:
a) uvedení jiného v omyl
b) úmysl sebe nebo jiného obohatit ke škodě jiného
c) vznik škody nikoli malé
d) vztah příčinné souvislosti mezi složkami uvedenými pod body a) až c).
K jednotlivým bodům se dovolatel dále konkrétně vyjádřil.
K bodu a) uvedl, že v rámci dosavadního řízení vyšlo najevo, že dne 25. 7. 2002 jako jednatel společnosti E. S., s. r. o. jménem této společnosti uzavřel s leasingovým pronajimatelem Č. L., a. s. leasingovou smlouvu a převzal předmět leasingu (osobní automobil BMW 730 L), ačkoliv věděl, že předmět leasingu bude obratem předán třetí osobě, společnosti M. G., s. r. o., která bude předmět leasingu užívat a plnit všechny povinnosti leasingového nájemce včetně úhrady měsíčních leasingových splátek. Vztah mezi společnosti E. S., s. r. o. a M. G., s. r. o. byl přitom upraven smluvním ujednáním ze dne 25. 7. 2002, v němž se společnost M. G., s. r. o. dále zavázala též řádně předmět leasingu opatrovat a předat jej jeho majiteli, tedy leasingové společnosti. Podle informací, které při uzavírání výše uvedených smluv získal, mělo jít o formu tzv. zpětného leasingu, kdy předmět leasingu byl leasingovou společností vykoupen a následně byl zpět uhrazen formou leasingových splátek. Tomu podle dovolatele odpovídá též závěrečné ustanovení „smluvního ujednání“ ze dne 25. 7. 2005, v němž se společnost E. S., s. r. o. zavázala po skončení leasingového vztahu převést předmět leasingu na společnost M. G., s. r. o. za zůstatkovou kupní cenu. V návaznosti na uvedené označil za evidentní, že společnost E. S., s. r. o., jejímž jménem jako statutární orgán jednal, vystupovala v dané transakci jako „jakýsi prostředník“. Dále dodal, že již při uzavírání leasingové smlouvy byla podstata celé transakce zřejmá nejen zástupcům společnosti E. S., s. r. o. a M. G., s. r. o., nýbrž též zástupcům leasingové společnosti. Ti totiž byli jednak seznámeni s principem ujednání mezi zmíněnými společnostmi a dále právě od zástupců společnosti M. G., s. r. o. přijali platby na úhradu akontace leasingu, první leasingové splátky a první splátky pojištění. Z uvedeného je tedy podle dovolatele zřejmé, že svým jednáním při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl nikoho v omyl, neboť leasingové společnosti jako druhé smluvní straně byl záměr společnosti E. S., s. r. o. přenechat předmět leasingu k užívání třetí osobě znám.
K bodu b) dovolatel uvedl, že z obsahu „smluvního ujednání“ uzavřeného dne 25. 7. 2002 mezi společnostmi E. S., s. r. o. a M. G., s. r. o. je zřejmé, že on, resp. společnost E. S., s. r. o. přenechali předmět leasingu třetí osobě jen za podmínky, že ze strany této třetí osoby budou plněny veškeré smluvní povinnosti leasingového nájemce a že v případě jakéhokoli porušení leasingové smlouvy anebo v případě výpovědí leasingové smlouvy ze strany leasingové společnosti bude předmět leasingu touto třetí osobou předán leasingové společnosti jako majiteli předmětného leasingu. Poté, kdy byl leasingovou společností upozorněn na to, že splátky leasingu nejsou řádně a včas spláceny, vyzýval opakovaně společnost M. G., s. r. o. k tomu, aby dlužné částky uhradila, a upozorňoval na možnost ukončení leasingu výpovědí ze strany leasingové společnosti. Dále připomněl, že poté, kdy leasingová smlouva byla leasingovou společností vypovězena, zprostředkoval jednání v sídle společnosti M. G., s. r. o. Předmětem tohoto jednání, jež se konalo dne 3. 6. 2003, bylo vypořádání závazků z leasingové smlouvy, kdy vyzval (obviněný) zástupce společnosti M. G., s. r. o. k tomu, aby dlužné splátky uhradili, anebo aby předmět leasingu předali leasingové společnosti. Poukázal na to, že při tomto jednání byl předmět leasingu k dispozici k jeho odebrání leasingovou společností, zástupce leasingové společnosti však dále jednal se zástupci M. G., s. r. o. a pod příslibem úhrady dlužných splátek ponechal předmět leasingu v jejich dispozici a předal věc k řešení právnímu oddělení leasingové společnosti. V návaznosti na to uvedl, že když se dozvěděl, že jím zprostředkované jednání nevedlo k vypořádání závazků z leasingové smlouvy, vyzval opětovně společnost M. G., s. r. o. k úhradě resp. k předání předmětu leasingu, kdy však i tato výzva zůstala bezvýsledná. Bez výsledku skončily rovněž jeho snahy převést práva a povinnosti leasingového nájemce na společnost M. G., s. r. o.
Z těchto okolností je podle dovolatele zřejmé, že měl zájem na tom, aby společnost M. G., s. r. o. jako faktický uživatel předmětu leasingu plnila veškeré povinnosti leasingového nájemce. Přitom ještě podotknul, že nepředpokládal, že k porušování těchto povinností bude docházet a že jako jednatel společnosti E. S., s. r. o. nemohl mít zájem, aby závazky z leasingu byly porušovány, když důsledky takového protiprávního stavu by totiž primárně postihly společnost E. S., s. r. o. Z popsaného jednání je podle dovolatele evidentní, že ani při uzavírání leasingové smlouvy ani následně po dobu leasingového vztahu neměl úmysl způsobit leasingové společnosti škodu a neměl ani úmysl kohokoli obohatit.
Dále dovolatel zpochybnil závěry odvolacího soudu, který aproboval závěry soudu nalézacího, stran otázky subjektivní stránky. Namítl, že v průběhu celého trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by existenci úmyslu ve výše uvedeném smyslu prokazoval, a žádný ze soudů ani v odůvodnění svého rozhodnutí naplnění subjektivní stránky trestného činu nikterak nedoložil. Soudy obou stupňů tak podle jeho slov dospěly v této otázce k závěru pro něho nepříznivému, aniž k tomu měly jakýkoli důkaz, čímž došlo k vážnému porušení zásady in dubio pro reo.
K bodu c) dovolatel uvedl, že z obsahu výpovědi leasingové smlouvy je zřejmé, že výše nesplacených závazků z leasingové smlouvy ke dni 17. 2. 2003 (den výpovědi) činila 34.357,- Kč. Pokud by tedy leasingová společnost při následném jednání konaném dne 3. 6. 2003 odebrala společnosti M. G., s. r. o. předmět leasingu, výše leasingového závazku by se již dále nezvýšila. Následně byla navíc vypořádána pojistná událost, k níž došlo na předmětu leasingu dne 28. 11. 2002 (tedy ještě před ukončením leasingového vztahu výpovědí), přičemž leasingové společnosti bylo v této souvislosti pojišťovnou vyplaceno pojistné plnění ve výši 68.670,- Kč. Z toho dovodil, že pokud by leasingová společnost po výpovědi leasingové smlouvy a odebrání předmětu leasingu (pokud by k němu došlo) započetla jí uhrazené pojistné plnění proti své pohledávce z titulu nesplacených leasingových splátek, závazek leasingového nájemce by zcela zanikl a leasingová společnost by navíc byla povinna vyplatit leasingovému nájemci vzniklý přeplatek.
Vzhledem k uvedenému konstatoval, že kdyby leasingová společnost dle jeho požadavku po vypovězení leasingového vztahu převzala předmět leasingu, nevznikla by jí žádná škoda. Škoda totiž leasingové společnosti vznikla následným odcizením předmětu leasingu a nemožností jeho odebrání. Dovolatel tak zdůraznil, že leasingová společnost tím, že si nepřevzala jí nabídnutý předmět leasingu, porušila obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod (§415 občanského zákoníku). Podle jeho názoru jde o zásadní porušení povinnosti, které v souladu s ustanovením §441 občanského zákoníku zcela vylučuje odpovědnost dalších osob za následně vzniklé škody. Škodu způsobenou nesplacenými leasingovými závazky a následným odcizením předmětu leasingu tak nese sama leasingová společnost, on sám (obviněný) za ni odpovědnost nenese. K tomu dodal, že tuto záležitost mohl ozřejmit výslech svědka T. H., který však orgány činné v trestním řízení neprovedly.
K bodu d) dovolatel uvedl, že žádná z podmínek trestní odpovědnosti popsaných pod body a) – c) nebyla v daném případě splněna a i kdyby tomu tak přece jen bylo, pak nemůže být naplněn požadavek příčinné souvislosti. Nedostatek příčinné souvislosti je podle jeho přesvědčení zcela zřejmý zejména v případě subjektivní stránky trestného činu, neboť neměl v úmyslu uvést kohokoli v omyl, ani kohokoli poškodit, natož pak sebe či jiného obohatit.
V doplnění svého dovolání obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dodal, že bylo zcela bez jakékoli relevance, pokud si soud informace o jeho zdravotním stavu a o jeho objektivní schopnosti účastnit se hlavního líčení opatřoval dotazem u MUDr. L. U této lékařky totiž nikdy nebyl v péči. Jeho ošetřujícím lékařem v době předcházející konání hlavního líčení byl MUDr. E., jehož v době jeho nepřítomnosti zastupoval lékař MUDr. L. L. V době konání předmětného hlavního líčení však již nebyl v péči ani jednoho z nich, nýbrž v péči lékařky MUDr. R. Z. Ta mu také vystavila potvrzení o pracovní neschopnosti počínající dnem 21. 3. 2006. Vzhledem k uvedenému vyjádřil názor, že soud nevěnoval patřičnou pozornost tomu, aby si informace o jeho zdravotním stavu vyžádal od kompetentních osob.
Dále dovolatel zdůraznil, že k vážné procesní vadě v řízení před soudy obou stupňů došlo tím, že soudy neprovedly důkazy navržené obžalovaným, zejména pak důkaz výslechem svědka T. H. K právnímu posouzení skutku uvedeného v obžalobě uvedl, že soudy obou stupňů nezkoumaly dostatečně mj. otázku, zda došlo k naplnění požadavku uvedení jiného v omyl resp. využití jeho omylu, a dále otázku, zda k takovému podvodnému jednání směřoval též úmysl obviněného. Stručně přitom zopakoval dosavadní argumentaci a dodal, že důkazem o účasti všech tří subjektů na celé transakci musí být kupní smlouva o prodeji a koupi předmětu leasingu (M. G., s. r. o. – Č. L. a. s.), resp. tzv. „velký“ technický průkaz vozidla, kteréžto důkazy však nebyly provedeny.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. a §265m tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 9 To 200/2006, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 2 T 130/2005, zrušil a rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že z jemu dostupného materiálu nelze zjistit, z jakého důkazu nalézací soud vyvodil skutečnost, že obviněnému zdravotní stav umožňuje zúčastnit se hlavního líčení. V této souvislosti připustil, že soud především vycházel ze zkušeností orgánů činných v trestním řízení v této věci, neboť obviněný se od samého počátku řízení snažil všemožnými obstrukčními kroky mařit řádný průběh trestního stíhání a vyhýbat se nařízeným úkonům v trestním řízení. V obecné rovině k tomu uvedl, že potvrzení o pracovní neschopnosti ještě nedokládá nemožnost obviněného dostavit se k jednání soudu. Pokud předmětnou neschopnost obviněný nedoložil řádným způsobem (tj. výslovným dobrozdáním lékaře, že zdravotní stav obviněného vylučuje jeho účast u hlavního líčení), nelze jeho omluvu mít za natolik důvodnou, aby bránila provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Státní zástupce proto konstatoval, že dovolání podané z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není opodstatněné.
V další části se státní zástupce vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmínil, že obviněný v zásadě opakuje argumentaci, na níž doposud zakládal svou obhajobu a kterou uplatnil i v rámci předešlého řádného opravného prostředku. Dále zdůraznil, že námitky obviněného, jež zdánlivě vyhovují uplatněnému dovolacímu důvodu, jsou opřeny o skutková tvrzení, která odporují zjištěním učiněným v rámci dokazování před soudem prvního stupně. Obviněný totiž ignoruje výsledky dokazování vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, akcentuje vlastní hodnocení provedených důkazů a z těchto odlišných skutkových závěrů dedukuje nesprávnost právního hodnocení skutku. Své výhrady však vztahuje k odlišnému skutkovému stavu, než z jakého vycházel nalézací soud. Nelze ani přehlížet skutečnost, že obviněný v rozporu se smluvními ujednáními předal předmět leasingu třetí osobě, u níž neměl nejmenší jistotu, že za něj bude realizovat všechny povinnosti plynoucí z uzavřené smlouvy pro leasingového nájemce. Obviněný tedy jednal obmyslně ke škodě leasingové společnosti, a to přinejmenším v úmyslu eventuálním. Jakákoli smluvní ujednání s třetí osobou, jíž předal předmět leasingu, jsou ve vztahu k posuzovanému skutku irelevantní, naopak svědčí o skutečnosti, že obviněný dobře věděl, jakého jednání se dopouští. Vzhledem k uvedenému označil státní zástupce námitky vznesené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za nedůvodné.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný Ing. P. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“).
Dovolatel namítá, že byla porušena procesní ustanovení upravující otázku přítomnosti obviněného u hlavního líčení (konkrétně ustanovení §202 odst. 2 tr. ř.), neboť soud prvního stupně konal dne 21. 3. 2006 hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, přestože se (dovolatel) řádně omluvil a z jeho opakovaných přípisů bylo zřejmé, že trvá na konání hlavního líčení v jeho přítomnosti. V důsledku toho byla zkrácena jeho procesní práva (nemohl se k předmětné věci vyjádřit, reagovat na výpovědi svědků apod.). Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za relevantní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z (relevantních) důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Při úvaze o tom, zda byly tyto (formální i materiální) podmínky pro konání hlavního líčení splněny a zda je na místě akceptovat omluvu obviněného, musí soud mít na zřeteli i ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. a v souvislosti s ním ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces (podle tohoto ustanovení má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti). Musí tedy pečlivě vážit okolnosti konkrétního případu a určit a následně respektovat ústavně akceptovatelné meze průběhu řízení (musí vymezit a dodržet „mantinely“ spravedlivého řízení).
Zákon přitom nevymezuje konkrétní důvody pro odročení hlavního líčení, tzn., že nestanoví, jaká obviněným tvrzená skutečnost (tj. namítaná překážka jeho účasti) je důvodem, pro který by mělo být hlavní líčení odročeno. Je tedy na soudu, aby sám individuálně, v každém konkrétním případě posoudil podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a v souvislosti s tím stanovil skutečnosti odůvodňující odročení hlavního líčení. Takové rozhodování však není předmětem libovůle soudu, neboť vedle nutnosti posoudit splnění podmínek ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. při něm v každém případě musí být šetřena práva obviněného vymezená též Listinou, jak bylo uvedeno výše (základním kritériem je dodržení ústavně zaručených práv obviněného - fair procesu).
V obecné rovině je ovšem třeba výslovně zdůraznit, že zdravotní indispozice obviněného není bez dalšího (jsou-li splněny zákonné podmínky a dodržena kriteria spravedlivého procesu) důvodem, pro který by nebylo možno konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti.
V posuzovaném případě ze spisu vyplývá, že nalézací soud první hlavní
líčení, jež nařídil na 31. 1. 2006, odročil za situace, kdy obviněný pouze omluvil svoji nepřítomnost ze zdravotních důvodů, aniž by žádal o odročení hlavního líčení (šlo dokonce o omluvu, která ani nebyla adresována soudu - viz č. l. 207), a s přihlédnutím k omluvám svědků. Další hlavní líčení se mělo konat dne 28. 2. 2006. Obviněný se však opětovně omluvil z účasti na tomto jednání z důvodu špatného zdravotního stavu a předložil neschopenku (viz č. l. 214, 215, 217, 218). Vzhledem k tomu soud dne 24. 2. 2006 vyžádal zprávu ošetřujícího lékaře, zda zdravotní stav obviněného umožňuje jeho účast na hlavním líčení. Požadovaná zpráva však nebyla do dne konání hlavního líčení poskytnuta. Soud se proto pokusil objasnit uvedenou otázku dne 28. 2. 2006 telefonickým dotazem na lékaře Neurologické kliniky, přičemž podle protokolu o hlavním líčení zjistil, že „… ošetřujícím lékařem obž. je MUDr. L., která je t. č. na dovolené. Dle zastupující kolegyně podle zdravotní dokumentace je možné, aby se obž. mohl účastnit hlavního líčení, je však nutno kontaktovat přímo ošetř. lékařku obž.“ (viz. č.l. 221). Za tohoto stavu předmětné hlavní líčení znovu odročil, a to na den 21. 3. 2006. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že popsaným postupem si nalézací soud sám určil kriteria pro konání hlavního líčení, tedy jaké podmínky hodlal považovat za relevantní pro případné konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, a de facto dal současně najevo, že podle jeho názoru nejsou bezezbytku splněny předpoklady pro postup podle ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. Současně tím obviněného utvrdil v názoru, že řízení bude přizpůsobeno jeho zdravotním možnostem hlavního líčení se zúčastnit s tím, že postačí jeho omluva, aniž by jej upozornil, že pouze samotná omluva není dostatečným důvodem pro odročení hlavního líčení.
Dne 1. 3. 2006 soud znovu písemně vyžádal lékařskou zprávu stran obviněného. Ve zprávě, kterou obdržel od Neurologické kliniky dne 3. 3. 2006, se mj. uvádí, že o způsobilosti obviněného zúčastnit se hlavního líčení z hlediska jeho zdravotního stavu rozhoduje MUDr. L. (viz č. l. 222). Od této lékařky však nebyla získána žádná informace o obviněném – nepodařilo se jí totiž ani doručit žádost o podání zprávy (viz č. l. 223).
Za této situace došla soudu dne 16. 3. 2006 další omluva obviněného, že se z důvodů přetrvávajících zdravotních komplikací nemůže nařízeného soudního jednání dne 21. 3. 2006 účastnit. K této omluvě byla přiložena pozvánka na vyšetření CT a potvrzení o návštěvě v neurochirurgické ambulanci. Nalézací soud však v rozporu s „mantinely“ řízení, jež si sám shora popsaným způsobem určil, konal dne 21. 3. 2006 hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, při tomto hlavním líčení provedl důkazy a vynesl rozsudek výše citovaný. Je tedy nepochybné, že nalézací soud odlišně než v případě prvního a zejména druhého hlavního líčení vyhodnotil podmínky pro konání hlavního líčení, přestože nedošlo k podstatné změně rozhodných okolností. Jednal tudíž v kolizi s požadavkem fair procesu, jehož hranice si - pokud jde o přítomnost obviněného – sám stanovil, čehož konečným důsledkem bylo denegatio iustitiae ve vztahu k obviněnému. Na tom nic nemění jeho názor (deklarovaný ve shora uvedeném rozsudku), že pro konání hlavního líčení byly splněny podmínky §202 odst. 3 tr. ř. s tím, že se obviněný „toliko omlouval pro neúčast, přičemž s touto omluvou nespojil žádné procesní důsledky“, kdy navíc nepřiléhavě vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem konstatuje, že „soud ověřil zdravotní stav ve zdravotnickém zařízení, kde byl obžalovaný původně hospitalizován a zde bylo zjištěno, že by obžalovanému nemělo nic bránit v účasti u hlavního líčení“.
Odvolací soud popsané pochybení nezjistil a nenapravil. Stejně jako soud prvního stupně nepostupoval správně, neboť nevzal v úvahu a nezvážil všechny nezbytné předpoklady, za jejichž splnění by bylo možno v posuzovaném případě konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného.
Za popsaných okolností je námitka dovolatele, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení u soudu prvního stupně, důvodná. Vzhledem k těmto okolnostem, pro něž nemohla obě shora specifikovaná rozhodnutí obstát, se Nejvyšší soud již nezabýval (a zabývat ani nemohl) otázkou existence (opodstatněnosti) dalšího uplatněného dovolacího důvodu, a to důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] z podnětu dovolání obviněného Ing. P. F. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 9 To 200/2006, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 2 T 130/2005. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu Praha - západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý