ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1046.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1046/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. prosince 2006 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných 1) J. J., 2) D. M., 3) L. S., 4) M. B., 5) M. J., a 6) J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 1 To 17/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 16/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. M., L. S., M. B. a J. T. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. J. a M. J. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 46 T 16/2003, bylo uznáno vinnými 13 obviněných. Pokud jde o 6 obviněných, kteří ve věci podali dovolání, obviněný J. J. byl uznán vinným ad III/B) pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., D. M. ad I), II) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., L. S. ad I), II) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., M. B. ad I), II) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., M. J. ad III/G) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a J. T. ad III/D) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byli odsouzeni J. J. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- (padesáttisíc) Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, D. M. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků, podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- (jeden milion) Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, L. S. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, podle 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- (jeden milion) Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, M. B. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, podle 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- (jeden milion) Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, M. J. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, J. T. byl za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 2 T 308/99, podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, za současného zrušení výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně, ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 2 T 308/99, jakož i dalších rozhodnutí obsahově na uvedený výrok navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla svého podkladu, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- (padesáttisíc) Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §226 písm. a) tr. ř. byly obvinění L. S., M. B., D. M. a M. J. zproštěni obžaloby za skutky popsané v rozsudku soudu prvního stupně, podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláními. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 1 To 17/2005, mj. z podnětu odvolání obviněných L. S., M. B., J. J., J. T., napadený rozsudek částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. u obviněných L. S. a M. B. v celé odsuzující části (ad I, II), včetně navazujícího výroku o náhradě škody, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. u obviněného J. J. a J. T. ve výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody v případě uloženého peněžitého trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obvinění L. S. a M. B. spáchali trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 256/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný (ad A/1 - 40/), dílem nedokonaný zůstavší ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (ad A/41/), a uložil obviněným L. S. a M. B. podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněným uložen peněžitý trest ve výměře 800.000,- (osmsettisíc) Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. jim byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, obviněným J. J. a J. T. byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest, uložený rozsudkem soudu prvního stupně, ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění L. S. a M. B. zproštěni obžaloby krajského státního zástupce v Brně ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 2 KZv 2/2003, pro konkrétně uvedené dílčí útoky. Podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených a podle §256 tr. ř. soud zamítl odvolání obviněných D. M. a M. J. jako nedůvodná.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění J. J., D. M., L. S., M. B., M. J. a J. T. řádně a včas dovolání.
Obviněný J. J. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nevykazuje znaky tohoto trestného činu a je přesvědčen, že škoda v žádném případě nedosahuje velkého rozsahu. Zdůraznil, že neexistuje totožnost skutku a je údajně značný rozpor v označení jeho jednání v usnesení o sdělení obvinění ze dne 18. 6. 2001 a v označení právní kvalifikace, skutek je podle jeho názoru jinak popsán ve znělce obžaloby a jinak ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že se trestné činnosti nedopustil, i když na požádání sháněl zájemce o uzavření leasingové smlouvy jako nájemce, kdy obdržel, případně slíbil, provizi. Nebyl nikdy ve spojení se společností D., spol. s r. o., ani Č. L., a. s., nepřebíral kupní cenu za vozidla ani nikdy nebyl ve styku s osobami, které automobil vlastnili nebo jej prodávali. Dále uvedl, že nevěděl o smluvním vztahu mezi Č. L., a. s., a společností D., spol. s r. o., bylo mu pouze známo, že paní K. zastupuje leasingovou společnost, ale nevěděl, kdo a kde nakupuje automobily a naopak byl přesvědčen, že vlastníkem automobilů je leasingová společnost. Domnívá se, že pokud Č. L. kupní cenu společnosti D. zaplatil a tato společnost automobily nedodala, tak škodu Č. L. způsobila společnost D., potažmo ten, kdo byl ve spojení s D. Obviněný v této souvislosti zdůrazňuje, že to on nebyl. Obviněný dále poukázal na to, že sháněl zájemce o uzavření leasingových smluv, kdy podle jeho přesvědčení a v souladu s provedeným dokazováním, předmět leasingu existoval a skutečný leasingový nájemce existoval též s tím, že tento nájemce bude automobil užívat a mít v nájmu a přechodný nájemce bude na určitou krátkou dobu jen formálně veden ve smlouvě a následně dojde ke změně jména či označení nájemce (přechod leasingu). Podle obviněného nedošlo k objasnění vztahů mezi společnostmi D. a Č. L., nedošlo k objasnění záležitostí kolem kupních smluv na automobily a hlavně kdo a na základě jakých dokladů prodej aut nabídl. V tomto směru soud údajně neprovedl všechny potřebné obhajobou a dalšími obviněnými navržené důkazy, a tak nebylo podle názoru obviněného postupováno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný tvrdí, že soud prvního stupně rozhodl v rozporu s provedenými důkazy, neboť on v žádném případě nezajistil jako leasingové nájemce ing. P., M. H. a P. H., tyto údajně zajistil obviněný Č., a proto předmětné částky eventuelní škody nemohou být připočteny k jeho tíži. Odvolací soud se touto námitkou sice zabýval avšak podle obviněného ji nesprávně vyhodnotil. Obviněný již v průběhu řízení poukazoval na to, že škodu nezpůsobil ten, kdo zprostředkoval leasingové nájemce, proto obviněný nesouhlasí se závěry obou soudů, že způsobil resp. pokusil se způsobit škodu velkého rozsahu, když podle něj ani matematickým součtem nelze dojít k sumě nad 5 milionů. Pokud jde o výši eventuelní škody, připomněl ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. s tím, že v jeho případě neexistuje podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti a není zde podle něj na místě kvalifikace podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ale podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., neboť skutečná škoda byla nižší a další možná škoda pouze hypotetická.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění D. M., L. S. a M. B. podali společně odůvodněná dovolání proti výroku o vině a trestu rozsudku soudu druhého stupně, opírající se o dovolací důvod podle §250b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení spatřují obvinění v nesprávné aplikaci norem trestního zákona ve vztahu k závěru soudu o naplnění zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu zejména s ohledem na formu, jíž měl být tento trestný čin spáchán. Obvinění uvádějí, že se měli trestného činu dopustit jako spolupachatelé spolu s obviněnou H. K. a obviněným P. S. a jsou přesvědčeni, že pouze při takovéto konstrukci trestní odpovědnosti mohl soud dospět k závěru o spáchání trestného činu, neboť samotné jednání každého z nich skutkovou podstatu trestného činu nenaplňuje ani po objektivní, natož pak po subjektivní stránce. Obvinění mají za to, že vyjma důkazu provedeného výslechem obviněné K. a jejích dcer, v celém průběhu trestního řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by opodstatňoval závěr soudu o zapojení obviněných do trestné činnosti, resp. o pokrytí jednání dalších osob zapojených do činnosti popsané v rozsudku úmyslem obviněných podílet se spolu s těmito osobami na páchání trestné činnosti. Samotný příbuzenský vztah některých dovolatelů s obviněnou K. společný úmysl páchat trestnou činnost nezakládá. Obvinění dále uvádějí, že vyvíjení aktivit, na jejichž konci se obchodním zástupcem společnosti D., spol. s r. o., stala obviněná K., rovněž podle nich není činností, z níž by bylo možno usuzovat na úmysl společně způsobem popsaným v rozsudku páchat trestnou činnost. Jakýkoli další důkaz, z něhož by bylo možno usuzovat na existenci společného úmyslu, že proveden nebyl. Podle obviněných nebylo prokázáno, že by kdokoli z nich vyhledával za provizi nebo s příslibem provize zájemce o uzavření leasingových smluv, připravoval podklady pro uzavírání takových smluv, či inkasoval peníze z takto uzavřených obchodů. Nikdo z obviněných že nebyl v kontaktu s osobami, které tyto úkony prováděly, a s těmito osobami se obvinění vzájemně neznali. Obvinění uzavřeli, že skutková zjištění a z nich vytvořené nesprávné právní závěry nejen, že z provedených důkazů nevyplývají, ale mnohdy jim i přímo odporují. K tomu poukazují na závěry soudu ve vztahu k obviněnému D. M., který se měl účastnit získávání osob k uzavírání leasingových smluv prostřednictvím obviněného V., přičemž tyto osoby jako svědci uvedly, že D. M. vůbec neznají. Stejně tak soudy dospěly k závěru o poskytování dokladů k vozidlům D. M. obviněnému V., ač se rovněž vzájemně vůbec neznají. Jediným důkazem, na němž je podle nich založen závěr soudu o spolupachatelství je již zmiňovaná výpověď obviněné K. a jejích dcer. Tyto výpovědi jsou však údajně nepravdivé a v rozporu s ostatními provedenými důkazy a z pohledu procesního pro trestní řízení nepoužitelné. Pokud tedy soud vyšel z takto provedených důkazů, rozhodl podle obviněných v rozporu se zásadou in dubio pro reo a ve svém důsledku nesprávně posoudil otázku právní kvalifikace jejich jednání.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněné zprostil obžaloby, případně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný M. J. dovolání podané prostřednictvím JUDr. J. R. opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť se obviněný domnívá, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a pro zamítnutí jeho odvolání nebyly splněny procesní podmínky. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako spolupachatele. Uvedl, že pro hodnocení jeho jednání jako spolupachatelství by bylo zapotřebí, aby jednal s obviněnou K. a V. ve vzájemné shodě v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatit tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle jeho názoru neplyne ze zjištěného skutkového stavu právní závěr o naplnění subjektivní a objektivní podmínky spolupachatelství, tj. společného jednání a vědomí společného jednání, úmysl k tomu směřující. Obviněný uvedl, že oba jmenované obviněné před zahájením hlavního líčení ani neviděl, ani s nimi nejednal a nevěděl nic o jejich činnosti ve společnosti D. Za podstatné obviněný považuje skutečnost, že se na celém skutkovém ději, na celém řetězci jednání vedoucím k dokonání trestného činu podvodu neúčastnil. Jeho jednání se týkalo jen článku řetězce, který sice do skutkového děje hlavních pachatelů zapadal, ale bez toho, že by mu bylo cokoli známo o dalších souvislostech a krocích, přípravě, zastíracích účetních operacích, placení, či vylákání peněz. Podvodné jednání hlavních pachatelů spočívalo podle obviněného v tom, že byla fingována koupě auta, které bylo dále jím zprostředkovanou smlouvou v několika případech „pronajato“. Dodal, že vylákání kupní ceny nezavinil, i když připouští, že zprostředkováním uzavření leasingové smlouvy je nepřímo umožnil. Popírá však, že by věděl o tom, že vozidlo, které bylo předmětem leasingové smlouvy neopouští svého vlastníka, a že koupě je fingovaná. Obviněný uvedl, že jednal in aberatio ictus o celém průběhu transakce a nemohl vědět, že se příčinný vztah může takto rozvinout. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě není naplněna forma zavinění v podobě eventuálního úmyslu a žádá soud, aby přehodnotil náhled na jeho jednání jako spolupachatele, neboť se domnívá, že se nemůže jednat o spolupachatelství na jednání, o kterém nic nevěděl. K otázce zavinění dále namítal, že nemohl z ničeho předvídat příčinný vztah v rozsáhlém podvodném jednání zahrnujícím fingované koupě vozidel. O jeho zavinění lze podle jeho názoru hovořit pouze ve vztahu k fiktivním leasingovým smlouvám, a to v tom smyslu, že obviněný věděl, že osoba tuto smlouvu podepisující jako leasingový nájemce ve skutečnosti nebude vozidlo užívat a nebude platit leasingové splátky. Soudům obou stupňů tak vytýká, že jeho odsouzení jako spolupachatele založili na úvaze o možné pravděpodobnosti, ač podle §2 odst. 5 tr. ř. musí rozhodnutí o vině a trestu opřít o jednoznačně zjištěná a prokázána fakta. Podle obviněného by bylo namístě posoudit jeho jednání jako pomocníka podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný dále namítá, že je uložený trest odnětí svobody ve zjevném nepoměru k míře jeho zavinění. Považuje ho tedy za nepřiměřeně přísný. Podle něj by bylo namístě uložit nižší trest s podmíněným odkladem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §256k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 1 To 17/2005, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl tak, aby byl obviněnému uložen mírnější trest s podmíněným odkladem. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě podle §265l odst. 4 tr. ř.
Dovolání obviněného M. J. podané prostřednictvím JUDr. J. H. se také opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť se obviněný domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku a jiném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný je přesvědčen, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. pouze na základě důkazů, které se netýkaly přímo jeho činnosti, ale týkaly se skutkových zjištění jiných osob, jejichž trestní věc se projednávala současně. Obviněný má za to, že pro jeho trestnou činnost neexistují přímé důkazy, přesto byl uznán vinným, „že zajišťoval osoby, které měly podepsat fiktivní doklady“. V případě obviněného měl přímý nebo nepřímý úmysl směřovat nejenom k uvedení v omyl, ale současně ke způsobení škody na cizím majetku. V řízení však podle obviněného nebyl proveden jediný důkaz, potvrzující, že by věděl, že Č. L. uhradí 3.036.187,- Kč, a že mu tímto uhrazením vznikne škoda. Absenci takového důkazu podle obviněného soud vysvětlil tvrzením, že obviněný musel být srozuměn se skutečností, že vzhledem k nehrazení leasingových splátek dojde ke škodě poškozeného subjektu. Obviněný uvedl, že toto tvrzení nepodporuje žádný důkaz. Soud podle obviněného porušil povinnost řádně odůvodnit rozsudek ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., neboť v odůvodnění chybí, které skutečnosti, a které důkazy potvrzují skutková zjištění soudu, že obviněný musel vědět, že svým jednáním může porušit zákon podle §4 písm. b) tr. zák. Obviněný zdůraznil, že neexistuje přímý ani nepřímý důkaz o tom, že byl srozuměn s tím, že by mohla být způsobena na cizím majetku značná škoda. Svá tvrzení soud podle obviněného opírá o svou úvahu a nikoli o důkazy. Soud prvního stupně absenci důkazů doplnil svými úvahami a rozsudek se tak podle obviněného stal nepřezkoumatelným. Dále namítá, že soud druhého stupně se jeho odvoláním vůbec nezabýval a je přesvědčen, že právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje právo dozvědět se, proč není jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně důvodné.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil podle §265k tr. ř. a sám podle §265m tr. ř. ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
Obviněný J. T. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení spatřuje v nesprávné aplikaci norem trestního zákona ve vztahu k závěru soudu o naplnění zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a to zejména znaků jeho subjektivní stránky a dále pak s ohledem na formu, jíž měl být tento trestný čin spáchán. V daném případě soud shledal, že obviněný v rámci svého jednání konal s vědomím, že jím zprostředkovaní zájemci o koupi osobního automobilu pouze poskytnou své osobní údaje, podepíší nepravdivé údaje o převzetí předmětu leasingu a úhradě finančních částek, a že tyto obviněným zajištěné osoby nebudou nic hradit. Tento závěr však podle obviněného nevyplývá z provedeného dokazování. Zdůraznil, že v rámci obhajoby uváděl, že jednal na žádost svého známého p. J., který ho požádal o zprostředkování zájemců o koupi jím dovezených a opravených automobilů. Obviněný údajně pouze za tímto účelem za provizi zprostředkoval v několika případech kontakt na další osoby, o nichž věděl, že by mohli mít zájem o koupi automobilu. Obviněný tvrdí, že neměl od p. J. žádnou informaci o tom, že jím zajištěné osoby měly podepisovat pouze fiktivní leasingové smlouvy, stejně jako neměl žádnou informaci o tom, že by se p. J. na takovéto aktivitě podílel. Kromě spoluobviněných J. a Č. žádnou z osob obviněných neznal, dříve se s nimi nepotkal a neměl povědomí o tom, že na jeho jednání mělo navazovat jednání celé řady dalších osob, a že toto jednání mělo znaky trestného činu, natož aby měl informace o způsobu páchání trestného činu a zapojení jednotlivých osob do tohoto jednání. Obviněný dále uvedl, že se trestného činu měl dopustit formou spolupachatelství a je přesvědčen, že pouze při takto konstruované trestní odpovědnosti mohl soud dospět k závěru o tom, že se svým jednáním dopustil trestného činu, neboť jednání jeho samotného skutkovou podstatu trestného činu podvodu nenaplňuje ani po objektivní ani po subjektivní stránce. Dále uvedl, že nebyl proveden dostatečný důkaz, který by mohl vést k závěru o jeho úmyslu páchat sám nebo spolu s obviněným J. trestnou činnost, natož pak o jeho vědomí o jednání dalších osob zapojených do trestné činnosti. Odvolací soud pak podle obviněného n evzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z důkazu provedeného až odvolacím soudem, a to z dopisu obviněného V., z nějž je údajně zřejmé, že obviněný J. manipuloval s důkazy, ovlivňoval další spoluobviněné a domlouval se s nimi na obsahu výpovědí. Soud tento důkaz při posuzování jednání obviněného zcela pominul, přestože tento důkaz podle obviněného relativizuje důkazní hodnotu výpovědi obviněného J. a V. Obviněný uzavřel, že soud nesprávně posoudil otázku existence jeho trestně právní odpovědnosti za jeho jednání popsané v obžalobě a rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť svůj právní závěr o existenci jeho úmyslu podílet se na páchání trestné činnosti spolu s obviněným J., příp. dalšími osobami, založil na údajně neprokázaných skutečnostech a na důkazech pochybné důkazní hodnoty.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby, případně aby ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že po obsahové stránce lze dovolací námitky jednotlivých obviněných shrnout tak, že polemizují zejména s aplikací §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství, když soudům obou stupňů vytýkají chybné hodnocení opatřených důkazů, rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřistoupení k aplikaci zásady „in dubio pro reo“. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že v případě jednání dovolatelů byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Podle něj nelze dále přehlédnout, že soudy rozhodovaly na základě velmi rozsáhlého dokazování, jímž byla prokázána aktivní účast všech obviněných na páchané trestné činnosti.
Státní zástupce konstatoval, že trestní jednání obviněných spočívá v tom, že si byli vědomi „postavení a významu“ jednotlivých osob v poměrně složitém řetězci trestné činnosti a následku svého jednání, tj. uvedení v omyl poškozených a způsobení škody, což povede k jejich obohacení. Toho se dopustili předstíráním reálné leasingové smlouvy a vylákáním peněžitého plnění, když zajistili osoby, které přímo vyhotovovaly leasingové smlouvy a související doklady, zejména faktury s tím, že tyto si nebudou plnit povinnosti, které na sebe smluvně převzaly a současně vytvořili skupinu osob, která zajišťovala osoby ochotné za úplatu podepsat doklady, které nebyly v souladu s reálným stavem a zajišťovali vzájemný kontakt a přesun dokladů mezi těmito skupinami pachatelů. Za tímto účelem opatřovali technické podklady týkající se fiktivního předmětu leasingu (fotografie vozidel, doklady k vozidlům, doklady k osobám majitelů) a tyto předkládali obviněným K. a V. Všichni obvinění se tak svým dílem zcela vědomě podíleli na realizaci zisku z trestné činnosti. V tomto směru je možné podle státního zástupce odkázat na podrobné rozvedení hodnotících úvah soudu, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadených rozhodnutí. Státní zástupce dodal, že se soud náležitě vypořádal i s otázkou namítané nevěrohodnosti výpovědi obviněné K., která se ke spáchání trestné činnosti doznala a usvědčila i další obviněné, jakož i otázkou nevěrohodnosti svědeckých výpovědí jejích dcer M. a L.
Státní zástupce uvedl, že obvinění sice ve svých dovoláních formálně deklarují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jimi uplatněné podle něj stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Dovolací námitky obviněných podle státního zástupce primárně polemizují právě se skutkovými zjištěními soudu.
Pokud jde o námitky obviněného J., kterými polemizuje s problematikou totožnosti skutku, státní zástupce uvedl, že tyto námitky nespadají do oblasti hmotně právní problematiky, ale jedná se o okruh problémů procesní povahy a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce pro úplnost dodal, že trestně právní teorie i praxe nechápe totožnost skutku pouze jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu, ale postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž se pouze nesmí změnit podstata skutku a ve smyslu těchto zásad, byla totožnost skutku evidentně zachována.
Obviněný M. J. v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. J. R. napadá výrok o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Podle státního zástupce je možné výrok o trestu napadnout dvěma dovolacími důvody. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán důvod dovolání tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Vedle toho může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu, a to odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto však podle státního zástupce není případ obviněného J., když tvrzení o nepřiměřené tvrdosti trestu nenaplňuje žádný dovolací důvod.
Na závěr státní zástupce uvedl, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Jelikož námitky obviněných podle něj nenaplňují jimi uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný dovolací důvod), navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. J. opírá dovolání podané prostřednictvím JUDr. A. B. o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění D. M., L. S. a M. B. podali společné dovolání prostřednictvím JUDr. V. H. a uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný M. J. jak v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. J. R. a tak v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. J. H. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný J. T. opírá dovolání podané prostřednictvím Mgr. R. Z. o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, a to včetně posouzení jednání všech obviněných jako spolupachatelů podle §9 odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o dovolání obviněného J. J. dovolací soud zjistil, že obviněný v dovolání sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že zjištěný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv údajně nevykazuje znaky tohoto trestného činu a škoda nedosahuje velkého rozsahu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku však z velké části pouze napadá skutková zjištění soudů obou stupňů, namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro obviněného příznivějších, skutkových okolností. Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkami obviněného, že se trestné činnosti nedopustil, že nikdy nebyl ve spojení se společností D., spol. s r. o., ani společností Č. L., a. s., a o podmínkách jejich smluvního ujednání nic nevěděl. Ani námitkou, že nepřebíral kupní cenu za vozidla a nebyl ve styku s osobami, které vozidla vlastnili nebo prodávali a výhradami obviněného, že nedošlo k objasnění vzájemných vztahů mezi společnostmi, a že soud v tomto ohledu neprovedl všechny potřebné navržené důkazy. Námitkou skutkového charakteru je rovněž námitka obviněného, že on nezajistil jako leasingové nájemce ing. P., M. H. a P. H.
Je zřejmé, že těmito námitkami, které obviněný mimo jiné uplatnil již v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně se jimi zabýval a náležitě vypořádal, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhal změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. To platí i o námitce, že škoda nedosahuje velkého rozsahu, když tato vychází ze skutkové námitky, že nezajistil jako leasingové nájemce výše uvedené osoby. Námitky, že nebyl ve spojení s uvedenými společnostmi, neznal jejich ujednání ani osoby, které vozidla vlastnili nebo prodávali a nepřebíral kupní cenu za vozidla, jsou pak z hlediska právního posouzení skutku neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Dovolací soud jako hmotně právní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil výhrady obviněného, že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin a kdy obviněný v této souvislosti připomněl ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. s tím, že v jeho případě neexistuje podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti a nebyla tedy podle obviněného namístě kvalifikace podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ale podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ohledně údajné neexistence totožnosti skutku. Dovolací soud se těmito námitkami zabýval, ačkoliv do značné míry vychází z námitek skutkových, a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že v době od měsíce listopadu 2000 do dubna 2001, po dohodě se spoluobviněným D. V. za provizi vyhledával osoby, kterým nabízel finanční částky až 10.000,- Kč za to, že podepíší jako leasingoví nájemci fiktivní leasingové smlouvy na ojetá motorová vozidla a další s tím související doklady, když věděl, že tyto osoby poskytnou pouze svoje osobní údaje a zároveň podepíší nepravdivé údaje týkající se převzetí motorových vozidel, úhrad finančních částek apod. a uvedou tak leasingovou společnost Č. L., a. s., v omyl ohledně reálnosti daných smluv, s tím související možnosti jejich hrazení apod., když věděl, že tito fiktivní leasingoví nájemci nebudou nic hradit, následně obviněná H. K. podepsala fiktivní leasingové smlouvy, kde byly tyto osoby uvedeny a podepsány jako leasingoví nájemci, na základě kterých společnost Č. L., a. s., vyplatila společnosti D., spol. s r. o., za fiktivní koupi vozidel kupní cenu bez přímých úhrad (akontace apod.), která byla na základě fiktivních dokladů o prodeji vozidel, kde bylo uvedeno číslo účtu obviněné H. K. č., poukázána na tento účet, odkud obviněná H. K. postupně finanční prostředky vybírala a tyto byly jí a dalšími spoluobviněnými použity pro jejich potřebu, a takto obviněný J. J. zprostředkoval osoby leasingových nájemců k uzavření fiktivních leasingových smluv (v rozsudku soudu prvního stupně konkrétně uvedených), čímž se spolupodílel na způsobení, společnosti Č. L., a. s., škody ve výši 4.669.301,- Kč a pokusu způsobit škodu ve výši 549.589,- Kč, neboť kupní cena z leasingové smlouvy již společností Č. L., a. s., nebyla uhrazena.
Obviněný námitku o nenaplnění znaků skutkové podstaty uplatnil pouze v obecné poloze, aniž jakkoli blíže specifikoval, který konkrétní znak a z jakého důvodu naplněn není. Proto také Nejvyšší soud v obecné poloze konstatuje, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiné ho obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného, že byl zjištěný skutek nesprávně právně posouzen, a že výše škody nedosahuje částky nad 5 mil. Kč, tedy škody velkého rozsahu, neztotožňuje, neboť skutek tak jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Také z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně (soud druhého stupně se shodnými námitkami obviněného zabýval již v rámci řízení o odvolání) je zřejmé, že se soudy podrobně zabývaly otázkou naplnění všech znaků uvedeného trestného činu a v tomto směru provedly také rozsáhlé dokazování, z něhož jednoznačně vyplynul závěr, že se obviněný dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Z obsahu skutku vyplývá, že obviněný zprostředkoval deset leasingových nájemců k uzavření fiktivních smluv, přičemž z jejich výpovědí (př. svědek B., R., H., D., H. a další) je zřejmé, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že za úplatu zajišťoval osoby pro podepsání fiktivních leasingových smluv, na základě nichž dojde k uvedení v omyl poškozené společnosti ohledně reálnosti smluv a může dojít také ke škodě poškozeného subjektu, když věděl, že tyto osoby poskytnou jen svoje osobní údaje, podepíší nepravdivé údaje o převzetí vozidla a úhradě finančních částek, takže také věděl, že tito fiktivní leasingoví nájemci nebudou nic hradit. Podstatné přitom také je, že poskytnutím fiktivních leasingových smluv dalším osobám, dal těmto k dispozici podklad k nakládání s předmětem leasingu nebo jeho peněžním ekvivalentem v jejich prospěch. Při nevěrohodnosti jeho tvrzení o údajné existenci leasingového nájemce (např. instruování o zničení dokladů zaslaných leasingovou společností) a jeho přímém kontaktu zejména se spoluobviněným V. a M., kdy mu bylo lhostejné, zda leasingové splátky budou vůbec hrazeny a jak vůbec bude s fiktivními leasingovými smlouvami naloženo, rozhodl soud správně o existenci nepřímého úmyslu, a to i ve vztahu k způsobenému následku.
Pokud jde o námitku ohledně údajné neexistence okolnosti, která podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., je zřejmé, že v příčinné souvislosti s trestním jednáním obviněného měla vzniknout škoda přesahující částku 5.000.000,- Kč, čímž došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu. Při zkoumání, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. soud musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti souhlasí se závěry soudů obou stupňů o splnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť okolnosti, jakými jsou zejména výše škody, charakter jednání obviněného, jeho zapojení do celé organizace trestné činnosti, dlouhodobost jednání obviněného a v neposlední řadě motiv, kterým byla snaha bezpracně získat majetkový prospěch, podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Ohledně námitky obviněného, že nebyla dodržena totožnost předmětného skutku, Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Z hlediska zachování totožnosti skutku může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Zásadu zachování totožnosti skutku vyjádřenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. nelze ovšem striktně vykládat tak, že se musí jednat o naprostou shodu rozsudku a žalobního návrhu, neboť některé skutečnosti mohou odpadnout a jiné naopak přibýt. To znamená, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace. Nesmí se ovšem změnit podstata skutku. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený. Dojde-li ke změně skutkových okolností, pak musí totožnost skutku současně udržovat buď způsobený následek nebo totožnost jednání. Právní kvalifikací žalovaného skutku přitom není soud vázán (§220 odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na to, že otázkou totožnosti skutku se zabýval již soud prvního stupně v části odůvodnění svého rozhodnutí nazvané právní hodnocení a rovněž soud druhého stupně na základě shodných námitek obviněného J. J. uplatněných v odvolání. Soudy obou stupňů se touto námitkou zabývaly a náležitě vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se podstata žalovaného jednání podle obžaloby jak časově, tak obsahem jednání, kryje s údaji uvedenými ve sdělení obvinění. Totožnost jednání a následku pak byla zachována také mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně skutek v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci popsán tak, že zahrnuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Své skutkové a z nich vyplývající právní závěry oba soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dovolání obviněného J. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho námitky do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Pokud jde o společně odůvodněná dovolání obviněných D. M., L. S. a M. B., tito svůj mimořádný opravný prostředek opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřují v nesprávné aplikaci norem trestního práva ve vztahu k závěru soudu o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu zejména s ohledem na formu, jíž měl být trestný čin spáchán.
Jak již bylo uvedeno, dovolací soud při svém rozhodování musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolností relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněných, že v celém průběhu trestního řízení nebyl, vyjma důkazu výslechem obviněné K. a jejích dcer proveden jediný důkaz, který by svědčil pro závěr soudu o zapojení obviněných do trestné činnosti, dále námitky, že výpovědi obviněné K. a jejích dcer jsou údajně nepravdivé, v rozporu s ostatními důkazy a z pohledu procesního pro trestní řízení nepoužitelné. Těmito námitkami obvinění polemizují se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Obvinění v uvedeném směru neuplatnili hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhají revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých oba soudy vycházely, ve svůj prospěch.
Dovolací soud jako hmotně právní námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neposoudil ani výhrady obviněných, proti závěru soudu o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu zejména s ohledem na formu, jíž měl být trestný čin spáchán. Obvinění uvedli, že se trestného činu měli dopustit jako spolupachatelé a jsou přesvědčeni, že pouze při takto konstruované trestní odpovědnosti mohl soud dospět k závěru o spáchání trestného činu, neboť samotné jednání každého z nich skutkovou podstatu trestného činu podvodu nenaplňuje ani po objektivní, natož pak po subjektivní stránce. Z provedených důkazů pak podle nich nebylo možno usoudit na společný úmysl páchat trestnou činnost. Dovolací soud se těmito námitkami nezabýval, protože vychází z námitek skutkových, jak jsou výše uvedeny. Námitka o nenaplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu je námitkou proti právnímu posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze tehdy, vychází-li ze skutkového stavu zjištěného soudem. V daném případě ale všichni tři obvinění nenamítají, že skutek uvedený v rozsudku soudu prvního resp. druhého stupně nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byli uznáni vinnými. Naopak to uznávají, ale domáhají se, aby jednání každého z nich bylo posouzeno izolovaně, nikoli jako jednání spolupachatele a v takovém případě jejich samostatné jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Nesprávné právní posouzení tak spatřují v posouzení jejich jednání jako spáchaného společným jednáním, tj. jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. I tuto obecně hmotně právní námitku ale obvinění zakládají na skutkových námitkách. Obvinění totiž přímo namítají, že skutková zjištění a z nich vytvořené nesprávné právní závěry nevyplývají z provedených důkazů a odporují jim. Základem jejich námitek je tak zpochybňování správnosti hodnocení důkazů a na základě toho zjištěného skutkového stavu, který byl podkladem až následného hmotně právního posouzení z hlediska aplikace §9 odst. 2 tr. zák. Obvinění jsou si vědomi, že závěr o jejich spolupachatelství učinil soud prvního stupně zejména na základě výpovědi spoluobviněné K. (str. 52 – 53 rozsudku) a snaží se popřít její důkazní hodnotu tvrzením, že je nepravdivá a v rozporu s ostatními důkazy. Zpochybňují usvědčující výpověď a namítají porušení zásady „in dubio pro reo“, která se uplatňuje právě při zjišťování skutkového stavu věci. Všichni tři obvinění tak dovolání zcela zřejmě zaměňují za další odvolání. Jejich námitka o neexistenci společného úmyslu páchat trestnou činnost a tedy spolupachatelství, tak vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu, s kterým nesouhlasí a považují jej za neprokázaný. Nejvyšší soud tak staví do role soudu odvolacího, ač mu to v řízení o dovolání zřejmě nepřísluší.
Nejvyšší soud přitom zjistil, že se soudy obou stupňů pečlivě zabývaly námitkami obviněných ohledně naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty spáchaného trestného činu, ať již námitkami vznesenými v rámci jejich obhajoby, tak výhradami uplatněnými v odvoláních obviněných.
Pokud jde o námitku obviněných, že soud rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že právě rozhodnutí soudu druhého stupně plně respektuje tuto zásadu, když došlo k částečnému zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 46 T 16/2003, a obvinění L. S. a M. B. byli zčásti zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 2 KZv 2/2003, neboť nebylo prokázáno, že daný skutek spáchali. Obdobným způsobem v souladu s uvedenou zásadou rozhodl konečně i soud prvního stupně.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněných D. M., L. S. a M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný M. J. podal prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a že pro zamítnutí odvolání nebyly splněny procesní podmínky. Namítá, že jeho jednání bylo soudy obou stupňů nesprávně posuzováno jako spolupachatelství, neboť ze zjištěného skutkového stavu údajně neplyne zjištění o naplnění subjektivní a objektivní podmínky spolupachatelství. Zejména pak společné jednání, vědomí o něm a úmysl směřující k spolupachatelství, když uvádí, že se nemůže jednat o spolupachatelství na jednání, o kterém nic nevěděl. Podle názoru obviněného se v jeho případě mohlo jednat toliko o jinou formu účastenství na trestném činu, a to v užším smyslu, když bylo namístě posoudit jeho jednání jako pomocníka ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Dovolací soud posoudil tyto námitky jako námitky hmotně právní odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a potvrzeného soudem odvolacím. Obviněný M. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 46 T 16/2003, uznán vinným [ad III/G)] trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním, dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Spolupachatelství jako společné jednání dvou a více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý za spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se v šichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. U spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
Nejvyšší soud při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož neexistenci M. J. namítá.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že také jednání obviněného M. J. bylo součástí řetězce jednání dalších spoluobviněných, spočívající v tom, že obviněná H. K. a Z. V. na základě smluv uzavřených mezi společnostmi D., spol. s r. o., a Č. L., a. s., uzavírali za společnost Č. L., a. s., jako pronajímatele fiktivní leasingové smlouvy s různými osobami, které jednak vyhledávali sami, jednak prostřednictvím dalších spoluobviněných. Zbývající obvinění pak za provizi vyhledávali osoby, kterým nabízeli finanční částky za podpis fiktivních leasingových smluv na straně leasingových nájemců. Od těchto získávali doklady prokazující jejich osobní údaje a tyto poskytovali osobám v hierarchii trestné činnosti stojícím nad nimi, kdy je prokázáno, že tyto byly postupovány skupině pachatelů, která je předávala obviněné H. K. a tato následně s těmito osobami jednala a nechávala je podepsat leasingové smlouvy. Část leasingových smluv nechával podepsat i obviněný M. J.
Z obsahu spisu vyplývá, že z trestného jednání je obviněný M. J. usvědčován výpovědí řady svědků (např. svědek S., Š., R., J.), kteří potvrdili, že doklady byly předány poté, co jim bylo obviněným sděleno, že jde o krátkodobé formální převzetí vozidla. Z výpovědí svědků pak bylo možné dovodit i již popsaný mechanismus přesunu osobních údajů fiktivních nájemců a je zřejmé, že také obviněný M. J. byl v kontaktu ať již přímém nebo zprostředkovaném s obviněným D. M. a tak se skupinou, která se podílela na řízení obviněných H. K. a Z. V. Obviněný M. J. vyhledával osoby, které jako leasingoví nájemci podepisovali fiktivní leasingové smlouvy, přestože věděl, že tyto osoby poskytnou pouze svoje osobní údaje a podepíší nepravdivé údaje týkající se převzetí motorových vozidel, úhrad finančních částek a věděl, že tak uvedou leasingovou společnost Č. L., a. s., v omyl a věděl, že tito fiktivní leasingoví nájemci nebudou nic hradit a musel být srozuměn i s tím, že vzhledem k nehrazení leasingových splátek dojde ke škodě poškozeného subjektu. Na srozumění obviněného s případným následkem lze rovněž usuzovat z toho, že se obviněný vůbec nezajímal, kdo konkrétně bude faktickým držitelem vozidla, jak a zda dojde k právnímu převodu na osoby nájemců, zda vůbec budou schopni hradit splátky apod. Soud prvního stupně pak tedy správně kvalifikoval zavinění obviněného jako nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. a jeho jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
M. J. v dovolání uvádí, že o jeho zavinění možno hovořit pouze ve vztahu k fiktivním leasingovým smlouvám v tom smyslu, že věděl, že osoba tuto smlouvu podepisující jako leasingový nájemce, ve skutečnosti nebude vozidlo užívat a nebude platit leasingové splátky. Na druhé straně sám klade otázku, z čeho soud dovodil, že se nebudou platit leasingové splátky a postrádá pro toto zjištění důkaz.
Obviněný M. J. (podle rozsudku soudu prvního stupně) sám trestnou činnost popíral, nejprve využil práva nevypovídat, až následně v řízení před soudem prvního stupně v podstatě uvedl, že se seznámil s jistým mužem, který se představil jako „K.“. Tento mu nabídl možnost shánět osoby ochotné na sebe napsat auto, měl zajistit jen doklady, ale fakticky chodil za nájemci i smlouvy podepsat sám, když „K.“ čekal venku. Obviněný také vypověděl, že již při prvním kontaktu mu „K.“ řekl, že se zabývá zprostředkováním leasingových smluv a zda by mu nepomohl sehnat nějaké osoby, které by byly ochotny vzít si na sebe auto na leasing, ale nejezdily by s ním. Takto pak sehnal šest osob. Údajně nevěděl, že by se mohlo jednat o podvod, když nebral žádnou provizi.
S tvrzením obviněného, že nevěděl, že se jedná o podvod, nelze souhlasit. Již z jím uvedených skutečností totiž jasné prvky podvodného jednání vyplývají, zvláště pak za situace, kdy tento obviněný měl sám auto na leasing, ale pak jej vrátil, protože neměl peníze na splátky. Obviněný byl tedy seznámen s okolnostmi a podmínkami leasingu a věděl, že zajišťuje pouze fiktivní leasingové nájemce na auta. S ohledem na větší počet šesti osob, které M. J. zajistil jako fiktivní leasingové nájemce, lze za nevěrohodnou považovat jeho dovolací námitku, že mu nebylo nic známo o dalších souvislostech a krocích, přípravě, zastíracích operacích či vylákání peněz. Správně přitom soud prvního stupně v souvislosti s vyvrácenou obhajobou M. J. o neznámé osobě „K.“ uvedl, že neexistoval nikdo, kdo by mu mohl poskytovat takové údaje, které by mohly vést k jeho mylnému úsudku o podstatných okolnostech jeho jednání a případném následku a právě tento následek mu musel být znám. Tato skutečnost vylučuje jeho jednání v omylu ohledně kauzálního průběhu celého případu, jak to namítá v dovolání. To ostatně vylučuje i soudem prvního stupně správně zjištěná forma jeho zavinění v podobě nepřímého úmyslu. K jeho námitce o nenaplnění této formy zavinění postačí na doplnění důvodu soudu prvního stupně uvést, že za situace, kdy si byl vědom možného následku svého jednání a bylo mu lhostejné, zda tento následek nastane či nenastane, jde o srozumění ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Tento jeho lhostejný vztah k následku vyplývá z okolností celého případu, kdy při vědomí zajišťování fiktivních leasingových nájemců a poskytování jimi podepsaných fiktivních leasingových smluv a fiktivních protokolů o převzetí vozidel v jemu známých statisícových hodnotách, a při vědomí, že z této ceny vozidel a leasingu nebudou nic platit, se vůbec nezajímal, zda bude za tyto osoby skutečně někdo platby hradit. Bylo mu to tak lhostejné i pro případ že leasingové společnosti nebude uhrazeno nic a vznikne jí tak škoda v důsledku omylu, na němž se sám podílel. Pokud obviněný dané osoby získával pod legendou „dočasného“ leasingu, je zřejmé, že vyhledával fiktivní leasingové nájemce zcela programově a s plným vědomím, že jejich osobních údajů bude využito k sepsání fiktivních leasingových smluv s Č. L., a. s., kterou tak uvede v omyl, že tyto osoby také převzaly předmět leasingu a budou hradit leasingové splátky, ač si byl vědom, že tomu tak nebude. Obviněný ani nemusel znát všechny podrobnosti podvodného jednání dalších pachatelů, na kterém se zčásti podílel, podstatné je, že získával osoby pro uzavírání fiktivních leasingových smluv s vědomím, že tyto vůbec nepřevezmou předmět leasingu a nebudou ani hradit příslušné splátky, přičemž věděl, že jejich osobní údaje a podepsané listiny budou poskytnuty dalším osobám, a tyto údaje a podepsané listiny také dál předal k využití. Obviněný se sice snaží zakrýt své kontakty na další spoluobviněné s tím, že jednal na žádost jistého neznámého „K.“, zřejmě mj. v domnění, že se tím vyhne trestní odpovědnosti za své podvodné jednání. Pomine-li se zřejmá nereálnost tohoto tvrzení, když již soud prvního stupně považoval za vyvrácenou jeho obhajobu o existenci „K.“ a kdy by tento obviněný pro zcela neznámou osobu a navíc zdarma (nebo za jim tvrzený příslib zajištění úvěru) vyvíjel tak rozsáhlou aktivitu při zajišťování osob ochotných sehrát roli fiktivních leasingových nájemců, je podstatné, že údaje těchto osob a následný podpis listin zajišťoval již s vědomím, že je postoupí (stejně jako následný splátkový kalendář) dalším osobám za účelem, aby fiktivní leasingové smlouvy byly skutečně vyžity ve vztahu k leasingové společnosti. Vědomost a kontakty na další spoluobviněné je pak zřejmá nejen ze skutečnosti, že doklady M. J. vyhledaných osob se dostaly až k spoluobviněným H. K. a Z. V., kteří pak podepsali fiktivní leasingové smlouvy s těmito osobami, ale také z výpovědi svědka R. V., z které již soud prvního stupně dovodil jednoznačný závěr, že M. J. byl v přímém nebo zprostředkovaném kontaktu se spoluobviněným D. M. a fakticky tak se skupinou, která řídila další spoluobviněné H. K. a Z. V. Rovněž H. K. vypověděla, že v kanceláři s ní seděl D. M. a ten jí předával kontakty na fiktivní nájemce. O kontaktech M. J. na spoluobviněného D. M. pak svědčí i okolnosti případu, kdy sám užíval auto na leasing, jak se o tom soud prvního stupně zmiňuje na str. 192 rozsudku.
M. J. tak vědomě vykonal jednání, které bylo nutnou součástí a na které navazovalo jednání dalších obviněných, čehož si byl rovněž vědom, a není podstatné, zda se s těmito dalšími pachateli dostal do osobního kontaktu a znal je. Není ani podstatné, jak již bylo uvedeno, zda věděl o všech podrobnostech jednání těchto dalších pachatelů (fingovaná koupě auta, apod.). Postačuje, že těmto dalším spolupachatelům zajistil osoby, které podepsaly fiktivní leasingové smlouvy a neměly platit příslušné splátky, takže již z těchto skutečností musel předpokládat, že pokud leasingové splátky nebudou hrazeny, je leasingová společnost uváděna v omyl ohledně reálnosti uzavřených leasingových smluv a minimálně neplacením leasingových splátek jí vznikne škoda a tím také dojde k obohacení jiné osoby. Navíc zajištěním fiktivních leasingových smluv dalším osobám, dal těmto k dispozici podklad k tomu, aby ve svůj prospěch nakládaly s předmětem leasingu nebo jeho ekvivalentem ve formě peněz.
K naplnění spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i jen částečné přispění, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. M. J. tak vědomě přispěl k jednání dalších pachatelů vyhledáním fiktivních leasingových nájemců, kteří podepsali nepravdivé údaje o převzetí předmětu leasingu a fiktivní leasingové smlouvy, o nichž věděl, že budou jako pravé použity dalšími pachateli vůči leasingové společnosti. Jeho jednání tak bylo objektivně i subjektivně součástí jednání dalších pachatelů a společně s nimi tak jednal proto jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Sám také vypověděl, že věděl, že se jedná o dražší vozy, nehledě na skutečnost, že přesná cena předmětných vozidel jako předmětu leasingu, byla uvedena v leasingové smlouvě (pořizovací cena) a také na protokolech o převzetí vozidla (předávací cena). Tyto listiny sám předkládal fiktivním leasingovým nájemcům k podpisu a také z nich mu cena vozidel a tedy i hrozící výše škody musela být zřejmá. Z toho pak vyplývá i jeho srozumění s tím, že by na cizím majetku mohla být způsobena značná škoda.
Vzhledem k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud tyto námitky obviněného M. J. za zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitky obviněného ohledně uloženého trestu, kdy obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a ve zjevném nepoměru k míře jeho zavinění, Nejvyšší soud uvádí, že těmito námitkami není naplněn žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný v obou dovoláních uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v alternativě, že pro zamítnutí jeho odvolání nebyly splněny procesní podmínky.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, jej zamítl, a to u odvolání podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení věcně přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, a to na základě námitek uplatněných v odvolání obviněného M. J., jakož i dalších spoluobviněných. Odvolání obviněného M. J. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Je tedy zřejmé, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v alternativě, kterou žádná z jeho dovolacích námitek nenaplňuje, protože tato je dána pouze tehdy, kdy odvolací soud zamítne nebo odmítne odvolání z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 nebo 3 tr. ř. a tímto nesprávným postupem bez věcného přezkoumání zbaví obviněného přístupu k druhé instanci. To ale není případ obviněného M. J., z podnětu jehož odvolání odvolací soud věc věcně přezkoumal ve veřejném zasedání, ale shledal jej nedůvodným.
Na základě shora uvedeného, když Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků podle §9 odst. 2 tr. zák., dovolání obviněného M. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného J. T., dovolací soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v nesprávné aplikaci norem trestního práva ve vztahu k závěru soudu o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména subjektivní stránky a dále pak i s ohledem na formu, jíž měl být trestný čin spáchán. Podle obviněného závěr soudu ohledn ě jeho úmyslu nevyplývá z provedeného dokazování a soud tento právní závěr založil na údajně neprokázaných skutečnostech a na důkazech pochybné důkazní hodnoty. Pokud jde o formu spolupachatelství, obviněný je přesvědčen, že také zde nebyl proveden dostatečný důkaz, který by vedl k závěru o společném úmyslu.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku pouze napadá skutková zjištění soudů obou stupňů, namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro obviněného příznivějších, skutkových okolností. Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkami obviněného, že se trestné činnosti nedopustil, že od obviněného J. J. neměl informaci, že by jím zajištěné osoby měly podepisovat pouze fiktivní smlouvy, stejně jako údajně nevěděl, že by se obviněný J. J. na takovéto aktivitě podílel a neměl povědomí o tom, že na jeho jednání mělo navazovat jednání celé řady dalších osob, a že toto jednání mělo nést znaky trestného činu.
Je zřejmé, že těmito námitkami, které obviněný mimo jiné uplatnil již v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně se jimi zabýval a náležitě vypořádal, obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhal změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
O dovolání J. T. platí totéž, co bylo již uvedeno k dovoláním D. M., L. S. a M. B., když jejich dovolání jsou v podstatných částech shodná, včetně námitky o porušení zásady „in dubio pro reo“. J. T. sice namítá nesprávnou aplikaci §9 odst. 2 tr. zák. jako otázku hmotného práva, ale tuto nesprávnost zakládá na neprovedení dostatečného důkazu, zpochybňování důkazní hodnoty výpovědí spoluobviněných J. J., který manipuloval s důkazy, a také V. Svoje námitky o nenaplnění subjektivní stránky, resp. úmyslu podílet se na trestné činnosti spolu s J. J. a dalšími osobami, tak zakládá na skutkových námitkách o neprokázaných skutečnostech, založení skutkových zjištění na důkazech pochybné důkazní hodnoty a na porušení zásady „in dubio pro reo“, čímž se soudy měly dopustit nesprávné právní kvalifikace jeho jednání. Takovéto námitky ale stojí mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo i dovolání J. T. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš