ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1776.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1776/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené, proti žalovaným 1) P. K. K., spol. s r.o., zastoupené advokátem a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 95/88, o dovolání žalobkyně a první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 22 Co 534/2004-335, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 22 Co 534/2004-335, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. října 2002, č. j. 12 C 95/88-262, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 30. července 2004, č. j. 12 C 95/88-297, pokud jimi bylo rozhodováno o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 15.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení; jinak se dovolání první žalované odmítá.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody sestávající z bolestného v částce 3.375,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 45.000,- Kč (trojnásobek základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění), náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 3. 1. 1986 do 4. 12. 1986 v částce 2.200,- Kč, náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 5. 12. 1986 do 26. 1. 1999 v částce 314.605,- Kč, renty ve výši 6.011,- Kč měsíčně od 27. 1. 1995 do budoucna a náhrady zvýšených nákladů na dietní stravování ve výši 7.310,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že při ošetření u právního předchůdce první a druhé žalované jí byla aplikována injekce s látkou zmírňující migrénu a při tomto zákroku se infikovala virem hepatitidy typu B. Ocitla se v dlouhodobé pracovní neschopnosti a po ukončení nemocenské jí byl přiznán plný invalidní důchod. Jelikož v důsledku privatizace došlo ke zrušení původního odpovědného subjektu, domáhá se žalobkyně náhrady škody po jeho právních nástupcích – první a druhé žalované.
Okresní soud v Kladně [poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 1991, č. j. 12 Co 311/91-45, zrušil jeho rozsudek ze dne 1. 3. 1991, č. j. 12 C 95/88-38, ve výrocích týkajících se žalobkyně a právního předchůdce první žalované] rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č. j. 12 C 95/88-262, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 7. 2004, č. j. 12 C 95/88-297, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění 45.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 15.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení a z titulu bolestného 3.375,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 3. 1988 do zaplacení, co do 3% úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení žalobu zamítl, řízení o náhradě ušlé mzdy a nákladů na dietní stravování vyloučil k samostatnému projednání, žalobu proti druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 12. 1985 byla žalobkyně ošetřena pohotovostní službou právního předchůdce první žalované, kdy jí byla aplikována injekce ke zmírnění akutního záchvatu migrény a touto nesterilní jehlou se infikovala virem hepatitidy B. Choroba se dostala do chronického stadia, v jehož důsledku byla žalobkyně v produktivním věku vyřazena z pracovního procesu a odkázána pouze na přiznaný invalidní důchod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu podle §238 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 jsou splněny a první žalovaná tak odpovídá za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při poskytnutí služby použito, když jako právní nástupce Z. P. S. K., organizačně začleněného do O. K., je – na rozdíl od druhé žalované - pasivně legitimována. Námitku promlčení vznesenou ze strany první žalované neshledal důvodnou, neboť zdravotní stav žalobkyně se ustálil ke dni přiznání plného invalidního důchodu (ke dni 5. 12. 1986 se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá) a žaloba byla podána 25. 3. 1988, tedy před uplynutím subjektivní dvouleté promlčecí lhůty; přitom je nerozhodné, že vůči první žalované byl nárok uplatněn až v říjnu 1998, když ve vztahu k jejímu právnímu předchůdci byl uplatněn včas.
K odvolání žalobkyně a první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 22 Co 534/2004-335, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a zjištěný skutkový děj správně zhodnotil po stránce právní. První žalovaná porušila právní povinnost vyplývající ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění k okamžiku vzniku škody, konkrétně ustanovení §15 odst. 1 a §16 odst. 1 zákona (podle kterých zdravotnická zařízení provádějí zvláštní ochranná opatření proti přenosným nemocem a tyto úkoly plní jejich zdravotničtí pracovníci jako nedílnou součást své každodenní činnosti v rozsahu odpovídajícím jejich pracovní náplni), a to tím, že použila nesterilní jehlu při aplikaci léku, přičemž vznik škody na zdraví je v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti. Odpovědnost první žalované je dána podle §421 obč. zák. ve znění účinném ke dni vzniku škody, tj. do 31. 12. 1991. I při řešení otázky pasivní legitimace první a druhé žalované postupoval soud prvního stupně správně; právním nástupcem zaniklého Z. P. S. K. je první žalovaná, nikoli také druhá žalovaná, neboť k přechodu práv a povinností z původní organizace na zřizovatele (Českou republiku) s ohledem na ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 563/1990 Sb., o rozpočtových pravidlech federace, dojít nemohlo. Žalobkyni byla přiznána náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění v souladu s bodovým ohodnocením provedeným znalcem, když základní bodové hodnocení bylo pro celoživotní omezení zvýšeno na trojnásobek podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou první žalovanou, neboť první žalovaná do řízení vstoupila z titulu procesního nástupnictví (byť až v roce 1998), nikoli na základě návrhu na přistoupení účastníka či na záměnu účastníků, a proto jsou ve vztahu k ní zachovány účinky podání žaloby.
Proti tomuto rozsudku (s výjimkou části výroku, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do 3% úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení) podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázky, zejména odpovědnost za škodu a promlčení práva na její náhradu, v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou a soudy obou stupňů určité důkazy a argumenty první žalované zcela pominuly a vycházely ze skutkových závěrů, které z provedených důkazů nelze dovodit. Odvolací soud posoudil odpovědnost první žalované podle §421 obč. zák. ve znění ke dni vzniku škody, zatímco soud prvního stupně podle §238 obč. zák. (taktéž ve znění k dni vzniku škody), aniž by rozdílné právní posouzení jakkoli zdůvodnil. Konstatoval pouze splnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu podle §421 obč. zák., ovšem bez uvedení toho, jaká konkrétní právní povinnost byla porušena a jakým způsobem. Navíc nerespektoval (stejně jako soud prvního stupně) důkazní povinnost, tížící žalobkyni, ohledně příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti či okolnostmi, jež mají původ v povaze přístroje či jiné věci, a vznikem škody. Dále nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že bylo jednoznačně prokázáno, že k nakažení žalobkyně došlo při aplikaci léku injekční jehlou v Z. P. S. K., a tvrdí, že tyto závěry jsou jednoznačně v rozporu s provedenými důkazy, neboť odvolací soud zcela pominul zprávu O. K. z 29. 1. 2001 a ze znaleckých posudků vyvodil závěry, které z nich nevyplývají. První žalovaná dále namítá nesprávné právní posouzení otázky stavení běhu promlčecí doby (§112 obč. zák.) v případě uplatnění práva u soudu a za podmínky řádného pokračování v řízení. Má za to, že odvolací soud v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou (R 28/70 a R 11/76) nezohlednil samostatnost jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody na zdraví. Za nesprávné považuje i posouzení jejího právního nástupnictví s tím, že odvolací soud pominul důkazní povinnost žalobkyně ohledně přechodu závazků z právních předchůdců na první žalovanou. S odkazem na argumenty obsažené zejména v jejím vyjádření ze dne 2. 7. 1999 a v odvolání ze dne 12. 2. 2003 navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu do části výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti druhé žalované, podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť soudy obou stupňů věc rozdílně právně posoudily podle odlišných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Pokud by přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení dána nebyla, spatřuje ji žalobkyně v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a za otázku zásadního právního významu považuje to, „zda v případě zrušení zdravotnického zařízení podle tehdy platných předpisů bylo možné majetek zrušované organizace přímo rozdělit mezi právní nástupce nebo zda toto rozdělení majetku bylo považováno za převod z majetku okresního úřadu na nově vzniklá samostatná zdravotnická zařízení s právní subjektivitou“ a „zda při privatizaci zdravotnického zařízení, jehož zakladatelem je stát, zcela zaniká odpovědnost státu za škodu na zdraví, která při provozu takového zařízení vznikla, pokud je majetek a závazky takového zdravotnického zařízení převeden v rámci privatizace soukromému subjektu, či zda tato odpovědnost zůstává alespoň ve formě solidárního závazku“. Má pochybnosti o správnosti právních závěrů soudů obou stupňů ohledně nedostatku pasivní legitimace na straně druhé žalované a tvrdí, že v důsledku rozhodnutí přednosty Okresního úřadu K. ze dne 4. 12. 1991 o zrušení O. ú. n. z. v K. „měla práva a povinnosti přejít ze zákona na zakladatele“, a že v případě státního zdravotnického zařízení by nemělo zanikat právo na náhradu škody proti státu, který byl zakladatelem původního zdravotnického zařízení, při jehož činnosti ke škodě došlo; opačný přístup by byl v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek v napadené části zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání první žalované označila její argumentaci za právně irelevantní; nejde o otázky zásadního právního významu, neboť ve skutečnosti dovolání směřuje proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěným (především proti existenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, stanovení okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobkyně), tyto námitky však nejsou z hlediska přípustnosti dovolání relevantní, stejně tak jako tvrzené vady řízení, které mohly mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Proto navrhuje, aby bylo dovolání první žalované odmítnuto a aby žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami – účastníky řízení zastoupenými advokáty, dospěl k závěru, že dovolání první žalované je zčásti přípustné a důvodné, jinak dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků řízení stejně jako soud prvního stupně, byť s rozdílnou právní kvalifikací) a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci napadá dovoláním žalobkyně i první žalovaná výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu bolestného ve výši 3.375,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč. Dovolání tak v této části směřují proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i první žalované proti části výroku odvolacího soudu ohledně částky 3.375,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl
Ve zbývajícím rozsahu (tj. co do nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 45.000,- Kč) shledal dovolací soud přípustným dovolání první žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro řešení právní otázky pasivní legitimace první žalované ve sporu.
Soudy obou stupňů dovodily, že rozhodnutím přednosty Okresního úřadu v K. ze dne 4. 12. 1991 došlo ke zrušení O. v K. a práva a povinnosti řešené soudním sporem žalobkyně byly na základě delimitačního protokolu ze dne 31. 12. 1991 převedeny na Polikliniku II – P. K., jejíž majetek byla následně ke dni 1. 3. 1994 převeden na F. n. m. ČR, který kupní smlouvou ze dne 1. 3. 1994 převedl na první žalovanou veškerá práva a povinnosti vyplývající z obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních vztahů. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Z obsahu spisu vyplývá, že rozhodnutím Okresního úřadu K. ze dne 4. 12. 1991 byl původně žalovaný O. K. zrušen ke dni 31. 12. 1991 s tím, že nástupnickou organizací se určuje Nemocnice s poliklinikou K., která byla s účinností ke dni 1. 1. 1992 zřízena rozhodnutím Okresního úřadu v K. ze dne 4. 12. 1991 a zároveň určena nástupnickou organizací O. K. s tím, že dnem 1.1.1992 vstupuje do práv a povinností O. K., stanovených zřizovací listinou. Je tedy zřejmé, že O. K. zanikl zrušením ve smyslu ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., proto jeho práva a závazky přešly na zřizovatele (Okresní úřad K.), který jak v rozhodnutí o zrušení O. K., tak v rozhodnutí o zřízení Nemocnice s poliklinikou K. určil nástupnickou organizací právě tento nově zřízený subjekt. Tím byl vymezen i rozsah závazků nově vzniklé organizace, proto i předmětný závazek vůči žalobkyni, jež původně mezi závazky O. K. ke dni jeho zrušení patřil, se tak stal závazkem Nemocnice s poliklinikou K., nikoliv Polikliniky II – P. K., jak dovodily soudy obou stupňů. Tzv. delimitační protokol není totiž dohodou mezi O. K. a nově vzniklými organizacemi, jíž by mohlo dojít k převodu práv a závazků z O. K. na Polikliniku II – P. K. (a následně na žalovanou). Jednak předtím, než byly nástupnické organizace zřízeny, práva a závazky O. K. již přešly na zřizovatele, jednak delimitační protokol není rozhodnutím o vymezení majetku či o právech a závazcích nově zřizované organizace; ostatně delimitační protokoly slouží zásadně jen k identifikaci a sumarizaci majetku již vymezeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1520/99, a rozsudek téhož soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2752/2000, které tímto způsobem řeší problematiku právního nástupnictví téhož subjektu, tj. O. K.).
Za situace, kdy první žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, je nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami k otázkám základu nároku a promlčení.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. k otázce pasivní legitimace první žalované je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 15.000,- Kč od 23. 5. 1988 do zaplacení, zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.); obě rozhodnutí byla zrušena též ve výrocích závislých [§242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], tj. ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi první žalovanou a žalobkyní a státem a o povinnosti první žalované zaplatit soudní poplatek.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud vyřeší otázku právního nástupnictví po původně žalovaném O. K. a v řízení vedeném proti odpovídajícímu subjektu znovu rozhodne o jeho odpovědnosti za škodu. V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury použití nesterilního nástroje zakládá objektivní odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze použité věci (srov. např. zprávu bývalého NS ČSR ze dne 4. 8. 1986, sp. zn. Cpj 44/85, publikovanou pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1987, str. 104 - 105). V novém rozhodnutí o věci pak rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Popsané řešení otázky přechodu práv a povinností bývalého O. K. pak odpovídá i na dovolací námitky žalobkyně ve vztahu k výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby vůči druhé žalované. Protože rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení dovolatelkou formulované otázky „zda při privatizaci zdravotnického zařízení, jehož zakladatelem je stát, zcela zaniká odpovědnost státu za škodu na zdraví, která při provozu takového zařízení vznikla, pokud je majetek a závazky takového zdravotnického zařízení převeden v rámci privatizace soukromému subjektu, či zda tato odpovědnost zůstává alespoň ve formě solidárního závazku“, nejde v tomto ohledu o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání proti němu ve výrocích týkajících se druhé žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, věty první, o.s.ř., neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a druhé žalované v této fázi řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu