ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.4764.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4764/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka, v právní věci žalobkyně E. – T. a. s., v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně E. a. s., identifikační číslo 00654442, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v H. K. pod sp. zn. 41 Cm 185/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 2. března 2006, č. j. 4 Cmo 70/2005-131, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. května 2007, č. j. 4 Cmo 70/2005-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 41 Cm 185/2001-85, Krajský soud v H. K. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (E. - T. a. s., v likvidaci) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně E. a. s.), vyloučení označených nemovitostí (objektu občanské vybavenosti čp. 17 na parcele č. 11 a parcely č. 11 - zastavěné plochy, v obci a katastrálním území D., zapsaných na listu vlastnictví č. 2566 u Katastrálního úřadu v R. nad K.) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 2. března 2006, ve znění tamtéž označeného opravného usnesení ze dne 3. května 2007, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Předmětem vylučovací žaloby byly nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, jež žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadkyně postupem dle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) jako majetek, jímž žalobkyně zajišťovala (z titulu zástavního práva na nemovitostech váznoucího) pohledávku K. b. a. s. (dále též jen „banka“) vůči úpadkyni. Otázkou, kterou soudy obou stupňů řešily na základě žalobkyniny argumentace, byla především platnost zástavních smluv (č. 191347651587 a č. 0971062/a) uzavřených mezi bankou (jako zástavní věřitelkou) a pozdější úpadkyní (jako zástavkyní), z hlediska určitosti předmětu zástavy. Předmětem výkladu byly články zástavních smluv, v nichž byly zastavené nemovitosti označeny podle „identifikace nemovitostí dle výpisu z listu vlastnictví z katastru nemovitostí“, a to konkrétně sporné nemovitosti vždy jako „občanská vybavenost čp. 17 parcelní č. 11 o rozloze 605 m2“, s následným údajem, že jsou (v době zřízení zástavního práva) „zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 2316 kat. území D. u Katastrálního úřadu v R. n. K.“.
Oba soudy shodně dovodily, že zástavní smlouvy potud neurčité nejsou (že předmět zástavy je identifikován dostatečně a že zástavu tvoří stavba i pozemek).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podstatou dovolání je nesouhlas dovolatelky se závěrem, že zastavené nemovitosti byly zástavních smlouvách identifikovány (způsobem popsaným shora) dostatečně určitě. V řešení této otázky spatřuje dovolatelka po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, s tím, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i v rozsahu, ve kterém odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
V potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), přičemž důvod připustit dovolání Nejvyšší soud neshledal.
Napadené rozhodnutí nemá judikatorní přesah (jde o výklad konkrétní klauzule určité smlouvy) a ani jinak mu v dotčeném ohledu nelze přisuzovat zásadní právní význam, když je obecně založeno na ustálené rozhodovací praxi soudů při výkladu právních úkonů (srov. výklad podaný k §37 odst. 1 občanského zákoníku např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, jakož i v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu