ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1611.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1611/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce R. M., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti žalované JUDr. J. Š., advokátce, zastoupené JUDr. A. H., advokátem, o náhradu škody ve výši 61.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 5 C 40/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2005, č. j. 44 Co 302/2004-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2005, č. j. 44 Co 302/2004-190, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. května 2003, č. j. 5 C 40/2001-172, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou z 12. ledna 2001 se žalobce (R. M.) domáhal po žalované (JUDr. J. Š.) zaplacení částky 61.500,- Kč s patnáctiprocentním úrokem z prodlení od 11. září 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná jako správkyně konkursní podstaty úpadce Z. d. B. – B. se s ním 10. dubna 2000 dohodla ústně na náhradním užívání neosetých pozemků, jež úpadce obhospodařoval. Mělo se tak stát proto, že pozemky, jež úpadce užíval jako nájemce a u kterých žalobce na základě plných mocí udělených mu vlastníky pozemků, odstoupil (podáním z 11. dubna 2000) od nájemních smluv dle §14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a které žalobce získal od vlastníků do nájmu, nemohl žalobce užívat, jelikož byly osety úpadcem. Následně - poté, co 17. července 2000 požádal územní odbor ministerstva zemědělství (dále též jen „ministerstvo“) o podporu na zmírnění škod v zemědělství způsobených suchem v jarních měsících roku 2000 (ve výši 61.500,- Kč) a poté, co byl 3. srpna 2000 vyzván k doložení vlastnictví případně pronájmu (náhradního užívání) orné půdy, na které ke škodě došlo – mu však žalovaná odmítla vydat potvrzení o náhradním užívání. Žádost o podporu byla proto zamítnuta (jak ministerstvo oznámilo žalobci dne 19. září 2000). Tím měla žalovaná způsobit žalobci škodu v požadované výši.
Rozsudkem ze dne 21. května 2003, č. j. 5 C 40/2001-172, Okresní soud Brno-venkov žalobu zamítl. Soud poté, co provedl dokazování listinami a zamítl návrhy na provedení důkazu výslechy označených svědků (kteří měli potvrdit, zda dohoda o náhradním užívání pozemků byla vskutku uzavřena) dospěl k závěru - cituje ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - že žalovaná svým jednáním neporušila žádnou právní povinnost stanovenou zákonem nebo smluvně. Nebylo totiž její povinností vystavit žalobci doklad o vlastnictví nebo pronájmu orné půdy, na které hospodařil úpadce a ke které nárok hospodařit uplatňoval žalobce. Proto podle soudu není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou škodou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 44 Co 302/2004-190, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud uvedl, že podmínkou pro přidělení podpory ve smyslu nařízení vlády č. 420/2000 Sb. (kterým se stanoví podmínky pro poskytnutí státní finanční podpory ke zmírnění následků škod na porostech způsobených suchem v roce 2000) bylo - ve smyslu §2 nařízení - mimo jiné i doložení vlastnického, nájemního, podnájemního či jiného právního vztahu k suchem postiženým pozemkům. Protože žalobce takové doklady zjevně neměl ke dni výzvy ministerstva k dispozici, požádal o vydání potvrzení o náhradním užívání zemědělských pozemků žalovanou. V této souvislosti odvolací soud poznamenal, že žalobce si v dotčeném směru odporuje, neboť k důkazu předkládal 9 kusů nájemních smluv uzavřených s vlastníky „zřejmě příslušných pozemků“, datovaných v době od 7. do 21. dubna 2000. Dále - cituje ustanovení §8 odst. 2 ZKV - uvedl, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobcem nárokovaná škoda není v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovanou. Dodal, že zákon o konkursu a vyrovnání takovou povinnost (vydat žalobci potvrzení náhradním užívání zemědělských pozemků) žalované neukládá a z předložených dokladů nelze dovodit, že by takovou povinnost žalované uložil konkursní soud. V obecné rovině by bylo „snad“ možno uvažovat o prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 obč. zák., odpovědnost žalované ohledně nárokované škody však odvolací soud nedovodil ani odtud. Žalobce totiž - pokračoval odvolací soud - neprokázal existenci příslibu (že může obhospodařovat úpadcovy neoseté pozemky), jenž mu žalovaná měla dát při jednání 10. dubna 2000; žalovaná to popřela a následná korespondence mezi účastníky (dopisy z 28. července 2000 a 14. srpna 2000) a mezi žalovanou a konkursním soudem (dopisy žalované z 18. dubna 2000 a 21. dubna 2000), jakož i dopis vlastníků pozemků z 27. dubna 2000, adresovaný konkursnímu soudu, takovou dohodu zcela popírají a vylučují.
K poukazu žalobce na úkon „výpovědi z nájmu předmětných pozemků“ (datovaný 10. dubna 2000 a odeslaný 11. dubna 2000 - srov. č. l. 11), odvolací soud uvedl, že má-li tento úkon posuzovat jako odstoupení od nájemních smluv dříve (před prohlášením konkursu na majetek nájemce) uzavřených vlastníky pozemků, pak jde o úkon, který nemůže mít účinky ve smyslu §14 odst. 1 písm. a/ ZKV. Možnost odstoupit od těchto smluv ve smyslu označeného ustanovení se totiž vztahuje pouze na smlouvy uzavřené po prohlášení konkursu úpadcem (potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kdyby mělo jít o výpověď z nájmu, pak by ve smyslu ustanovení §677 odst. 2 obč. zák. a §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“), činila výpovědní lhůta 1 rok (s tím, že výpověď se dává k 31. říjnu příslušného roku); ani odtud by proto neplynulo právo žalobce ke sporným pozemkům.
Na uvedeném základě odvolací soud uzavřel, že žalobcem požadovaná škoda není důsledkem protiprávního jednání žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad zákona o konkursu a vyrovnání, zejména ustanovení §14a odst. 1 ZKV. Převzal-li správce konkursní podstaty od úpadce řádně veškeré nájemní smlouvy na pozemky, přísluší mu podle zákona o konkursu a vyrovnání rozhodovat o dalším využití pozemku. Může-li správce konkursní podstaty nabízet pozemky do podnájmu dalším případným zájemcům ve výběrovém řízení nebo může-li je v rámci prodeje podniku prodat s celým podnikem novému kupci, nevidí dovolatel (oproti odvolacímu soudu) žádný právní důvod, pro který by mu správce konkursní podstaty nemohl vystavit doklad o tom, že měl pozemky v roce 2000 v náhradním užívání (tato povinnost vyplývá ze zákona o konkursu a vyrovnání), zejména když se na tomto využití pozemku se žalovanou dohodli při jednání, jež se uskutečnilo 10. dubna 2000 v úpadcově kanceláři.
Dále dovolatel popisuje obsah toho, na čem se dohodl se žalovanou 10. dubna 2000, uváděje, že na základě této dohody začal pozemky užívat, a popisuje další kroky, jež ve věci učinila žalovaná, jakož i průběh svého informativního výslechu u konkursní soudkyně JUDr. H., provedeného 24. května 2000, akcentuje, že konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti v roce 2000 neshledal v tom, že pozemky obhospodařoval, žádné pochybení. V návaznosti na rozhodnutí soudů v této věci klade otázku, kdo tedy vlastně věc po právní stránce nesprávně posoudil.
K výtce odvolacího soudu, že si odporuje, jestliže na jedné straně tvrdí, že neměl k dispozici doklady potřebné pro přidělení podpory ve smyslu výše označeného nařízení vlády a na druhé straně k důkazu předložil 9 kusů nájemních smluv uzavřených s vlastníky příslušných pozemků, uzavřených v době od 7. dubna do 21. dubna 2000, dovolatel uvádí, že nešlo o příslušné pozemky. Předložené nájemní smlouvy se vztahovaly k pozemkům vlastníků osetým úpadcem, přičemž obsahem dohody z 10. dubna 2000 bylo, že se oseté pozemky (na něž měl dovolatel nájemní smlouvy) nebudou zaorávat a že dovolatel bude obhospodařovat dosud neoseté úpadcovy pozemky v náhradním užívání. To také učinil a proto žádal, aby mu žalovaná na tyto pozemky vydala potvrzení.
Žalovaná ve vyjádření má za to, že dovolání je vadné, jelikož dovolatel je nesprávně označen jako „fyzická osoba - občan republiky“, kdežto podle obou rozsudků je žalobcem osoba samostatně výdělečně činná; odtud žalovaná dovozuje nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce. Nesdílí též dovolatelův názor o chybném výkladu ustanovení §14a odst. 1 ZKV a poukazuje na to, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že 10. dubna 2000 neuzavřela s dovolatelem žádnou dohodu o náhradním užívání pozemku a že neporušila nějakou povinnost ani se nedopustila protiprávního jednání. Navrhuje proto dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení otázky aplikace §14 odst. 1 písm. a/ a §14a odst. 1 ZKV, jakož i pro posouzení odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu.
Nejvyšší soud se nejprve - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním, pro něž bylo dovolání připuštěno - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §8 odst. 2 ZKV (ve znění účinném v době, kdy měl dovolatel žalovanou písemně požádat o vydání potvrzení /červenec 2000/ - dále též jen „rozhodné znění“), správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
Dle ustanovení §420 obč. zák. (v rozhodném znění), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Ustanovení §415 obč. zák. (v rozhodném znění) pak určuje, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí je správce konkursní podstaty osobou, která za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené jí zákonem nebo rozhodnutím soudu samostatně odpovídá podle §420 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K základním předpokladům vzniku této odpovědností za škodu patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně se s těmito předpoklady vypořádává argumentačně nesouvisle, když na jedné straně tvrdí, že žalovaná svým jednáním neporušila žádnou právní povinnost stanovenou zákonem nebo smluvně, na druhé straně odtud usuzuje nikoli na nedostatek protiprávního úkonu, nýbrž (nelogicky) na absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vzniklou škodou. Odvolací soud pak tyto úvahy zpřesnil potud, že uzavřel, že ani za případného použití ustanovení §415 obč. zák. neshledal porušení právní povinnosti žalovanou.
Nejvyšší soud v prvé řadě poznamenává, že posuzovaly-li soudy nižších stupňů při úvaze o předpokladech odpovědnosti za škodu význam dovolatelova podání datovaného 10. dubna 2000 (označeného jako výpověď z pozemků) a uzavřely-li, že na jeho základě k ukončení úpadcova nájemního vztahu k pozemkům, jichž se toto podání týkalo, nedošlo ani v dubnu ani v pozdější době rozhodné pro posouzení protiprávnosti jednání žalované, pak nepochybily.
Podle ustanovení §14 ZKV ve znění účinném v dubnu 2000, prohlášení konkursu má - mimo jiné - i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu (odstavec 1 písm. a/). Nájemní smlouvu uzavřenou úpadcem jako nájemcem je správce oprávněn vypovědět ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou (odstavec 3).
Z ustanovení §14 odst. 3 ZKV především vyplývá, že osoby, které byly v době prohlášení konkursu na dlužníkův majetek v nájemním vztahu s dlužníkem (ať již v postavení pronajímatele nebo nájemce), mohly tento nájemní vztah ukončit výpovědí jen za podmínek daných příslušnou nájemní smlouvou nebo zákonem upravujícím příslušný nájemní vztah.
U nájemních smluv sjednaných na dobu neurčitou a týkajících se pozemků, podléhala výpověď z nájmu režimu ustanovení §677 odst. 2 obč. zák., případně §22 odst. 3 zákona o půdě. Odvolací soud se nemýlil ani v tom, že posuzované podání nelze mít ani za účinné odstoupení od nájemních smluv ve smyslu §14 odst. 1 písm. a/ ZKV, když správně (včetně přiléhavého odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu) rozpoznal, že možnost odstoupit od smlouvy podle věty třetí tohoto ustanovení mají jen osoby, které uzavřely smlouvu s úpadcem po prohlášení konkursu. Podle §13 odst. 4 věty druhé ZKV ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek družstva (31. března 2000) se dlužník stává úpadcem dnem prohlášení konkursu a není náhodou, že ustanovení §14 odst. 1 písm. a/ ZKV se v daných souvislostech zabývá (ve větě druhé a třetí) již právními úkony „úpadce“ a nikoli právními úkony „dlužníka“. S podáním datovaným 10. dubna 2000 proto dovolatel v době rozhodné pro posouzení protiprávnosti jednání žalované žádná očekávání týkající se zániku nájemního vztahu k pozemkům, jehož se týkalo, spojovat nemohl (na jeho základě k zániku nájemního vztahu v rozhodné době nedošlo a dojít nemohlo).
Na rozdíl od soudů nižších stupňů ovšem Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že kdyby se ve skutkové rovině prokázalo vše, co dovolatel tvrdí (že pozemky, za něž požadoval státní finanční podporu podle označeného nařízení vlády, užíval na základě dohody uzavřené se žalovanou ústně 10. dubna 2000), pak za předpokladu, že šlo o dohodu platnou (srov. argumentaci níže), by v tom, že žalovaná dovolateli nevydala potvrzení o existenci takto založeného vztahu, bylo možné spatřovat minimálně porušení prevenční povinnosti dle §415 obč. zák.
Odvolací soud nicméně uzavřel, že dovolatel ve skutkové rovině existenci takové dohody neprokázal. Přitom platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže Nejvyšší soud přesto shledal dovolání opodstatněným, učinil tak proto, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) dospěl k výše uvedeným skutkovým závěrům způsobem, jímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jak je patrno ze spisu, dovolatel při jednání konaném u okresního soudu 21. května 2003 navrhl, aby existence jím tvrzené ústní dohody se žalovanou byla prokázána výslechy svědků M. M. a J. Ch. a žalovaná tamtéž navrhla, aby jako osoby přítomné při jejím jednání s dovolatelem dne 10. dubna 2000 byly vyslechnuty Ing. J. Z. a A. Č. (srov. č. l. 169). Okresní soud tyto návrhy na doplnění dokazování zamítl, vycházeje z (nesprávného) názoru, že žalovaná tím, že nevystavila žádané potvrzení, nemohla porušit žádnou povinnost (bez zřetele k případné dohodě). Odvolací soud, který připustil možnost, že došlo k porušení prevenční povinnosti, vybudoval svou argumentaci na závěru, že dovolatel existenci dohody neprokázal (tedy, že ohledně tohoto tvrzení neunesl důkazní břemeno). V situaci, kdy odvolacímu soudu muselo být známo, že dovolatel již před soudem prvního stupně činil důkazní návrhy, jež tento soud neprovedl v důsledku vadného právního názoru a že v rovině důkazů navržených žalovanou byly označeny i osoby, jež měly být přítomny jednání stran konanému 10. dubna 2000, však úvahy o neunesení důkazního břemene dovolatelem vyznívají absurdně a jsou nesprávné (důkazy k prokázání existence dohody byly dovolatelem označeny a také - v rovině těch, jež navrhla žalovaná - vyšly v řízení najevo /srov. §120 odst. 3 věta první o. s. ř./ ).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů si také náležitě neujasnily, ke kterým pozemkům se má vázat dovolatelem tvrzená dohoda; jen tak se mohlo stát, že odvolací soud (jak mu dovolatel právem vytýká) formuloval v napadeném rozhodnutí nepřiléhavou úvahu o tom, že si dovolatel odporuje, jelikož měl k dispozici 9 kusů nájemních smluv (ze spisu je zcela zřejmé, že pozemky, k nimž se tyto nájemní smlouvy vztahují, nejsou těmi, pro něž dovolatel vyžadoval potvrzení). Pro další postup řízení bude tedy nezbytné vyjasnit i tuto otázku. V podání z 10. dubna 2000 přitom dovolatel ohlašuje, že začal obhospodařovat neoseté pozemky parcelního čísla 2522 a 7186/2, o celkové rozloze 69,6 ha, v katastrálním území Č. K., dovolatelova žádost o vystavení potvrzení o náhradním užívání pozemků, datovaná 20. července 2000 (č. l. 21), se ovšem týká pozemků parcelních čísle 1145, 1164, 1162/1 a 1186/2, o rozloze 42 ha, v katastrálním území Č.K., a v podání dovolatele z 24. srpna 2001 adresovanému soudu (č. l. 72-78) se zase uvádí (č. l. 77), že na základě dohody se žalovanou začal obdělávat pozemky parcelních čísel 135 (o rozloze 16,91 ha, celý), 136 (o rozloze 15,26 ha, celý), 138 (část, o rozloze asi 16 ha), 129 (část, o rozloze asi 10 ha) a 37 (o rozloze asi 7 ha).
Obdobně to platí pro otázku, ohledně kterých pozemků uplatnil dovolatel u ministerstva nárok na poskytnutí státní finanční podpory (listiny z č. l. 17 a 18, čtené k důkazu okresním soudem, identifikaci pozemků, ohledně kterých byla žádost podána, neobsahují). Pro právní posouzení věci (z hlediska možného právního posouzení tvrzené dohody) je přitom podstatné i to, zda pozemky, které měl dovolatel podle dohody užívat, byly v úpadcově vlastnictví nebo zda úpadci svědčil jiný titul k nakládání s nimi a zda z pohledu užívacích vztahů, jež se k těmto pozemkům vázaly, šlo o pozemky právně volné (zda takovou dohodu bylo vůbec možné platně uzavřít).
K námitkám žalované obsaženým ve vyjádření k dovolání Nejvyšší soud uvádí, že fyzická osoba nemění svou právní subjektivitu (a nepřichází o věcnou legitimaci) podle toho, zda je podnikatelem nebo podle toho, zda je jako podnikatel označena.
Připomíná se, že skutečnost, že konkurs na majetek úpadce byl v mezidobí zrušen po splnění rozvrhového usnesení a žalovaná byla zproštěna výkonu funkce správkyně konkursní podstaty úpadce, nemá na další průběh tohoto sporu žádného vlivu.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu