ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4601.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4601/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. E., s.r.o. (dříve I. C., s.r.o.), zastoupenému advokátkou, o 279.566,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 7 C 12/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2007 č.j. 21 Co 78/2007-180, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. listopadu 2006 č.j. 7 C 12/2005-135 (s výjimkou výroku, kterým bylo vyhověno žalobě o zaplacení 39.938,- Kč s 3,5% úrokem od 11. listopadu 2002 do zaplacení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil odstupné poskytované při rozvázání pracovního poměru ve výši 39.938,- Kč s 3,5% úrokem od 11.11.2002 do zaplacení a za bezdůvodné obohacení částku 239.628,- Kč s 3% úrokem od 16.10.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ze dne 27.9.2002 z \"organizačních důvodů\" a že má proto podle ustanovení §60 odst. 1 zákoníku práce právo na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku. V pracovní smlouvě ze dne 30.4.2001 účastníci sjednali mimo jiné tzv. konkurenční doložku a žalobce se jí po skončení pracovního poměru \"řídil a nepřijal po dobu jednoho roku zaměstnání, v němž by mohl využívat poznatky, které získal při plnění pracovních povinností u žalovaného\". Ujednání o tzv. konkurenční doložce však bylo neplatné a žalovanému vzniklo \"ve formě omittere\" bezdůvodné obohacení, neboť žalobce je považoval za platné a \"pod hrozbou sjednané smluvní pokuty\" z ní vycházel. Žalovaný se tím bezdůvodně obohatil částkou, která odpovídá \"jednonásobku průměrného měsíčního výdělku žalobce za každý měsíc plnění závazku z neplatné konkurenční doložky, tedy za 12 měsíců\".
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24.11.2006 č.j. 7 C 12/2005-135 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 39.938,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 11.11.2002 do zaplacení, žalobu o dalších 239.628,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 16.10.2004 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.295,- Kč. Dovodil, že žalobce má nárok na požadované odstupné, neboť pracovní poměr účastníků byl ke dni 31.10.2002 rozvázán dohodou ze dne 27.9.2002, která byla - jak se v ní výslovně uvádí - uzavřena z \"organizačních důvodů\". Ujednání o tzv. konkurenční doložce, obsažené v pracovní smlouvě ze dne 30.4.2001, bylo podle názoru soudu prvního stupně platné, neboť ustanovení §29 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2001 do 29.2.2004) neukládalo zaměstnavateli \"závazek přiměřeného peněžitého vyrovnání\"; již z tohoto důvodu žalovanému nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Žaloba by nemohla být důvodná, i kdyby byla tzv. konkurenční doložka uznána za neplatnou, neboť žalobce podle soudu prvního stupně \"nijak neprokázal, že by se žalovaný na jeho úkor obohatil tím, že nedošlo ke zmenšení jeho zisku právě v důsledku dodržení konkurenční doložky žalobcem\" a ani \"výše takového bezdůvodného obohacení nebyla žalobcem nijak prokázána a tvrzení žalobce zde zůstalo pouze jako tvrzení teoretické, nedoložené a neprokázané\" (není žádný důkaz o tom, že k žalobcem tvrzenému zmenšení zisku žalovaného nedošlo \"díky konkurenční nečinnosti žalobce a že se tento zisk nezmenšil právě ve výši průměrného měsíčního výdělku žalobce u žalovaného, resp. jeho násobku\").
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.5.2007 č.j. 21 Co 78/2007-180 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 50.813,- Kč k rukám advokátky. Poukázal na ustálenou judikaturu soudů, podle níž je třeba ujednání o tzv. konkurenční doložce sjednané v období od 1.1.2001 do 29.2.2004 chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem, a podle níž jde o neplatnou dohodu, neodpovídá-li \"omezení zaměstnance v jeho právu na svobodné povolání jakýkoli závazek zaměstnavatele, který by zaměstnanci přinášel hospodářský či jiný prospěch\", a dospěl k závěru, že tzv. konkurenční doložka, sjednaná v pracovní smlouvě účastníků ze dne 30.4.2001, je absolutně neplatná, neboť se jedná \"o jednostranný závazek ze strany žalobce a neobsahuje žádnou povinnost žalovaného, z níž by vyplýval hospodářský prospěch žalobci přímo v době trvání sjednaného závazku\". Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobce \"nijak neprokázal své tvrzení o vzniku bezdůvodného obohacení ve prospěch žalovaného\". Konstrukce žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v tom, že žalobce, protože se řídil neplatnou konkurenční doložkou, nepřijal žádné odpovídající zaměstnání, plnil tedy na základě absolutně neplatné konkurenční doložky formou omittere, čímž vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, je podle odvolacího soudu \"zcela nepodložená a neprokázaná jakýmikoli důkazy\", neboť žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že by mu bylo nabídnuto určité zaměstnání ani že by měl možnost v daném oboru pracovat, pro klienty žalovaného nebo v jeho oblasti činnosti\". Námitku žalobce, odkazující na \"stávající úpravu ustanovení §29a odst. 2 zákoníku práce ohledně povinnosti zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"se jedná o situaci, kdy se vychází z platně uzavřené konkurenční doložky\", že však je \"jakýkoli požadavek na poskytnutí protiplnění nedůvodný\", domáhá-li se žalobce \"náhrady za to, že se řídil neplatnou konkurenční doložkou\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Z právní úpravy bezdůvodného obohacení podle jeho názoru vyplývá, že \"plnění žalobce podle absolutně neplatné konkurenční doložky samo o sobě bez dalšího ex lege zakládá vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť k bezdůvodnému obohacení dochází vždy, když jedna strana smlouvy poskytne plnění podle absolutně neplatného právního úkonu\", a že žalobce \"poskytl plnění (z neplatné konkurenční doložky) formou omittere\"; nemůže proto obstát názor soudů, podle kterého žalobce \"neprokázal své tvrzení o vzniku bezdůvodného obohacení ve prospěch žalovaného\". Plnění poskytnuté \"ve formě omittere\" (zdržení se určité činnosti) žalovaný \"z pochopitelných důvodů\" nemůže vydat, a je proto povinen \"poskytnout peněžitou náhradu, obohacení\", jejíž výši je třeba určit \"dle úvahy soudu (§136 o.s.ř.) s přihlédnutím k právní úpravě výše protiplnění zaměstnavatele účinné od 1.3.2004\". Žalobce dále dovozuje, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť \"soudy požadovaly po žalobci prokazování negativní skutečnosti\", neprovedly žalobcem \"navrhované důkazy, resp. je řádně nezhodnotily\", \"nepostupovaly podle §136 o.s.ř. a neurčily výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle vlastní úvahy\", a \"odvolací soud v rozporu s ustanovením §118a odst. 3 o.s.ř. nevyzval žalobce \"k doplnění důkazů\". Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce \"jako nepřípustné a zjevně bezdůvodné\" odmítl. Domnívá se, že soudy dospěly ke správnému právnímu závěru a že žalobcem uplatňovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemá oporu ve skutkovém stavu. V předmětné věci se nejedná o otázku zásadního právního významu, ale jde o \"vykonstruovanou a účelově podanou\" žalobu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. právní názory vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, který byl uveřejněn pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 525/2004, ze dne 11.10.2005 sp. zn. 21 Cdo 112/2005 nebo ze dne 4.4.2006 sp. zn. 21 Cdo 1362/2005) je třeba ujednání o tzv. konkurenční doložce rovněž v době od 1.1.2001 do 29.2.2004, kdy bylo upraveno v ustanovení §29 odst.2 zákoníku práce - jak správně dovodil též odvolací soud - chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zákoníku práce \"od zaměstnance spravedlivě požadovat\". Protože ujednání o tzv. konkurenční doložce, obsažené v pracovní smlouvě účastníků ze dne 30.4.2001, neobsahovalo závazek zaměstnavatele, který by zaměstnanci přinesl hospodářský prospěch v době jednoho roku po skončení pracovního poměru účastníků, po níž se zavázal nevykonávat \"pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele\", odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že ujednání o tzv. konkurenční doložce je podle ustanovení §29 odst.2 věty třetí zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2001 do 29.2.2004) neplatné.
Za tohoto stavu věci řešil odvolací soud právní otázku, jaké má vůči (bývalému) zaměstnavateli nároky jeho (bývalý) zaměstnanec, který se po skončení pracovního poměru řídil neplatným ujednáním o tzv. konkurenční doložce a skutečně po stanovenou dobu nevykonával pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá dosud přijatým judikatorním závěrům, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Je-li právní úkon v pracovněprávních vztazích neplatný, představuje plnění z něho bezdůvodné obohacení (§243 odst.2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen \"zák. práce\"), které musí být vydáno tomu z účastníků pracovněprávního vztahu, na jehož úkor bylo získáno (§243 odst.1 zák. práce); obohatil-li se bezdůvodně zaměstnanec, je povinen vydat získané plnění zaměstnavateli jen tehdy, způsobil-li neplatnost právního úkonu výlučně sám (§243 odst.4 část věty před středníkem zák. práce).
Vznikla-li následkem neplatného právního úkonu zaměstnanci škoda, nemůže být neplatnost právního úkonu zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil výlučně sám; zaměstnavatel je povinen ji zaměstnanci nahradit (§243 odst.4 zák. práce), a to podle ustanovení §187 odst.1 zák. práce, vznikla-li zaměstnanci škoda při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům, nebo podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce, způsobili-li zaměstnanci škodu porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele.
Institut bezdůvodného obohacení podle ustanovení §243 zák. práce má subsidiární povahu. Znamená to mimo jiné, že právní vztah může být podle tohoto ustanovení posouzen, jen jestliže nárok nevyplývá z jiného zákonného ustanovení. Nárok z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (samozřejmě jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady pro vznik této odpovědnosti) může být opodstatněn toliko tehdy, jestliže povinnost vydat přijaté plnění neupravuje jiný právní titul, tj. v případě, že pomocí ustanovení upravujících jednotlivé právní vztahy nelze dosáhnout odčerpání zaměstnancem (zaměstnavatelem) získaného prospěchu (bezdůvodného obohacení). Z důvodu bezdůvodného obohacení přitom nelze přiznat nárok, který vyplývá z ustanovení upravujících jednotlivé právní vztahy a který nebylo možné úspěšně uplatnit (například proto, že je nárok prekludován nebo promlčen).
Majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení, tak i nároku z odpovědnosti za škodu. Ze subsidiarity institutu bezdůvodného obohacení však vyplývá, že podle ustanovení §243 zák. práce může být nárok posouzen jen tehdy, nejsou-li dány předpoklady pro odpovědnost za škodu. Jestliže majetková újma zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům nebo byla-li mu způsobena porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jménem zaměstnavatele, je třeba nárok posoudit podle ustanovení o odpovědnosti za škodu.
V tom, že se žalobce po skončení pracovního poměru účastníků řídil neplatným ujednáním o tzv. konkurenční doložce a že proto skutečně v období jednoho roku po rozvázání pracovního poměru nevykonával \"pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele\", nelze spatřovat - bez ohledu na subsidiární povahu institutu bezdůvodného obohacení - získání bezdůvodného obohacení žalovaným na úkor žalobce. Žalovanému totiž v důsledku takového chování žalobce nemohl vzniknout prospěch, spočívající v tom, že by se zvýšil jeho majetek, popřípadě že by se jeho majetek nezmenšil, ačkoliv by se jinak - nebýt uvedeného chování žalobce - snížil; neprojevilo-li se žalobcovo chování v majetkové sféře žalovaného, nelze ani úspěšně dovozovat, že by získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které by byl povinen žalobci vydat.
Pro právní posouzení této věci bylo rozhodující, že žalobci - řídil-li se opravdu ujednáním o tzv. konkurenční doložce, obsaženým v pracovní smlouvě účastníků ze dne 30.4.2001 a nevykonával-li proto skutečně v období jednoho roku po rozvázání pracovního poměru \"pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele\" - vznikla (mohla vzniknout) majetková újma v důsledku toho, že v době jednoho roku po skončení pracovního poměru účastníků nevykonával (pro sebe) výhodnější výdělečnou činnost jen proto, že dodržoval svůj závazek z ujednání o tzv. konkurenční doložce, ačkoliv bylo neplatné. Takováto majetková újma na straně žalobce představuje škodu; protože neplatnost ujednání o tzv. konkurenční doložce, obsažené v pracovní smlouvě účastníků ze dne 30.4.2001, nepochybně nezpůsobil žalobce výlučně sám, nemůže mu - jak vyplývá z ustanovení §243 odst.4 zák. práce - neplatnost právního úkonu být \"na újmu\" a žalovaný je mu povinen podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce vzniklou škodu nahradit.
Odvolací soud se - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - tímto jiným (než žalobcem v průběhu řízení uváděným) v úvahu přicházejícím právním posouzením věci nezabýval a ani ve smyslu ustanovení §213b a §118a odst.2 o.s.ř. nezajistil doplnění vylíčení rozhodujících skutečností ze strany žalobce, bylo-li potřebné pro takové odlišné právní posouzení věci. Závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby proto nemohou (zatím) obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým bylo vyhověno žalobě o zaplacení 39.938,- Kč s 3,5% úrokem od 11.11.2002 do zaplacení, jenž nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu