Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 5034/2007 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5034.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5034.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5034/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovanému P. P., o 2.874,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 315/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2007, č.j. 17 Co 198/2007-37, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. března 2007, č.j. 7 C 315/2006-20 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, žalobou podanou dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve Vyškově, aby jí žalovaný zaplatil 2.874,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný vykonával u VÚ V. funkci velitele čety oprav speciální techniky, roty oprav techniky praporu a že „později jako občanský zaměstnanec“ uzavřel dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001 s velitelem VÚ V. čtyři písemné dohody o náhradě škody, nichž „uznal částky 1.508,- Kč, 682,- Kč, 804,- Kč a 1.230,- Kč za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni“ a zavázal se je uhradit ve lhůtách tam uvedených; z první pohledávky zaplatil pouze 1.350,- Kč a zbytek ve výši 2.874,- Kč žalobkyni dosud dluží. Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 15.3.2007, č.j. 7 C 315/2006-20 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena „Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru“, v němž zákon č. 221/1999 Sb. dává pravomoc jednat a rozhodovat služebnímu funkcionáři, a to „i po skončení doby trvání služebního poměru“. Ustanovení §111 odst. 1 a §144 zákona č. 221/1999 Sb. pak stanoví pro právní vztahy náhrady škody pravomoc k projednání a rozhodnutí věci služebním orgánům poté, co „vynaložené úsilí směřující k uzavření dohody k dobrovolné náhradě způsobené škody nebude úspěšné anebo jestliže sice byla dohoda uzavřena, ale dlužník podle ní neplní“. Z toho je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že „projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit“ (§104 odst. 1 o.s.ř.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29.8.2007, č.j. 17 Co 198/2007-37 usnesení soudu prvního stupně změnil „jen ve výroku III. tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“; „jinak“ usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích I. a II.“ (tj. ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že právní vztah, ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru, v jehož rámci rozhodují služební orgány (§2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Předmětnou škodu „žalovaný způsobil žalobkyni jako voják z povolání, a proto na závěru, že jde o právní vztah ze služebního poměru, tedy vztah veřejnoprávní, nemůže nic změnit ani to, že následné dohody o náhradě škody a o uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec žalobkyně“. Jde o závazky vzniklé při výkonu služebního poměru nebo v přímé souvislosti s ním a – jak odvolací soud dále uvedl – „následné dohody o uznání závazku a o náhradě škody nemohou změnit jejich povahu na závazky soukromoprávní“, protože tyto úkony „mají pouze akcesorickou povahu a mají význam zejména z hlediska promlčení závazku“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „v daném případě se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ust. §7 odst. 1 o.s.ř.“ a že „pravomoc k projednání této věci není soudu svěřena ani podle ust. §7 odst. 3 o.s.ř.“. V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že není správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dána pravomoc soudů podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. Podle jejího názoru odvolací soud „vytvořil nesprávnou a ničím nepodloženou konstrukci“, že žalovaný způsobil škodu žalobkyni jako voják z povolání, a že proto na závěru, že jde o právní vztah ve služebním poměru nemůže nic změnit ani to, že následné Dohody o náhradě škody a uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec. Z textu žaloby, pracovní smlouvy mezi žalovaným a Českou republikou – Ministerstvem obrany ze dne 29.9.2000, ze všech čtyř dohod o náhradě škody, které žalovaný uzavřel, i podle dalších předestřených důkazů podle mínění dovolatelky „jednoznačně vyplývá“, že žalovaný byl v době, kdy způsobil škody, občanským zaměstnancem Ministerstva obrany České republiky a že tedy „škody způsobil až po skončení služebního poměru a na jiné funkci, než kterou vykonával jako voják z povolání“. Ke vzniku škody „v žádném případě nedošlo v době, kdy byl žalovaný ještě vojákem z povolání, naopak k ní došlo až v době, kdy již nepochybně vojákem z povolání nebyl, ale naopak byl občanským zaměstnancem v VÚ V. v pracovněprávním vztahu“. Žalobkyně proto dovozovala, že v daném případě se nejedná o nárok vyplývající ze služebního poměru, který by se řídil příslušnými ustanoveními zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, „ale jednoznačně o nárok vyplývající z pracovněprávních vztahů, kdy je náhrada škody řešena v Hlavě osmé tehdy platného zákoníku práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podmínkou pravomoci soudu ve smyslu zmíněných ustanovení tedy je, jak z toho správně vycházejí rovněž soudy obou stupňů, aby uplatněný nárok byl podle své povahy nárokem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů uvedených v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů (občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních či obchodních) je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů. V projednávané věci žalobkyně ve své žalobě, podané dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve Vyškově, požadovala po žalovanému, aby jí zaplatil peněžité plnění (náhradu škody) ve výši 2.874,- Kč na základě (z titulu) „čtyř písemných Dohod o náhradě škody“ dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001, v nichž „uznal“ konkrétní částky „za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni“, avšak ve sjednaných termínech splatnosti je žalobkyni uhradil pouze zčásti, a zbytek (žalovanou částku) jí dosud dluží. Způsob, jakým žalobkyně vůči žalovanému uplatnila předmětný nárok, tj. žaloba ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti, je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Ze žaloby je však současně patrno, že žalobce předtím než jako „jako občanský zaměstnanec“ uzavřel „s velitelem VÚ V.“ zmíněné dohody o náhradě škody, „vykonával (jako voják z povolání) u VÚ V. funkci velitele čety oprav speciální techniky, roty oprav techniky praporu“. Protože služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. §5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších změn a doplňků), je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení, je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že z hlediska existence pravomoci soudu v projednávané věci je významné zjištění, v jakém období vznikla (resp. byla zjištěna) škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá. Období, v jakém žalovaný uzavřel dohody o náhradě škody, tedy okolnost, že je uzavřel „prokazatelně v době, kdy byl jako občanským zaměstnanec v pracovním poměru“, není – jak se mylně domnívá dovolatelka – z tohoto hlediska podstatná. Z obsahu spisu vyplývá (zejména z vylíčení údajů o škodních událostech uvedeném v odvolání žalobkyně ze dne 6.4.2007 a z listinných důkazů založených ve spise), že žalovaný poté, co byl podle ustanovení §19 odst. 1 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání, uzavřel s žalobkyní (v té době „V. s., zastoupenou velitelem Vojenské akademie ve V.“) pracovní smlouvu, na základě níž nastoupil dne 1.10.2000 do práce (jako občanský zaměstnanec) do funkce „30 - mistr“. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalovanému náhrady škody z více škodních událostí se samostatným skutkovým základem. Jednotlivé škody byly žalobkyní zjištěny dne 2.4.2001 (škoda na majetkovém uskupení 3.0 – PHM, provozní hmoty a plyny a 4.1 – materiál všeobecného použití v celkové výši 1.508,- Kč), dne 5.11.2001 [škoda na majetkovém uskupení 2.1 – materiál osobního použití (1 ks opasek popruhový vz. 95, 1 ks řemen vz. 95 a 1 ks blůza pracovní vz. 92) a 4.1 – materiál všeobecného použití (2 ks soupravy nástr. nářadí příruční) v celkové výši 682,- Kč], dne 10.12.2001 [škoda na majetkovém uskupení 4.2 – stavební a opevňovací materiál (2 ks regálu kovového na výstroj a výzbroj) v celkové výši 804,- Kč] a dne 17.12.2001 [škoda na majetkovém uskupení 2.1 – materiál osobního použití (1 ks kalhoty pracovní vz. 92, 1 ks blůza pracovní vz. 92, 1 ks svetr vz. 95) v celkové výši 1.230,- Kč]. Z uvedených skutkových okolností se podává, že škoda, jejíchž náhradu žalobkyně v tomto řízení po žalovaném uplatňuje, byla ve všech případech zjištěna, a podle tvrzení žalobkyně vznikla, v době, kdy již mezi žalobkyní a žalovaným existoval pracovněprávní vztah (pracovní poměr). Za tohoto stavu je zatím odůvodněn závěr, že se v daném případě jedná o věc vyplývající z pracovního poměru účastníků, u níž – jak vyplývá z výkladu podaného shora – je podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. dána pravomoc soudu, a věc je třeba posuzovat jako pracovněprávní nárok podle příslušných ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném nejpozději do 31.3.2002), i když ke dni 31.12.2001 pracovní poměr mezi žalovaným (škůdcem) a žalobkyní (poškozenou zaměstnavatelkou) již skončil (k problematice právního režimu pracovněprávních vztahů srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Kdyby ovšem bylo v řízení dodatečně zjištěno, že žalobkyni (státu) začala vznikat předmětná škoda (případně její část) ještě v době, kdy žalovaný působil u žalobkyně ve služebním poměru jako voják z povolání, pak - bez ohledu na skončení služebního poměru – půjde o veřejnoprávní věc vyplývající ze služebně právních vztahů účastníků, jejíž projednání a rozhodnutí zákon nesvěřuje soudu ani podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.4.2006, sp. zn. 21 Cdo 2105/2005, uveřejněný pod č. 127 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2008 JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2008
Spisová značka:21 Cdo 5034/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5034.2007.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-03