ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1222.2006.1
sp. zn. 32 Odo 1222/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti žalované Č. I. B. S., a. s., zast. Mgr. M. B., advokátkou, o zaplacení částky 117.720,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 231/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 30 Co 461/2005-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 13.274,45 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce JUDr. V. H.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 30 Co 461/2005-120, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. března 2005, č. j. 10 C 231/2003-100, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 117.720,- Kč spolu s 3,5 % úrokem z prodlení počínaje dnem 2. ledna 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou podanou k soudu dne 23. 9. 2003 po žalované domáhala zaplacení částky 117.720,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 25. 10. 1999 byla mezi účastníky uzavřena leasingová smlouva č. , dle které se žalobkyně stala nájemkyní osobního vozidla D. M., jež jí bylo žalovanou předáno bez technického průkazu a ani po opakovaných výzvách jej žalovaná nedodala. Žalobkyně v dopise ze dne 28. 12. 2001 sdělila žalované, že odstupuje od smlouvy a vyzvala ji k vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 117.720,- Kč, avšak žalovaná toto odstoupení od smlouvy neuznala, jelikož byla přesvědčena, že neporušila žádnou svou smluvní povinnost. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena leasingová smlouva ve smyslu ust. §269 odst. 2 obchod. zák. Dále vycházel v souzené věci z ust. §433 odst. 1 obchod. zák. a dovodil, že nedostatek spočívající v nepředání technického průkazu k automobilu jeho uživateli nemůže být právní vadou. Dle odvolacího soudu nebylo možné aplikovat ustanovení čl. 2 Všeobecných podmínek finančního pronájmu movitých předmětů týkající se odpovědnosti za vady, poněvadž měl za to, že nejde ani o jinou vadu automobilu. Dle ust. §88 vyhl. č. 145/1956 Úl., které bylo nutné aplikovat v souzené věci, se technickým průkazem rozuměl doklad o technickém stavu vozidla obsahující údaje o držiteli a o vozidle. Aby mohl vlastník vést vozidlo do provozu a následně jej řádně užívat, popř. umožnit jeho řádné užívání třetí osobě, byl povinen mít platný technický průkaz. Technický průkaz je dle odvolacího soudu příslušenstvím automobilu ve smyslu ust. §121 odst. 1 občan. zák. ve spojení s ust. §1 odst. 2 obchod. zák. Odvolací soud dále uvedl, že „žalovaná (správně žalobkyně) se pak přímo v leasingové smlouvě ze dne 25. 10. 1999 zavázala mimo jiné přihlásit předmět leasingu do evidence dopravního inspektorátu“ a že „ve smyslu ust. §85 vyhl. č. 145/1956 Úl. byla povinna v tomto případě předložit technický průkaz, jež jí měla předat žalovaná jako vlastník automobilu, aby tak naplnila jeden z předpokladů řádného užívání automobilu žalobkyní“. Povinnost předat technický průkaz žalobkyni měla podle odvolacího soudu v daném případě společnost M. M., a. s., a to jako zmocněnec žalované na základě plné moci ze dne 2. 11. 1998. Žalobkyně byla proto dle odvolacího soudu oprávněna uplatňovat svůj požadavek na vydání technického průkazu předmětného automobilu ve smyslu ust. §32 odst. 2 občan. zák. ve spojení s ust. §1 odst. 2 obchod. zák. nadále po žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná sama či prostřednictvím svého zmocněnce technický průkaz žalobkyni nepředala a neumožnila jí řádné užívání předmětu leasingu, neplnila řádně a dostala se splněním svého závazku dle §365 obchod. zák. do prodlení, byla žalobkyně oprávněna ve smyslu §344 a §367 ve spojení s ust. §345 odst. 1 a 2 obchod. zák. od smlouvy odstoupit. Jelikož však žalobkyně svého práva nevyužila a od smlouvy bez zbytečného odkladu neodstoupila poté, co se o tomto porušení dozvěděla, mohla od smlouvy dle odvolacího soudu odstoupit jen za podmínek uvedených v ust. §346 obchod. zák., tzn. po uplynutí přiměřené lhůty ke splnění povinnosti ze strany žalované. Přestože v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně takovou lhůtu žalované poskytla, aplikoval odvolací soud ust. §350 odst. 1 obchod. zák. a dovodil, že přiměřená dodatečná lhůta, jež měla být žalované poskytnuta ke splnění povinnosti, marně uplynula, jelikož přiměřenou lhůtou je jeden týden ode dne 25. 10. 1999, kdy došlo k uzavření leasingové smlouvy, bylo-li zřejmé, že dodavatel automobilu, jednající jménem žalované, předání dokladu v této lhůtě přislíbil. Odvolací soud proto považoval, na rozdíl od soudu prvního stupně, odstoupení od smlouvy ze dne 28. 12. 2001 ze strany žalobkyně za platné, a proto byly smluvní strany dle ust. §457 občan. zák. ve spojení s ust. §1 odst. 2 obchod. zák. povinny vrátit si navzájem vše, co podle uzavřené smlouvy dostaly. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala, že žalované dle uzavřené leasingové smlouvy zaplatila celkem 117.720,- Kč, je žalovaná ve smyslu výše uvedených ustanovení povinna tuto částku žalobkyni vrátit. Námitku žalované, že by mělo být přihlédnuto k opotřebení vozidla, neshledal odvolací soud důvodnou, poněvadž k běžnému opotřebení předmětu, který má být na podkladě zrušené smlouvy vrácen, se nepřihlíží. Uplatňovala-li žalovaná v řízení nárok na náhradu škody, bylo její povinností tvrdit porušení právní povinnosti žalobkyní, vznik škody a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Jelikož žalovaná před soudem prvního stupně tvrdila toliko vznik škody, bylo dle odvolacího soudu namístě žalovanou poučit ve smyslu ust. §118a odst. 1 a 3 za použití ust. §211 o.s.ř. Žalovaná se však k nařízenému jednání odvolacího soudu nedostavila, a proto jí poučení nemohlo být poskytnuto. Odvolací soud k tomuto dále uvedl, že v jednání žalobkyně neshledal žádné porušení zákonné či smluvní povinnosti.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů změnil ve smyslu §220 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně a žalobě v celém rozsahu vyhověl, přičemž shledal opodstatněným rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení, jenž vyplývá z ust. §369 odst. 1 obchod. zák. ve spojení s ust. §1 odst. 1 vyhl. č. 142/1994 Sb., bylo-li prokázáno, že žalovaná se dostala do prodlení se splněním svého závazku nejpozději dne 17. 1. 2002, kdy vyjádřila svůj nesouhlas s odstoupením od smlouvy, ve kterém byl již požadavek žalobkyně na úhradu žalované částky uveden.
Dovoláním ze dne 16. 4. 2006 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, neboť je přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V odůvodnění svého dovolání žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že dostatečně nepřihlédl k jednotlivým sjednaným právům a povinnostem uvedeným v předmětné leasingové smlouvě. Z čl. 2 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu movitých předmětů, které tvoří nedílnou součást leasingové smlouvy, vyplývá, „že žalobce jako leasingový nájemce je vůči žalobci (správně ,žalované´) jako leasingovému pronajímateli odpovědný za řádné a bezvadné převzetí předmětu leasingu“. Skutečnost podpisu předávacího protokolu žalobkyní o bezvadném převzetí předmětu leasingu za situace chybějícího technického průkazu je podle žalované jednoznačným porušením sjednaných podmínek leasingové smlouvy ze strany žalobkyně. Dovolatelka je přesvědčena, že si žalobkyně musela být s ohledem na zplnomocnění k převzetí leasingu od žalované vědoma své odpovědnosti při převzetí předmětu leasingu. Dovolatelka se proto ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom, že porušení povinností z předmětné leasingové smlouvy bylo na straně žalobkyně. Žalovaná dále brojí proti postupu odvolacího soudu, jenž se měl podle jejího názoru zabývat tím, proč žalobkyně předložila potvrzení od dodavatele o dodatečném doložení technického průkazu po mnoha měsících od převzetí předmětu leasingu. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval jejím návrhem na vypracování znaleckého posudku k určení doby vzniku potvrzení vyhotoveného dodavatelem, neboť žalovaná má pochybnost o pravosti doby jeho vystavení.
S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 5. 6. 2006 se k dovolání obsáhle vyjádřila žalobkyně a mj. uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry rozsudku odvolacího soudu, na který odkázala. Dále uvedla, že je přesvědčena, že podané dovolání je podáno z jiných důvodů, než které jsou zákonem přípustné. Žalobkyně namítla, že žalovaná odvolacímu soudu vytkla vadu řízení, kterou ovšem v dovolání blíže nespecifikovala. Stejně je tomu dle žalobkyně i v případě zbývajících dvou uplatněných dovolacích důvodů, kdy dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci a která skutková zjištění provedená odvolacím soudem nemají dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání „jako zjevně bezdůvodné odmítl a současně žalovanou zavázal k úhradě nákladů dovolacího řízení“.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. ledna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu), tak i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů (odst. II. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu).
Dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení v dovolání.
V posuzovaném případě žalovaná v dovolání uplatnila dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. V případě přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení vyjmenovaným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka především namítá, že to byla žalobkyně, kdo porušil smluvní povinnost vyplývající z čl. 2 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu movitých předmětů (dále jen „VP“), které tvoří nedílnou součást leasingové smlouvy, a to tím, že podepsala předávací protokol o předání a převzetí předmětu leasingu, přestože si musela být s ohledem na zplnomocnění k převzetí leasingu od žalované vědoma své odpovědnosti při převzetí předmětu leasingu, a proto je neopodstatněné odstoupení žalobkyně od leasingové smlouvy a tím i nárok uplatněný v žalobě.
Odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že nepředání technického průkazu, který je ve smyslu ust. §121 odst. 1 občan,. zák. ve spojení s ust. §1 odst. 2 obchod. zák. příslušenstvím dopravního prostředku, automobilu, který je předmětem finančního leasingu, není dle ust. §433 odst. 1 obchod. zák. právní ani jinou vadou automobilu, a proto se neuplatní ujednání v čl. 2 VP o odpovědnosti za vady. Nepředání technického průkazu je dle odvolacího soudu porušením čl. 1 bodu 1.1 VP, žalovaná se tím dostala do prodlení s řádným splněním svého závazku dle §365 obchod. zák., a proto byla žalobkyně oprávněna od smlouvy odstoupit. Odvolací soud považuje odstoupení od smlouvy ze dne 28. 12. 2001 ze strany žalobkyně za platné, a proto jsou smluvní strany dle ust. §457 občan. zák. ve spojení s ust. §1 odst. 2 obchod. zák. povinny vrátit si navzájem vše, co podle uzavřené smlouvy dostaly. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala, že žalované dle uzavřené leasingové smlouvy zaplatila celkem 117.720,- Kč, odvolací soud žalované uložil povinnost předmětnou částku žalobkyni zaplatit.
Ze skutkových zjištění (jejich správnost není účastníky zpochybňována) vyplývá, že dne 25. října 1999 uzavřela žalobkyně s I. L., a. s. (právní předchůdce dovolatelky) „Leasingovou smlouvu č.“ a předmětem smlouvy byl leasing osobního automobilu D. M., výrobní číslo motoru, výrobní číslo karoserie s tím, že pořizovací cena včetně DPH činí 180.000,- Kč. Způsob převzetí předmětu leasingu byl upraven v bodě 2.1.2 Všeobecných podmínek finančního pronájmu movitých předmětů tvořících součást leasingové smlouvy č. ze dne 25. 10. 1999 a způsob přechodu vlastnictví v bodě 8.1.3 VP. Téhož dne, tj. 25. 10. 1999 byl žalobkyní a dodavatelem osobního automobilu, společností M. M. a. s., autorizovaným dealerem D. M., se sídlem v, podepsán protokol o předání a převzetí předmětu leasingu, v němž M. M., a. s. prohlásila, že předmět leasingu je v bezvadném stavu a způsobilý k obvyklému užívání. Přípisem ze dne 25. 10. 1999, podepsaným L. K. předsedou představenstva M. M., a. s., tento dodavatel žalobkyni sdělil, že jí „velký technický průkaz (…) bude předán neprodleně poté, kdy bude dovozci uhrazena kupní cena vozidla a ten na základě této úhrady předá tento doklad. Toto by se mělo stát v termínu do jednoho týdne ode dne uzavření leasingové smlouvy.“ V tomto přípise je uvedena doložka, že žalobkyně osobně tento dopis dne 25. 10. 1999 převzala a že souhlasí. Přípisem ze dne 28. 12. 2001 žalobkyně právnímu předchůdci žalované sdělila, že odstupuje od smlouvy kvůli nedodání „velkého technického průkazu“ a vyzvala ji k vrácení bezdůvodného obohacení, tj. částky 117.720,- Kč představující zálohu ve výši 45.000,- Kč a 16 zaplacených splátek po 4.545,- Kč. Přípisem ze dne 17. 1. 2002 zástupce generálního ředitele právního předchůdce žalované sdělil žalobkyni, že odmítá její jednostranné odstoupení (ukončení) leasingové smlouvy, že získala z této smlouvy neoprávněný majetkový prospěch a že žalovaná žádnou povinnost neporušila.
Dle §344 obchod. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
Dle §345 odst. 1 obchod. zák. znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla.
Dle §345 odst. 2 obchod. zák. je pro účely tohoto zákona porušení smlouvy podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné.
Dle §345 odst. 3 obchod. zák. oznámí-li strana oprávněná požadovat plnění smluvní povinnosti druhé strany, že na splnění této povinnosti trvá, nebo nevyužije-li včas právo odstoupit od smlouvy podle odstavce 1, je oprávněna odstoupit od smlouvy jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti; stanoví-li pro dodatečné plnění lhůtu, vzniká jí právo odstoupit od smlouvy po uplynutí této lhůty.
Dle §346 odst. 1 obchod. zák. znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy v případě, že strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta.
Dle čl. 2 bodu 2.2 VP předání a převzetí předmětu leasingu potvrdí nájemce spolu s dodavatelem v předávacím protokolu, kde bude pronajímatel označen jako vlastník předmětu leasingu a který nájemce do 10 dnů doručí pronajímateli. Nájemce odpovídá za správnost a úplnost všech údajů v protokolu uvedených. U dopravní techniky předá nájemce pronajímateli ve stejné lhůtě velký technický průkaz se zřetelným vyznačením příslušného dopravního inspektorátu, že vlastníkem vozidla je pronajímatel a držitelem nájemce. Je-li dohodnuto převzetí předmětu leasingu nájemcem u dodavatele bez účasti pronajímatele, použije nájemce k tomu účelu plnou moc, kterou je vybavena smlouva.
Dle tzv. „dalších ujednání“ předmětné leasingové smlouvy uděluje právní předchůdce žalované na základě této leasingové smlouvy nájemci plnou moc k přihlášení předmětu leasingu (…) do evidence dopravního inspektorátu s tím, že nájemce bude zapsán jako držitel a nevylučují-li to předpisy dopravního inspektorátu, I. L. a. s., jako majitel vozidla.
Dle čl. 2 bodu 2.3 VP je nájemce povinen převzít předmět leasingu řádně a včas, zejména na vlastní náklady vytvořit pro převzetí potřebné technické i věcné předpoklady, zjistit, zda předmět leasingu nemá nedostatky a vady a je plně způsobilý pro účel používání. Je povinen postupovat při převzetí s odbornou péčí a zajistit pro pronajímatele všechna práva vyplývající z kupní nebo jiné nabývací smlouvy.
Dále byl v čl. 2 bodě 2.4 sjednán postup nájemce pro případ, vyskytnou-li se při převzetí předmětu leasingu vady. Povinnosti nájemce bylo v takovém případě zejména nepřevzít předmět leasingu do doby odstranění vad.
Žalobkyně při podpisu protokolu o předání a převzetí předmětu leasingu jako zástupce žalované nepostupovala v rozporu s čl. 2 bodu 2.3 VP, neboť předmět leasingu převzala řádně, protože jako zmocněnec žalované k převzetí předmětu leasingu nebyla leasingovou smlouvou omezena tak, že by nebyla oprávněna uzavřít dohodu o pozdějším předání technického průkazu jako dokladu nezbytného pro užívání vozidla. Velký technický průkaz k předmětu leasingu – osobnímu automobilu jí měl být dodavatelem podle dohody předán do jednoho týdne od převzetí vozidla. Předmět leasingu bez tohoto dokladu nebyl způsobilý k obvyklému užívání, protože bez této listiny nebylo možné vozidlo stanoveným způsobem evidovat, vydat osvědčení o technickém průkazu a tím vozidlo užívat v silničním provozu (§88 vyhl. č. 145/1956 Ú. l. tehdy platné).
Dodavatel ani žalovaná tzv. velký technický průkaz k vozidlu, jež bylo předmětem leasingu, žalobkyni ve stanovené lhůtě a ani do 28. 12. 2001, kdy žalobkyně odstoupila od předmětné smlouvy, nepředaly.
Z hlediska tohoto obchodního závazkového vztahu je třeba na tzv. velký technický průkaz nahlížet jako na doklad vztahující se k předmětu leasingu a pronajímatel byl povinen předat nájemkyni mj. doklady nutné k jeho užívání. Pokud pronajímatel takový doklad nepředal, nesplnil svůj závazek řádně.
Názor odvolacího soudu, že tzv. velký technický průkaz je příslušenstvím automobilu, není správný, neboť – jak již několikrát dovolací soud ve svých rozhodnutích uvedl - automobil je movitou věcí, u níž se nabývání a pozbývání vlastnictví řídí §132 občan. zák., a to bez ohledu na to, zda k němu byl či nebyl vydán technický průkaz. Technický průkaz silničního motorového vozidla nemá vlastní užitnou hodnotu a bez spojení s příslušným silničním motorovým vozidlem nemá žádný právní význam. Považuje se proto za součást vozidla, k němuž byl vystaven, ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006 či rozsudek NS ČR ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2477/2005).
Shledal-li odvolací soud odstoupení od smlouvy žalobkyní ze dne 28. 12. 2001 platným a nárok na zaplacení žalované částky opodstatněným (námitky směřující do právního hodnocení odvolacího soudu o platnosti odstoupení od smlouvy žalovaná v dovolání neuplatnila), nelze jeho právnímu závěru nic vytknout.
K námitce dovolatelky, že kvůli jejím pochybnostem o pravosti doby vystavení potvrzení dodavatele o dodatečném doložení technického průkazu měl odvolací soud připustit provedení důkazu znaleckým posudkem za účelem určení doby vzniku uvedeného potvrzení, je nutné uvést, že soud není povinen provést takové důkazy, jež jsou pro zjištění skutkového stavu nadbytečné, popř. jejichž prováděním by docházelo pouze k prodlužování sporu (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní posouzení otázky řešené odvolacím soudem není v rozporu s hmotným právem, a dovolání žalované, byť je přípustné, není důvodné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, a proto podle ust. §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. a odst. 6 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty prvé, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaná, která neměla úspěch ve věci je povinna zaplatit žalobkyni částku 13.274,45 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 a DPH dle §137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu