ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4957.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4957/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) JUDr. Ing. L. K., advokáta, jako insolvenčního správce dlužníka T. – t. a o. t. spol. s r. o., a b) P. J., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. - Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o 1.246.992,- Kč s příslušenstvím a o 131.947,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 127/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007 č.j. 39 Co 343, 344/2006-274, takto:
I. Dovolání žalobců proti rozsudku městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení, se zamítá; jinak se rozsudek městského soudu [s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a žalovanou], rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. listopadu 2004 č.j. 14 C 127/97-211 [s výjimkou výroků o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a žalovanou] a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. května 2006 č.j. 14 C 127/97-261 zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.728,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 C 234/93, v němž se Česká republika - Ministerstvo financí (jako žalobkyně) domáhala proti obchodní společnosti T. – t. a o. t. spol. s r.o. (jako žalované) vydání věcí, podala obchodní společnost T. – t. a o. t. spol. s r.o. dne 31.1.1996 vzájemnou žalobu, v níž též navrhla, aby soud připustil přistoupení žalobce b) do řízení \"jako dalšího účastníka na straně žalované\". Ve vzájemné žalobě zejména uvedla, že dne 13.12.1991 byla mezi O. Z. Č. r. (jako pronajímatelem) a žalobcem b) [jako nájemcem] uzavřena smlouva o nájmu tiskárny, kterou pronajímatel přenechal nájemci do dočasného užívání prostory a výrobní (strojní) zařízení tiskárny, že pronajaté věci přešly \"podle zákonů na Č. r. a do správy Ministerstva financí\", že nájemce odkoupil v rámci nájemní smlouvy od pronajímatele skladové zásoby a náhradní díly, které \"byly snížené kvality\", a že má proto vůči pronajímateli pohledávky ve výši 93.688,- Kč a 75.999,- Kč. Nájemce dále provedl pro pronajímatele prostřednictvím obchodní společnosti T. – t. a o. t. spol. s r.o. zakázky, které \"řádně vyfakturoval\" v celkové výši 1.485.357,- Kč, a investoval do pronajatého zařízení, čímž zhodnotil majetek pronajímatele. Vzájemnou žalobou obchodní společnost T. – t. a o. t. spol. s r.o. požadovala, aby jí žalovaná zaplatila 1.485.357,- Kč a aby žalovaná zaplatila žalobci b) 3.079.660,69 Kč, vše s příslušenstvím, které vyčíslila.
Žalovaná s odkazem na zápisy likvidační skupiny Č. r. uvedla, že žalobce své pohledávky nikdy \"průkazným způsobem\" nedoložil, že dopisem likvidátora Č. r. byla uplatněna námitka započtení a že s ohledem na stáří pohledávek vznáší námitku promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30.4.1997 č.j. 9 C 234/93-49 vyloučil projednání vzájemné žaloby k samostatnému řízení a usnesením ze dne 30.4.1997 č.j. 9 C 234/93-50 řízení o vydání věcí z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil.
V dalším řízení o vzájemné žalobě (po jejím vyloučení k samostatnému řízení) Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 8.2.2000 č.j. 14 C 127/97-42 připustil, aby do řízení přistoupil jako další účastník řízení žalobce b), a usnesením ze dne 27.2.2002 č.j. 14 C 127/97-88 na návrh žalované, učiněný při jednání konaném dne 17.1.2002, uložil žalobcům, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení uvedli \"všechny rozhodné skutečnosti o věci samé, tj. v daném případě jednoznačně vymezit skutková tvrzení, na základě nichž se žalobci svých nároků domáhají a k prokázání těchto skutečností označit důkazy\", s tím, že \"ke skutečnostem a důkazům uvedeným po lhůtě nebude v řízení přihlíženo\". Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §118c občanského soudního řádu k nařízení koncentrace řízení; usnesení bylo žalobcům (jejich zástupkyni advokátce) doručeno dne 14.3.2002. Podáním ze dne 15.4.2002 žalobci \"upravili\" svá skutková tvrzení, označili důkazy a uvedli, že požadují, aby žalovaná zaplatila žalobkyni T. – t. a o. t. spol. s r.o. 1.246.992,- Kč a žalobci b) 131.947,- Kč, vše s příslušenstvím, které vyčíslili, a že jinak berou žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 poté usnesením ze dne 18.3.2003 č.j. 14 C 127/97-98 opravil (s poukazem na ustanovení §164 občanského soudního řádu) své usnesení ze dne 27.2.2002 č.j. 14 C 127/97-88 tak, že \"účastníkům se ukládá ve lhůtě 30ti dnů od doručení tohoto usnesení uvést veškeré rozhodné skutečnosti o věci samé, tj. vymezit skutková tvrzení, na základě nichž se účastníci svých nároků domáhají a k prokázání těchto skutečností označit důkazy\", s tím, že \"ke skutečnostem a důkazům uvedeným po této lhůtě nebude v řízení přihlíženo\", a že \"lhůta 30ti dnů uvedená ve výroku opravovaného usnesení ze dne 27.2.2002 č.j. 14 C 127/97-88 běží účastníkům od právní moci tohoto opravného usnesení\"; současně zastavil řízení (z důvodu zpětvzetí žaloby) ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou ohledně částky 2.460.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 449.973,69 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.5.2003 č.j. 22 Co 213/2003-116 usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou výroků o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že opravným usnesením vydaným podle ustanovení §164 občanského soudního řádu lze opravit pouze chyby v psaní a počtech nebo jiné zjevné nesprávnosti, ale že je nepřípustné měnit obsah rozhodnutí, kterým byla nařízena koncentrace řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 25.8.2003 č.j. 14 C 127/97-118 žalované uložil ve lhůtě 30ti dnů od doručení tohoto usnesení \"uvést veškeré rozhodné skutečnosti o věci samé, tj. vymezit skutková tvrzení, na základě nichž se účastníci svých nároků domáhají a k prokázání těchto skutečností označit důkazy\", s tím, že \"ke skutečnostem a důkazům uvedeným po této lhůtě nebude v řízení přihlíženo\". K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2003 č.j. 22 Co 538/2003-129 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žalované ukládá \"ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení uvést rozhodující skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání s tím, že ke skutečnostem a důkazům uvedeným po této lhůtě nebude v řízení přihlíženo\". Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně odstranil nedostatek spočívající v tom, že koncentrace řízení byla původně nařízena jen ve vztahu k žalující straně, přestože se tak mělo stát ve vztahu ke všem účastníkům; usnesení soudu prvního stupně muselo být změněno jen proto, že soud prvního stupně \"zmatečně a nadbytečně formuloval povinnosti žalované strany, které odpovídaly straně žalující\".
Obvodní soud pro Prahu 2 - poté, co zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení o části předmětu řízení - rozsudkem ze dne 24.11.2004 č.j. 14 C 127/97-211 doplněným rozsudkem ze dne 3.5.2006 č.j. 14 C 127/97-262 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni T. – t. a o. t. spol. s r.o. 1.246.992,- Kč s 3% úrokem od 1.6.1993 do 14.7.1994 a s 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, úroky z prodlení z částky 137.200,- Kč ve výši 14% ročně od 1.1.1994 do 14.7.1994 a 1% ročně z této částky od 15.7.1994 do zaplacení, úroky z prodlení z částky 101.165,- Kč ve výši 14% ročně od 1.1.1993 do 14.7.1994 a 1% ročně od 15.7.1994 do zaplacení a úroky z prodlení z částky 1.246.992,- Kč ve výši 17% od 1.1.1993 do 31.5.1993 a 14% od 1.6.1993 do 14.7.1994 a 1% od 15.7.1994 do zaplacení, řízení ve vztahu k žalobci b) zastavil, a rozhodl, že žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 128.711,- Kč k rukám advokáta a že ve vztahu mezi žalobcem b) \"a ostatními účastníky nemá žádný právo\" na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. se domáhala zaplacení 1.246.992,- Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby) jako úhrady za jí provedené práce, jež byly specifikovány ve fakturách, a že později změnila svá tvrzení v tom směru, že práce ve skutečnosti provedl žalobce b) a že na žalobkyni T. – t. a o. t. spol. s r.o. následně tato pohledávka přešla okamžikem jejího vzniku (1.3.1993); ke \"změněnému\" tvrzení však nemohlo být přihlédnuto, neboť \"nebyly splněny předpoklady uvedené v ustanovení §118c odst. 2 o.s.ř.\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni T. – t. a o. t. spol. s r.o. nemohla vymáhaná pohledávka vzniknout, neboť v době údajného provedení prací a vzniku pohledávky, jak vyplývá z obchodního rejstříku, \"ještě neexistovala\". I kdyby byla připuštěna změna žaloby spočívající ve změně skutkových tvrzení, stejně by nebylo možné dospět k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o., neboť přechod práva změnou právní formy s odvoláním na ustanovení §69 obchodního zákoníku není možný, když v daném případě se jedná o přechod práva z fyzické osoby na právnickou, a \"zrušení fyzické osoby s likvidací nebo bez likvidace náš právní řád nezná\", a \"převod práva postoupením pohledávky či smlouvou o prodeji podniku nebyl ani tvrzen natož prokázán\". Ohledně postavení žalobce b) v řízení soud prvního stupně dovodil, že, ačkoliv bylo soudem připuštěno jeho přistoupení do řízení jako účastníka na žalující straně, nejsou u něho splněny podmínky řízení, neboť nepodal žalobu a že \"vzájemný návrh, podaný v jiném řízení i jménem P. J., je ve vztahu k němu právně neúčinný\". Do řízení totiž účastník může přistoupit, jen je-li tvrzeno, že je \"účastníkem právního vztahu, který je předmětem řízení, nemůže však přistoupit se svým samostatným nárokem, pokud se nejedná o případ tzv. hlavní intervence (§91a občanského soudního řádu), což v daném případě není\". Nedostatek žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; případným \"dodatečným podáním žaloby\" ze strany žalobce b) by nebyl odstraněn nedostatek podmínky tohoto řízení, ale bylo by zahájeno nové řízení.
K odvolání žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. a žalobce b) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.4.2007 č.j. 39 Co 343, 344/2006-274 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 64.355,50 Kč; v ostatním ho potvrdil [ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a ostatními účastníky řízení \"ve znění, že ve vztahu mezi tímto žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení\"] a rozhodl, že žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 30.098,- Kč k rukám advokáta a že ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se skutkovými zjištěními a s právním posouzením věci soudem prvního stupně a zdůraznil, že užití ustanovení §118c občanského soudního řádu o koncentraci řízení nebránila skutečnost, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2001 a že podle ustanovení §97 občanského soudního řádu mohl žalovaný účastník uplatnit v řízení svá práva proti žalobci, ale nemohl uplatnit \"vzájemným návrhem\" žalobní pohledávku někoho jiného. Ve vztahu k žalobci b) podle odvolacího soudu \"chybí žaloba, jíž by bylo ohledně jeho nároku řízení zahájeno\", a tento nedostatek \"nemůže být zhojen rozhodnutím soudu, který připustil jeho vstup do řízení na žalující straně\"; soud prvního stupně proto správně řízení v tomto směru zastavil. Odvolací soud dále dovodil, že žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o., která vznikla dnem 1.3.1993, není v řízení aktivně legitimována, když \"nemůže být nositelem pohledávky vzniklé před tímto datem\"; poukázal v této souvislosti na to, že žalobci v průběhu řízení měnili svá stanoviska ohledně toho, komu z nich pohledávka (v konečné výši 1.246.992,- Kč) svědčí [žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. nejprve předložila ke vzájemné žalobě smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 5.2.1996, kterou postoupila pohledávku na žalobce b), následně oba žalobci doložili, že od této smlouvy o postoupení pohledávky odstoupili, při jednání dne 13.11.2000 a 1.11.2001 oba žalobci tvrdili, že se jedná o pohledávku jen žalobce b) a že žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. \"v řízení ničeho nenárokuje\", při jednání 22.4.2004 tvrdili, že pohledávka ve výši 1.246.992,- Kč nemůže být pohledávkou žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o., protože pochází z doby, kdy ještě neexistovala, následně v písemném vyjádření ze dne 14.10.2004 oba žalobci tvrzení změnili tak, že z obou vymáhaných pohledávek je aktivně legitimována jen žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o.] a že proto soud prvního stupně rozhodl správně, když \"s ohledem na koncentraci řízení nebyly připuštěny další tvrzení a důkazy\". Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně náležitě vypořádal i s argumentací žalobců ohledně přechodu práv a povinností z žalobce b) na žalobkyni T. – t. a o. t. spol. s r.o. dnem jejího vzniku podle ustanovení §69 obchodního zákoníku, neboť \"toto ustanovení na práva a povinnosti podnikajícího P. J. nedopadá, ale týká se zrušení společnosti bez likvidace\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Předně namítli, že v řízení nenavrhovali změnu žaloby, neboť nemůže být podstatnou změnou skutkových tvrzení skutečnost, že vznikem žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. došlo ke \"vložení veškerých pohledávek žalobce b)\" a k \"jejich postoupení\" na tuto obchodní společnost, a že také zápisy likvidační skupiny žalované prokazují, že \"žalovaná byla s touto skutečností seznámena a akceptovala ji\"; soudy proto neměly v tomto směru \"argumentovat s provedenou koncentrací řízení\". Podle názoru dovolatelů navíc nebylo možné nařídit koncentraci řízení podle ustanovení §118c občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001, neboť řízení o projednávané věci \"bylo zahájeno a probíhalo již před rokem 2001\"; v době po 1.1.2001 ani soud \"nikdy nevyzval účastníky ve smyslu ustanovení §118c odst. 1 občanského soudního řádu, aby vylíčili všechny rozhodné skutečnosti v soudem stanovené lhůtě, a nepoučil účastníky v tom směru, že k pozdějším skutečnostem a důkazům nebude přihlédnuto\". Dovolatelé nesouhlasí s názorem soudů, že by žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o., vzniklá dnem 1.3.1993, nemohla být \"nositelem pohledávky\", vzniklé před tímto datem, a vytýkají jim, že nepřihlédly k podání žalobců ze dne 18.11.2004, v němž předložili Společné prohlášení žalobců o vkladu podniku žalobce b) do žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. ze dne 2.4.1993 a Smlouvu o postoupení obchodního majetku, pohledávek a závazků ze dne 27.3.2003 účinnou ke dni vzniku žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. Podle názoru dovolatelů nemůže obstát ani názor soudů, že \"v řízení chybí žaloba ve vztahu k žalobci b)\"; poukazují na to, že \"žalobce b) podal vzájemný návrh k žalobnímu návrhu žalované\", že žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. navrhla přistoupení žalobce b) do řízení a že soud rozhodnutím o připuštění účastníka do řízení \"potvrdil účastenství žalobce b)\", a dovozují, že \"jednou přiznané účastenství nelze žalobci b) již odejmout\". Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuji, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Uvedla, že rozsudky soudů obou stupňů považuje po stránce skutkové i právní za správné, že argumentace dovolatelů považuje \"pouze za účelovou\" a že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval dovoláním proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně T. – t. a o. t. spol. s r.o. o 1.246.992,- Kč s příslušenstvím.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, za jakých podmínek dochází v řízení před soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §118c o.s.ř. k tzv. koncentraci řízení. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
V průběhu dovolacího řízení byl na žalobkyni T. – t. a o. t. spol. s r.o. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24.11.2008 č.j. MSPH 95 INS 2212/2008-B-22 prohlášen konkurs; usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 24.11.2008 v 16.06 hod. a tímto okamžikem bylo dovolací řízení přerušeno (§263 odst.1 insolvenčního zákona). Insolvenční správce dlužníka advokát podáním ze dne 30.11.2009 navrhl, aby bylo v dovolacím řízení pokračováno. Návrh insolvenčního správce došel soudu dne 1.12.2009; dovolací soud proto v dovolacím řízení pokračoval s tím, že účastníkem řízení se dnem 1.12.2009 stal na místě žalobkyně T. - t a o. t. spol. s r.o. insolvenční správce advokát (§264 odst.1 insolvenčního zákona).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedeném výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, v incidenčních sporech v rámci insolvenčního řízení, o základu věci ve sporech o ochranu hospodářské soutěže, o základu věci ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, o základu věci ve sporech z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství a v dalších případech stanovených zákonem mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží, ledaže jde o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést (§118b odst.1 o.s.ř.). O uvedených povinnostech a o následcích nesplnění těchto povinností musí být účastníci poučeni v předvolání k prvnímu jednání ve věci (srov. §118b odst.2 o.s.ř.).
Dochází-li v projednání věci k průtahům proto, že účastník je nečinný nebo že přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, může soud, je-li to účelné a nejde-li o věci uvedené v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř., na návrh jiného účastníka usnesením rozhodnout, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou určí, a že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo; lhůta nesmí být kratší než 15 dnů od doručení usnesení (§118c odst.1 o.s.ř.). Po lhůtě určené soudem mohou účastníci uvést další skutečnosti nebo označit důkazy, jen jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků nebo jestliže účastník byl vyzván k doplnění vylíčení rozhodných skutečností podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř., jakož i skutečnosti a důkazy, které nastaly (vznikly) po uplynutí lhůty nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést (§118c odst.2 o.s.ř.). Usnesení o tzv. koncentraci řízení soud doručí účastníkům řízení do vlastních rukou (srov. §118c odst.3 o.s.ř.).
Ustanovení §118b o.s.ř. o tzv. koncentraci řízení ze zákona a ustanovení §118c o.s.ř. o tzv. koncentraci řízení z rozhodnutí soudu se staly součástí občanského soudního řádu podle jeho novely, provedené s účinností od 1.1.2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. Část první, Čl. I bod 162 tohoto zákona). Z přechodných ustanovení, obsažených v Části dvanácté, hlavě první zákona č. 30/2000 Sb., vyplývá, že novelizovaná právní úprava platí i pro občanská soudní řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (v době do 31.12.2000), není-li stanoveno jinak, přičemž právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (přede dnem 1.1.2001), zůstávají zachovány (srov. bod 1 těchto přechodných ustanovení). V občanském soudním řízení, které bylo zahájeno v době do 31.12.2000, nebylo možné užít nové ustanovení §118b o.s.ř. o tzv. koncentraci řízení ze zákona (srov. bod 9 těchto přechodných ustanovení). Vzhledem k tomu, že užití nového ustanovení §118c o.s.ř. v občanském soudním řízení zahájeném v době do 31.12.2000 nebylo vyloučeno, platí ve smyslu Části dvanácté, hlavy první, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., že v době od 1.1.2001 mohla být i v tomto (již probíhajícím) občanském soudním řízení aplikována tzv. koncentrace řízení z rozhodnutí soudu. Soudy proto dospěly ke správnému závěru, že v řízení o předmětné věci, zahájeném před rokem 2001, bylo možné aplikovat ustanovení §118c o.s.ř.
Tzv. koncentrace řízení z rozhodnutí soudu může - jak vyplývá z ustanovení §118c o.s.ř. - nastat jen v řízení před soudem prvního stupně a pouze v řízení sporném (tj. v řízení ve věcech, které nejsou uvedeny v ustanovení §120 odst.2 o.s.ř.). Ke koncentraci řízení dochází, jen jestliže o tom rozhodl (usnesením) soud na návrh některého z účastníků řízení a jestliže usnesení soudu prvního stupně nabylo právní moci; ve výroku svého usnesení soud stanoví, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou určí, která nesmí být kratší než 15 dnů a která plyne od doručení usnesení, a že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo s výjimkou případů, vyjmenovaných v ustanovení §118c odst.2 o.s.ř.
Rozhodne-li soud o tzv. koncentraci řízení, zavazuje jeho usnesení všechny účastníky řízení; účinky usnesení tedy působí nejen vůči účastníku, který je nečinný nebo který přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, ale také proti účastníku, na jehož návrh soud tzv. koncentraci řízení nařídil. Z principu rovného postavení účastníků občanského soudního řízení (§18 odst.1 o.s.ř.) vyplývá též to, že všichni účastníci řízení musí mít stejnou možnost uvádět rozhodující skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání a že omezení v této možnosti, dané tzv. koncentrací řízení, musí dopadat na všechny účastníky stejnou měrou a ve stejném rozsahu.
V projednávané věci žalovaná navrhla (při jednání u soudu prvního stupně dne 17.1.2002), aby soud rozhodl o tzv. koncentraci řízení, neboť \"dochází s ohledem na přístup žalobců k neodůvodněnému protahování řízení\". Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 27.2.2002 č.j. 14 C 127/97-88, doručeným pouze žalobcům (jejich tehdejší zástupkyni advokátce), uložil žalobcům ve lhůtě 30ti dnů od doručení tohoto usnesení \"uvést veškeré rozhodné skutečnosti o věci samé, tj. v daném případě jednoznačně vymezit skutková tvrzení, na základě nichž se žalobci svých nároků domáhají a k prokázání těchto skutečností označit důkazy\" s tím, že \"ke skutečnostem a důkazům uvedeným po této lhůtě nebude v řízení přihlíženo (§118c odst.1 o.s.ř.)\". Usnesením ze dne 18.3.2003 č.j. 14 C 127/97-98, doručeným všem účastníkům (jejich zástupcům), soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §164 o.s.ř. opravil usnesení ze dne 27.2.2002 č.j. 14 C 127/97-88 tak, že účastníkům uložil ve lhůtě 30ti dnů od doručení tohoto usnesení \"uvést veškeré rozhodné skutečnosti o věci samé, tj. v daném případě jednoznačně vymezit skutková tvrzení, na základě nichž se účastníci svých nároků domáhají a k prokázání těchto skutečností označit důkazy\" s tím, že \"ke skutečnostem a důkazům uvedeným po této lhůtě nebude v řízení přihlíženo (§118c odst.1 o.s.ř.)\"; k odvolání žalované toto \"opravné\" usnesení odvolací soud usnesením ze dne 30.5.2003 č.j. 22 Co 213/2003-116 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 25.8.2003 č.j. 14 C 127/97-118, doručeným všem účastníkům řízení (jejich zástupcům), uložil žalované ve lhůtě 30ti dnů od doručení tohoto usnesení \"uvést veškeré rozhodné skutečnosti o věci samé, tj. v daném případě jednoznačně vymezit skutková tvrzení, na základě nichž se účastníci svých nároků domáhají a k prokázání těchto skutečností označit důkazy\" s tím, že \"ke skutečnostem a důkazům uvedeným po této lhůtě nebude v řízení přihlíženo (§118c odst.1 o.s.ř.)\"; k odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 28.11.2003 č.j. 22 Co 538/2003-129 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žalované ukládá ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení \"uvést rozhodující skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání s tím, že ke skutečnostem a důkazům uvedeným po této lhůtě nebude v řízení přihlíženo (§118c odst.1 o.s.ř.)\".
Z uvedeného vyplývá, že třicetidenní lhůta k vylíčení rozhodných skutečností o věci samé a k označení důkazů k jejich prokázání začala běžet žalobcům dnem 14.3.2002, kdy jim (jejich zástupkyni) bylo doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 27.2.2002 č.j. 14 C 127/97-88, a žalované na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 28.11.2003 č.j. 22 Co 538/2003-129 dnem 30.1.2004, kdy bylo doručeno jejímu zástupci advokátu. Popsaný postup soudů měl za následek, že lhůta k vylíčení rozhodných skutečností o věci samé a k označení důkazů uplynula žalobcům o (přibližně) 22 měsíců dříve než žalované a že tedy žalobcům nebylo umožněno, aby uváděli svá tvrzení a označovali důkazy k jejich prokázání současně se žalovanou.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci všichni účastníci řízení neměli stejnou možnost uvádět rozhodující skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání, protože omezení v této možnosti, dané tzv. koncentrací řízení, nemohlo - v důsledku postupů soudu - dopadnout na všechny účastníky stejným způsobem a ve stejném rozsahu, nemohly na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 27.2.2002 č.j. 14 C 127/97-88 a usnesení odvolacího soudu ze dne 28.11.2003 č.j. 22 Co 538/2003-129 nastat účinky tzv. koncentrace z rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení §118c o.s.ř. Závěry soudů, podle kterých nemohlo být z důvodu této koncentrace řízení přihlédnuto ke všem žalobci uvedeným tvrzením a jimi označeným důkazům, proto nemohou obstát. Nemůže být proto (zatím) správný ani názor soudů, že dlužnice T. – t. a o. t. spol. s r.o. není (nemůže být) \"nositelem vymáhané pohledávky\".
Dovolání dále směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení ve vztahu k žalobci b).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícímu se zastavení řízení je třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu, neboť o zastavení řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. §167 odst.1 o.s.ř.) a povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé vyjádřeném formou rozsudku.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení ve vztahu k žalobci b) zastaveno podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř., je proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedeném výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem (vzájemnou žalobou) [srov. §97 odst.1 o.s.ř.]. Na vzájemný návrh (vzájemnou žalobu) se použije přiměřeně ustanovení o žalobě, její změně a vzetí zpět (§97 odst.3 o.s.ř.).
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno žalobou, kterou podala Česká republika - Ministerstvo financí (jako žalobkyně) proti obchodní společnosti T. – t. a o. t. spol. s r.o. (jako žalované) a kterou se domáhala vydání věcí. Za tohoto řízení podala obchodní společnost T. – t. a o. t. spol. s r.o. [a nikoliv - jak se dovolatelé mylně domnívají - také žalobce b)] vzájemný návrh (vzájemnou žalobu), kterou uplatnila proti České republice - Ministerstvu financí jak svůj požadavek, tak i nárok, který měl podle jejího tvrzení mít vůči České republice - Ministerstvu financí žalobce b).
Řízení se zahajuje na návrh (§79 odst.1 věta první o.s.ř.); bez návrhu může soud zahájit řízení jen v případech, kdy to připouští zákon (srov. §81 odst.1 o.s.ř.). Probíhá-li řízení, které nebylo zahájeno podáním žaloby a které soud nemůže zahájit bez návrhu, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit; takové řízení musí být v kterémkoliv jeho stádiu zastaveno (§103, §104 odst.1 o.s.ř.). Uvedené se použije přiměřeně - jak uvedeno již výše - na projednání a rozhodnutí vzájemného návrhu (vzájemné žaloby).
Podáním vzájemné žaloby obchodní společnost T. – t. a o t. spol. s r.o. mohla - jak správně uvedl odvolací soud - uplatnit proti České republice - Ministerstvu financi jen (v souladu s dispoziční zásadou ovládající zahájení občanského soudního řízení) svá práva; uplatnit práva někoho jiného (za jinou fyzickou nebo právnickou osobu) lze v občanském soudním řízení jen z důvodu zastoupení (§22 až §31 o.s.ř.) a nikoliv - jak tomu bylo v posuzovaném případě - vlastním jménem. Podáním vzájemného návrhu (vzájemné žaloby) obchodní společností T. – t. a o. t. spol. s r.o. tedy nebylo (nemohlo být) zahájeno řízení mezi žalobcem b) a Českou republikou - Ministerstvem financí, neboť žalobcem b) nebyla u soudu podána žaloba nebo jiný úkon, kterým se zahajuje občanské soudní řízení. Protože v projednávané věci nebylo možné zahájit řízení bez návrhu a protože nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že nebyla podána žaloba a ani jiný úkon, kterým se zahajuje občanské řízení, nelze odstranit [\"dodatečným\" podáním žaloby žalobcem b) by bylo zahájeno \"nové\" občanské soudní řízení a nikoliv zhojen nedostatek řízení probíhajícího v rozporu se zákonem bez podání žaloby], soudy správně řízení ve vztahu k žalobci b) zastavily.
Na tomto závěru nic nemění ani to, že po vyloučení vzájemného návrhu (vzájemné žaloby) k samostatnému řízení soud prvního stupně na návrh žalobkyně obchodní společnosti T. – t. a o. t. spol. s r.o. usnesením ze dne 8.2.2000 č.j. 14 C 127/97-42 připustil, aby do řízení přistoupil jako další účastník řízení žalobce b).
Přistoupí-li na stranu žalobce (na jeho) návrh (se souhlasem soudu) další účastník (§92 odst.1 o.s.ř.), z povahy věci vyplývá, že se stává \"dalším\" žalobcem ve vztahu k předmětu řízení vymezeným žalobou podanou \"dosavadním\" žalobcem a že tedy požadované plnění nebo jiné právo má být přisouzeno nejen \"dosavadnímu\" žalobci, ale také (žalobcem určeným způsobem) dalšímu účastníku, který přistoupil na stranu žalobce. Bylo-li tedy soudem prvního stupně připuštěno, aby do řízení, jehož předmět byl vymezen vzájemným návrhem (vzájemnou žalobou) ze dne 31.1.1996 (samozřejmě jen v přípustné podobě požadavku na přisouzení plnění obchodní společnosti T. – t. a o. t. spol. s r.o.), přistoupil žalobce b), mohl se žalobce b) z tohoto důvodu stát účastníkem tohoto řízení pouze v té jeho části, v níž šlo (v podobě vyplývající z dalších dispozicí se žalobou) o zaplacení pohledávky ve výši 1.246.992,- Kč s příslušenstvím, a nikoliv ve vztahu k požadavkům, které jeho jménem byly nepřípustně uplatněny ve vzájemném návrhu (vzájemné žalobě) ze dne 31.1.1996; ve vztahu k této pohledávce však žalobce b) svoji účast v tomto řízení (dosud) neuplatňoval.
Z uvedeného vyplývá, že je správný rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení ve vztahu k žalobci b). Nejvyšší soud proto dovolání podané proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.2 části věty před středníkem zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 32.440,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 5., §10 odst. 3, §16, §17 písm.a) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 32.740,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 6.220,- Kč. Protože dovolání žalobce b) bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil, a to v části odpovídající podílu práva žalobce b) na celkovém předmětu řízení, tj. ve výši 9,57% nákladů, vzniklých žalované v dovolacím řízení v celkové výši 38.960,- Kč. Žalobce b) je povinen náhradu nákladů řízení ve výši 3.728,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o 1.246.992,- Kč s příslušenstvím, rozsudek odvolacího soudu - jak uvedeno výše - není správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto rozsahu, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ČR zrušil - s výjimkou výroků týkajících se žalobce b) - i toto rozhodnutí (spolu s doplňujícím rozsudkem) a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený ve zrušovacím výroku tohoto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu