ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.895.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 895/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně G. P., zastoupené advokátkou, proti žalované G. P., a. s., o 102.378,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 120/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2007, č.j. 18 Co 223/2007-140, takto:
I. Dovolání žalované, pokud směřuje do části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2007, č.j. 18 Co 223/2007-140, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni 12.797,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2007, č.j. 18 Co 223/2007-140, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni 38.392,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení 102.378,- Kč s příslušenstvím představujících nevyplacenou část (40 %) jednorázového odškodnění náležejícího jí jako pozůstalé manželce D. P., který utrpěl smrtelný úraz při dopravní nehodě dne 12. 3. 2005. Dále se domáhala náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 960,- Kč.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, č.j. 8 C 120/2006-116, uložil žalované pojišťovně povinnost zaplatit žalobkyni 38.392,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 63.986,- Kč žalobu zamítl; dále žalované uložil zaplatit žalobkyni 960,- Kč odpovídajících účelně vynaloženým nákladům s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 12. 3. 2005 J. K., který řídil vozidlo bez řidičského oprávnění a pod vlivem alkoholu, zavinil dopravní nehodu, při níž byl usmrcen manžel žalobkyně D. P., který nasedl do vozidla rovněž pod vlivem alkoholu a s vědomím o podnapilosti řidiče. J. K. byl v souvislosti s touto dopravní nehodou pravomocně odsouzen a trestním rozsudkem mu byla uložena povinnost uhradit pozůstalé manželce poškozeného jednorázové odškodnění dle §444 odst. 3 písm. a) obč. zák. a náklady pohřbu v plné výši. Soud dospěl k závěru, že poškozený D. P. porušil obecnou prevenční povinnost (§415 obč. zák.), neboť za zhoršené sjízdnosti vozovky, sám podnapilý, nasedl do vozidla s vědomím, že řidič je pod vlivem alkoholu, proto ve smyslu ustanovení §441 obč. zák. nese škodu poměrně. Podíl poškozeného na vzniklé škodě s ohledem na uvedené okolnosti stanovil ve výši 25 %. Žalovaná, u níž žalobkyně ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. uplatnila přímý nárok, snížila s odkazem na §441 obč. zák. plnění o 40 %, proto soud shledal žalobou uplatněný nárok opodstatněným ve výši odpovídající rozdílu (15 %). Ukončení šetření škodní události bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 7. 10. 2005; počínaje 23. 10. 2005 tedy žalobkyni podle §9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. vzniká právo na úroky prodlení, nikoli však ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 tohoto zákona, ale podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání obou stran Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, č.j. 18 Co 223/2007-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s J. K. 51.189,- Kč, žalovaná sama je zavázána k úhradě příslušenství z této částky a co do zbývajících 51.189,- Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil, že podíl poškozeného D. P. na vzniklé škodě spočíval pouze v pasivní roli spolujezdce, proto nedbalostní spoluzavinění nemůže představovat 25 % vzniklé škody, a určil, že se poškozený na škodě podílel v rozsahu 20 %. Povinnost žalované pojišťovny poskytnout plnění podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a odpovědnost J. K. za vzniklou škodu ve smyslu ustanovení §427 odst. 1 obč. zák. soud hodnotil jako solidární závazek. Stanovení počátku prodlení žalované shledal správným, stejně jako aplikaci ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodňuje je tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné stanovení podílu poškozeného na vzniku škody; v odůvodnění jeho rozhodnutí zejména postrádá rozbor jednotlivých příčin a míry jejich podílu na následku, tj. vzniklé škodě. Pochybení spatřuje zejména v tom, že odvolací soud dospěl k závěru o 20% podílu poškozeného na vzniklé škodě, když, vycházeje zcela ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, shledal na straně poškozeného jednak porušení prevenční povinnosti spočívající v tom, že poškozený nastoupil do vozidla s podnapilým řidičem, a jednak porušení povinnosti připoutat se za jízdy bezpečnostním pásem, a ve skutkově shodné věci vedené pod sp. zn. 4 C 69/2006 stanovil podíl poškozeného rovněž ve výši 20 %, avšak závěr soudu prvního stupně o nezapnutých bezpečnostních pásech přitom nepřevzal. Odvolací soud rovněž pochybil, když o úrocích z prodlení rozhodl dle obecné právní úpravy, namísto aplikace speciálního ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. Nesprávný je také závěr o dlužnické solidaritě žalované a J. K., když závazek žalované je založen na pojistné smlouvě a závazek J. K. jako škůdce je závazkem z odpovědnosti za škodu. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření označuje dovolání za nedůvodné. Určení míry spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 20 % považuje za odpovídající, když poškozený se na způsobu jízdy nijak nepodílel, v řízení nebylo prokázáno, že nebyl připoután bezpečnostním pásem, ani že věděl, že škůdce není držitelem řidičského oprávnění. Jediné pochybení poškozeného tedy spočívalo v tom, že usedl do vozidla s podnapilým řidičem. Rozhodnutí odvolacího soudu lze tedy pokládat za správné, a proto žalobkyně navrhuje, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky podle §241 odst. 2 a 4 o. s. ř., je zčásti přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v tomto rozsahu i důvodné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Pokud v posuzované věci soud prvního stupně v odvoláním napadených bodech výroku rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit 38.392, Kč s příslušenstvím a ohledně zbývajících 63.986,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a odvolací soud zavázal žalovanou uhradit společně a nerozdílně s J. K. 51.189,- Kč s příslušenstvím a co do zbývajících 51.189,- Kč žalobu zamítl, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu k žalované (dovolatelce) po obsahové stránce změněn toliko ohledně 12.797,- Kč s příslušenstvím. V tomto rozsahu však bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přípustnost dovolání v této části je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání žalované, pokud jím byla napadena měnící část rozsudku odvolacího soudu, tak bylo podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Ve zbytku, tedy směřuje-li proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud shledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolací soudu v otázce posouzení rozsahu spoluzavinění poškozeného.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, vydaném ve skutkově shodné věci týkající se pouze jiného žalobce vyslovil názor, že riziko dopravní nehody při řízení vozu podnapilou osobou při zhoršené sjízdnosti je natolik vysoké, že přístup spolujezdce, který se rozhodl za takových podmínek jízdu absolvovat, nelze hodnotit jinak než jako krajně riskantní. I když rozhodující příčinou škody bylo zcela neodpovědné počínání řidiče vozu a bez jeho hrubého porušení právních povinností by ke škodnému následku nedošlo, zásadní podcenění nebezpečnosti situace poškozeným se rovněž přímo a významnou měrou podílelo na tom, že vedle havárie vozu samotného došlo i k poranění spolujezdce a ke ztrátě jeho života. Poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku, proto podíl poškozeného na vzniklé škodě je vyšší než jen 20 % a limitně se může blížit až jedné polovině. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, že podíl manžela žalobkyně na vzniklé újmě činí s ohledem na jeho pasivní roli ve vztahu ke škodnému následku právě 20 %, tak nelze považovat za správný.
Jelikož byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci shledán opodstatněným, zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 38.392,- Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Námitku dovolatelky ohledně výše úroků z prodlení, resp. aplikace nařízení vlády č. 142/1994 Sb., neshledal dovolací soud opodstatněnou, neboť ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. upravuje úrok z prodlení výlučně jako sankci za nesplnění povinnosti uložené pojistiteli v odst. 3 tohoto ustanovení, tj. povinnosti provést ve stanovené lhůtě šetření škodní události. O tento případ se však v dané věci nejedná; předmětem sporu je nárok na výplatu pojistného plnění, u nějž prodlení pojistitele (žalované) nastává uplynutím 15. dne od ukončení šetření škodní události (§9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.), a protože zákon č. 168/1999 Sb. neobsahuje speciální úpravu pro případ prodlení s poskytnutím pojistného plnění, nepřichází v úvahu jiný způsob určení výše úroků z prodlení než aplikace ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Dovolací soud nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí dodává, že pasivní solidarita žalované a J. K., jak o ní rozhodl odvolací soud, v dané věci není možná, neboť ve vztahu žalobkyně k J. K. a k žalované se jedná o dva rozdílné nároky. Zatímco nárok žalobkyně, pozůstalé manželky poškozeného, za J. K. je nárokem na náhradu škody (o němž bylo pravomocně rozhodnuto v rámci trestního řízení), nárok žalobkyně na výplatu pojistného plnění podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. uplatněný vůči žalované jako pojistiteli je originárním nárokem na plnění založeným zvláštním právním předpisem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 2008, pod č. 93). Předpoklady dlužnické solidarity ve smyslu ustanovení §511 odst. 1 obč. zák. tedy nejsou splněny, neboť ustanovení §438 odst. 1 obč. zák. stanoví solidaritu jako zásadu pouze pro nároky na náhradu škody a nevztahuje se na nároky na pojistné plnění, pro něž solidarita není stanovena ani jiným právním předpisem.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu