ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.101.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 101/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. P. G., advokátem, se sídlem , proti žalovanému Ing. O. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem , o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 45 Cm 5/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 3 Cmo 138/2005 - 160, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č.j. 3 Cmo 138/2005 - 160, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. ledna 2005, č. j. 45 Cm 5/2001-115, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uložil žalovanému (Ing. V. K., coby tehdejšímu správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o. /dále též jen „úpadkyně D.“/) zaplatit žalobci (J. H., coby procesnímu nástupci původní žalobkyně JUDr. I. W., správkyně konkursní podstaty úpadkyně Dr. Z. s. r. o. /dále též jen „společnost Z.“ nebo „úpadkyně Z.“/) do tří dnů od právní moci rozsudku z konkursní podstaty úpadkyně částku 5 miliónů Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,6 % ročně od 16. září 1999 do zaplacení (bod I. výroku). Ohledně požadavku na zaplacení dalších úroků z prodlení (v době od 28. ledna 1999 do 15. září 1999, a ve výši dalších 5,4 % ročně z přisouzené částky od 16. září 1999 do zaplacení) žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalovaný vyhlásil 22. července 1998 „Podmínky užšího výběrového řízení“ na prodej podniku „Stáčírna stolních vod a džusových nápojů z aktivní části konkursní podstaty úpadkyně D.“ (dále též jen „stáčírna“), jehož předmětem bylo právo na uzavření kupní smlouvy ohledně stáčírny, o čemž bylo vydáno osvědčení ve formě notářského zápisu.
2/ K podmínce účasti v užším výběrovém řízení náleželo složení jistoty. Společnost Z. tuto jistotu složila k 22. červenci 1998 ve výši 5 miliónů Kč.
3/ Společnost Z. ve výběrovém řízení zvítězila. Dne 28. ledna 1999 pak sdělila žalovanému, že se jí nepodařilo zajistit prostředky na koupi stáčírny, proto kupní smlouvu neuzavře a žádá o vrácení jistoty.
4/ Žalovaný odmítl jistotu vrátit, s tím, že propadla ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně D.
5/ Usnesením ze dne 31. května 2000 prohlásil Krajský obchodní soud v Praze konkurs na majetek společnosti Z.
6/ Správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z. (jako postupitelka) uzavřela se žalobcem (jako postupníkem) dne 20. června 2003 písemnou smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „postupní smlouva“), na jejímž základě postoupila žalobci i pohledávku uplatněnou v této věci.
Soud uzavřel, že ve věci nešlo o návrh na uzavření smlouvy ve smyslu §276 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ani o veřejnou soutěž ve smyslu §281 a násl. obch. zák., nýbrž o inominátní kontrakt ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák.
Jistota měla propadnout, kdyby vítěz výběrového řízení neuplatnil právo na uzavření kupní smlouvy. Společnost Z. však toto právo uplatnila, přičemž podmínky výběrového řízení neřeší, co se stane s jistotou, když vítěz právo na uzavření kupní smlouvy uplatní, ale později kupní smlouvu neuzavře a neuhradí kupní cenu. Společnost Z. tedy žádnou povinnost sankcionovatelnou propadnutím jistoty neporušila. Při poměření klauzule o jistotě v Podmínkách užšího výběrového řízení z pohledu ustanovení o smluvní pokutě (o kterou podle soudu mělo jít) pak soud uvedl, že závěru, že došlo k platnému sjednání smluvní pokuty ve smyslu ustanovení §544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), brání i nedostatek zákonem požadované písemné formy.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že klauzule o jistotě nemá charakter smluvní pokuty.
Souhlasil však se závěrem, že společnost Z. v souladu s podmínkami výběrového řízení své právo uzavřít smlouvu na prodej podniku u žalovaného uplatnila, takže zanikl jediný předpoklad pro propadnutí jistoty ve prospěch konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že společnost Z. měla právo, nikoli povinnost, smlouvu o koupi podniku uzavřít, nedopustila se jejím neuzavřením porušení smluvní povinnosti. V důsledku toho má nárok na vydání složené jistoty, neboť právní důvod pro její složení zanikl. Nebyla-li porušena právní povinnost, chybí zde jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalobce za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud:
1/ V rozporu s hmotným právem vyřešil otázku aktivní věcné legitimace žalobce, který měl pohledávku nabýt postoupením od JUDr. I. W., správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z. Přitom žalobce neprokázal, že při nabývání pohledávky byly splněny podmínky pro její prodej, stanovené usnesením Městského soudu v Praze v konkursním řízení sp. zn. 90 K 3/2002. Otázka, zda při posuzování aktivní legitimace postupníka je třeba se zabývat nejen tím, zda postupník pohledávku nabyl zpeněžením mimo dražbu, ale i tím, zda ji nabyl v souladu s podmínkami stanovenými pro prodej v souladu s §27 odst. 2 ZKV konkursním soudem, nebyla dle dovolatele dosud řešena dovolacím soudem.
2/ V rozporu s hmotným právem uzavřel, že jedná-li jménem společnosti jeden jednatel, ač stanovy vyžadují společné jednání dvou jednatelů, jde o jednání pouze relativně (a nikoli absolutně) neplatné, ačkoli jednání jen jedním jednatelem nebylo ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obch. zák. úkonem učiněným jménem společnosti s ručením omezeným.
3/ V rozporu s hmotným právem (§267 odst. 1 obch. zák.) posoudil odvolací soud otázku, kdo je oprávněn vznést námitku relativní neplatnosti právního úkonu (to platí pro případ, že jednání zmíněné pod bodem 2/ způsobuje vskutku jen relativní neplatnost právního úkonu).
4/ V rozporu s hmotným právem (§373 a násl. obch. zák.) posoudil otázku povinnosti společnosti Z. uzavřít s dovolatelem kupní smlouvu a tím i otázku odpovědnosti společnosti Z. za škodu způsobenou na majetku konkursní podstaty úpadkyně D. a v důsledku toho právo žalovaného namítnout proti sporné pohledávce vzájemnou pohledávku z titulu náhrady škody, která přesahuje výši sporné pohledávky.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. shledává dovolatel v řešení otázek, pro něž má dovolání za přípustné, k čemuž u jednotlivých otázek (v pořadí výše označeném) dále argumentuje tím, že:
1/ Odvolací soud se nevypořádal s jeho nejpodstatnější námitkou, že žalobce neprokázal, že správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z. uskutečnila na prodej pohledávky výběrové řízení a že žalobce v něm zvítězil. Přitom bylo na žalobci (postupníku) prokázat nejen to, že pohledávku nabyl postoupením od správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z., nýbrž i to, že při nabývání pohledávky byly splněny podmínky pro její prodej stanovené usnesením Městského soudu v Praze č. j. 90 K 3/2002-267.
2/ Již v řízení před soudem prvního stupně poukázal na to, že právo na uzavření kupní smlouvy uplatnil 28. července 1998 jménem společnosti Z. pouze jeden jednatel, ačkoli podle společenské smlouvy měli při tomto právním úkonu jednat oba jednatelé současně.
Pro právní posouzení toho, zda společnost Z. tímto způsobem uplatnila právo na uzavření kupní smlouvy platně, není dle dovolatele rozhodné, že pro tento právní úkon nebyla zákonem předepsána písemná forma, ani to, že ke dni uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy byl v obchodním rejstříku dosud zapsán jiný způsob jednání za společnost Z. (podle kterého každý z jednatelů jedná jménem společnosti samostatně).
Kdyby soudy provedly důkaz společenskou smlouvou společnosti Z. ve znění platném k 28. červenci 1998, zjistily by, že stav zápisu v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti, což měl dovolatel právo namítnout. V tomto ohledu dovolatel - cituje §133 odst. 1 obch. zák. - uzavřel, že odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v rozporu s tímto ustanovením i s ustanovením §27 odst. 2 obch. zák. S poukazem na obsah ustanovení §13 odst. 1 obch. zák. pak dodal, že Ing. Vyskočil při uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy jednal jako jednatel společnosti Z., přičemž nedostatek projevu vůle jménem obchodní společnosti (chybějící jednání druhého jednatele) zakládá absolutní neplatnost právního úkonu, protože nejde o projev vůle společnosti ale o vlastní projev vůle fyzické osoby, která je jednatelem společnosti.
3/ Kdyby nedostatek projevu vůle učiněného jménem společnosti zakládal jen relativní neplatnost právního úkonu spočívajícího v uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy, pak dovolatel namítá, že neplatnost právního úkonu je v takovém případě určena na jeho ochranu (§267 odst. 1 obch. zák.) a odvolací soud v posouzení této otázky pochybil.
4/ Z vítězství ve výběrovém řízení a z uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy vyplývala dovolateli povinnost jednat po uplatnění tohoto práva ve smyslu bodu 9. Podmínek užšího výběrového řízení. Odvolací soud pak nesprávně vyložil úkon dovolatele spočívající ve vypsání užšího výběrového řízení a nevyložil jej podle §266 odst. 1 obch. zák., když ve smyslu §27 odst. 2 ZKV šlo o úkon směřující ke zpeněžení konkursní podstaty úpadkyně D.
Jelikož společnost Z. uplatnila právo na uzavření kupní smlouvy a složila jistotu ve výši 5 miliónů Kč, musela si být vědoma (ve smyslu bodu 9. Podmínek užšího výběrového řízení) toho, že musí doplatit nabídnutou kupní cenu do částky 35.251.004,- Kč. Jelikož tak neučinila, zmařila výběrové řízení a tím prodej stáčírny a znemožnila příjem peněz do konkursní podstaty. Bylo by otázkou dalšího dokazování, jak vysoká škoda vznikla v důsledku tohoto jednání konkursní podstatě úpadkyně D. Dokazování v tomto směru však nebylo prováděno, jelikož soudy dospěly k závěru, že společnost D. nebyla povinna kupní smlouvu uzavřít, takže již z toho důvodu nemohla dovolateli žádná škoda vzniknout a nebyl tak oprávněn vznést námitku započtení náhrady škody ani vůči žalobci (§529 odst. 1 obč. zák.).
Existenci tzv. jiné vady řízení shledává dovolatel v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly v důsledku nesprávného právního posouzení věci důkaz společenskou smlouvou společnosti Z., ač to navrhl.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Přitom poukazuje na to, že v dovolání není nikde uvedeno, v jakém rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno. Jinak považuje námitky dovolatele za liché a neodpovídající dosavadnímu průběhu řízení, provedenému dokazování a zjištěnému skutkovému stavu, uzavíraje, že s dovolacími námitkami se vypořádaly již oba soudy nižších stupňů. Napadenému rozhodnutí pak nepřisuzuje zásadní právní význam.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V průběhu dovolacího řízení dovolatel zemřel (8. ledna 2007) a usnesením ze dne 16. ledna 2007, č. j. K 210/96-273, ustanovil Krajský soud v Ústí nad Labem novým správcem konkursní podstaty úpadkyně Ing. O. K. Nejvyšší soud tedy jako s dovolatelem (a žalovaným) dále jednal s Ing. O. K.
Nejvyšší soud úvodem (v reakci na námitku žalobce) poznamenává, že ačkoli to v dovolání není uvedeno výslovně, z článku I. dovolání ve spojení s dalším obsahem dovolání plyne, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a překážka, jež by bránila projednání dovolání v důsledku absence rozsahu v jakém se rozsudek odvolacího soudu napadá (§241a odst. 1 o. s. ř.), zde není.
Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
K jednotlivým otázkám, z nichž dovolatel usuzuje na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí:
K námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v důsledku tvrzených vad postoupení pohledávky z původní žalobkyně.
Rozpornou rozhodovací praxi svých vlastních tříčlenných senátů v otázce námitek, jež má dlužník k dispozici proti postupníkovi, sjednotil Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007. V tomto rozsudku (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na který se v podrobnostech dokazuje), na dané téma uzavřel, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
V dané věci je ze spisu zjevné, že postupitelka (správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z.) oznámila postoupení pohledávky (na nynějšího žalobce) původnímu žalovanému 16. července 2003 (srov. kopie oznámení a doručenky č. l. 39-40 a potvrzení této skutečnosti žalovaným na č. l. 51). Námitky založené na argumentu neplatnosti postupní smlouvy tedy dovolatel nemá k dispozici a důvod připustit dovolání pro jejich zodpovězení proto dán není.
Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro zodpovězení dalších otázek dovolatelem mu předestřených.
U otázek, pro něž dovolání připustil, podrobil Nejvyšší soud věc dovolacímu přezkumu především v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podstata sporu tkví ve výkladu článku 9 Podmínek užšího výběrového řízení (jak z něj vyšly soudy nižších stupňů), jenž zní následovně:
„a/ vítěz výběrového řízení získá nezpochybnitelné právo na uzavření kupní smlouvy na prodej podniku za jím navrženou cenu a při splnění následujících podmínek:
- doplatek do plné výše navržené ceny, kdy složená jistota se do ceny započítá, musí být uhrazen před uzavřením kupní smlouvy, nejpozději však do 30. září 1998,
- uzavření nájemní smlouvy na provozování podniku od 1. srpna 1998 do uzavření kupní smlouvy.
b/ právo ad 9a/ musí vítěz uplatnit u správce konkursní podstaty nejpozději do 5 dnů od doručení osvědčení o vítězství ve výběrovém řízení, jinak toto právo zaniká a soutěžní jistota propadá ve prospěch konkursní podstaty.
Správce konkursní podstaty může vyzvat dalšího účastníka v pořadí dle bodu 7b/ k uzavření kupní smlouvy za shodných podmínek dle bodu 9a/.“
Jistota je právním institutem, s nímž český právní řád v některých svých ustanoveních počítá (srov. např. §555 až §557 obč. zák. či §326 odst 1 obch. zák a §348 odst. 1 obch. zák.), avšak nikterak jej nedefinuje. Z okolností posuzované věci je zřejmé, že žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadkyně D. sledoval vypsáním výběrového řízení na zpeněžení stáčírny jediný cíl, a to nalezení zájemce ochotného nejen nabídnout, ale rovněž zaplatit za ni, nejvyšší kupní cenu. Za účelem zajištění solidnosti (a to nepochybně nejen ve smyslu serióznosti, ale také ve smyslu jisté solventnosti) zájemců o uzavření kupní smlouvy, byla účast v tomto výběrovém řízení podmíněna složením jistoty ve výši 5 miliónů Kč.
Ačkoliv bod 9. Podmínek užšího výběrového řízení pod písmenem a/ hovoří o nezpochybnitelném právu vítěze výběrového řízení na uzavření kupní smlouvy na prodej podniku za jím navrženou cenu a za splnění dohodnutých podmínek, z písmene b/ tamtéž je zřejmé, že uplatnění práva dle písmene a/ je zároveň vítězovou povinností, jejíž nesplnění ve stanovené lhůtě je sankcionováno propadnutím jistoty.
Odtud je zjevné, že účelem jistoty v dané věci bylo zajištění závazku vítěze o uzavření smlouvy na prodej podniku nejen jednat, ale takovou smlouvu (za kupní cenu nabídnutou ve výběrovém řízení) také uzavřít.
Uplatnění práva vítěze na uzavření kupní smlouvy, jež by k uzavření kupní smlouvy a k úhradě kupní ceny nevedlo, zjevně postrádá jakýkoli smysl vzhledem k zamýšlenému cíli celé transakce, což muselo být nejpozději v době složení jistoty známo i pozdějšímu vítězi výběrového řízení.
Lhůta 5 dnů stanovená vítězi k uplatnění práva na uzavření kupní smlouvy zjevně směřovala k tomu, aby skutečný zájem vítěze o uzavření kupní smlouvy a úhradu kupní ceny byl co nejdříve postaven na jisto. Z toho, že jednání mezi stranami probíhala i po uplynutí této lhůty, nelze dovozovat, že cílem sledovaným výběrovým řízením bylo právo společnosti Z. o uzavření smlouvy pouze jednat.
Jinak řečeno, podle skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů, jenž dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn, společnost Z. v mezích určených Podmínkami užšího výběrového řízení, jež akceptovala právě složením jistoty, nesplnila předpoklady, za nichž by správce konkursní podstaty úpadkyně D. měl povinnost složenou jistotu vrátit.
Způsob, jímž článek 9. Podmínek užšího výběrového řízení vyložily soudy nižších stupňů, ve skutečnosti - a v rozporu s logikou věci - podporuje výklad jdoucí jak proti dikci článku, tak proti jeho duchu.
Je plně opodstatněné a odpovídající jazykovému i teleologickému výkladu článku 9. Podmínek užšího výběrového řízení pokládat za neuplatnění práva uzavřít kupní smlouvu (sankcionované /jen a pouze/ propadnutím složené jistoty) nejen prostou nečinnost vítěze výběrového řízení, nýbrž i takové jeho jednání, jímž sice v určené pětidenní lhůtě právo na uzavření kupní smlouvy uplatnil, avšak posléze (byť i po uplynutí určené lhůty nebo právě proto, že již uplynula) od tohoto záměru ustoupil.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je již proto nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zabývat se dalšími dovolacími námitkami pokládal Nejvyšší soud za dané situace již za zbytečné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu