Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2009, sp. zn. 29 Cdo 5198/2007 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5198.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5198.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 5198/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti žalovaným 1) J. P., 2) M. K., zastoupenému JUDr. Ing. T. M., advokátem, a 3) V. D., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 139/2006, o dovolání M. P., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2007, č. j. 5 Cmo 352/2007-119, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání M. P. potvrdil usnesení ze dne 3. října 2006, č. j. 33 Cm 139/2006-90, jímž Krajský soud v Hradci Králové - odkazuje na ustanovení §107 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) - rozhodl, že v řízení bude jako s prvním žalovaným pokračovat s M. P. Odvolací soud akcentoval, že v projednávané věci nepřichází v úvahu zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř., když M. P. je jediným dědicem prvního žalovaného (viz usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2006, č. j. D 2018/2004-41). Proti usnesení odvolacího soudu podal M. P. dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zdůrazňuje, že „je nutno od sebe oddělit procesní nástupnictví a vlastní řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu“. „Procesním nástupcem je fyzická osoba tam, kde to umožňuje povaha věci pokračovat v řízení, a tam, kde nestanoví zákon jinak, dědic osoby, která v průběhu řízení zemřela, tedy ztratila způsobilost být účastníkem řízení“. „V daném případě však nejde o běžné procesní nástupnictví jediného dědice, ale jde o situaci, kdy dědic odpovídá jen v rozsahu v zákonem stanoveném a žádné soudní rozhodnutí tento rozsah upravit nemůže“. Poukazuje na to, že „ve smyslu §175n o. s. ř. odpovídá jen za pohledávky, které byly v dědictví včas oznámeny, a věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, neodpovídá“. Pohledávky žalobkyně nebyly do dědictví přihlášeny, cena dědictví byla vyčerpána uspokojením pohledávek řádně přihlášených, a proto nemůže být dovolatel „neomezeným právním nástupcem zemřelého prvního žalovaného, byť byl jeho jediným dědicem“. Podle dovolatele nic nebrání tomu, aby řízení proti prvnímu žalovanému soud podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. zastavil, když „žalobkyně proti němu ztratila jakýkoli nárok, neboť práva vůči němu zákonným způsobem neuplatnila“. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání M. P. je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné. Podle ustanovení §107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popř. ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o nějž v řízení jde (odstavec 2). Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odstavec 4). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5 věta první). V projednávané věci je z obsahu spisu nepochybné, že dne 19. prosince 2002 Krajský soud v Hradci Králové směnečným platebním rozkazem, č. j. 33 Sm 984/2002-36, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.299.709,96 Kč s 6% úrokem od 22. října 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 4.332,30 Kč a náklady řízení. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal (mimo jiné) námitky i první žalovaný, přičemž dříve, než o těchto námitkách soud prvního stupně rozhodl, dne 27. listopadu 2004 zemřel. Okresní soud v Hradci Králové následně usnesením ze dne 29. června 2006, č. j. D 2018/2004-80, které nabylo právní moci dne 19. srpna 2006, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví, podle které pozůstalá manželka M. P. a pozůstalá dcera M. S. „z dědictví nic nepožadují“ a dědictví nabývá M. P. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že dědicové neuznali pohledávku žalobkyně, která je předmětem řízení v dané věci, a tato pohledávka nebyla do soupisu aktiv a pasiv dědictví zařazena. Závěr, podle něhož při rozhodování podle ustanovení §107 o. s. ř. o tom, s kým bude soud v řízení pokračovat poté, co dosavadní účastník ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, soud nezkoumá, v jaké výši právní nástupce dosavadního účastníka řízení odpovídá za jeho dluhy (§470 odst. 1 občanského zákoníku), shledal Nejvyšší soud správným již v usnesení ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1770/2006, přičemž od zmíněného závěru nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Obecně tak platí, že důvodnost obrany žalovaného, založené na tvrzení, že podle ustanovení §470 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá za dluhy zůstavitele, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, jen do výše nabytého dědictví, soud prověřuje až při rozhodování ve věci samé. V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se v tomto směru navíc prosadí závěr, podle něhož správnost směnečného platebního rozkazu je nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, s tím, že skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu být nemohou a taková procesní obrana žalovanému přísluší až v řízení o výkonu rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1616/2008). Konečně výhrady dovolatele, vycházející z ustanovení §175n o. s. ř. a založené na tvrzení, že žalobkyně neoznámila v dědickém řízení svou pohledávku, jsou irelevantní i proto, že Okresní soud v Hradci Králové (soud projednávající dědictví po zemřelém prvním žalovaném) v usnesení ze dne 7. dubna 2006, č. j. D 2018/2004-73, stanovil věřitelům zůstavitele lhůtu pro oznámení pohledávek do 1. března 2006; jinými slovy, konec lhůty pro oznámení pohledávek stanovil datem předcházejícím datu vydání rozhodnutí, jímž byla tato lhůta určena. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. prosince 2009 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/21/2009
Spisová značka:29 Cdo 5198/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5198.2007.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 927/10
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13