ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.366.2008.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) O. K., a 2) Z. K., oběma zastoupeným advokátkou, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 104/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2007, č.j. 20 Co 564/2007-53, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 31. května 2007, č.j. 5 C 104/2007-30, určil, že zástavní smlouva uzavřená dne 24.1.2007 mezi žalovanými a jejich synem O. K., kterou byl zatížen ve prospěch žalovaných dům č.p. 94 a pozemek parcela č. 362/2 v katastrálním území J., je vůči žalobkyni právně neúčinná (výrok I.). Současně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 21.900,- Kč (výrok II.). Uzavřel, že žalobkyně má vůči svému bývalému manželovi (synovi žalovaných) vymahatelnou pohledávku z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 642.784,- Kč a že uzavřením této zástavní smlouvy došlo ke zkrácení možnosti uspokojit tuto pohledávku. Z výtěžku případného prodeje nemovitostí by totiž byly přednostně uspokojeny zástavním právem zajištěné pohledávky, to je i pohledávka žalovaných za jejich synem ve výši 910.000,- Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení,
že zástavní smlouva ze dne 24.1.2007, kterou O. K., zatížil zástavním právem ve prospěch žalovaných v rozsudečném výroku označené nemovitosti, je vůči žalobkyni právně neúčinná (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vycházel při posouzení věci ze smyslu institutu odporovatelnosti dle ustanovení §42a obč. zák. Dovodil, že spočívá v umožnění věřiteli uspokojit svoji pohledávku v následném výkonu rozhodnutí (exekuci) postižením majetku, který je nyní ve vlastnictví jiné osoby, než je věřitelův dlužník, tedy postižením, majetku, který by – nebýt odporovaného právního úkonu – byl majetkem dlužníka a mohl by být postižen výkonem rozhodnutí (exekucí) vedeným proti dlužníkovi. Důsledkem vyhovění žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. je to, že tato jiná osoba odlišná od dlužníka
je v následném vykonávacím řízení osobou povinnou a je postihován její majetek, který dříve patřil (nebo by patřil, nebýt právního úkonu dlužníka) právě dlužníkovi. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci není zástavní smlouva uzavřená mezi žalovanými a jejich synem O. K. tím právním úkonem, který má na mysli ustanovení §42a obč. zák. Tímto právním úkonem totiž nedošlo k rozšíření majetku žalovaných a žalovaní nezískali touto smlouvou nic, co by dříve – před uzavřením zástavní smlouvy – patřilo jejich synovi. Nebylo by možno proti nim vést výkon rozhodnutí, když zde není žádná věc či pohledávka, která by mohla být ve výkonu rozhodnutí postižena v zájmu uspokojení pohledávky žalobkyně, kterou má vůči synovi žalovaných.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, že smyslem odporovatelnosti
je především zajistit právní ochranu věřitelům před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Odvolací soud učinil restriktivní výklad ustanovení §42a obč. zák., když jako odporovatelné právní úkony připouští pouze ty úkony, kterými došlo ke změně vlastnického práva. Uvedené ustanovení nevylučuje úspěšně odporovat i jiným právním úkonům, které mohou vést ke ztížení nebo zmaření uspokojení vymahatelné pohledávky. Na podporu tohoto názoru odkazuje dovolatelka
i na odbornou literaturu. Pokud by zákonodárce měl na mysli, že není možno odporovat některým právním úkonům, které vedou k ohrožení věřitelova uspokojení, jistě by
je v zákoně vyjmenoval. V daném případě je třeba se zabývat i funkcemi zástavního práva, tedy jak funkcí zajišťovací, tak i tím, že plní rovněž funkci uhrazovací, když zástavnímu věřiteli umožňuje pro případ nesplnění pohledávky podpůrný zdroj k jejímu uspokojení. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b)
a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod, nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v závěrech, že zástavní smlouvě uzavřené dne 24.1.2007 mezi dlužníkem žalobkyně a žalovanými, kterou dlužník žalobkyně (zástavce) zatížil nemovitosti ve svém vlastnictví zástavním právem ve prospěch žalovaných (zástavních věřitelů), nelze odporovat ve smyslu ustanovení §42a obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí.
Pro posouzení uvedené právní otázky je rozhodující, jak se v soudní praxi ustálil výklad účelu odpůrčí žaloby. Byl přijat názor, že smyslem žaloby podle ustanovení
§42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím
k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady
ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26, ročník 2000).
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že institut odporovatelnosti (uplatňující se odpůrčí žalobou) – tak jak je vymezen v ustanovení §42a obč. zák. – slouží a je určen pro potřeby exekučního řízení. Z uvedeného vyplývá, že vyslovení právní neúčinnosti zástavní smlouvy uzavřené dne 24.1.2007 mezi dlužníkem žalobkyně a žalovanými, kterou dlužník žalobkyně (zástavce) zatížil nemovitosti ve svém vlastnictví zástavním právem ve prospěch žalovaných (zástavních věřitelů), nemůže představovat podklad pro výkon rozhodnutí (exekuci), který by umožnil věřiteli (žalobkyni), jež má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, domoci se v exekuci proti žalovaným uspokojení své pohledávky z majetku, který by ušel dlužníkovi v důsledku jeho odporovaného úkonu (zástavní smlouvy). Je tomu tak proto, že na základě uvedené zástavní smlouvy žalovaní nezískali od dlužníka žádný majetek, který by mohl být postižen výkonem rozhodnutí (exekucí). V uvedeném smyslu nemohlo ani dojít k zákonnému předpokladu objektivního zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky, jestliže dlužníkův právní úkon v daném případě nevedl ke zmenšení jeho majetku a jestliže v důsledku toho nelze dovodit, že nebýt tohoto úkonu, by se věřitel z majetku dlužníka uspokojil. Odpůrčí žaloba tudíž nemohla být v posuzované věci úspěšná.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
Žalovaní vynaložili v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 a §19a) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalované náleží odměna ve výši 5.850,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.).
Celkovou částku 6.150,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné lhůtě
(§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalované v dovolacím řízení zastupoval
(§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu