infNsVyrok8,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009, sp. zn. 32 Cdo 1573/2009 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1573.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1573.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1573/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. E. R., advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému JUDr. F. K., advokátem, o zaplacení 178.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 102/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 28 Co 122/2007-203, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. července 2006, č. j. 10 C 102/98-138, se zastavuje. II. Dovolání proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 28 Co 122/2007-203, se odmítá. III. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 28 Co 122/2007-203, se zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11.555,- Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. E. R. do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: Žalobou ze dne 6. prosince 1996 doručenou soudu dne 10. prosince 1996 požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 178.878,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 15. ledna 1996 do zaplacení vyúčtované fakturou ze dne 31. prosince 1995 jako provizi za zprostředkování zakázky pro žalovaného podle smlouvy o spolupráci ze dne 3. října 1995. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 29. června 1998, č. j. 10 C 102/98-75 zavázal žalovaného k zaplacení částky 178.878,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do zaplacení a k náhradě nákladů řízení žalobkyně a žalobu zamítl v části, v níž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení úroků z prodlení za dobu od 15. ledna 1996 do 25. října 1996, protože dospěl k závěru, že žaloba je důvodná vyjma části, v níž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení úroků z prodlení na dobu předcházející dni 26. října 1996. Ve smlouvě o spolupráci bylo totiž sjednáno, že provize bude zaplacena žalovaným až po zaplacení zakázky zákazníkem žalovaného. Poté, co k tomu došlo, vyzvala žalobkyně žalovaného k placení a splatnost své pohledávky určila dnem 25. října 1996, takže teprve uplynutím tohoto data se žalovaný ocitl v prodlení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. února 2002, č. j. 28 Co 564/98-84 napadené rozhodnutí v části, v níž byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 178.878,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do zaplacení a náhradě nákladů řízení žalobkyně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že dosud nebyly vyjasněny právní poměry účastníků řízení, z nichž každý smlouvu, jež je právním důvodem žaloby, uzavíral jako člen sdružení, a nebyla dosud postavena na jisto ani výše požadovaného plnění. Soud prvního stupně nato vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a po marném uplynutí určené lhůty usnesením ze dne 18. května 2004, č. j. 10 C 102/98-111, její podání ze dne 6. prosince 1996 odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“). Usnesení bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 31. března 2006, č. j. 28 Co 592/2004-123 změněno tak, že podání žalobkyně ze dne 6. prosince 1996 se neodmítá, protože odvolací soud neshledal důvody uvedené v napadeném rozhodnutí za relevantní pro postup použitý soudem prvního stupně. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 10 C 102/98-138 žalobu v části, jež zůstala předmětem řízení (tj. ohledně částky 178.878,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do zaplacení) zamítl (výrok I.) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.), protože dospěl k závěru, že smlouva o spolupráci ze dne 3. října 1995 uzavřená mezi žalobkyní a E. B. podnikajícími společně ve sdružení B.-I. jako dodavatelkami a Sdružením fyzických osob P. sestávajícím ze žalovaného a J. N. (dále jen S. P.) jako odběratelem ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“) nebyla platně uzavřena. Podle soudu prvního stupně nedošlo mezi účastníky řízení při jejím uzavírání ke shodě vůle [§266 obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“)], protože podle žalobkyně nebylo její smluvní povinností zajistit žalovanému obchodního partnera, který by platil včas, kdežto podle žalovaného vznikl žalobkyni nárok na výplatu provize podle smlouvy pouze v případě včasných plateb jeho partnera zajištěného žalobkyní. Odvolací soud rozsudkem uvedeným v záhlaví k odvolání žalobkyně napadené rozhodnutí potvrdil v části, v níž byla žaloba zamítnuta v částce 89.439,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do zaplacení a ohledně 4% úroku z prodlení z této částky od 26. října 1996 do zaplacení (první výrok), změnil je v části, v níž byla žaloba v částce 89.439,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do zaplacení zamítnuta tak, že zavázal žalovaného k uvedenému plnění (druhý výrok), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady předchozího řízení a náklady odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok). Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení sporné ustanovení bodu 3. písm. b/ smlouvy o spolupráci ze dne 3. října 1995, posouzené odvolacím soudem jako smlouva o obchodním zastoupení podle §652 a následujících ustanovení obch. zák., podle něhož se dodavatel zavázal „nepřebírat od klienta zakázky, které není schopen vzhledem k technickým a časovým schopnostem a cenovým možnostem splnit“ je sice neplatné pro neurčitost, smlouva jako celek je však platná. Samotná výše provize 178.878,- Kč byla mezi účastníky řízení nesporná. Právo na její zaplacení však vzniklo teprve, když zákazník vyrovnal své závazky vůči S. P. (bod 4. písm. b/ smlouvy o spolupráci), k čemuž došlo nejpozději dne 7. října 1996, a co byl poté žalovaný jako člen tohoto sdružení k zaplacení vyzván upomínkou zástupce žalobkyně ze dne 10. října 1996, v níž byla splatnost určena na den 25. října 1996. Výše úroků z prodlení byla stanovena s ohledem na v té době platné znění §502 obch. zák. na 15 %. Žalobkyni však náleží pouze polovina jí požadované částky, protože podle smlouvy o sdružení uzavřené mezi ní a E. B. se zisk sdružení dělí mezi ně rovným dílem. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním „do všech jeho částí“, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolací soud podle něj pochybil v právním posouzení věci, pokud nevzal v úvahu, že faktura ze dne 31. prosince 2005 byla vystavena žalobkyní předčasně, protože jí zprostředkovaná smlouva byla uzavřena až dne 7. února 1996 a k plnění došlo teprve poté. Upomínka ze dne 10. října 1996, jíž žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení uvedené faktury je tudíž bezpředmětná, protože žalobkyně fakturovala nesprávně a předčasně. Vzhledem k délce soudního řízení způsobené soudy obou stupňů a nikoliv jím by placení úroků z prodlení bylo v rozporu s dobrými mravy. Napadený rozsudek považuje za „zmatečný a nepřezkoumatelný“, protože odvolací soud potvrzoval, případně měnil rozsudek soudu prvního stupně, který nikdy nebyl vydán. Dovoláním byl rovněž výslovně napaden jednak výrok o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu, jednak výrok o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] v dovolání blíže specifikovány nebyly. Dovolatel navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně označila dovolání za bezpředmětné, protože žalovaný neoznačil právní otázku, na níž dovolání založil, a navrhla jeho odmítnutí. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části, v níž je jím napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nejsou dány podmínky pro jeho projednání, a v části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku a výrokům o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu, není přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z toho vyplývá, že není dána funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45). Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podle ustanovení §243c odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř., z nichž vyplývá, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak Nejvyšší soud dovodil např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolání je rovněž subjektivně nepřípustné, směřuje-li proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo zčásti potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, poněvadž v tomto rozsahu žalovaný žádnou újmu, reparovatelnou případným zrušením rozhodnutí dovolacím soudem, neutrpěl (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§218 písm. b) ve vazbě na §243b odst. 5 věta první o. s. ř.] v částech, v nichž jím byl napaden první, třetí a čtvrtý výrok rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k přípustnosti dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), shledány nebyly, byť dovolatel tvrdí, že odvolací soud jimi řízení zatížil. Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože odvolací soud potvrdil, popřípadě změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, které nikdy nebylo vydáno, jehož závěry však zároveň cituje. Již z toho je nutno dovodit, že odvolací soud rozhodoval o odvolání proti existujícímu rozhodnutí a tato dovolací námitka důvodná není. Měl-li touto dovolací námitkou žalovaný na mysli, že odvolací soud výrok svého rozhodnutí formuloval nesprávně, ani tak nelze dojít k závěru o její důvodnosti za situace, kdy soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl a odvolací soud toto rozhodnutí k odvolání žalobkyně zčásti potvrdil a zčásti změnil tak, že žalovaného zavázal k plnění. Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, že zaplacením ceny díla zákazníkem sdružení P. zajištěným žalobkyní, jí vznikl nárok na zaplacení provize sjednané smlouvou o spolupráci ze dne 3. října 1995, jehož splatnost nastala uplynutím lhůty určené výzvou žalobkyně ze dne 10. října 1996, tedy dne 25. října 1996, tvrdě, že faktura, k jejímuž zaplacení byl vyzván, byla vystavena předčasně a nesplňuje náležitosti daňového dokladu. Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dobu plnění obchodních závazků obecně upravuje ustanovení §340 obch. zák., podle jehož prvního odstavce je dlužník povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu bylo pod bodem 4. písm. b) smlouvy o spolupráci ze dne 3. října 1995 sjednáno, že „dodavateli náleží provize až po zaplacení zakázky klientem na konto odběratele oproti řádně vystavené faktuře se splatností do 14 dnů“. Uvedené ujednání tedy určuje jak vznik práva na zaplacení provize (po zaplacení zakázky klientem žalovaného), tak splatnost tohoto nároku (oproti řádně vystavené faktuře se splatností do 14 dnů). Zcela nepochybně bylo rovněž zjištěno, že společnost V., a.s. splnila své závazky vůči sdružení P. ze smlouvy o likvidaci odpadů ze dne 7. února 1996 zprostředkované sdružením, jehož byla žalobkyně členkou, nejpozději dne 7. října 1996, že faktura byla vystavena dne 31. prosince 2005 na částku 178.878.- Kč (mezi účastníky nespornou) a že upomínka ze dne 10. října 1996, jíž bylo sdružení P. vyzváno k zaplacení provize ve výši 178.878,- Kč do 25. října 1996, byla žalovanému doručena. Pokud z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalovaný nárok žalobkyni jako člence sdružení B. – I. vznikl nejpozději dne 7. října 1996, jeho závěr je správný. Ani posouzení otázky splatnosti v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením §340 odst. 1 obch. zák., nelze odvolacímu soudu vytknout. Účastníci splatnost provize sjednali ve shora citovaném bodu 4. písm. b) smlouvy o spolupráci ze dne 3. října 1995. Protože faktura sama o sobě nezakládá nárok, ale určuje jeho splatnost (a takto je třeba uvedené ujednání chápat), lze uzavřít shodně s odvolacím soudem, že ke dni 10. října 1996 již žalobkyni vznikl nárok na provizi a upomínka z tohoto dne obsahující údaj o výši plnění tak na rozdíl od předčasně vystavené faktury účinnou výzvou k placení nepochybně byla. Za relevantní konečně nelze shledat ani námitku, jíž žalovaný namítá, že přiznání úroků z prodlení je „zcela v rozporu s dobrými mravy“, již proto, že tuto výhradu poprvé uvedl v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. teprve v dovolacím řízení. Dovolací soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je v části, v níž je dovolání přípustné, správné. Proto aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo zčásti zamítnuto, zčásti odmítnuto a zčásti bylo řízení o něm zastaveno a žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, částkou 11.255,- Kč a z paušální náhrady ve výši 300,- Kč na jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, celkem tedy částkou ve výši 11.555,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 17. prosince 2009 JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/17/2009
Spisová značka:32 Cdo 1573/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1573.2009.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. III.ÚS 648/10
Staženo pro jurilogie.cz:2022-11-26