ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1204.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1204/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2009 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná S. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 To 29/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 10 T 1/2007, byla obviněná S. H. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jichž se dopustila tím, že:
I. 1) jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 8. 3. 1999 leasingovou smlouvu č. 3/99/0015 se společností C. a. s., se sídlem P., S. (nyní L. Č. s. a. s.), kde předmětem leasingu byl 1 kus notebooku zn. DELL Latitude s příslušenstvím a tiskárnou Lexmark, 6 kusů PC Intel Pentium II s příslušenstvím, 1 kus ISDN Adapter - ISDN Kit a 1 kus tiskárny HP 5 600DPI v pořizovací hodnotě 1,004.174,- Kč, a poté, co uhradila akontaci ve výši 337.469,- Kč a jedenáct leasingových splátek do 1. 2. 2000 včetně, tak zbývajících třináct leasingových splátek po 36.124,- Kč společnosti C. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P., přičemž způsobila leasingové společnosti škodu C., a.s., se sídlem P., S. (nyní L. Č. s. a.s.), ve výši 317.134,- Kč,
2) jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 10. 3. 1999 leasingovou smlouvu č. 1102300096 se společnosti C. L., a.s., se sídlem P., J. n., kde předmětem leasingu byl 1 kus notebooku zn. DELL Latitude s příslušenstvím a tiskárnou Lexmark 3100, 6 kusů PC Pentium II s příslušenstvím, 6 kusů monitorů 15\" TCO 92, I kus scanneru UMAX Astra, 6 kusů ISDN Kit adapter, 1 kus PC serveru ULTRA 2, I kus monitoru 15\" TCO 92 a 1 kus tiskárny HP 5 600DPl, vše v pořizovací hodnotě 1,545.579,- Kč, k převzetí věcí písemně zmocnila P. J., a poté, co uhradila akontaci ve výši 380.060,- Kč a deset leasingových splátek po 32.376,- Kč do února 2000 včetně, tak zbývajících dvacet pět leasingových splátek společnosti C. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P., přičemž způsobila leasingové společnosti C. L. a.s., se sídlem P., J. n. škodu ve výši 618.935,- Kč,
3) jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch. po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíháni bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 9. 6. 1999 leasingovou smlouvu č. 059/0026 se společností B. ¬L. s. r. o., se sídlem P., V. (nyní T. F. S. s. r. o.), kde předmětem leasingu byl 1 kus tamponovacího stroje zn. MOLY A 1123 B v pořizovací hodnotě 895.454,40 Kč, který dle protokolu převzal od dodavatele dne 17. 6. 1999 P. J., a poté, co uhradila akontaci ve výši 358.182,- Kč a devět leasingových splátek po 14.923,36 Kč, tak zbývajících dvacet sedm leasingových splátek společnosti B.-L. s. r. o. neuhradila, předmět leasingu jí nevrátila, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P., přičemž způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 377.787,- Kč,
4) jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, v přesně nezjištěné době v roce 2000 převedla na nezjištěnou osobu soubor digitálních pokladen v pořizovací hodnotě 508.652,20 Kč, které měla společnost C. pronajaté na základě leasingové smlouvy č. 058/0128 ze dne 28. 5. 1999 od společnosti B. L. s. r. o., se sídlem P., V. (následně T. F. s. C. s. r. o.), následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P. a společnosti B. L., s. r. o., způsobila škodu ve výši 117.601,- Kč,
5) P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s jednatelkou této společnosti obviněnou S. H., uzavřel dne 10. 2. 2000 jménem společnosti C. – C. n. c. s. r. o., se sídlem P., Ch. s R. H., smlouvu o smlouvě budoucí na odprodej vozidla zn. SEAT TOLEDO 1.9 TDi, které v té době bylo zaparkováno jako havarované v A. P., následně od něho převzal částku 220.000,- Kč, vozidlo bylo na R. H. převedeno, ačkoliv věděla, že vozidlo bylo pronajato společnosti C. – C. n. c. s. r. o. na základě leasingové smlouvy č. 1901316 ze dne 27. 8. 1999, a to od společnosti O. L. a. s., se sídlem P., R., a jeho pořizovací hodnota činila 680.669,72 Kč, přičemž leasingová smlouva byla ukončena až na základě šetření leasingové společnosti bez přispění nájemce, přičemž výše zmíněné leasingové společnosti tím způsobila škodu ve výši 138.162,- Kč, a shora popsaným jednáním způsobila celkovou škodu ve výši 1.569.619,- Kč,
II. 1) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 6. 10. 1999 leasingovou smlouvu č. 11/99/336 se společností R.-L. s. r. o., se sídlem P., V. H., kde předmětem leasingu byly 2 kusy šicího stroje AUTOM USM ASF-B a 2 kusy štípacího stroje FORTUNA UAF v pořizovací hodnotě 2.386.616,- Kč, které dle protokolu převzal od dodavatele dne 7. 10. 1999 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co uhradila akontaci ve výši 586.873,- Kč, tak z celkového počtu šestnácti kvartálních leasingových splátek po 139.151,30 Kč zaplatila na úhradu první leasingové splátky pouze částku ve výši 9.151,30 Kč a zbytek leasingových splátek společnosti R.-L., s. r. o. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 1,790.592,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
2) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C.- C. n. c., s. r. o., sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 9. 11. 1999 leasingovou smlouvu č. HS/9042/99 se společností A. P. a. s., se sídlem P., B., kde předmětem leasingu byl 1 kus faxu zn. Canon Multi Pass C 20 a 1 kus vypalovačky zn. Philips CDR 775 v pořizovací hodnotě 36.168,20 Kč, které převzal od dodavatele dne 10. 11. 1999 P. J., přičemž obžalovaná H. jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co uhradila prvních šest leasingových splátek, tak zbývajících třicet leasingových splátek dle splátkového kalendáře společnosti A. P. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 15.020,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
3) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 13. 12. 1999 leasingovou smlouvu č. 226/99 se společností A. A.-L. a. s., se sídlem P., S., kde předmětem leasingu byl 1 kus kopírovacího stroje zn. CANON MP 6220 A3, 2 kusy notebooků zn. UMAX s příslušenstvím, 1 ks monitoru zn. Panasonic Pana Sync S 110 21\", 1 kus serveru zn. Compaq ProLiant 3000, které dle protokolu převzal od dodavatele dne 16. 12. 1999 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co uhradila úvodní splátku ve výši 207.965,- Kč a čtyři leasingové splátky po 25.564,90 Kč, tak zbývající dvacet čtyři leasingové splátky společnosti A.-L. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 226.952,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
4) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 14. 12. 1999 leasingovou smlouvu č. 1995510456 se společností M. L., a. s. se sídlem M. B., T. T. G. M., kde předmětem leasingu byl 1 kus kopírovacího stroje zn. CANON NP 6621 v pořizovací hodnotě 105.749,60 Kč, dále téhož dne uzavřela se stejnou společností leasingovou smlouvu č. 1995510457, kde předmětem leasingu byl kus notebooku zn. Toshiba Sattelite 4090 s příslušenstvím v pořizovací hodnotě 107.970,- Kč a ve shodný den uzavřela s toutéž společností i leasingovou smlouvu č. 1995510458, kde předmětem leasingu byl 1 kus serveru Compaq ProLiant 3000 s příslušenstvím v pořizovací hodnotě 499.450,92 Kč, P. J. ve všech třech případech uhradil dodavateli při převzetí předmětů leasingů první zálohy, přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto tři předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co u každé ze smluv uhradila úvodní zvýšenou zálohu a čtyři leasingové splátky, tak zbývajících 31 leasingových splátek dle smlouvy č. 1995510456 po 3.020,- Kč, tj. celkem 93.620,- Kč, 31 leasingových splátek dle smlouvy č. 1995510457 po 3.080,- Kč, tj. celkem 95.480,- Kč a 31 leasingových splátek dle smlouvy č. 1995510458 po 14.250,¬- Kč, tj. celkem 441.750,- Kč, společnosti M. L. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu v celkové výši 496.089,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
5) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c. s. r. o., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 14. 12. 1999 leasingovou smlouvu č. 168990200 I se společností S. M. s. r. o., se sídlem Z., O., kde předmětem leasingu byl 1 kus kopírovacího stroje zn. CANON MP 6220 A3, 2 kusy notebooků zn. UMAX s příslušenstvím, 1 kus monitoru zn. Panasonic Pana Sync S 110 21\", 1 kus faxu zn. Panasonic UF-550YJ laser, 1 kus serveru zn. Compaq ProLiant 3000 v pořizovací hodnotě 693.217,42 Kč, které dle protokolu převzal od dodavatele dne 3. 1. 2000 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co uhradila akontaci ve výši 277.287,- Kč a jednu leasingovou splátku ve výši 14.261,- Kč, tak zbývajících třicet pět leasingových splátek společnosti S. M. s. r. o. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 400.147,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
6) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c. s. r. o., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 17. 12. 1999 leasingovou smlouvu č. 099/538 se společností P. a. s., se sídlem P., A. S., kde předmětem leasingu byl 1 kus notebooku zn. Toshiba 4090 CD X, 2 kusy monitorů zn. EIZO FLEXSCAN 21\", 1 kus serveru zn. Compaq ProLiant 3000R v pořizovací hodnotě 693.217,42 Kč, které dle protokolu převzal od dodavatele dne 27. 1. 2000 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co se zpožděním uhradila úvodní splátku ve výši 277.287,- Kč a dvě leasingové splátky po 23.252,- Kč, tak zbývající dvacet jednu leasingovou splátku společnosti P. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 383.392,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
7) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c. s. r. o., se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 3. 1. 2000 leasingové smlouvy č. 5066 a 5067 se společností K. H. a. s., se sídlem P., M., kde předmětem leasingu byl 1 kus notebooku zn. Toshiba 4080 XCDT, 1 kus kopírky Canon GP 210 a 1 kus serveru zn. Compaq ProLiant 3000R v pořizovací hodnotě 634.595,20 Kč, které dle protokolu převzal od dodavatele dne 27. 1. 2000 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co ze smlouvy č. 5066 uhradila úvodní splátku ve výši 27.000,- Kč a jednu leasingovou splátku ve výši 6.143,90 Kč, tak zbývající dvacet tři leasingové splátky společnosti K. H. a. s. neuhradila, dále pak ze smlouvy č. 5067 uhradila úvodní splátku ve výši 143.000,- Kč a jednu leasingovou splátku ve výši 15.456,30 Kč, a poté zbývajících třicet pět splátek společnosti K. H. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti celkovou škodu ve výši 442.996,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
8) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c. s. r. o, se sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení zastaveno, uzavřela dne 1. 2. 2000 leasingovou smlouvu se společností O. L. a. s., se sídlem P., R., kde předmětem leasingu bylo 10 kusů počítačových sestav SUNNY iPIII s příslušenstvím, 2 kusy tiskáren HP Laser Jet 1100A, 1 kus kopírovacího stroje Panasonic FP-7722 s příslušenstvím, 1 kus serveru ProLiant 5500 PIlI Xeon, 1 kus monitoru Targa Ekonomy TM3854-2-15\", 2 kusy pracovních stanic Elektra mirage Intel PIlI s příslušenstvím, 2 kusy monitorů Panasonic TX-¬D7P53-G-17\", 2 kusy tiskáren HP LaserJet 4050TN, vše v pořizovací hodnotě 1.671.290,¬- Kč, přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co uhradila úvodní leasingovou splátku ve výši 34.571,- Kč, tak zbývajících třicet pět splátek společnosti O. L. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 951.764,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P., a shora popsaným jednáním způsobila celkovou škodu ve výši 4.706.953,- Kč.
Za to byla obviněná S. H. odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. a za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené L. Č. s., a. s., částku 317.134,00 Kč. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009 podala obviněná odvolání (č. l. 3549 - 3555). O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 To 29/2009, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné S. H. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná S. H. prostřednictvím své obhájkyně obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „je přesvědčená, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Obviněná uvedla, že trestní řízení, ať již ve stádiu přípravného řízení, či v rámci hlavního líčení, vykazovalo řadu závažných procesních i věcných pochybení, čímž byly opakovaně porušovány základní zásady trestního řízení, zejména pak zásady zakotvené v ustanoveních §2 odst. 1, 4, 5 a 6 tr. ř. Podle jejího názoru byly v řízení použity důkazy, které nebyly využitelné, neboť byly pořízeny před řádným zahájením jejího trestního stíhání. Procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, která se stala v přípravném řízení, nebyla odstraněna ani v rámci hlavního líčení. Domnívá se též, že byla zkrácena na svém právu na obhajobu, neboť její trestní jednání bylo oproti podané obžalobě v rozsudku soudu prvého stupně odlišně právně kvalifikováno, přičemž na takovou změnu nebyla předem upozorněna a nemohla tomu přizpůsobit svoji obhajobu.
Obviněná taktéž uvedla, že trestní stíhání pro trestné činy, jejichž spácháním byla uznána vinou meritorním rozhodnutím, bylo řádně a v souladu s trestním řádem zahájeno až usnesením Policie ČR, Správou hlavního města Prahy, SKPV, Odborem obecné kriminality, ze dne 2. 6. 2006, ČTS:PSP-58/OOK5-329/2001, pokud však dle jejího názoru lze vůbec toto usnesení považovat za zákonné a vydané v souladu s trestním řádem, a k předchozím usnesením o zahájení trestního stíhání tak nelze v žádném směru přihlížet. Obviněná dále uvedla, že názor Vrchního soudu v Praze dotýkající se promlčení jejího trestního stíhání shledává nesprávným, neboť je dle jejího názoru v rozporu nejen se základní zásadou trestního řízení podle ustanovení §2 odst. 1 tr. ř., ale i platnou judikaturou a v konečném důsledku též Ústavou ČR. Výslovně nesouhlasí s tím, že by usnesení, kterými byla zahajována trestní stíhání a která předcházela usnesení Policie ČR, Správou hlavního města Prahy, SKPV, Odboru obecné kriminality, ze dne 2. 6. 2006, byť nebyla správná a zákonná, což bylo v řízení připuštěno, byla s to přerušit běh promlčecí doby a plnit tak účel ve smyslu §67 tr. zák. zohledňující přerušení běhu promlčecí doby. Obviněná je toho názoru, že její trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo promlčeno. V této skutečnosti, resp. v nesprávném postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněná současně vytýká soudům obou stupňů, že skutky, pro které byla meritorním rozhodnutím uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nebyly správně právně posouzeny. Trestný čin podvodu podle §250 trestního zákona, ale i trestný čin zpronevěry podle §248 trestního zákona jsou úmyslné trestné činy, kdy podvodný úmysl pachatele musí být dán již v době probíhajícího jednání, v němž je spatřován trestný čin. Z popisu skutku tak musí být patrné, že obviněný jednal v podvodném úmyslu, či v úmyslu svěřenou věc zpronevěřit a takto popsaný skutek musí korespondovat s popisem skutku v podané obžalobě. Usnesení, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání obviněné, ale obsahují popisy skutku, ze kterých podvodné úmyslné jednání, ani úmyslné jednání směřující ke zpronevěře svěřené věci, nevyplývá. Takový popis skutku podle jejího názoru údajně neobsahuje ani obžaloba státního zástupce. Z těchto důvodů se obviněná domnívá, že jednání, která jsou jí kladena za vinu, nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., ani skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 To 29/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 10 T 1/2007, zrušil, a rozhodl sám tak, že se obviněná podle §226 písm. a), b) a e) tr. ř. v plném rozsahu zprošťuje obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství ze dne 8. 1. 2007, č. j. KZV 306/2002; případně v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně připomněla rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a zrekapitulovala dovolací námitky obviněné, uvedla k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že jednání obviněné mělo charakter pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., tudíž promlčecí doba začala běžet od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena, resp. spácháním posledních dílčích útoků v rámci výroků o vině. Ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. se v daném případě neuplatnilo, neboť policejní orgán, který rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněné, musel otázku případného promlčení trestního stíhání posuzovat podle hmotného práva, včetně ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. Státní zástupkyně uvedla, že zahájením trestního stíhání ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. dochází k přerušení běhu promlčecí lhůty, což nemůže zvrátit ani případná vada usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť v žádném případě nejde o nicotný právní úkon. Odkázala, že i Ústavní soud považuje zahájení trestního řízení za primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní stíhání bylo v konkrétní věci zahájeno a nadále vedeno z hlediska formulace jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, pak v této fázi trestního řízení postačí základní skutečnosti vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, či ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05). Konstatovala, že usnesení o zahájení trestního stíhání doručená obviněné dne 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004 byla z obsahového hlediska dostatečná a vyhovující zákonným požadavkům. Uvedla též, že se neztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze v usnesení ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 10 T 1/2007, jímž byla podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrácena státnímu zástupci k došetření s tím, že popsaný skutek mohl naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nikoli však podvodu, neboť v popisu skutku není vyjádřen podvodný úmysl. Dle závěru státní zástupkyně Vrchní soud v Praze postupoval zcela správně, pokud dospěl k závěru, že promlčecí doba počíná běžet od okamžiku dokonání posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu, což v případě trestného činu podvodu určuje její počátek od 1. 2. 2000, u trestného činu zpronevěry od 20. 4. 2000. Pětiletá promlčecí doba tak u trestného činu podvodu běžela do 1. 2. 2005, u zpronevěry do 20. 4. 2005, přičemž v průběhu této promlčecí doby u obviněné S. H. došlo opakovaně ke sdělení obvinění jak pro dílčí útoky trestného činu podvodu, tak i zpronevěry, přičemž se tak stalo ve dnech 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004. V této části proto státní zástupkyně shledala podané dovolání zjevně neopodstatněným, neboť je zřejmé, že k promlčení jmenovaných trestných činů nedošlo, jelikož k zahájení trestního stíhání došlo evidentně před uplynutím pětileté promlčecí doby.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterýžto obviněná uplatnila námitku spočívající v názoru, že se nedopustila ani trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ani trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka jmenovaných trestných činů, státní zástupkyně uvedla, že i v tomto bodě shledává dovolání obviněné zjevně neopodstatněným. Z právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné ty znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., které jsou vyjádřeny tak, že si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila na cizím majetku značnou škodu a znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., které jsou vyjádřeny tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn oběma soudy, dle jejího názoru s těmito znaky trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zcela zřejmě koresponduje. Pokud jde o samotné zavinění soudy obou stupňů za absence doznání obviněné při jeho dovozování vycházely z dalších ve věci provedených důkazů, které jim dovolily takový závěr nezpochybnitelně dovodit.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné S. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 To 29/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou S. H. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit v případech, kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§11 odst. 1, 4 tr. ř. a §11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech vyjmenovaných v ustanoveních §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze na tomto místě procesní předpis obsahuje taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Obviněná odvozovala nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení uvedeného pod písmenem b) odstavce 1 §11 tr. zák.
Odvolací soud se touto trestní věcí zabýval opakovaně poté, co věc vrátil procesnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Své stanovisko k věci v předchozích rozhodnutích sp. zn. 4 To 1/2009 a sp. zn. 4 To 2/2009 ze dne 23. 1. 2009 odvolací soud podrobně vyjádřil spolu se závaznými pokyny k doplnění dokazování před soudem prvního stupně. Konstatoval, že městský soud při svém novém projednání věci zmíněné pokyny respektoval, doplnil dokazování v potřebném rozsahu a při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. K námitkám opětovně požadujících zastavení trestního stíhání obžalované pro promlčení pak odvolací soud uvedl, že v tomto směru byly totožné námitky již odvolacím soudem odmítnuty v jeho předcházejícím rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 4 To 1/2009, jako soudu odvolacího proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 10 T 1/2007), na jehož důvodech není třeba nic měnit, a z tohoto důvodu ve stručnosti na dané rozhodnutí a jeho odůvodnění odkázal. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v usnesení ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 4 To 1/2009, podrobně vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru o správnosti pokračování v trestním řízení, neboť promlčení trestního stíhání obviněné v důsledku přerušení běhu promlčecí doby nenastalo (viz str. 4 usnesení Vrchního soudu ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 4 To 1/2009). Ke konkrétním úvahám tohoto soudu nemá dovolací soud v podstatě žádné výhrady a s jeho závěry se ztotožnil.
Vrchní soud v Praze poměrně podrobně popsal i časový sled jednotlivých úkonů, jež měly zásadní význam pro posouzení námitky týkající se promlčení trestního stíhání uplatněné obviněnou. V posuzované věci není spornou otázka určení počátku běhu promlčení doby. Trestní zákon sice nestanoví jasně okamžik, od kterého začíná promlčecí doba běžet, ale soudní praxe i právní nauka se shodují v tom, že počátek promlčení je určen okamžikem dokonání trestného činu, u trestných činů pokračujících, trvajících a hromadných pak okamžikem ukončení trestné činnosti. Pokud je však znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, resp. těžší účinek, určí se počátek promlčecí doby až od vzniku takového účinku.
U trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je stanoven trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká trestnost takovýchto činů uplynutím promlčecí doby pěti let.
V dané věci promlčecí doba počíná běžet od okamžiku dokonání posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu, což je v případě trestného činu podvodu určuje její počátek od 1. 2. 2000, u trestného činu zpronevěry pak lze za počátek promlčení považovat 20. 4. 2000. Jak správně dovodil odvolací soud, pětiletá promlčecí doba tak u trestného činu podvodu běžela do 1. 2. 2005, u zpronevěry do 20. 4. 2005, přičemž v průběhu této promlčecí doby u obviněné S. H. došlo opakovaně ke sdělení obvinění, jak pro dílčí útoky trestného činu podvodu, tak i zpronevěry, přičemž se tak stalo ve dnech 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004. Z daného vyplývá, že u obviněné S. H. nedošlo k promlčení trestního stíhání, neboť podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. došlo k přerušení promlčení sdělením obvinění pro trestný čin a následujícími úkony vedoucími k trestnímu stíhání obviněné. Na tom nemění nic ani nové řádné sdělení obvinění pro veškerou trestnou činnost obviněné učiněné dne 2. 6. 2006.
Zásadní pro vyřešení otázky přípustnosti trestního stíhání obviněné je to, zda uvedené sdělení obvinění způsobilo přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Již Vrchní soud v Praze správně vyjádřil názor, že u pokračujících trestných činů nastávají účinky přerušení běhu promlčecí doby sdělením obvinění (podle platné právní úpravy rozhodnutím o zahájení trestního stíhání), byť jen pro některý z jednotlivých útoků, jimiž je takový trestný čin spáchán. Tento závěr přijala soudní praxe a Nejvyšší soud jej vyjádřil ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 10/2008 Sb. rozh. tr. Hlavní teze uvedeného judikátu totiž vychází již z vrchním soudem zmíněné hmotně právní povahy institutu promlčení trestního stíhání. I moderní právní nauka ve shodě s historickým vývojem zavádění tohoto institutu do moderního evropského práva, (srov. např. J. S., Promlčení dle trestního práva, P., tiskem J. O. – nákladem vlastním, 1892), je založena na tom, že k potrestání pachatele protiprávního jednání by mělo dojít v době co nejkratší po jeho spáchání. Zákonem stanovená promlčecí doba tak v podstatě vymezuje čas, po jehož marném uplynutí dochází k zániku trestnosti činu, tj. zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu. Hmotně právní povaha tohoto institutu spočívá právě v zániku zájmu, popř. potřeby trestně postihovat pachatele trestného činu a plyne z principu generální a individuální prevence (blíže Š., P., P., F., R., S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. P.: C. H. B., 2004, str. 587, nebo S., V., F., J., C., D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání. P. Nakladatelství O. 2003, str. 423). Již rozlišení promlčecí doby podle výše zákonné trestní sazby uvedené v ustanovení §67 odst. 1 tr. zák. v podstatě vyjadřuje postupné snižování zájmu i potřeby společnosti postihovat trestné činy uplynutím času a charakterizuje tím hmotně právní pojetí tohoto institutu. Právě vůli postihnout čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, projevuje příslušný orgán ve svém rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle ustanovení §160 tr. ř., jakož i dalšími úkony směřujícími k trestnímu stíhání konkrétního pachatele pro konkrétní skutek. Tyto úkony činí jak policejní orgán, tak státní zástupce či soud. Správně za takové úkony označil vrchní soud ty, jež fakticky směřují k trestnímu stíhání konkrétního pachatele.
Dovolací soud pouze podotýká, že úvahy vrchního soudu jsou zcela v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 4 Tz 189/2005, uveřejněný pod č. 878 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. B., svazek 24/2006, nebo č. 24/1972 Sb. rozh. tr.). Na tomto místě lze zdůraznit přístup Nejvyššího soudu vyplývající z citovaného rozhodnutí, že k účinku přerušení promlčení ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. mohou vést jen ty úkony orgánů činných v trestním řízení, které byly učiněny až po zahájení trestního stíhání a které se skutečně týkají trestního stíhání pachatele. Demonstrativně pak Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 1. 2. 2006 uvedl úkony jako předvedení obviněného k výslechu, vydání příkazu k zatčení, usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o odnětí a přikázání věci (k těmto úkonům srovnej též rozhodnutí č. 39/1984 Sb. rozh. tr.), usnesení o spojení věcí apod.
Pro posouzení otázky možnosti některých úkonů orgánů činných v trestním řízení mít za následek (způsobit) přerušení promlčení ve smyslu ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. je tedy zásadní, zda představují skutečný projev vůle státu na potrestání konkrétního pachatele konkrétního skutku naplňujícího znaky určitého trestného činu. Není přitom podmínkou, aby takové úkony byly prosty jakékoli procesní vady (byť je to žádoucí).
Jiná situace by nastala v případě tzv. nicotnosti právního úkonu, s nímž by mohl být spojen účinek přerušení promlčení. Nicotný úkon (v literatuře také uváděn pod pojmy jako nulitní či zdánlivý akt, pa-akt, nullita, absolutní zmatečnost, neexistence, naprostá neplatnost) nemá žádné právní účinky, hledí se na něj jako by neexistoval. Takovýto krajní důsledek či sankce za vadu právního úkonu považuje i právní teorie soukromého práva za výjimečný a namístě tam, kde to výslovně stanoví zákon, anebo to vyplývá ze smyslu a účelu určitého zákonného ustanovení (srov. např. Mgr. J. S.: „K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle §39 občanského zákoníku“, Právní rozhledy 10/1997, nakladatelství C. H. B., P.). Také praxe civilních soudů omezila úvahy o nicotnosti soudního rozhodnutí pouze na případy, kdy soud při svém rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003, uveřejněný pod č. 1915 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. B., P., svazek 25/2004).
Ačkoli stanovisko zastávané v soukromém právu není z hlediska trestně právní úpravy zavazující, vypovídá o skutečně výjimečných případech, kdy je možné nepřiznat právnímu úkonu žádný právně relevantní účinek, jak se v podstatě domáhala obviněná (a jak nesprávně dovodil Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 10 T 1/2007), pokud podle jejího názoru sdělení obvinění ze dne 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004 nezakládaly důvod pro přerušení trestního stíhání.
V posuzovaném případě navíc v průběhu trestního řízení nebyla sdělení obvinění ze dne 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004 státním zástupcem jako nesprávné či nezákonné zrušeno /viz §174 odst. 2 písm. e) tr. ř./ a pro takový postup nebyl ani důvod. Dokonce ani v případě, kdy rozhodnutí bude zatíženo procesní vadou, nelze vyloučit jeho hmotně právní účinky. Nejvyšší soud např. v již citovaném rozhodnutí č. 24/1972 Sb. rozh. tr. přiznal účinek přerušení promlčení i úkonu soudu (usnesení samosoudce o zastavení trestního stíhání), přestože byl stižen procesními vadami a později bylo ohledně jeho vydání vysloveno porušení zákona a usnesení bylo v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušeno. Zásadním pro přiznání účinku přerušení běhu promlčecí doby, byla povaha tohoto rozhodnutí soudu, které Nejvyšší soud jednoznačně posoudil jako úkon směřující k trestnímu stíhání. Jinými slovy Nejvyšší soud přiznal právní relevanci rozhodnutí, přestože jeho výsledek označil za nesprávný.
Tento výklad soudní praxe je ve shodě s právní teorií, která obecně rozlišuje vady, jimiž může být zatíženo rozhodování orgánů činných v trestním řízení, zásadně na vady skutkové, právní a vady procesního postupu, přičemž v konkrétním případě může jít o kombinaci více nebo všech uvedených vad. V každé skupině těchto vad především v rámci opravného řízení v trestních věcech, je nutné rozlišit vady podstatné, které závažným způsobem porušují zákon a vedou zpravidla ke zrušení takového rozhodnutí. Může se však jednat rovněž o vady nepodstatné, které sice nejsou žádoucí a neměly se stát, ale které nemají zásadní vliv na správnost rozhodnutí. (Srov. M., J., K., V., Š., P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. P.: C. H. B., 2003, 1287 s. a D. C., J. F. a kolektiv, Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, L. P., a. s., 2006, 503, 504 s.)
Otázka případné plné procesní použitelnosti sdělení obvinění nelze směšovat s hmotněprávními účinky sdělení obvinění, neboť tyto zůstaly u všech sdělení obvinění předcházejících poslednímu ze sdělení obvinění ze dne 2. 6. 2006 zachovány. Důvodem bylo, že podstata všech těchto sdělení obvinění zůstala stejná, tj. směřovala ke skutečnému trestnímu stíhání obviněné pro konkrétní trestný čin, jehož totožnost zůstala také zachována. Jak správně uvedl odvolací soud, nejednalo se v žádném případě o úkony učiněné pouze formálně, které by takový účinek neměly, tudíž nelze na sdělení obvinění učiněná ve dnech 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004 pohlížet jako na jakési nulitní úkony.
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, v němž Ústavní soud poměrně přehledným způsobem vysvětluje svůj názor k otázce přípustnosti ingerence do rozhodování orgánů činných v přípravném řízení, kdy možnost zásahu do přípravního řízení Ústavním soudem je nutné vykládat přísně restriktivním způsobem. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud připustil možnost přezkumu z hlediska dodržení ústavně zaručených práv stěžovatelů v případě stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž i takový případ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02) je možný pouze v situaci materiálního a zjevného odepření spravedlnosti. Pokud jde o popis skutku v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud uvedl, že musí vykazovat náležitosti požadované trestním řádem, tj. aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, osobu, vůči níž rozhodnutí směřuje, dále zákonné označení trestného činu, který je ve skutku spatřován a z odůvodnění takového rozhodnutí musí vyplývat skutečnosti, jimiž je obvinění podloženo. Současně zdůraznil, že v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. ř. nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat natolik vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností, jež předmětný trestný čin charakterizují. Ústavní soud dodal, že trestná činnost v tomto stadiu trestního řízení nemusí, ani nemůže, být prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě a v šíři, jako je tomu např. u podané obžaloby. Na trestní věc obviněné nedopadá ani případ, o němž rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 356/01, týkající se možnosti soudu rozhodovat jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu. V této věci totiž došlo k odsouzení obviněného pro pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž ohledně druhého ve výroku o vině popsaného útoku, nebyla na obviněného podána obžaloba, dokonce pro něj nebylo ani sděleno obvinění. Nebyl tak určen předmět řízení a Ústavní soud konstatoval porušení zásady řádného zákonného procesu vyjádřené v čl. 8 odst. 2 Listiny a §2 odst. 1 tr. ř. včetně práva na výkon obhajovacích práv. Je tak zřejmé, že Ústavní soud při zkoumání rozhodování v rámci přípravného řízení z pohledu ústavními zákony garantovaných práv jednotlivců považuje zahájení trestního řízení za primární procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní stíhání bylo v konkrétní věci zahájeno a nadále vedeno. Formulace jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu ve skutku tak v této fázi trestního řízení nemusí zahrnovat naprosto všechny okolnosti charakterizující trestný čin, nýbrž postačí základní skutečnosti vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Lze shrnout, že základní smysl a účel důvodů přerušení promlčení byl v předmětné trestní věci sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. naplněn. Policejní orgán (tedy orgán se zákonem určenou pravomocí) zcela jasně vyjádřil vážnou vůli státu vystavit obviněnou S. H. trestnímu postihu pro skutek, jenž byl náležitým způsobem konkretizován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. V důsledku tohoto úkonu bylo evidentně trestní stíhání obviněné zahájeno ještě před uplynutím promlčecí doby pěti roků.
Nakonec je možné uvést, že se ani nejednalo o situaci, kdy by trestní stíhání bylo zahájeno účelově s jediným záměrem, a to zabránit promlčení trestního stíhání pouhým formálním úkonem, aniž by orgány činné v trestním řízení měly k dispozici potřebné podklady pro takový postup, chtěly by jím pouze zabránit promlčení činu, aniž by konaly jakékoli další úkony směřující k objasnění a stíhání konkrétního pachatele pro konkrétní skutek. Ve věci obviněné S. H. bylo zahájeno trestní stíhání evidentně na podkladě výsledků řádně vedeného vyšetřování. Teprve na základě náležitého prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu policejní orgán přistoupil ke sdělení obvinění dovolatelce. Je proto namístě na toto sdělení pohlížet jako na z hlediska trestního práva hmotného relevantní akt.
Obviněná ve svém dovolaní taktéž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v názoru, že se jí vytýkaných trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nedopustila, jelikož zde nebyla naplněna subjektivní stránka jmenovaných trestných činů. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je v tomto bodě zjevně neopodstatněné.
Jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Praze a předtím i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., v různých dnech (8. 3. 1999, 10. 3. 1999, 9. 6. 1999, 28. 5. 1999) uzavřela leasingové smlouvy, přičemž uhradila akontaci a několik prvních leasingových splátek, avšak zbývající splátky neuhradila, předměty leasingu nevrátila, převedla obchodní podíl ve společnosti a dnem 20. 4. 2000 předala předměty leasingu M. P. Ve stejné funkci uzavřela v době od 6. 10. 1999 do 1. 2. 2000 osm leasingových smluv s různými leasingovými společnosti na předměty leasingu, které převzala, avšak po zaplacení akontace a prvních leasingových splátek přestala další splátky platit, předměty leasingu nevrátila a snažila se své jednání zastřít předstíraným převodem předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 na M. P. Podle uvedených zjištění vznikla škoda poškozeným v prvním případě celková škoda ve výši 1.569.619,- Kč a v druhém případě celková škoda ve výši 4.706.953,- Kč.
Uvedený skutkový stav, pokud jde o jednání obviněné, evidentně odpovídá zákonným znakům trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., které jsou vyjádřeny tak, že si přisvojila cizí věc, která ji byla svěřena a způsobila na cizím majetku značnou škodu, a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., které jsou vyjádřeny tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, tedy i z hlediska subjektivní stránky obou trestných činů.
Skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a soudem odvolacím, s těmito znaky trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zcela koresponduje. Ze skutkové části výroku o vině je zřejmé, že bylo prokázáno, že trestný čin zpronevěry byl spáchán tím, že obviněná neoprávněně přisvojila cizí svěřené věci, které nevrátila leasingovým společnostem, ani neuhradila zbývající nezaplacené leasingové splátky a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, tedy škodu přesahující hranici určenou částkou 500.000,- Kč. U trestného činu podvodu bylo prokázáno, že tento spočíval v jednání obviněné, kterážto měla již v době uzavírání uvedené skupiny osmi leasingových smluv, z nichž první byla uzavřena dne 6. 10. 1999, v úmyslu nedostát povinnosti z nich plynoucím a předměty leasingu si neoprávněně přisvojit, jak poté také učinila, přičemž částečné úvodní hrazení leasingových splátek mělo pouze navodit situaci, která jí následně umožnila čin dokonat.
Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněné S. H., pokud bylo založeno na námitkách odpovídajících deklarovanému dovolacímu důvodu, žádný podklad k tomu, aby cokoli měnil na výroku o její vině, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v zákoně koncipován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Městský soud v Praze a z kterého vycházel i Vrchní soud v Praze. Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak to logicky znamená, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá obviněná. Dovolacím důvodem jsou jen právní námitky proti kvalifikaci skutkového stavu, který zjistily soudy. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. V dovolání nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí, které je napadeno dovoláním, jen výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor se vyznačuje zejména tím, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která převzal také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná.
IV.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě neuvedla žádné argumenty, které by mohly zvrátit jinak správné a logické úvahy odvolacího soudu při právním posuzování otázky promlčení trestního stíhání obviněné. Soud druhého stupně věnoval náležitou pozornost naplnění podmínek případného zániku trestnosti, důvodům přerušení běhu promlčecí doby a své hodnotící závěry logickým způsobem odůvodnil. Názor Vrchního soudu v Praze je navíc plně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Vzhledem k výše popsaným skutečnostem neshledal Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., stejně jako naplnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť neshledal v předmětné trestní věci porušení ustanovení hmotného práva.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a