infNsTyp, errNsTakto, errNsVec, infNSVyrokGroup, errNsPouceni, infNsDne,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 [ stanovisko / výz-A ], paralelní citace: 6/2010 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:CPJN.6.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

k výkladu ustanovení § 3 odst. 1 a § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpis...

Právní věta Odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady.

ECLI:CZ:NS:2009:CPJN.6.2009.1
Cpjn 6/2009 S t a n o v i s k o Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2009 k výkladu ustanovení §3 odst. 1 a §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ____________________________________________________________________________________ Nejvyšší soud, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů (§14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“), zjistil z pravomocných rozhodnutí různých senátů Nejvyššího soudu nejednotné rozhodování o otázce, zda lze žalobu o vyklizení bytu (nemovitosti užívané k bydlení) zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo následující stanovisko: Skutečnost, že výkonu vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Odůvodnění: Judikatura Nejvyššího soudu prošla v minulosti při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu složitým vývojem a doposud neřeší zcela jednotně otázku, zda žalobu na vyklizení bytu (nemovitosti užívané k bydlení) lze pro rozpor s dobrými mravy zamítnout, anebo zda lze v takovém případě jen vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady. V soudní praxi je dlouhodobě uznáván názor, že prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. nelze založit (konstituovat) práva a povinnosti; s odkazem na toto ustanovení lze jen odmítnout ochranu (zdánlivému) výkonu práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, pod č. 87, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96, a ze dne 30. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 155/96). V devadesátých letech 20. století vydal Nejvyšší soud řadu rozhodnutí, v nichž zaujal názor, že vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu nelze vázat na zajištění bytové náhrady a že při naplnění předpokladů uvedených v §3 odst. 1 obč. zák. by soud mohl žalobu na vyklizení pouze zamítnout (srov. např. rozsudek dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1997, pod poř. č. 8, nebo ze dne 28. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 926/97). Posléze byla soudní praxe usměrněna rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod poř. č. 5, v němž byl vysloven právní názor, že možnost vázat v těchto případech vyklizení na zajištění bytové náhrady nemusí být založena pouze výslovnou právní úpravou nebo její analogickou aplikací ustanovení občanského zákoníku, nýbrž se může – výjimečně, z důvodů zvláštního zřetele hodných – opírat i o §3 odst. 1 obč. zák. V tomto případě nejde o založení nového práva pro žalovaného, nýbrž o omezení existujícího práva žalobce, totiž práva na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. č. 59. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, v sešitě č. 11 z roku 2001 pod poř. č. 133, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Nejvyšší soud České republiky – senát č. 26 Cdo - v řadě rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 17. prosince 2003, ze dne 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, a mnoha dalších) vyslovil názor, že uvedený právní závěr (z něhož vyplývá nemožnost zamítnout takovou žalobu pro rozpor s dobrými mravy) lze aplikovat rovněž na právní vztahy, týkající se užívání bytu bez právního důvodu. Uplatnění §3 odst. 1 obč. zák. se v uvedených případech omezilo na úvahu, zda vyklizení lze výjimečně podmínit zajištěním bytové náhrady. Senát 22 Cdo, specializující se na věcná práva, však dříve zaujal názor: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení) – viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99. O tento právní názor se opírají i některá rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 528/99, II. ÚS 389/01). Také v rozsudku ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002 (uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 26, pod C 2059) tento senát dospěl k názoru, že pokud se žalobce domáhá vyklizení domu, ve kterém bydlí žalovaní s nezletilým dítětem, a žalovaní nemají možnost zajistit bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. O rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy by nešlo jen v případě, že by žalovaní poškozovali svévolně práva žalobce. V odůvodnění rozhodnutí se výslovně uvádí, že vyhovění žalobě by při výše uvedeném skutkovém stavu mělo za následek tak závažný zásah do životních poměrů žalovaných, že uplatnění žalobcova práva je v rozporu s dobrými mravy. Otázku, zda povinnost k vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu může být podmíněna zajištěním bytové náhrady s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák., lze pokládat za kladně vyřešenou judikaturou uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Je tedy třeba zabývat se tím, zda žalobu na vyklizení bytu lze pro rozpor s dobrými mravy zamítnout:Nejvyšší soud konstatuje, že tomu tak je. Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ). Výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, odepře soud (zcela či zčásti) ochranu. Toto obecné pravidlo se vztahuje na výkon veškerých „soukromých“ práv a není tu jediný zákonný důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Při zvažování, která z uvedených možností bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane. Odlišné stanovisko JUDr. Františka Baláka Setrvávám na názoru vyjádřeném judikaturou citovanou v druhém odstavci odůvodnění návrhu stanoviska, jež zastávala právní názor, že právo na bytovou náhradu nelze osobě užívající byt bez právního názoru za použití §3 odst. 1 obč. zák. založit, neboť podle tohoto ustanovení lze odepřít výkon práva, nelze však aktem jeho aplikace konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Judikatura bytového senátu, jež tuto judikaturu neakceptovala, má své východisko v rovněž citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96. Důvody nesouhlasu s tímto rozhodnutí jsem již vyjádřil v článku „ Odlišná stanoviska k rozhodnutím publikovaným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek“, uveřejněným v Soudních rozhledech č. 5/2001. Tímto na ně odkazuji. Uvedený, mnou zastávaný právní názor, konzistentně zastává i Ústavní soud. Příkladmo uvádím nálezy ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, ze dne 7. února 2001, sp. zn. I. ÚS 505/99, ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99 a ze dne 19. října 2006, sp. zn. I. ÚS 374/04, z něhož cituji: „Ústavní soud zastává konstantní stanovisko, že při užívání bytu bez právního důvodu nelze uložení povinnosti oprávněným najít povinným náhradní byt považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s ustanovením §3 odst. 1 ObčZ .“ Domnívám se, že judikatura obecných soudů, která uvedený právní názor pomíjí, není v souladu s článkem 89 odst. 2 Ústavy o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu. V otázce vázanosti obecných soudů judikaturou Ústavního soudu odkazuji na rozbor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 4458. Byť v označené věci šlo o vázanost plenárním nálezem Ústavního soudu, platí úvahy zde uvedené i pro nálezy tříčlenných senátů Ústavního soudu. Z uvedených důvodů nepovažuji za správný návrh stanoviska, které připouští, aby vyklizení bytu podle §126 obč. zák. bylo vázáno na poskytnutí bytové náhrady, přestože je možné zamítnutí žaloby tzv. protentokráte, t. j. do změny poměrů.

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:k výkladu ustanovení §3 odst. 1 a §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
Právní věta:Odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/14/2009
Spisová značka:Cpjn 6/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:CPJN.6.2009.1
Typ rozhodnutí:Stanovisko
Heslo:Vlastnictví
Dotčené předpisy:§3 odst. 1 obč. zák.
§126 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:6 / 2010
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08