ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3269.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3269/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČ 42196451, proti žalované: ŠKO-ENERGO, s.r.o. , se sídlem v Mladé Boleslavi 1, tř. Václava Klementa 869, IČ 61675938, zastoupené JUDr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2000/78, o zaplacení 251.745,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 206/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 6 Cmo 124/2007-317, takto:
I. Dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 6 Cmo 124/2007-317, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 130.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. 7. 2004, č. j. 6 Cmo 148/2003-91, Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 25. 6. 2003, č. j. 48 Cm 206/2002-73, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu na náhradu škody způsobené exhalacemi na lesních porostech ve výši 251.745,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a věc vrátil krajskému soudu s tím, že byl prokázán vznik škody na lesních porostech žalobce v příčinné souvislosti s provozní činností žalované a že v dalším řízení je třeba se zabývat výší škody a tím, zda jsou splněny tvrzené liberační důvody.
Rozsudkem ze dne 22. 11. 2006, č. j. 48 Cm 206/2002-269, Krajský soud v Praze opětovně zamítl žalobu na zaplacení 251.745,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Podle soudu prvního stupně je nespornou skutečností „postavení žalovaného jako jednoho z producentů exhalací s nepopiratelným negativním dopadem na životní prostředí“; žalobcem předložený posudek RNDr. Pavla Hadaše ani na jeho základě provedený výpočet výše škody za použití vyhlášky č. 55/1999 Sb. však nelze považovat za průkazný, neboť způsob výpočtu založený na tzv. rozptylových bodech, na nichž se hodnotí koncentrace imisí SO2 a NOx (žalovaná v předmětném období vypustila do ovzduší 590,85 t SO2 a 396,11 t NOx), není dostatečný pro závěr, že pouze činností konkrétního emitenta byl konkrétní porost zcela zničen či poškozen. Soud proto vyšel ze závěrů revizního znaleckého posudku v dalším řízení ustanoveného znaleckého ústavu PROFI-TEN, a. s., podle nějž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a vznikem eventuální škody, jež mohla žalobci vzniknout na lesním porostu v roce 2000. Využití vyhlášky č. 55/1999 Sb. k výpočtu výše škody soud odmítl s poukazem na zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, který jednoznačně počítá se škodlivými vlivy znečišťovatelů, jejichž činnost kontroluje, reguluje a sankcionuje. Osoba poškozená nepříznivými vlivy se nemůže domáhat náhrady podle pouhé vyhlášky, přičemž v systému výběru paušálních poplatků státem od producentů imisí by byli znečišťovatelé postihováni dvakrát za stejnou činnost. Konečně soud konstatoval, že i kdyby byl v plném rozsahu akceptován právní názor odvolacího soudu o příčinné souvislosti (tedy i o splnění podmínek odpovědnosti za škodu), pak by se podle §420a odst. 3 obč. zák. žalovaná zprostila své odpovědnosti, neboť jí do provozu uvedený zdroj znečištění byl povolen orgánem státní správy, tedy nedošlo k porušení tohoto povolení provozem zdroje; jinak by stát vlastně povolil vědomé poškozování majetku státu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 6 Cmo 124/2007-317, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zčásti změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování provedených důkazů a po doplnění dokazování o výslech pracovníka ustanoveného znaleckého ústavu se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, jenž při rozhodování vycházel z revizního znaleckého posudku, neboť tyto závěry jsou zcela odlišné od dosavadních závěrů znalců vyjádřených v jiných obdobných případech, a to aniž by výchozí podmínky pro znalecké zkoumání doznaly zásadních změn odůvodňujících takový odklon. Neshledal tak důvod pro změnu právního závěru uvedeného ve zrušovacím usnesení, že žalobci vznikla na lesních porostech, jejichž je správcem, škoda v důsledku provozní činnosti žalované, která v roce 2000 vypustila do ovzduší látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu, za niž odpovídá podle §420a obč. zák. Odvolací soud vyložil podmínky odpovědnosti podle tohoto ustanovení se zdůrazněním, že není rozhodující, zda byla provozní činnost vykonávána v souladu s právními předpisy a zda případně producent dodržel státem stanovené emisní limity. Při rozhodování o výši škody postupem podle §136 o.s.ř. vyšel ze závěrů znaleckého posudku RNDr. Hadaše, v němž neshledal nedostatky vytýkané revizním znalcem, a žalobci přiznal náhradu škody ve výši odpovídající podílu provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více škůdci, a to na základě tzv. Gaussova matematického modelu a rozptylové studie. Při zohlednění skutečnosti, že aplikace metody používající indikátor H+ vykazuje vyšší úroveň metodické chyby v řádu desítek procent, stanovil částku náhrady škody ve výši 130.000,- Kč.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky na lesní porosty působí negativně celá řada faktorů, zatímco v důsledku poklesu emisí přestal být SO2 považován za významnou znečišťující látku; především nebyl zohledněn závěr posudku znaleckého ústavu PROFI TEN, a. s., že kationty H+ nevznikají jako přímý důsledek její provozní činnosti. Proto nelze dovozovat vztah příčinné souvislosti mezi škodou na lesních porostech a provozní činností žalované, jak ostatně vyložila i Ing. P. T. ze znaleckého ústavu. Je přitom požadavkem formulovaným i ustálenou judikaturou (Rc 11/1976), aby při existenci více příčin byla za rozhodující příčinu považována ta, která je důležitá, podstatná a značná. Dovolatelka dále zpochybňuje aktivní legitimaci žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody. Data poskytnutá žalobcem pro výpočet výše náhrady považuje za nedostatečná, vytýká znalci RNDr. Hadašovi, že sám žádnou škodu nezjišťoval a pouze převzal vstupní údaje žalobce. Odvolací soud podle dovolání opomenul přihlédnout k jiným vlivům, které poškozují lesní porosty, a nevzal v úvahu, že při dodržování stanovených emisních limitů nelze se samotným vypouštěním škodlivin spojovat vznik škody. Podle dovolatelky pak škoda vzniká i samotnou činností žalobce, konkrétně nevhodnou druhovou skladbou lesních porostů. Konečně je nesprávné i použití vyhlášky č. 55/1999 Sb., protože k občanskému zákoníku nebyl přijat žádný prováděcí předpis, který by upravoval postup pro stanovení výše náhrady na lesních porostech. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto či odmítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; otázky příčinné souvislosti a vyčíslení škody byly již judikaturou dovolacího soudu vyřešeny, stejně jako aktivní legitimace žalobce ve sporu, která je zpochybňována až v dovolání. Dovolací námitka o spoluzavinění škody žalobcem pak nemá v ničem oporu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a je zčásti přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., rozhodnutí přezkoumal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v plném rozsahu, tedy jak výrok, jímž byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že jí byla uložena platební povinnost v částce 130.000,- Kč s příslušenstvím, tak i výrok, jímž byl zamítavý výrok soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu potvrzen. K dovolání proti tomuto výroku ovšem není žalovaná subjektivně legitimována, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že jej může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud částečným potvrzením zamítavého výroku soudu prvního stupně nevyhověl odvolání žalobce, v tomto rozsahu tedy žalované nevznikla újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že v tomto rozsahu bylo dovolání podáno osobou k tomu neoprávněnou; Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod ve vztahu k výroku, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností se podle této úpravy rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, která - i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí jejího provozu a faktické činnosti. Předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž určitá zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody. Touto skutečností je právě provozní činnost, která je potenciálně nebezpečná a hrozí vznikem škod pro okolí, proto zákonodárce zakládá odpovědnost provozovatele bez ohledu na to, zda takovou činnost vyvíjí v rozporu s předpisy či normami, které jsou pro ni případně předepsány či nikoliv. Nejsou proto významné námitky dovolatelky, že svoji činnost spojenou s exhalacemi vykonávala v souladu s předpisy a žádné normy přitom neporušila; tato okolnost není totiž pro vznik odpovědnosti za škodu podle §420a obč. zák. podstatná.
Ke zproštění odpovědnosti za použití tzv. liberačního důvodu upraveného v §420a odst. 3 obč. zák. může dojít za situace, že konkrétní okolnosti, jimiž byla škoda způsobena, nejsou tímto provozem vyvolány a vznikly mimo vlastní provozní činnost. Neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je okolnost, která objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu. Může jít o události způsobené zejména vnějšími přírodními silami, např. o živelní událost, které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit. V takových případech jde o zásah „zvenčí“, nikoliv o okolnost mající původ ve vlastním provozu. Jde v podstatě o tzv. kvalifikovanou (nikoliv prostou) náhodu, neboli vyšší moc (vis maior). Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost, nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno.
Podle §1 zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (předpis účinný v roce 2000), zákon upravuje práva a povinnosti právnických a fyzických osob při ochraně vnějšího ovzduší před vnášením znečišťujících látek lidskou činností a způsob omezování příčin a zmírňování následků znečišťování.
Podle §17 odst. 1 tohoto zákona za znečišťování ovzduší jsou povinni provozovatelé zdrojů znečišťování platit poplatky podle množství a druhu vypouštěných znečišťujících látek. Výši poplatků, jejich výpočet a způsob placení stanoví zákon České národní rady.
Z této úpravy je zřejmé, že smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší se dávají kontrolní mechanizmy, včetně použití správních sankcí. Součástí tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší, jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu. Toto vrchnostenské působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou emisemi škodlivých látek škůdce na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a příjemcem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodní událost projevila negativním způsobem. I z toho je zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že plněním povinností plynoucích jí z předpisů o ochraně ovzduší a placením poplatků za znečišťování ovzduší fakticky hradí škodu způsobenou provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nikterak nesouvisí s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v této posuzované věci jde o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu (§2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění předpisů pozdějších). Tyto závěry jsou výrazem ustálené judikatury dovolacího soudu, jak o tom svědčí i rozsudek dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, publikovaný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, které dovolatelka rovněž vznáší, jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Důkaz posudkem znaleckého ústavu PROFI-TEN, a. s., na nějž dovolatelka poukazuje, sice zpochybňuje některá východiska, na nichž je postaven posudek RNDr. Hadaše, z nějž vyšel odvolací soud, je nicméně postaven na nesprávné premise, že vztah příčinné souvislosti mezi škodlivým působením exhalací a újmou na lesních porostech nelze prokázat. Tento posudek totiž zaměňuje otázku prokázání samotné této podmínky odpovědnosti za škodu se spolehlivým zjištěním jejího dopadu, tj. vlivu na rozsah škod a potažmo na výši náhrady. Oproti tomu odvolací soud vyšel v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu z toho, že vztah příčinné souvislosti je dán a že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie a rozptylové studie Českého hydrometeorologického ústavu, který s přihlédnutím ke kritériím v něm popsaným umožňuje soudu dospět ke zjištění výše škody ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod Rc 46/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. ustanovení §136 o.s.ř.).
Protože hodnocení důkazů soudem (§132 o.s.ř.) není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem, nelze v dané věci dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. není tudíž naplněn.
Otázka, zda je dána aktivní věcná legitimace žalobce (státního podniku) k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklou na lesních porostech, byla vyřešena již citovaným rozhodnutím Rc 46/2004, v němž bylo konstatováno, že státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům (s lesním národním majetkem) je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z imisí na lesním půdním fondu a na lesních porostech (§420a obč. zák.). Dovolatelka, která tvrdí, že žalobce neprokázal své oprávnění požadovat náhradu škody, resp. neprokázal, k jakým konkrétním porostům vykonával výkon práva hospodaření, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, aniž by tuto výhradu, která se týká skutkových závěrů, vznesla dříve. Posouzení opodstatněnosti této námitky by vyžadovalo doplnění dokazování, podle §241a odst. 4 o.s.ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud proto k takové námitce nemohl přihlédnout.
Přisvědčit nelze ani kritice vyhlášky č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, neboť jednak ji odvolací soud vzhledem k postupu podle §136 o.s.ř. přímo neaplikoval, jednak nedospěl k dovolatelkou vytýkanému závěru, že by tato vyhláška sama o sobě zakládala nárok na náhradu škody. Rozsudek odvolacího soudu je zcela v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou založen na východisku, že odpovědnost za škodu způsobenou vypouštěnými škodlivinami na lesních porostech je odpovědností z provozní činnosti podle §420a obč. zák., tedy podle zákona, který stanoví podmínky odpovědnosti, zatímco prováděcí předpis slouží ke snadnějšímu zjištění výše náhrady, která náleží poškozenému.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu