Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2010, sp. zn. 25 Cdo 3609/2009 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3609.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3609.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3609/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) Ing. V. M., b) M. M. , obou zastoupených JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 102/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č.j. 28 Co 4/2009-94, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se na státu domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy, které jim měly být způsobeny nesprávným úředním postupem soudů v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 484/99, ve kterém se domáhali určení, že žalovaní Josef Sláma a Mgr. Romana Slámová (později Jůzová) jsou vlastníky v žalobě uvedených nemovitostí, a tvrdili, že tyto nemovitosti koupili kupní smlouvou ze dne 24. 11. 1997, která je však neplatná, protože v písemném vyhotovení byla uvedena kupní cena v jiné výši, než v jaké byla sjednána a zaplacena. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, č.j. 27 C 102/2007-76, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců částku 314.727,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle zjištění soudu celková délka řízení od podání žaloby do pravomocného odmítnutí dovolání byla kratší šesti let, a to ve věci skutkově i právně složité, ve které bylo prováděno rozsáhlé, časově náročné dokazování. Z postupu žalobců v řízení bylo podle soudu zřejmé, že jejich zájem na určení neplatnosti smlouvy nebyl motivován snahou na uvedení souladu zápisu v katastru nemovitostí se stavem právním, nýbrž zájmem na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy, čehož se mohli domáhat přímo žalobou na plnění, nezávisle na průběhu řízení o určovací žalobě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které by bylo možno hodnotit jako nesprávný úřední postup soudu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., zejména pokud žalobci poukazovali na nesprávný úřední postup ve smyslu věty druhé a třetí citovaného ustanovení.. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 28 Co 4/2009-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním a právním posouzením věci soudem prvního stupně. Neshledal důvodnou námitku promlčení. Přiměřenost délky řízení posuzoval podle okolností případu a s ohledem na kritéria složitosti věci, chování účastníků a postupu příslušných orgánů, jakož i významu sporu pro žalobce. Uvedl, že zpoždění v některé fázi řízení lze tolerovat, není-li celková délka řízení nepřiměřená. Podle odvolacího soudu s ohledem na následné řízení o žalobě na plnění (vrácení kupní ceny), v němž byla řešena otázka neplatnosti dotčené kupní smlouvy jako otázka předběžná, nešlo v případě žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy o spor značného významu pro žalobce. Odlišný právní názor vyššího soudu nelze podle odvolacího soudu považovat za průtah, neboť průtahem je nečinnost soudu. Po zhodnocení celkové délky řízení a s přihlédnutím ke složitosti věci, chování žalobců a množství opravných prostředků v předchozím sporu odvolací soud dovodil, že doba sporu nepřekročila míru, kterou lze za konkrétních okolností případu považovat za přiměřenou. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňují podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle tvrzení dovolatelů se v případě nároku na zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. má při posuzování nesprávnosti úředního postupu přihlížet nejen k celkové délce řízení, ale též je třeba zohlednit, zda soudy postupovaly v řízení v rozporu s obvyklou praxí a legitimním očekáváním účastníka. Dovolatelé tvrdí, že uvedený zákon nestanoví odpovědnost pouze za průtahy řízení, ale odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je pouze jedním z případů nesprávného úředního postupu. Dovolatelé vytýkají soudům obou stupňů, že při posouzení věci nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, že prováděly nadbytečné důkazy a celkově nesprávný postup ve věci. Navrhují, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání označuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za zcela správné a plně se ztotožňuje z učiněnými právními závěry, které považuje za spravedlivé a souladné s dotčenými právními předpisy. Žalovaná nesouhlasí s tvrzeními dovolatelů, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci a že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami – účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., mohla by tedy být dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu vymezil podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000 pod č. 4, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný tamtéž pod č. 5), za porušení zásady rychlosti řízení považoval takový postup v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Odvolací soud též v souladu s již vyslovenými závěry soudu dovolacího dovodil, že vyjádření právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, nýbrž – za splnění dalších zákonných podmínek – může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze v případě, bylo-li by zrušeno či změněno. Stejně tak samotná okolnost, že soud v rámci zjišťování skutkového stavu provádí dokazování k tvrzením podle dovolatelů právně nadbytečným a nezabývá se skutečnostmi posléze se projevivšími jako pro posouzení věci rozhodné, nepředstavuje sama o sobě nesprávný úřední postup soudu. Rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, totiž nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007). Tyto závěry odpovídají principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030, C. H. Beck) a korespondují ustáleně zastávanému právnímu názoru, že zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoli podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod C 1000, rozsudek ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2415/2008, nebo rozsudek ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007). Přípustnost dovolání nelze založit ani výtkou nesprávného právního posouzení významu jednotlivých hledisek, na nichž je založeno posouzení přiměřenosti či nepřiměřenosti celkové délky řízení, neboť jde o posouzení opírající se o jedinečný skutkový základ věci, které postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 827/2003, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 241/2005, nebo ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2798/2008). Dospěl-li tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu po zvážení složitosti a náročnosti projednávané věci, po jejich porovnání s délkou řízení a po zhodnocení všech okolností, které ji ovlivnily (především chování účastníků a postupu soudů), k závěru, že posuzované soudní řízení trpělo průtahy jen po určitou omezenou dobu a že nedošlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu, uvažoval v souladu s ustanovením §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., aniž by bylo možno jeho konkrétní závěry v této skutkově jedinečné věci považovat za zásadně právně významné (tj. mající dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec) ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Je tedy zřejmé, že dovolání žalobců směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2010 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2010
Spisová značka:25 Cdo 3609/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3609.2009.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Průtahy v řízení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10