Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2010, sp. zn. 25 Cdo 4258/2008 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4258.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4258.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4258/2008 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) P. J. a b) J. J. , obou zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 84/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2008, č. j. 58 Co 119/2008-147, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali náhrady škody za odsouzení jejich otce s následným výkonem trestu smrti v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století, způsobené psychické a morální újmy, mučení a škody s tím spojené. Uvedli, že žalovaná částka v tomto řízení je představována zabavenými finančními prostředky a movitým majetkem, nevyplacenými sociálními dávkami včetně příslušenství, výživným pro babičku žalobců včetně příslušenství, náklady právního zastoupení, pohřebným a částkou vynaloženou na zřízení pomníku, dopočítanými zabavenými životními pojistkami otce, škodou způsobenou prodejem svršků, ušlým ziskem otce od doby jeho zatčení do doby dosažení důchodového věku a poplatkem z prodlení za náhradu škody způsobenou zabavením finančních prostředků a škodou způsobenou zabavením životních pojistek. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 39 C 84/2004-76, zastavil řízení co do částky 20.000.000,- Kč (pro překážku věci pravomocně rozsouzené) a ohledně částky 27.602.679,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody (podle žaloby za „způsobenou psychickou morální újmu, mučení a způsobené škody s tím spojené“), způsobené odsouzením otce žalobců, na němž byl vykonán trest smrti v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2006, č. j. 58 Co 309/2006-93, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nárok je třeba posuzovat nikoli podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který na případ nedopadá, nýbrž podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, resp. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Po rozšíření žaloby soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 39 C 84/2004-130, znovu žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 9. 3. 1951, sp. zn. 7 Ts I 9/51, byl Václav Junek uznán vinným trestným činem velezrady a trestným činem vraždy, za což byl odsouzen k trestu smrti, propadnutí celého majetku, ztrátě čestných práv občanských a k dalším trestům. Trest smrti byl vykonán dne 16. 3. 1951. Následně v důsledku povolené obnovy řízení byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1965, sp. zn. 1 T 13/65, obviněný zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 18 Co 370/01, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2001, č. j. 30 C 362/93-162, kterým byla zamítnuta žaloba rodiny Junkových (včetně žalobců Pavla a Josefa) proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení náhrady škody ve výši 20.000.000,- Kč, přičemž soud zde posuzoval jejich nárok podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který však na případ Václava Junka nedopadá. V nyní projednávané věci soud dovodil, že postupem justičních orgánů došlo skutečně nezákonným rozhodnutím vůči Václavu Junkovi k porušení základních práv a svobod a ke vzniku újmy jak jemu, tak i jeho rodině, tato škoda však již byla nahrazena (a to podle tehdy platných předpisů, t. j. podle trestního řádu z roku 1961) a jakákoli další možná odškodnění nejsou s ohledem na platnou právní úpravu možná, neboť ustanovení zákonů o náhradě škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup na podstatu projednávaného sporu nedopadají. Dodal, že podle §6 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo možné podat návrh na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu nejpozději ve lhůtě do jednoho roku ode dne účinnosti zákona, t. j. od 1. 8. 1968 s tím, že ve smyslu §7 tohoto zákona bylo možné tuto lhůtu ze závažných důvodů na požádání prodloužit až na roky dva. S ohledem na uplynutí těchto lhůt však nemůžou být žalobci se svým návrhem úspěšní. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 58 Co 119/2008-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v intencích předcházejícího zrušovacího usnesení odvolacího soudu a správně zaměřil pozornost na posouzení, zda lze vůbec žalobce v rámci platného právního řádu odškodnit, neboť odškodnění lze provést pouze na základě zákona. Vzhledem k tomu, že nezákonné rozhodnutí (odsuzující rozsudek) bylo vydáno v roce 1951, t. j. před vstupem zákona č. 141/1961 Sb., zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. v účinnost, nemohlo být žalobcům vyhověno s ohledem na absenci zákonného podkladu. Nárok jim nezakládají ani rehabilitační zákony č. 82/1968 Sb. a č. 119/1990 Sb., neboť žádné rehabilitační rozhodnutí nebylo v posuzovaném případě vydáno. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že neexistence právní úpravy, na základě které by se pozůstalým dostalo odškodnění za popravu jejich otce v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století za situace, kdy odsuzující rozsudek byl zrušen formou obnovy řízení ještě předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 82/1968 Sb., nemůže být důvodem pro nepřiznání odškodnění. Za titul pro odškodnění je totiž možné považovat dohodu mezi státem a pozůstalými, resp. zápis ze dne 30. 11. 1966 podepsaný Dr. Zahálkou za Ministerstvo spravedlnosti a Václavem Junkem jako zástupcem pozůstalých, jehož obsahem je závazek Ministerstva spravedlnosti „zaslat doporučení ONV v Příbrami, aby vyřešil otázku vrácení propadlého majetku podle vyhlášky č. 94/1965 Sb., a to pokud možno bezplatně“. Vzhledem k tomu, že mezi ONV v Příbrami a pozůstalými dědici k dohodě nedošlo, měl záležitost dokončit odškodňovací orgán a nepřizná-li nárok ani on, je třeba, aby byl nárok žalobcům přiznán soudní cestou. Nárok žalobců je možné také posoudit jako zadostiučinění ve smyslu §11 - 13 obč. zák., tedy jako zásah do osobnostních práv poškozeného i jeho rodiny. Aktuální právní úprava tento postup nevylučuje a nárok není vázán žádnými promlčecími lhůtami. Za základ pro přiznání nároku je podle názoru dovolatelů možno považovat i čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“). Právo v něm obsažené je přímo aplikovatelné bez nutnosti použití vnitrostátních norem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04). Ze všech uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 14. 5. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je přitom vázán obsahovým vymezením dovolacích důvodů v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) Závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody a imateriální újmy za trest smrti vykonaný v roce 1951 nepodléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ani zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, se opírá o přechodná ustanovení obou zákonů, podle nichž nelze tyto předpisy aplikovat na případy nezákonných rozhodnutí či škod způsobených nesprávným úředním postupem před nabytím účinnosti těchto předpisů, a je v souladu i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 85, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“)]. Rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze přiznat po právní stránce zásadní význam ani pro řešení otázky přímé aplikovatelnosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11, publikované pod č. 209/1992 Sb., a to zejména za situace, kdy jde o nároky odvozované od škodní události nastalé v době přede dnem 18. 3. 1992, kdy Úmluva vstoupila v platnost ve vztahu k České republice. Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolateli předložených právních otázek nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.], a že tedy jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. prosince 2010 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2010
Spisová značka:25 Cdo 4258/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4258.2008.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 657/11
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-10