ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2791.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2791/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce K. Č. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. H.J. , advokátce, se sídlem v Plzni, Karlovarská 22, PSČ 301 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. Š., o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 55 Cm 20/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 15 Cmo 278/2008-244, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2008, č. j. 55 Cm 20/2006-213, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 15 Cmo 278/2008-244, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek ze dne 6. června 2008, č. j. 55 Cm 20/2006-213, kterým Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o vyloučení šperků uvedených v příloze číslo I soupisu majetku konkursní podstaty úpadce J. Š. ze dne 29. června 2006 pod položkami číslo 1 až 41 a 64 až 92 (dále jen „sporné šperky“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 27. června 2007, č. j. 55 Cm 20/2006-139, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě a vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce šperky uvedené v příloze číslo I tohoto soupisu pod položkami 1 až 92, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 15 Cmo 141/2007-166, v části výroku o vyloučení sporných šperků (tedy s výjimkou výroku o vyloučení šperků uvedených v příloze č. I. soupisu pod položkami číslo 42 až 63) zrušil.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 1. října 2005 uzavřel žalobce jako kupující s manželi J. Š. a I. Š. jako prodávajícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě briliantových šperků podle seznamu uvedeného v této kupní smlouvě.
2) Dne 2. ledna 2006 uzavřel žalobce jako kupující s pozdějším úpadcem (J. Š.) jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě zlatých šperků (dále jen „druhá kupní smlouva“). Šperky byly ve smlouvě specifikovány číslem, cenou a označením, zda se jedná o prsten AU, prsten AU – bílé zlato, náušnice AU, náhrdelník AU či soupravu AU.
3) Zlaté i briliantové šperky následně žalobce svěřil pozdějšímu úpadci „do komisního prodeje“. Tyto šperky byly umístěny v prodejnách úpadce v Jindřichově Hradci a v Klatovech, kde je „zabavil“ bez přítomnosti pozdějšího úpadce soudní exekutor JUDr. Jiří Doležal.
4) Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2006, č. j. 29 K 16/2006-26, byl na majetek úpadce prohlášen konkurs.
5) Žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadce) briliantové i zlaté šperky fyzicky převzala od soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala. V době jejich převzetí již nebyly označeny identifikačními štítky s uvedením čísla, ceny, hmotnosti a ryzosti.
6) Žalovaná briliantové i zlaté šperky zapsala do soupisu majetku konkursní podstaty dne 29. června 2006 pod položkami číslo 1 až 92.
Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru o neplatnosti druhé kupní smlouvy podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to pro „neurčitost vymezení předmětu koupě“.
Zdůraznil, že je-li „v soupisu konkursní podstaty zapsáno více zlatých šperků, než bylo předmětem kupní smlouvy, nelze z nich oddělit ty, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 2. ledna 2006, protože nejsou ve smlouvě popsány tak, aby byly rozlišitelné od ostatních šperků v soupise sepsaných. Každý zlatý šperk je individuální movitou věcí a bylo na žalobci, aby je popsal tak, aby je bylo možno tvarem, velikostí, způsobem zpracování eventuálně jinak odlišit od ostatních zlatých šperků zapsaných v soupisu. Nelze klást k tíži žalované to, že v době, kdy jí byly zlaté šperky předány exekutorem, již nebyly označeny visačkami, ale byly nalezeny pouze visačky odtržené od zlatých šperků, protože za tohoto stavu není možné jednotlivé visačky přiřadit k jednotlivým šperkům“.
Odvolací soud uzavřel, že „ani žalobce, ani úpadce nebyli schopni v průběhu důkazního řízení před soudem prvního stupně shodně popsat, které zlaté šperky uvedené v kupní smlouvě byly předmětem převodu a v té nejsou popsány tak, aby je mohla objektivně rozeznat i třetí osoba, která účastníkem smlouvy nebyla, takže jde o smlouvu absolutně neplatnou“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti druhé kupní smlouvy za nesprávný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že neplatnost kupní smlouvy nelze dovozovat ze „stavu zlatých šperků poté, co z nich kdosi odtrhal visačky. Pro posouzení, zda kupní smlouva byla uzavřena platně či nikoliv, je nepochybně třeba vycházet ze stavu, v jakém se předmět koupě nacházel v okamžiku, kdy došlo k přechodu vlastnického práva, resp. v okamžiku uzavření kupní smlouvy, to je 2. ledna 2006. Z důkazů přitom jednoznačně vyplývá – a ani to v průběhu řízení nikdo nezpochybnil – že v okamžiku uzavření kupní smlouvy byly veškeré šperky označeny visačkami.“ Přitom „šperk označený visačkou s údaji, které vyžaduje zákon o puncovnictví, je označen řádně“.
Dovolatel dodává, že ve věci briliantových šperků, ze kterých „visačky odtrhány nebyly“, bylo rozhodnuto v jeho prospěch proto, že nikdo neměl „žádnou pochybnost ohledně identifikace, resp. ztotožnění jednotlivých briliantových šperků označených visačkou se šperky specifikovanými v kupní smlouvě“. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) kladou k tíži dovolatele, že po uzavření druhé kupní smlouvy „kdosi ze zlatých šperků odtrhl visačky“.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce „odmítl pro bezdůvodnost“ nebo „zamítl z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a je i důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je druhá kupní smlouva neplatná pro neurčité vymezení předmětu koupě (šperků) a žalobci tak nesvědčí právo vylučující zařazení sporných šperků do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Z obsahu druhé kupní smlouvy, založené ve spise, je patrné, že prodávané šperky jsou v článku I smlouvy identifikovány inventárním číslem, cenou a označením, zda se jedná o „prsten AU, prsten AU – bílé zlato, náušnice AU, náhrdelník AU či soupravu AU“. Z téhož článku kupní smlouvy plyne, že šperky byly označeny visačkami s uvedením inventárního čísla a ceny a byly uloženy v provozovnách pozdějšího úpadce v Klatovech a Jindřichově Hradci.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud – na rozdíl od soudů nižších stupňů – žádné pochybnosti o tom, že smluvní strany identifikovaly (nepřímý) předmět kupní smlouvy, tj. zlaté šperky, dostatečně určitým způsobem, umožňujícím (za situace, kdy každý šperk byl označen identifikačním štítkem /“visačkou“/ s uvedením inventárního čísla a ceny) jednoznačně určit, které šperky jsou předmětem prodeje (k identifikaci věci prostřednictvím tzv. inventárního čísla srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3516/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Skutečnost, že v důsledku následného odstranění identifikačních štítků („visaček“) nelze bez dalšího určit, zda a případně které ze sporných šperků (zapsaných v soupisu majetku konkursní podstaty) byly předmětem prodeje podle druhé kupní smlouvy, nečiní (logicky) tuto kupní smlouvu neplatnou.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu