Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2010, sp. zn. 3 Tdo 1385/2010 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1385.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1385.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1385/2010 - 18 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2010 o dovolání podaném M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 131/2010 ze dne 31. 3. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 74/2009, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2010 sp. zn. 5 T 74/2009 byl dovolatel uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální pojištění, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle §147 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 3 T 129/2007, a za sbíhající se trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 2 T 14/2008 byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu v Kroměříži ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 3 T 129/2007 a z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 2 T 14/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. O odvolání M. M. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. března 2010, sp. zn. 3 To 131/2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal M. M. vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální pojištění, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle §147 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 3 T 129/2007, a za sbíhající se trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 2 T 14/2008, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu v Kroměříži ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 3 T 129/2007 a z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 2 T 14/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal M. M. dovolání a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že byl napadeným rozsudkem odsouzen pro jiný skutek, než pro který mu bylo sděleno obvinění, pro který na něj byla podána žaloba a pro který byl odsouzen soudem prvního stupně. Dále namítl, že byl dne 3. 11. 2005 i dne 20. 7. 2007 právoplatným vlastníkem všech movitých věcí, jejichž soubor společně s nebytovým prostorem tvořil předmětnou žárovou zinkovnu a že o této skutečnosti nikomu nelhal. Dále uvedl, že otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 je pro správné posouzení věci rozhodující nikoli nepodstatná. Poukázal na skutečnost, že nikdy neměl žádnou právní povinnost kohokoli informovat o smlouvách, které někdy v minulosti uzavíral, tím méně o smlouvách absolutně neplatných a neuvedení takové skutečnosti není dle dovolatele vůbec protiprávní a nemůže být proto ani trestné (s odkazem na §13 odst. 1 trestního zákoníku). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl tak, že za „I. podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 131/2010 ze dne 31. 3. 2010 zrušuje, II. podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.“ Pod bodem III. navrhl, aby byl za podmínek stanovených v §265m odst. 1 tr. ř. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 ZT 359/2008-43 ze dne 20. 3. 2009 pro skutky tam uvedené, ve kterých byl spatřován dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že co se týká výtky dovolatele spočívající v tom, že byl uznán vinným jiným skutkem, než tím, pro který bylo proti němu zahájeno trestní stíhání a tedy pokud namítá, že nebyla zachována totožnost skutku jakožto předmětu trestního řízení, nezbývá, než v souladu s ustálenou judikaturou /(Rt) 8 Tdo 179/2010/ zdůraznit, že „zmíněný institut je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.). Už proto jej pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit“. Nicméně je dle státní zástupkyně na místě mimo rámec předmětného řízení o dovolání konstatovat, že popis podstaty jednání dovolatele se po celou dobu jeho trestního stíhání nijak zásadně nezměnil. Oba přisouzené případy se týkaly stále téhož jednání, kdy dovolatel ve vztahu k oběma poškozeným obchodním partnerům při postupném uzavírání každé jednotlivé kupní smlouvy klamavě vystupoval v postavení vlastníka prodávané průmyslové technologie, ať již takovou nepravdivou skutečnost přímo prohlašoval (ve vztahu ke společnosti D. S. Leasing, a. s.) nebo při takovém obchodním jednání předkládal v té době již neaktuální nabývací doklady k uvedenému předmětu prodeje (ve vztahu ke společnosti VIVA leasing, a. s.). Státní zástupkyně dále uvedla, že v obou popsaných případech však v prvé řadě zamlčel, že na předmět prodeje a následného leasingu uzavřel v postavení prodávajícího dne 5. 5. 2003 kupní smlouvu, kterou své vlastnické právo k němu převedl na IPB Invest, a. s. Zdůraznila, že bez ohledu na uvedenou rozdílnost ve způsobu podvodného jednání tak z hlediska totožnosti skutku zůstává podstatným, že se dovolatel ke škodě oklamaných leasingových společností obohatil na inkasované úhradě dohodnuté kupní ceny. Dále státní zástupkyně uvedla, že ve zbývající části dovolání již dovolatel kvalifikovaně namítl, že otázka platnosti či absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 je pro právní posouzení věci rozhodná a nikoli nepodstatná a že její pravdivé zodpovězení vede k logickému závěru, že při jednání ze dne 3. 11. 2005, tak i ze dne 20. 7. 2007 nikoho neuvedl v omyl, resp. ani takovou skutečnost nezamlčel. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že při takto formulované námitce se lze důvodně domnívat, že dovolatel oběma soudům nepřímo vytýká, že k jím tvrzené neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 s a. s. IPB Invest měly přistupovat ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. jako k předběžné otázce. Poukázala na skutečnost, že v daném případě se otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 a její posouzení z hlediska dovolatelova tvrzeného oprávnění převádět vlastnické právo k obchodované průmyslové technologii ke dni 3. 11. 2005 a 20. 7. 2007, stala na prvostupňové úrovni rozhodnou, přičemž na úrovni odvolacího soudu se tato otázka z hlediska naplnění způsobu podvodného jednání sice stala významnou, nicméně nikoliv rozhodnou. Uvedla, že soud odvolací přihlédl k namítanému zpochybnění platnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 a dospěl k závěru, že na jejím podkladě zůstala otázka převodu vlastnického práva a tím i změny vlastnického vztahu k ní nevyjasněna s tím, že takovou změnu skutkového závěru pak vyjádřil tak, že forma podvodného jednání spočívá v zamlčení podstatného faktu předcházející kupní a leasingové smlouvy ze dne 5. 5. 2003 na předmět následného obchodování v obou přisouzených případech s tím, že znalost takové skutečnosti by pro obě poškozené obchodní společnosti musela představovat pádný argument neuzavírat takové obchody, které jsou spojeny s velmi reálnou perspektivou problémů s vlastnictvím obchodované věci. Shrnula, že je tedy zřejmé, že k vyvození dovolatelovy odpovědnosti za následky podvodného jednání, spočívajícího v zamlčení podstatné skutečnosti o předcházejícím obchodování s aktuálně nabízeným předmětem obchodu, postačoval již fakt vážných pochybností, zda je předmětné obchodní jednání vedeno s osobou, která je z hlediska svých skutečných práv vůbec oprávněna vystupovat na straně prodávajícího. V této souvislosti pak lze dle názoru státní zástupkyně zcela odmítnout námitku, že dovolatel nikdy neměl žádnou (ani smluvní ani zákonnou) povinnost kohokoliv informovat o smlouvách, které v minulosti uzavřel, tím méně o smlouvách absolutně neplatných a že neuvedení takové skutečnosti nemůže být protiprávní a tím ani trestné. Ze všech uvedených důvodů tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného M. M. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ust. §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Co se týká první námitky dovolatele, jejímž prostřednictvím namítl, že nebyla zachována totožnost skutku, nelze než souhlasit se závěrem státní zástupkyně, že v tomto případě se nejedná o námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o námitku procesního charakteru, neboť předmětný institut je upraven v §220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Nicméně jako obiter dictum považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. (Rt) Tzn 12/94, publ. ve Sb. soud. rozh. a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). Proto je namístě uvést, že totožnost skutku zůstala v posuzovaném případě zachována, když od počátku trestního řízení bylo dovolateli kladeno za vinu, že při uzavírání předmětných kupních smluv vystupoval v postavení vlastníka a neuvedl podstatné okolnosti o prodeji žárové zinkovny společnosti IPB Invest, a. s., které mohly mít podstatný vliv na rozhodování společnosti VIVA leasing, a. s., společnosti D. S. Leasing, a. s., zda do uvedeného obchodně právního vztahu vstoupí či nikoli. Námitka ohledně otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 se společností IPB Incest, a. s., která je uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem právně relevantně, je pro posouzení dané věci sice otázkou zásadní, není však otázkou klíčovou. To proto, že odvolací soud skutkovou větu výroku o vině, která u soudu prvního stupně v obou bodech zněla tak, že „…, přičemž při uzavírání kupní smlouvy uvedl, že je jejím právoplatným majitelem, ačkoli věděl, že se tato skutečnost nezakládá na pravdě, neboť žárovou zinkovnu na základě kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 prodal společnosti IPB Incest (správně Invest) , a. s., se sídlem T., L. P., a nebyl tedy vlastníkem zářové (správně žárové) zinkovny,…“ upravil v popisované části tak, aby odpovídala právě zjištěním ohledně nevyjasněného vlastnického práva k předmětné žárové zinkovně a ve skutkové větě výroku o vině odvolacího soudu je tedy uvedeno následující: „…přičemž při uzavírání smluv zamlčel, že na předmět leasingu uzavřel dne 5. 5. 2003 kupní a leasingovou smlouvu se společností IPB Invest, a. s., se sídlem T., L. P. …“ Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti , a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu podvodu podle odst. 3 písm. b) téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Je zcela zřejmé, že otázka vlastnického práva k předmětné žárové zinkovně nebyla ke dni uzavírání uvedených smluv se společností VIVA leasing, a. s., a společností D. S. Leasing, a. s., vyjasněna, neboť společnost IPB Incest, a. s., se považovala na základě kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 za právoplatného vlastníka žárové zinkovny a uplatňovala na ni vlastnická práva. Takováto okolnost byla dozajista podstatnou skutečností, neboť pokud by leasingové společnosti věděly, že na předmět leasingu uplatňují vlastnické právo i jiné osoby než dovolatel, mělo by to vliv na případné uzavření smluv. Tato námitka, ač uplatněna právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, je tedy současně námitkou zjevně neopodstatněnou. Zjevně neopodstatněnou (s ohledem na výše uvedené) je i námitka dovolatele, jejímž prostřednictvím namítl, že neměl žádnou právní povinnost kohokoli informovat o smlouvách, které v minulosti uzavíral a neuvedení takovéto skutečnosti není protiprávní a nemůže být proto ani trestné (s odkazem na §13 odst. 1 trestního zákoníku). V první řadě je třeba uvést, že soudy posuzovaly jednání dovolatele podle trestního zákona (v souladu s pravidly o časové působnosti trestních zákonů), proto odkaz na nový trestní zákoník v rámci dovolání není namístě, nicméně lze ve stručnosti uvést (jako obiter dictum), že jak vyplývá i z komentáře k novému trestnímu zákoníku, protiprávnost může vyplývat přímo z trestního zákona, neboť tím, že je čin uveden v trestním zákoně jako trestný, je zároveň vyjádřeno, že je to i čin zakázaný (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 39, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck, 2009, 112). Dále je třeba poukázat na ustanovení §433 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), podle kterého u kupní smlouvy zboží má právní vady, jestliže prodané zboží je zatíženo právem třetí osoby, ledaže kupující s tímto omezením projevil souhlas a dále podle §435 odst. 1 obch. zák. uplatnění práva uvedeného v §433 obch. zák. třetí osobou s uvedením jeho povahy je kupující povinen oznámit prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy se o něm dověděl. Jak vyplývá z trestního spisu (č. l. 117) dovolateli byla dne 28. 8. 2006 doručena výpověď leasingové smlouvy, kterou společnost IPB Invest, a. s., uplatnila právo k předmětné žárové zinkovně. Žárová zinkovna byla dále společností IPB Invest, a. s., prodána společnosti Sorgun, s. r. o., a to kupní smlouvou ze dne 14. 2. 2007. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 5. 2003 se společností IPB Invest, a. s., bylo skutečností, kterou byl dovolatel povinen uvést při uzavírání dalších smluv (i pokud ji považoval za absolutně neplatnou), neboť věděl, že k předmětu (žárové zinkovně) uplatňují třetí osoby svá práva a tato skutečnost byla podstatná pro uzavření dalších leasingových a kupních smluv. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 22. prosince 2010 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:12/22/2010
Spisová značka:3 Tdo 1385/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1385.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:04/11/2011
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 1493/11
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13