ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1580.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1580/2010 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného F. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 7 To 77/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2010, č. j. 5 T 3/2010-405, byl obviněný F. Š. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (tr. zákoník) na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době dne 6. 1. 2010 na lesní cestě za obcí O., okres K. V., v oblasti nazývané N.P., na předním pravém sedadle osobního automobilu zn. SUBARU Justy 1.0, v úmyslu usmrtit M. J., nejprve jmenované svázal ruce koženým opaskem a poté ji bodl nožem o délce čepele 15 cm třikrát do levé části obličeje na rozhraní dolní čelisti a krku a dvakrát do levého ramene, čímž jí způsobil bodnou ránu pronikající svalovou povázkou a svalovinou s bodným kanálem směřujícím ke krčku dolní čelisti, bodnou ránu s bodným kanálem směřujícím pod žvýkací sval a poté pronikající slinnou žlázou ke kořeni jazyka s porušením cévních větví a výrazným prokrvácením měkkých tkání v okolí, bodnou ránu s mělkým bodným kanálem končícím u hrany dolní čelisti, bodnou ránu pronikající svalovinou k obnažené hlavici a krčku levé pažní kosti s bodným kanálem končícím pod hlavicí a bodnou ránu v oblasti úhlu levé lopatky nepronikající hlouběji do tkání, přičemž jmenovaná okamžitě v důsledku vdechnutí krve do plic při uvedených bodných poraněních obličeje zemřela“. Za tento zločin byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí – nože o délce 26,5 cm a koženého opasku, uložených u Krajského soudu v Plzni jako příloha spisu sp. zn. 5 T 3/2010.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 7 To 77/2010, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu propadnutí věci. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že se obviněný podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazuje pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou . Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, jak jsou specifikovány již v rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 14. 9. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala následně dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného F. Š. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že samostatně oddělitelný výrok napadeného rozhodnutí o zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka konstatovala, že odvolací soud sice zjistil formální pochybení soudu prvního stupně, který pro zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou použil nesprávného zákonného označení a při ukládání trestu propadnutí věci zákonné označení necitoval v plném znění, ale na druhé straně při rozhodování o zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou nahradil zjištěnou vadu pochybením jiným. Zjevným omylem totiž použil zákonné označení §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle kterého se pachatel zařazuje do věznice s dozorem. Rozhodnutí bylo takto i vyhlášeno, takže náprava vydáním opravného usnesení podle §131 tr. ř. není možná.
Ačkoliv podle dovolatelky jde zdánlivě o „banalitu“, která je na první pohled rozpoznatelná a neměla by do budoucna činit žádné obtíže, je přesto možno očekávat, že v případě ponechání napadeného rozhodnutí beze změny, by mohla tato okolnost způsobit komplikace při jakémkoliv budoucím rozhodování dotýkajícím se výkonu trestu odnětí svobody obviněného F. Š.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a se zřetelem k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky ad 1/ podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 7 To 77/2010, ve výroku o zařazení obviněného F. Š. podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou; ad 2/ podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám a zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Pokud by dovolací soud shledal pro takový postup podmínky, vyslovila dovolatelka ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému (odsouzenému) F. Š. i jeho obhájci JUDr. Milanu Zemanovi, kteří jej obdrželi dne 11. 11. 2010 (č. l. 461 spisu). K dnešnímu dni však Nejvyšší soud České republiky neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání či práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva . Skutkový stav je pak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku či jiné právní posouzení odpovídá zákonu. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti významné z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně se neopírá o důvody, které by bylo z hlediska tohoto dovolacího důvodu možno považovat za právně relevantní .
Především je třeba vzít v úvahu, že obviněný F. Š. se dopustil skutku, který soudy obou stupňů po právní stránce posoudily jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je ve smyslu ustanovení §14 odst. 3 tr. zákoníku považován za zvlášť závažný zločin, neboť zákon na něj stanoví trest odnětí svobody na deset až osmnáct let. V posuzovaném případě byl obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře třinácti let. Podle ustanovení §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku soud (zpravidla) zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest (§54 tr. zák.), kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§108 tr. zákoníku), kterému byl za zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku) uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let , nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu. Podle §56 odst. 3 věta první tr. zákoníku pak soud může zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno.
Pokud jde o správnost posouzení hmotně právní otázky , do jakého typu věznice bylo třeba obviněného F. Š. zařadit, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vycházel ze zjištění, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody za zvlášť závažný zločin ve výměře vyšší než osm let. Na str. 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí pak konstatoval, že pro výkon uvedeného trestu je ze zákona určena věznice se zvýšenou ostrahou, neboť stejně jako soud prvního stupně neshledal stran způsobu výkonu uloženého trestu důvody pro aplikaci zmírňovacího ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku. Soudu prvního stupně zároveň vytkl, že věcně nesprávný výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody opřel o ustanovení §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, které uvádí toliko jednotlivé typy věznic a „nikoliv o ustanovení §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku“ , když právě v odstavci druhém jsou zakotveny směrnice (resp. zákonné předpoklady) pro zařazování pachatelů do těchto jednotlivých typů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že obviněného F. Š. je třeba zařadit do věznice se zvýšenou ostrahou a že je tak třeba učinit podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Přitom právě vada spočívající ve zvolení věznice nesprávného typu (tj. neodpovídající kvalifikaci činu nebo zjištěním soudu k osobě pachatele) by případně mohla založit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka ve skutečnosti napadenému rozhodnutí nic takového nevytýká.
Podané dovolání je totiž založeno výlučně na výtce, že odvolací soud ve výroku napadeného rozhodnutí a v protokolu o veřejném zasedání (a jak zjistil Nejvyšší soud postupem podle §58 odst. 4 věta druhá tr. ř., dokonce i v protokolu o hlasování) učinil zjevný právní nonsens, když sice správně aplikoval ustanovení §56 odst. 2 tr. zákoníku, ale k dikcí, že obviněného F. Š. „zařazuje pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou“ vadně přiřadil písmeno b) citovaného ustanovení, které se vztahuje ke zcela jinému typu věznice (s dozorem), a jehož užití nepřicházelo za daných okolností vůbec v úvahu.
V posuzovaném případě je však zřejmé, že s konstatovanou vadou nelze obsahově spojovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zjevnou nesprávností zatížený výrok napadeného rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném právním posouzení (viz výše), byť to dovolatelka na jedné straně sice formálně namítá, ale na druhé straně na podporu tohoto tvrzení neuplatnila žádnou relevantní argumentaci. Nejvyšší soud k tomu toliko jako obiter dictum poznamenává, že v rámci nápravy předmětné vady měl Vrchní soud v Praze především zvážit užití ustanovení §57 tr. ř. o opravě protokolu, když protokol o veřejném zasedání je možno opravit za podmínek §57 odst. 1 tr. ř. a protokol o hlasování pak za podmínek §57 odst. 2 tr. ř., neboť podle posledně citovaného ustanovení je možno vedle písařských chyb odstranit i jiné zřejmé nesprávnosti v každém protokolu a v kterémkoliv stadiu řízení (srov. např. Trestní řád, Komentář, C. H. BECK Praha, 5. doplněné a přepracované vydání, str. 392).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného F. Š. dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler