ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2262.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2262/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. H. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 21, proti žalovaným 1) České televizi, se sídlem v Praze 4, Kavčí hory, IČO 00027383, 2) Mgr. J. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí č. 3, 3) L. M. , zastoupenému Mgr. Radkou Ježovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Dobrovského č. 1, 4) L. G. , 5) J. Ch , 6) RNDr. P. S. a 7) PhDr. L. P. o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 1/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 1 Co 4/2009-465, takto:
I . Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 1 Co 4/2009-465, se zamítá; ve zbytku se toto dovolání odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou o ochranu osobnosti se žalobce domáhal v souvislosti s pořadem České televize studio Brno „Souvislosti“ nazvaném „Stěžovatel“, odvysílaném 4. března 1999 v 16.30 hodin a reprizovaném 5. března a 6. března 1999 dopoledne, především po první žalované písemné omluvy, zákaz vysílání reportáže „Stěžovatel“ a zaplacení náhrady nemajetkové újmy, po ostatních žalovaných se domáhal vedle omluv i náhrady nemajetkové újmy v penězích. Podle tvrzení žalobce žalovaní uvedli v předmětném pořadu o něm i o jeho ženě nepravdivé a neobjektivní údaje. Odvysíláním pořadu byla poškozena pověst žalobce u široké veřejnosti a byl uražen a poškozen na své osobní cti a občanské vážnosti.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. května 2008, č.j. 24 C 1/2001-406, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. července 2008, č.j. 24 C 1/2001-419, výrokem I. zastavil řízení o žalobě, aby první žalované bylo zakázáno vysílat reportáž „Stěžovatel“, výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaný odvysílal v prvním publicistickém pořadu Černé ovce či Reportéři ČT omluvu ve znění uvedeném ve výroku a uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku /výrok IX/ a co do částky 400.000,- žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl /výrok X/. Výroky III.-VIII. zamítl žalobu, aby druhý až sedmý žalovaní zaslali na adresu žalobce vlastnoručně podepsané omluvné dopisy ve zněních uvedených ve výrocích, výroky XI.-XVI. zamítl žalobu, aby druhý až sedmý žalovaní zaplatili žalobci každý částku 20.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 o.z., výroky XVII až XXI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Vyšel ze zjištění, že první žalovaná odvysílala dne 4. března 1999 v 16.30 hodin v pořadu Souvislosti reportáž, kterou vytvořila Televizní tvorba Brno – DAVELS, spol. s.r.o., nazvanou Stěžovatel. Reportáž byla reprízovaná v dopoledních hodinách dne 5. března a 6. března 1999. U výroků pronesených moderátory pořadu a druhým až šestým žalovaným dospěl soud k závěru, že jimi žalovaní nezasáhli neoprávněně do osobnostního práva žalobce, protože to, co uvedli buď nebylo způsobilé zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, nebo sice bylo, ale v řízení byla prokázána pravdivost tvrzení nebo přiměřenost hodnotících úsudků. Navíc u druhého, čtvrtého a šestého žalovaného zamítl žalobu pro nedostatek jejich věcné pasivní legitimace (§420násl. o.z.). Naopak v uveřejnění výroků sedmé žalované první žalovanou, (když samotné vyjádření sedmé žalované se netýkalo konkrétního člověka, a sedmá žalovaná se sama nepodílela na koncepci televizního pořadu „Stěžovatel“), a ve spojení jména žalobce (i když se úředně jmenuje L., nikoli L.), a jeho podoby s označením chronické psychické poruchy odpovídající diagnóze paranoia kverulans, od osoby označené v titulku jako psycholog (sedmá žalovaná), shledal vážný a neoprávněný zásah do soukromého života žalobce a jeho osobní integrity chráněných §11 o.z., čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K odvolání žalobce a prvního žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 1 Co 4/2009-465, výrokem I. rozsudek krajského soudu v napadené části, ve výroku IX, kterým bylo první žalované uloženo zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč změnil tak, že žalobu v této části zamítl. Výrokem II. změnil výrok XX. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti zaplatit soudní poplatek, výrokem III. potvrdil ve zbylé části napadené výroky II.-VIII., X.-XVI. a část výroku XVII, týkající se žalobce a čtvrtého až sedmého žalovaného a výroky XVIII.- XIX. Výroky IV. – VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, náhradě nákladů řízení placených státem a náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se převážně i s jeho právními závěry, neshledal však neoprávněný zásah ze strany první žalované do osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho soukromí. Uvedl, že pokud soud prvního stupně správně vyhodnotil, že sedmá žalovaná vyslovila pouze svůj osobní, žádným vyšetřením či zdravotní dokumentací podložený názor o chování člověka, nemohla tak zasáhnout do osobnostních práv žalobce, pak ani první žalovaná, která pouze tento projev sedmé žalované šířila, nemohla do osobnostních práv žalobce zasáhnout. Okolnost, kdy se objevil i záběr na žalobce, je v této souvislosti bez podstatného právního významu, neboť celý pořad byl právě o žalobci. Nedovodil tak ani odpovědnost první žalované podle §13 o.z.
Rozsudek soudu druhého stupně byl doručen zástupkyni žalobce dne 25. ledna 2010, přičemž právní moci nabyl dne 28. ledna 2010.
Proti výroku I. a navazujícím nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 8. března 2010 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poukazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Domnívá se, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází z nesprávného skutkového závěru, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce uvádí, že odvolací soud zcela pominul z pořadu jednoznačně vyplývající záměr, dát do souvislosti vyjádření psychologa s osobou žalobce, kdy rozhodně nelze vycházet z toho, že záběr na žalobce v souvislosti s takovýmto vyjádřením je bez podstatného právního významu. Způsob prezentace žalobce první žalovanou, ať již v návaznosti na vyjádření sedmé žalované, či v návaznosti na jednotlivé komentáře jejich redaktorů, hodnoceno v kontextu celého pořadu, přesáhl přípustnou míru svobody projevu a práva na informace. Odvolacímu soudu vytýká, že na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel při svém rozhodování pouze z přepisu televizního pořadu, aniž by považoval za nutné si jej promítnout.
Žalobce shrnuje:
- zveřejněním informace o zdravotním stavu bez souhlasu dotčené osoby, v podstatě proti její vůli, první žalovaná, která za obsah televizního vysílání v rámci udělené licence (zák. č. 468/1991 Sb.) odpovídá, hluboce zasáhla do osobnostního práva žalobce a to do jeho soukromí
- tímto byla silně narušena jeho osobní čest a lidská důstojnost, které jsou chráněny jednak §11 o.z, ale i čl. 10 odst. 1 Listiny práv a svobod (dále jen „Listina“)
- zveřejněním informace pojednávající o zdravotním stavu žalobce první žalovaná porušila povinnost podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, neboť tato část pořadu je v rozporu s uvedeným článkem Listiny,
- i když pořízení a použití obrazových snímků a zvukových záznamů s žalobcovou podobou a jeho hlasem v části pořadu „Stěžovatel“ bylo legální i bez jeho souhlasu podle zákonné licence - §12 odst. 3 o.z., tato podmínka nebyla splněna při záběru na žalobce se slovním doprovodem-kverulant, nebo člověk s paranoidními tendencemi, paranoik s použitím filmového střihu - několika vteřinového detailního záběru na obličej žalobce.
- z popsaných skutečností vyplývá, že výroky týkající se zdravotního stavu žalobce, si televizní diváci museli zcela jednoznačně dát do souvislosti a spojitosti s osobou žalobce, čímž byla ve značné míře porušena žalobcova osobnostní práva, a proto přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy, formou finanční satisfakce ve výši 400.000,- Kč soudem prvního stupně, bylo tou minimálně odpovídající přiznanou částkou.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích I., II., IV. a VII. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila první žalovaná, který se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhla proto zamítnutí tohoto dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je – ve výroku ve věci samé - přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Pokud se týče dovolatelem napadených výroků IV. a VII. o náhradě nákladů řízení, dovolání proti nim procesní předpis nepřipouští, o čemž bude stručná zmínka v závěru odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 o.z. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že podstatou úvah odvolacího soudu při posouzení uplatněného nároku ve smyslu ustanovení §13 o.z. je konstatování, že pokud neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ze strany sedmé žalované, pak nemohl shledat neoprávněným ani zásah ze strany první žalované, která pouze projev sedmé žalované šířila. V této souvislosti je třeba se se závěry odvolacího soudu ztotožnit, protože nejsou v rozporu se zákonnou úpravou, kterou přináší ustanovení §11 násl. o.z., ani s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2009, sp.zn. 30 Cdo 2033/2009, ze dne 31. ledna 2008, sp.zn. 30 Cdo 1941/2007, ze dne 14. listopadu 2007, sp.zn. 30 Cdo 332/2007, resp. ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 179/2004, apod.).
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. uplatněný dovolatelem pak míří na případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může jít o případ, kdy soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu došlo.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem v této části zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadl též výroky zmiňovaného rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi bylo rozhodováno o nákladech řízení a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku. Proti těmto výrokům však dovolání není přípustné, jak vyplývá z ustanovení §236 až §239 o.s.ř. V této části proto bylo dovolání odmítnuto (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř., §243c odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a první žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu