ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.244.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 244/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. R. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 546.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 158/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. 58 Co 319/2010 - 83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 88.000,- Kč, co do částky 458.500,- Kč žalobu zamítl a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 27.792,- Kč.
Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 44.500,- Kč, co do částky 502.000,- Kč žalobu zamítl, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 18.924,- Kč.
Žalobce se žalobou ze dne 23. 9. 2008 domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 546.000,- Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení o určení spoluvlastnictví k nemovitostem (bývalý areál cihelny) před Okresním soudem Praha – východ pod sp. zn. 6 C 240/2007, dříve vedeného pod sp. zn. 6 C 57/98. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku zhodnotila celkovou délku řízení jako nepřiměřenou a přiznala žalobci částku 56.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, že žalobce byl účastníkem řízení v pozici žalovaného od dubna 1998 do konečného rozhodnutí ve věci dne 6. 5. 2009, jež nabylo právní moci dne 11. 6. 2009. Posuzované řízení tedy trvalo 11 let a 2 měsíce. Ve věci bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodoval 4x, odvolací soud 5x a jedenkrát rozhodoval Nejvyšší soud. V průběhu řízení bylo rozhodováno o námitce věcné nepříslušnosti soudu a o procesním nástupnictví na straně žalobce, průtahy bylo možno vysledovat na straně soudu I. stupně při vyhotovování rozsudků a rovněž při rozhodování o věci u Nejvyššího soudu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť nelze tolerovat výrazný průtah v řízení před dovolacím soudem, a celková délka řízení byla ovlivněna opakovaným rušením rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože posuzované řízení trvalo 11 let a 2 měsíce, činí základní částka zadostiučinění 167.500,- Kč (15.000,- Kč ročně). Ve prospěch snížení této základní výměry dle názoru odvolacího soudu svědčí hledisko právní složitosti věci (o 20 %), hledisko podílu stěžovatele na délce řízení, když nevyužil prostředků k odstranění průtahů (o 20 %), a hledisko projednání věci na třech stupních soudní soustavy (o 20 %). Ve prospěch zvýšení základní výměry naopak svědčí hledisko, že stěžovatel průběh řízení neztěžoval (o 20 %). Odvolací soud neshledal důvod pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z hlediska velkého významu řízení pro žalobce. Podle judikatury ESLP je význam řízení pro stěžovatele odvislý od stupně péče, kterou je třeba jednotlivému řízení věnovat. Mezi taková řízení se zpravidla řadí věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní, osobního stavu, sociálního zabezpečení a týkající se zdraví nebo života. Určovací žaloby, byť by zasahovaly do práva vlastnit majetek, mezi řízení se zvýšeným významem pro stěžovatele nepatří. Soud I. stupně tedy nepochybil, když neprovedl důkaz obsahy žalobcem označených „souvisejících“ spisů (a tento postup i odůvodnil).V posuzovaném sporu se jednalo o stanovení morální újmy, zatímco nárok na náhradu majetkové škody po státu je předmětem řízení jiných. Odvolací soud považoval za přiměřené zadostiučinění celkovou částku ve výši 100.500,- Kč, z níž bylo žalobci žalovanou poskytnuto 56.000,- Kč, žalobci tedy přiznal částku 44.500,- Kč.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba zamítnuta, podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dle dovolatele byl v průběhu řízení neúplně zjištěn skutkový stav, když odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, neprovedl důkaz všemi souvisejícími spisy, jež tvoří ucelený obraz o vztazích účastníků a též o nemajetkové újmě způsobené žalobci. Předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 240/2007 bylo určení vlastnictví k majetku v hodnotě cca 30,000.000,- Kč, v souvisejícím řízení téhož soudu vedeném pod sp. zn. 6 C 309/2009 náhrady škody ve výši 160,000.000,- Kč, a předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 118/2007 náhrada škody vzniklé v důsledku nákladů vynaložených na správu sporných nemovitostí. Žalobce je přesvědčen, že uvedenými spisy by bylo jednoznačně prokázáno, že předmětem sporu byl majetek vysoké hodnoty, a že tento spor měl pro žalobce následky způsobující též nemajetkovou újmu. K těmto tvrzením žalobce nebylo provedeno žádné dokazování, odvolací soud pouze dovodil, že v řízení o určení vlastnictví se z povahy věci nemůže jednat o řízení se zvýšeným významem pro žalobce, které by odůvodňovalo zvýšení náhrady nemajetkové újmy, tak jak žalobce v podané žalobě požadoval. Žalobce přitom nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, která řízení lze hodnotit jako velmi významná pro poškozené. Právo vlastnit majetek je však v Listině základních práv a svobod i v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv systematicky řazeno do stejné skupiny jako právo na život, osobní svobodu, a další obdobně významná práva. Z rozhodnutí ESLP nelze dovodit, že by zvýšený význam pro stěžovatele byl v případě žalob zasahujících do práva vlastnit majetek či konkrétně v případě určovacích žalob vyloučen. Okolnosti, zda v daném případě má řízení zvýšený význam pro některého z účastníků je třeba posuzovat individuálně a s ohledem na skutkový stav, majetkové poměry účastníků a případné další relevantní skutečnosti. Žalobce se tedy domnívá, že u řízení týkajících se mimořádně vysokých majetkových hodnot je možné konstatovat zvýšený význam řízení pro účastníka. Zásah do práv žalobce nelze zužovat na samotné právo vlastnit majetek, neboť žalobce areál bývalé cihelny hodlal použít k podnikatelským účelům, což tvrdil, a v případě úplného dokazování by též prokázal. Řízení o určení vlastnictví omezovalo svobodný výkon jeho podnikatelské činnosti, a to v důsledku omezení dispozice se sporným majetkem. Žalobce dále odkázal na svoje předchozí vyjádření a rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání žalobce směřuje proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým v podstatě došlo k rozštěpení nároku žalobce na odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu na dva díly, z nichž každý by měl mít zvláštní režim pro procesní přípustnost dovolání. Zamítavý výrok odvolacího soudu co do částky 502.000,- Kč se formálně skládá z části měnící ve výši 43.500,- Kč, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepřiznal žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 88.000,- Kč, ale pouze ve výši 44.500,- Kč, a z části potvrzující co do částky 458.500,- Kč. Čistě formálně by tedy dovolání žalobce do částky 43.500,- Kč mělo být posuzováno z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, a v takovém případě by bylo dovolání ohledně této části nároku žalobce nepřípustné z důvodu, že se nejedná o peněžité plnění převyšující částku 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Jelikož však Nejvyšší soud v tomto a jemu obdobných případech má za to, že nelze v důsledku konkrétního specifického vývoje procesu před soudem připustit, aby část nároku na odškodnění nemajetkové újmy po stránce procesní sdílela jiný osud než jiná část nároku, a vzhledem k tomu, že v obou částech výroku odvolacího soudu o věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základě, je třeba, aby i přípustnost dovolání byla zvažována jednotně, tedy aby jednotlivé části tohoto nároku i v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, část II., uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 136/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dovolací soud proto celý zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu posuzoval z pohledu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodující pro posouzení přípustnosti dovolání je potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné, neboť otázka, u kterých řízení se předpokládá zvýšený význam řízení pro účastníka, a kdy je naopak účastník řízení povinen zvýšený význam předmětu řízení tvrdit a prokazovat, již byla v judikatorní praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s názorem dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), uvedl, že kriterium významu řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Některým druhům řízení přiřazuje Nejvyšší soud obdobně jako Evropský soud pro lidská práva zvýšený či dokonce mimořádný význam, neboť se obvykle citelněji dotýkají osobní sféry jednotlivce, a je tedy obecný zájem na jejich vyřízení v co nejkratším čase. Mezi tyto typová řízení lze zařadit řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Jedná se o obecnou charakteristiku řízení svědčící o zvýšeném významu řízení pro jeho účastníky, k níž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
Mimo tyto typová řízení je však třeba vždy zkoumat, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Žalobce může tvrdit, že právě posuzované řízení má pro něj vyšší či mimořádný význam, v takovém případě je však třeba, aby tato svá tvrzení prokázal.
Při stanovení celkové výše zadostiučinění soud I. stupně navýšil základní výměru o 20 % z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť přitakal žalobci v tvrzení, že se jednalo o věc, která se nepochybně významnou měrou dotýkala jeho majetkové sféry, neboť se rozhodovalo o vlastnictví areálu cihelny s nemalou tržní cenou, a soud také přihlédl k tomu, že žalobce jako vlastník nemovitosti zapsaný v katastru nemovitostí byl povinen vynakládat finanční částky na správu a údržbu nemovitosti, ač vyvíjel iniciativu, aby jako vlastník s ohledem na průběh řízení veden nebyl. Odvolací soud naopak neshledal důvod navýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce, neboť určovací žaloby, byť by zasahovaly do práva vlastnit majetek, mezi řízení se zvýšeným významem pro stěžovatele nepatří. Dovolatel naopak tvrdil, že u řízení týkajícího se mimořádně vysokých majetkových hodnot je možno konstatovat zvýšený význam pro účastníka. Na podporu svých tvrzení žalobce uvedl, že areál bývalé cihelny hodlal použít k podnikatelským účelům, že řízení o určení vlastnictví omezovalo i svobodný výkon jeho podnikatelské činnosti v důsledku omezené dispozice se sporným majetkem, a že žalovaný bez jakéhokoliv zavinění žalobce a na jeho úkor napravoval protiprávní stav spočívající ve vydání části nemovitosti neoprávněné osobě.
Spory o majetek mohou mít pro účastníka řízení zvýšený význam například pokud se jedná o určení vlastnictví k domu, ve kterém účastník žije a tento dům představuje jeho jediný majetek, nebo u řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve kterém se rozhoduje o veškerém majetku účastníků, případně u restitučních sporů, kde se jedná nejen o majetky zpravidla velké hodnoty, ale nadto o křivdy způsobené minulým režimem. Pokud se spor vede o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu v databázi nalus). Nelze však obecně uzavřít, od jaké částky by bylo možno považovat řízení za důležitá pro jeho účastníky.
Žalobce by v posuzovaném případě musel zejména tvrdit, proč pro něj řízení o určení spoluvlastnictví k nemovitostem představovalo zásadní význam. Skutečnosti, které žalobce v průběhu řízení uvedl na podporu závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, však směřovaly k prokázání závažnosti možné škody – tvrzení, že žalobce byl povinen vynakládat na správu nemovitosti a její údržbu náklady či tvrzení o zmaření podnikatelského záměru. Tato tvrzení nevypovídají ničeho o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce z pohledu vzniklé nemajetkové újmy. Dovolatelova tvrzení se zakládají na právním omylu spočívajícím v tom, že prokázání těchto tvrzení by mohlo odůvodnit zvýšení základní částky odškodnění. Žalobcem popsané následky však o zvýšeném významu předmětu řízení pro jeho osobu z pohledu vzniklé nemajetkové újmy nesvědčí a ani při jejich prokázání by důvodnost jeho nároku založit nemohly (k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98; 16 Co 96/98, uveřejněný pod č. 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě se nemůže jednat ani o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s .ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z tohoto důvodu také není přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003. Dovolací soud tedy neshledal důvodnou námitku žalobce, že jím navrhovanými spisy by byl prokázán zvýšený význam řízení pro žalobce, a že soudy obou stupňů pochybily, jestliže žalobcově návrhu na provedení důkazů dalšími spisy nevyhověly. Nadto je třeba uvést, že v řízení nikdo nečinil sporným, že by se řízení týkalo značného majetku areálu bývalé cihelny. Na žalobci však bylo, aby pokud tvrdil, že pro něj mělo řízení mimořádný význam, tuto skutečnost podpořil konkrétními tvrzeními a důkazy. Okolnosti, které dovolatel uvedl, však o zvýšeném významu řízení z hlediska vzniklé nemajetkové újmy nesvědčí.
Ohledně prokazování nemajetkové újmy platí závěr obsažený ve Stanovisku pod bodem V., který je v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10, na nějž žalobce ve svém dovolání odkázal. Ohledně zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného však platí výše uvedené závěry vyjádřené pod bodem IV. Stanoviska.
Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k tvrzení žalobce, že stát na jeho úkor napravoval protiprávní stav, neboť se jedná o novou skutečnost, kterou žalobce u odvolacího soudu netvrdil. Jelikož účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se neprovádí, a proto v něm nelze úspěšně uplatňovat ani nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
K odkazu dovolatele na jeho předešlá podání ve věci Nejvyšší soud upozorňuje, že pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobce, obsažené v jiných podáních než v dovolání, nepřihlížel.
Nejvyšší soud proto dovolání z výše uvedených důvodů podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. listopadu 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu