Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2011, sp. zn. 30 Cdo 3594/2010 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3594.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3594.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3594/2010 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Z. P. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalovanému Ing. L. K. , zastoupenému Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem Nový Malín 426, o odporovatelnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 213/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9.3.2010, č.j. 2 Co 391/2009-125, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 3.6.2009, č.j. 16 C 213/2008-89, určil, že darovací smlouva ze dne 12.12.2005, jejíž vklad vlastnického práva byl povolen Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, ke dni 17.2.2006, č.j. V 7278/2005-809, uzavřená mezi Ing. D. K., a žalovaným, je vůči žalobci právně neúčinná a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyložil, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce má vůči manželce žalovaného Ing. D. K. pravomocnou a vymahatelnou pohledávku ve výši 2.500.000,--Kč s příslušenstvím na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.9.2005, č.j. 29 Cm 1212005-63. Dne 12.12.2005 uzavřela Ing. D. K., dlužník žalobce, darovací smlouvu s žalovaným, který je jejím manželem, na základě které převedla na žalovaného ve smlouvě uvedené spoluvlastnické podíly na nemovitostech a výlučné vlastnictví k nemovitostem. Skutečnost, že tak učinila po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě nasvědčuje dle soud prvního stupně tomu, že měla v úmyslu zkrátit žalobce, jako svého věřitele, v uspokojení své pohledávky. Soud prvního stupně nezjistil, že by žalovaný – jako osoba blízká Ing. D. K. - v době uzavírání darovací smlouvy věděl o existenci pohledávky žalobce vůči jeho manželce, avšak má za to, že žalovaný, který je podnikatelem a věděl, že jeho manželka podniká v rizikovější oblasti, než v nichž podniká sám žalovaný, mohl při vynaložení náležité pečlivosti zjistit, zda předmětným právním úkonem není věřitel manželky krácen, když navíc již v době, kdy se s manželkou dohodl, že zruší bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) z důvodu podnikání, věděl, že manželka „si půjčila nějaké peníze na panelárnu“. Ke zrušení BSM (rozsudkem o zrušení BSM ze dne 8.7.1998) tedy došlo v situaci, kdy žalovaný měl poznatky o existenci dluhu své manželky vůči jinému subjektu než byl žalobce a mohl předpokládat, že za dobu podnikání se jeho manželka mohla dostat do podobné situace i ve vztahu k dalšímu subjektu. Dohoda o vypořádání BSM (ze dne 12.8.1999) nebyla vložena do katastru nemovitostí a návrh na vklad byl zamítnut, neboť po zrušení BSM manželé K. nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví nebytový prostor - vklad, a proto nemohl být předmětem vypořádání společného jmění. K vydržení vlastnického práva žalovaného nedošlo z důvodu, že neuběhla stanovená desetiletá lhůta pro vydržení a také z důvodu nedostatku dobré víry, neboť žalovaný byl obeznámen s tím, že návrh na vklad jeho vlastnického práva byl ze strana katastrálního úřadu rozhodnutím ze dne 16.9.1999 zamítnut. S ohledem na ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku poté k nemovitostem, které náležely do společného jmění manželů Koutníkových vzniklo podílového spoluvlastnictví, neboť jejich společné jmění nebylo do tří let od zániku vypořádáno. Soud prvního stupně uzavřel, že manželé K. si své podílové spoluvlastnictví vypořádali až v souvislosti s řízením, které bylo vedeno vůči Ing. D. K. ve věci zaplacení částky 2.500.000,--Kč darovací smlouvou. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9.3.2010, č.j. 2 Co 391/2009-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud považoval právní posouzení věci provedené soudem prvního stupně za přiléhavé a doplnil, že smyslem ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku je, že odporovatelným je každý právní úkon, kterým se zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem nepochybně je i darovací smlouva, jako bezúplatný úkon, jestliže po jejím uzavření nebo po její účinnosti, týká-li se nemovitostí, nemůže věřitel dosáhnout (bez pomoci odpůrčí žaloby) uspokojení své pohledávky z majetku, který připadl manželu dlužníka. Podstatné je jen to, že věřitel má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku - tedy je jeho věřitelem – a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky proto může dojít i za situace, kdy manželé (bývalí) při vypořádání spoluvlastnictví dohodou respektovali zákonné zásady vypořádání, ovšem konkrétní rozdělení věcí, případně práv a závazků, bylo dlužníkem úmyslně voleno tak, aby stav po vypořádání uspokojení pohledávky věřitele znemožnil, nebo zcela vyloučil (odvolací soud zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001, sp.zn. 21 Cdo 2544/2000). U osob blízkých zákon předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalobcem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu ust. §42a odst. 2 občanského zákoníku odpůrčí žalobě ubránit, jen prokáže-li že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla (odvolací soud zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002).  Odvolací soud poukázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že v manželství žalovaného s dlužnicí Ing. D. K. došlo ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví v situaci, kdy žalovaný měl poznatky o existenci dluhu své manželky vůči jinému subjektu, než byl žalobce, a mohl tedy i předpokládat, že za dobu podnikání se jeho manželka mohla dostat do podobné situace i ve vztahu k dalšímu subjektu. Poté, kdy bylo BSM žalovaného a jeho manželky rozsudkem soudu vyhlášeným 8. 7. 1998 zrušeno, žalovaný s manželkou uzavřeli dohodu o vypořádání dne 12. 8. 1999, která však nebyla vložena do katastru nemovitostí, návrh na její vklad byl zamítnut. Účinnosti tedy nenabyla. Žalovaný pak se svojí manželkou uzavřeli až darovací smlouvu ze dne 12. 12.2005, na základě které manželka žalovaného převedla svůj ze zákona vzniklý podíl na nemovitostech, a to bytové jednotce včetně společných částí budovy, nebytovému prostoru včetně podílu na společných částech domu, v němž se nachází, v Š., další budovy v obci B. včetně pozemků a dalších pozemků v katastrálním území H. T. a současně také její podíl na nemovitostech zapsaných pro katastrální území a obec Š. Tato darovací smlouva nabyla účinnosti 14. 12. 2005, je tedy správný právní závěr soudu prvního stupně i o tom, že nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaný se svojí manželkou žili ve společné domácnosti - jak sám žalovaný tvrdil - rozhodli se zrušit BSM za situace, kdy oba podnikali a když již věděl, že manželka si půjčila peníze na panelárnu. Bylo tedy na žalovaném, aby prokázal, že úmysl své manželky zkrátit uspokojení pohledávky žalobce nemohl v době uzavření darovací smlouvy i při náležité pečlivosti rozpoznat. Žalovaný neprokázal, ani netvrdil, že by vůbec vyvinul aktivitu, aby mohl úmysl dlužníka (své manželky), zkrátit věřitele poznat, tj. aby se o tomto dověděl, přestože mu obecně bylo známo, že jeho manželka jako podnikatelka v minulosti měla v podstatné výši půjčku. S ohledem na výši pohledávky žalobce ve vztahu k manželce žalovaného a vycházeje ze zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že dlužnicí učiněná darovací smlouva je právní úkon, který objektivně zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce a že k jejímu uspokojení nelze použít jiný majetek manželky žalovaného, jako dlužnice žalobce. V řízení nebylo tvrzeno, že by manželka vlastnila další majetek, z něhož by mohla být pohledávka žalobce uspokojena.  Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“). Dovolání je podle žalovaného přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolatel vymezuje otázku zásadního významu ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku tak, že „zda osoba dlužníkovi blízká (manžel dlužníka) se může ubránit odpůrčí žalobě za stavu, kdy manželé si zruší BSM (zúží SJM) zejména za účelem omezení podnikatelských rizik, a poté v době po okamžiku zrušení BSM (zúžení SJM) kterémukoliv z manželů v postavení dlužníka vznikne vymahatelný závazek plynoucí ze svého podnikání, se za vynaložení náležité pečlivosti předpokládá možnost existence jakékoliv vymahatelné pohledávky vzniklé po zrušení BSM (zúžení SJM), bez ohledu na to, zda manžel dlužníka byl o tomto úkonu srozuměn či nikoliv“.  Dovolatel má za to, že po něm nelze požadovat „v rámci manželství pro poznání úmyslu dlužníka a vyvinutí pečlivosti“ více než to, že si oba manželé rozdělili BSM pro omezení rizika podnikání, což učinili v roce 1998 a dále běžně komunikovali o věcech plynoucí z rodinného života, vyřizovali běžné záležitosti. Jestliže však i poté žalovanému manželka nesdělí své problémy (respektive neinformuje o veškerých pohledávkách ať splatných, nesplatných či budoucích vzniklých po zrušení BSM) plynoucí zejména z podnikání po okamžiku zrušení BSM, nelze předjímat, že osoba blízká o úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem musela nebo měla vědět. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000). S odkazem na rozsudek NS ČR ze dne 26.9.2006, sp.zn. 30 Cdo 653/2006 dovolatel klade otázku, v jaké mezi se předpokládá aktivita osoby blízké dlužníkovi, aby z výsledku svého zkoumání osoby dlužníka byl schopen poznat úmysl dlužníka, popř. jakou možnost má osoba blízká dlužníkovi si v běžné praxi zjistit a ověřit, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka. Dovolatel shrnuje, že ke dni zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželství žalovaného a Ing. D. K. neexistovala pohledávka žalobce. Jestliže tedy dne 12.12.2005 žalovaný písemně uzavřel se svou manželkou darovací smlouvu, není možné mít za to, že se tak stalo v úmyslu zkrátit žalobce. Má-li být právní úkon jen vůči věřiteli právně neúčinný, předpokládá se úmysl zkrátit věřitele ze strany dlužníka za stavu, kdy manžel dlužníka o tomto úkonu věděl či mu byl znám nebo musel mu být znám. Dle úvahy soudu, ačkoliv došlo ke zrušení BSM žalovaného, je povinností žalovaného manžela dlužníka vědět o tom, že jeho manželka v postavení dlužníka má (může mít) dluhy vzniklé po okamžiku zrušení BSM. Kdyby soudy vycházely z úsudku, že každému manželu po zrušení BSM (zúžení SJM) má být znám úmysl manželky žalovaného, či tento úmysl má předpokládat, vylučuje se tímto svobodná volba manželů, aby manželé po zrušení BSM (zúžení SJM) mezi s sebou uskutečňovali jakékoliv právní úkony, které by mohly vést ke zkrácení věřitele, bez ohledu na skutečnost, zda manželovi dlužníka byl tento úmysl znám.  Dovolatel namítá, že proces soudního zjišťování ohledně vědomostí a informovanosti manžela dlužníka je značně širší a je povinností soudu se vypořádávat s logickou argumentací obou stran. Dle dovolatele není možné, aby se soud s touto otázkou vypořádal pouze úvahou o informovanosti manžela dlužníka o předpokládaných (možných) úmyslech svého manžela zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky s tím, že o jakýchkoliv právních úkonech manžela dlužníka po zrušení BSM (zúžení SJM) má vědět, a pokud neví, je to k jeho škodě. Jiným způsobem se snad dá říci, že každý z manželů (i po zúžení SJM je povinen zkoumat veškeré úkony svého manžela (zejména pokud jde o vymahatelné pohledávky) a pokud o nich není informován, má je předpokládat, protože mohou zkracovat uspokojení vymahatelné pohledávky. To je dle dovolatele nelogický závěr a vedl by k hromadným rozvodům manželství. S odkazem na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006 ) je dle dovolatele zapotřebí vycházet z konkrétního stavu, kdy v roce 1998 došlo ke zrušení BSM žalovaného, v roce 2001 manželka žalovaného uzavřela s předchůdcem žalobce smlouvu o převodu obchodního podílu (tj. v době po zrušení BSM), v roce 2004 žalobce podal k soudu žalobu na vymahatelnost pohledávky (a teprve v tomto okamžiku se mohla manželka žalovaného dozvědět o vymahatelnosti pohledávky), v roce 2005 soud prvého stupně vydal rozhodnutí o vymahatelnosti pohledávky, v roce 2005 manželka žalovaného uzavřela se žalovaným darovací smlouvu, která je předmětem odporovatelného úkonu. Podle úvahy, kterou se řídil soud, bylo povinností dlužníka žalovaného sdělit mu známé okolnosti vyplývající z vymahatelnosti pohledávky. Pokud tyto okolnosti manželka žalovanému nesdělila, měl je dle soudu předpokládat (na základě jakých skutečností, na to nebylo soudem zodpovězeno), a žalovaný jej měl při náležité pečlivosti poznat (opětovně na tuto otázku nebylo soudem kvalifikovaně zodpovězeno). To vše za stavu, kdy soud odmítl výslech dcery žalovaného, aby byly zjišťovány poměry v rodině žalovaného, zda se běžně hovořilo o podmínkách podnikání obou manželů, zda si manželé vyměňovali informace o svém podnikání, zejména ohledně jimi uskutečňovaných právních úkonech o vymahatelných pohledávkách plynoucí z podnikání, a zda i při náležité pečlivosti bylo možné poznat zda dochází ke krácení práv jakéhokoliv věřitele. V této souvislosti za naprosto nelogický považuje dovolatel úsudek soudu prvého stupně na straně 5 ve druhém odstavci, že „žalovaný mohl předpokládat, že za dobu svého podnikání se jeho manželka mohla dostat do stavu zadlužení“. Dovolatel sice chápe, že každé podnikání má svá rizika, ale pokud by se takto podanou úvahou mělo řídit každé manželství v České republice, kde manželé podnikají, bylo by nezbytné doporučovat všem podnikajícím manželům, nechť se zavčas rozvedou, nebo vůbec neuzavírají manželské svazky, a vypořádají si majetkové vztahy.  Za stavu, kdy žalovaný tak i jeho manželka podnikají (byť v postavení osob samostatně výdělečně činných či v postavení statutárních orgánů, nebo v postavení společníků v obchodních společnostech), dochází běžně k úkonům, jež nepatří do okruhu běžných záležitostí v manželství. Dle úvahy soudu však i o úkonech, jež manželé uskutečňují v rámci svého podnikání, jsou povinni se navzájem informovat, protože kdyby se neinformovali a neseznamovali se skutečným stavem svého podnikání, manžel dlužníka by nebyl schopen poznat, zda dochází ke zkrácení věřitele, a za stavu kdy se tak neděje má manžel dlužníka automaticky povinnost předpokládat, že ke zkracování dochází. Takto pojatá pravidla formální logiky dovolatel napadá zejména k zodpovězení otázky, co vše měl manžel dlužníka uskutečnit, aby při vynaložení náležité pečlivosti mohl poznat úmysl zkrátit věřitele, popř. zda bylo jeho povinností předpokládat úmysl manželky zkrátit věřitele zejména ve vztahu, kdy vymahatelná pohledávka nenáležela do obvyklé správy společného majetku v manželství žalovaného a výše předmětného závazku přesáhla míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů žalovaného, za stavu, kdy BSM žalovaného bylo zrušeno ke dni 8.7.1998, tj. zásadně dříve než vznikla vymahatelná pohledávka manželky žalovaného. S ohledem na výše uvedené uvedl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejdříve zabýval přípustností dovolání. Podle §236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nebyl v přezkoumávané věci shledán, neboť rozhodnutí tohoto soudu odpovídá ustálené soudní praxi. K námitce dovolatele, že vědomost dovolatele o možném zkracujícím úmyslu dlužníka musela být dána nejdříve v době, kdy věřitel proti dlužníkovi vymahatelnou pohledávku je třeba uvést, že z toho, jak ustanovení §42a odst.2 obč. zák. vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelná. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. V přezkoumávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že po uzavření darovací smlouvy, zde nebyl jiný majetek dlužníka z něhož by se věřitel mohl uspokojit a ze zjištění, že žalovaný (dovolatel) neprokázal, ani netvrdil, že by vůbec vyvinul aktivitu, aby mohl úmysl dlužníka (své manželky), zkrátit věřitele poznat. Odvolací soud správně - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002 – vysvětlil, jak je třeba „náležitou pečlivost“ osoby blízké, vyložit. Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla. Lze tak shrnout, že výklad ustanovení §42a odst. 2 in fine obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalovaného za účelem rozpoznání úmyslu své manželky, zkrátit darovací smlouvou uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Termín náležitá pečlivost, kterou zákon nijak nedefinuje, je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem zjištěným v konkrétní situaci, přičemž vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dověděla (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3027/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002). Nejde tedy o otázku právní, ale skutkovou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011, sp.zn. 30 Cdo 2828/2009). Jinými slovy, vytýká-li dovolatel v tomto ohledu odvolacímu soudu, neúplná a proto nesprávná skutková zjištění, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.]. Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 22. prosince 2011 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2011
Spisová značka:30 Cdo 3594/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3594.2010.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odporovatelnost
Dotčené předpisy:§42a odst. 2 obč. zák.
§243b odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009
§218 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26