Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2011, sp. zn. 30 Cdo 860/2010 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.860.2010.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.860.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 860/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců a) Z. N. , a b) F. N. , c) O. N. , v případě žalobců b) a c) zastoupených zákonným zástupcem Z. N., všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, proti žalované Fakultní nemocnici s poliklinikou na Bulovce Praha , příspěvková organizace, se sídlem v Praze 8 – Libeň, Budínova 67/2, IČO: 00064211, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 28, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 152/2004, o dovolání žalobců i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č.j. 1 Co 385/2008-160, takto: I. Dovolání žalované, pokud je jím napaden výrok ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č.j. 1 Co 385/2008-160, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavých výroků IV. a VI. se zamítá; ve zbývající části se toto dovolání odmítá. II. Dovolání žalobců se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2007, č.j. 37 C 152/2004-115, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. července 2008, č.j. 37 C 152/2004-153, uložil žalované výrokem I. povinnost zaplatit prvnímu žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 občanského zákoníkudále jenobč. zák.“) částku 240.000,- Kč. Výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit prvnímu žalobci na náhradu nemajetkové újmy další částku ve výši 560.000,-Kč s příslušenstvím. Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit druhému žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 240.000,- Kč. Výrokem IV. zamítl návrh, aby žalovaná zaplatila druhému žalobci z téhož důvodu další částku ve výši 860.000,-Kč s příslušenstvím. Výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit třetímu žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 240.000,- Kč. Výrokem VI. zamítl návrh, aby žalovaná zaplatila třetímu žalobci na náhradu této újmy další částku ve výši 860.000,-Kč s příslušenstvím. Zamítnuta byla též žaloba, pokud se žalobci domáhali přisouzení příslušenství u soudem přiznaných částek náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výroky VII. a VIII. rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2009, č.j. 1 Co 385/2008-160, výrokem I. zastavil řízení ve vztahu k uplatněnému příslušenství žalovaných částek náhrady nemajetkové újmy. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavých výrocích IV. a VI. potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) dalších 60.000,- Kč a žalobci c) též dalších 60.000,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně v ostatních výrocích ve věci samé potvrdil. Výroky III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 25. ledna 2003 zemřela na akutní selhání jater paní G. N. – manželka žalobce a), resp. matka žalobců b) a c) v důsledku postupu žalované, který byl shledán non lege artis. Došlo tak k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv všech tří žalobců chráněných ustanovením §11 násl. obč. zák. – konkrétně do jejich práva na soukromý a rodinný život. Odvolací soud vyložil míru diferencovaného mimořádného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce a) na straně jedné a žalobců b) a c) na straně druhé, když dospěl k závěru, že přiměřená výše náhrady nemajetkové újmy u žalobce a) činí již soudem prvního stupně přiznaných 240.000,- Kč, zatímco u každého z nezletilých žalobců 300.000,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podali jak žalobci, tak i žalovaná včasné dovolání. Žalobci přípustnost dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadají ve výroku II, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavých výroků, dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a dovolací důvod uvádějí odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť podle jejich názoru soudy obou stupňů při stanovení výše (relutárního) zadostiučinění nesprávně nevzaly v úvahu veškeré dosahy újmy, kterou žalobcům způsobila žalovaná smrtí manželky a matky. Dovolání žalované vychází z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., kdy za otázku zásadního právního významu pokládá posouzení výkladu příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a zásahem do práva na ochranu osobnosti žalobců. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze (případně též rozsudek Městského soudu v Praze) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Při posuzování obou dovolání Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání účastníků bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání. Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti dovolání - odlišný režim. Dovolání žalované, pokud napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn, vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je tedy přípustné. Odlišná situace je v případě, jestliže žalobci i žalovaná dovozují přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou, o čemž bude podán výklad později. Nejvyšší soud České republiky poté přezkoumal dovoláním žalované dotčený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a to v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v uvedené části není toto dovolání důvodné. Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Dovolání žalované vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §11 a §13 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.), přičemž nejevilo-li by se postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zmiňovaného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V daném případě jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §11 násl. obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale i z jím přezkoumaného rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že soudy obou stupňů z uvedené zásady vycházely, přičemž fakticky shledaly na základě provedeného dokazování naplnění jejich jednotlivých atributů. Ostatně žalovaná pochybení při léčbě paní G. N. v zásadě ani nevylučuje. Pouze činí sporným, zda míra percentuálního vyjádření možnosti, že nebýt tohoto selhání, by jmenovaná přežila či nikoliv, umožňuje dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Tato otázka však nemá, podle názoru dovolacího soudu, judikatorní význam z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) obč. zák., protože v daném případě jde výlučně o otázku skutkovou. Nadto je zcela zřejmé, že žalovaná postupovala v případě léčby paní G. N. non lege artis, ač opak byl její samozřejmou povinností, a příčinná souvislost mezi tímto fatálním pochybením a smrtí manželky žalobce a), resp. matky žalobců b) a c) vyvrácena nebyla. Nelze tedy uzavřít, že by napadené rozhodnutí v posuzovaném výroku ve věci samé z hlediska dovolacího důvodu uplatněného žalovanou spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Proto bylo toto dovolání v tomto rozsahu zamítnuto (§243b odst. 2 o.s.ř.). V případě, že žalobci i žalovaná napadají dovoláním výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, a dovozují tak přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pak dovolací soud vzal na zřetel, že v označené věci není dovolání v této části především přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem takto nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Současně je třeba připomenout, že žalovaná svým dovoláním fakticky napadá i výroky, jimiž odvolací soud zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Je tak zřejmé, že v prvním případě žalovaná nebyla k dovolání legitimována (§240 odst. 1 o. s. ř.), protože uvedenými výroky nebyla nikterak dotčena její práva. Pokud se týče výroků o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, ustanovení §236 až §239 o. s. ř. přípustnost dovolání proti takovýmto výrokům neupravují. Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, aby řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.). Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Jak morální zadostiučinění, tak zadostiučinění relutární sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. relativně sanovat nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Obecně se vychází z faktu, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře (v této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti fyzické osoby). Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou. Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. (srovnej např. rozsudek NS ČR ze dne 27. října 2010, sp.zn. 30 Cdo 3322/2008, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 20. května 2010, sp.zn. 30 Cdo 1096/2009). V projednávaném případě je nezbytné se s odvolacím soudem ztotožnit, pokud při úvahách podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., o míře přiměřenosti požadovaného zadostiučinění, vycházel z konkrétních okolností posuzované věci, přičemž při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích vzal na zřetel předpoklady obsažené v ustanovení §13 odst. 3 obč.zák. Z dovoláním napadeného rozsudku pak vyplývá, že odvolací soud se s již vyloženými zásadami nedostal nikterak do rozporu, takže toto rozhodnutí nelze ve výše uvedených výrocích posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Pokud z podaných dovolání lze případně dovodit eventuální námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení, pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu případné uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Zásadně se proto z uvedených důvodů neuplatní dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Ani z tohoto pohledu tedy není možno napadené rozhodnutí v uvedených výrocích posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné. Protože tak není v případě těchto výroků naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ a c/ a §243c odst. 2 téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, 142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žádná ze stran sporu v dovolacím řízení neuspěla. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 22. prosince 2011 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/22/2011
Spisová značka:30 Cdo 860/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.860.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§11násl. obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-26